Čerokíové - Zajíc a jeho příběhy - Nahkohe

Zajíc loví kachny

Zajíc byl věhlasný chvastoun. Chlubil se, že napodobí vše, co umí i jiní, ale zároveň byl tak mazaný, že to dokázal jen předstírat. Jednou se dostal do hádky, kdy se mu nevěřilo, že umí plavat a chytat ryby stejně jako Vydra. Zvířata samozřejmě chtěla důkaz. Vydra povídá: „Někdy jím kachny.“ Zajíc odpověděl: „No to já přece také.“ Tak šli všichni k řece, dokud nespatřili několik kachen. Zajíc dal přednost v lovu Vydře, aby získal čas. Vydra skočila ze břehu a plavala pod vodou, dokud se nedostala ke kachnám. Jednu hbitě čapla, aniž by si toho ostatní kachny všimly a stejnou cestou se vrátila. Zatímco Vydra plavala pod vodou, Zajíc briskně stáhl ze stromu lýko a udělal si smyčku. Pak se vrhl do vody a plaval pod hladinou, dokud mu stačil vzduch. Vynořil se, aby se nadechl, a tak to dělal, dokud se nepřiblížil ke kachnám. Naposledy se vynořil rovnou mezi nimi a jedné z nich přehodil smyčku přes hlavu. Kachna se mu usilovně bránila, až nakonec roztáhla křídla a vyletěla z vody, přičemž Zajíc visel pod ní. Kachna letěla stále víš a Zajíci nakonec došla síla, tak se pustil. Spadl přímo do dutého pařezu, ze kterého se ale nemohl dostat. Dlel uvnitř tak dlouho, že hlady snědl vlastní kožich. Po několika dnech uslyšel venku hlasy děti, pročež začal zpívat: „Prolomte pařez a podívejte se na mě. Jsem ten nejkrásnější. Prolomte pařez a podívejte se na mě. Jsem to nejkrásnější, co jste kdy viděli.“ Děti to zaslechly a ihned běžely domů oznámit to tatínkovi. Ten přišel k pařezu a uvnitř Zajíc stále zpíval: „Prolomte pařez, ať mě lépe vidíte. Jsem tuze krásný.“ Muž vydlabal velký otvor, ze kterého Zajíc hbitě vyskočil a utekl.

Jak Zajíc ukradl Vydře kožich

Zvířata jsou různě velká a nosí srst různých barev a vzorů. Některá měla dlouhé kožichy a jiná krátké. Některá měla na ocase pruhy a některá neměla ocas vůbec. Některá měla srst hnědou, jiná černou či žlutou. Ješitně se neustále přeli, kdo je krásnější. Nakonec se dohodli, že uspořádají přehlídku, na které se rozhodne, kdo z nich má nejhezčí kožich. Favoritem byla Vydra žijící v kopcích ve svém domečku u potoka. Říkalo se, že má nejkrásnější srst ze všech, ale nikdo jí už dlouho neviděl. Pyšný Zajíc nechtěl, aby vyhrála, a tak se nabídl, že jí přivede se záměrem jí po cestě uškodit. Vydra již byla na cestě, a byla ráda, že potkala pocestného a optala se kam jde. „Ó,“ reagoval Zajíc, „Zvířata mě poslala, abych tě přivedl na radu, protože žiješ tak daleko. Bála se, abys nezabloudila.“ Vydra poděkovala a dál pokračovali společně. Zajíc už při prvním pohledu shledal její kožich nádherným. Šli celý den a na noc se utábořili. Vydra vyrobila z prutů lože pro oba dva. Druhý den od rána pokračovali v cestě. Vpodvečer začal Zajíc sbírat dřevo a nakládal si ho na hřbet s vysvětlením, že je na otop. Po západu slunce se utábořili. Po večeři začal Zajíc prosekávat stezku směrem k řece. Vydra se ptala, proč to dělá. „Tady se to jmenuje ‚Místo, kde prší oheň,‘“ odpověděl Zajíc. „Někdy tu prší oheň z nebe a cítím, že dnes v noci možná bude zase. Jdi spát a já budu hlídat. Kdyby padal oheň, budu křičet a ty uteč a skoč do řeky. Ale přesto si raději pověs kožich támhle na větev, aby neshořel.“ Vydra poslechla a šla spát. Zajíc počkal, až oheň dohořel a zůstaly jen řeřavé uhlíky. Pak začal křičet. Vydra však spala velmi tvrdě. Zkusil to znovu a zase nic. Vydra se ani nepohnula. Pak zajíc vyhodil žhavé uhlíky do vzduchu s výkřikem: „Prší oheň! Prší oheň!“ Žhavé uhlíky padaly všude kolem Vydry a ta ihned poplašeně vyskočila. „Do vody!“ křičel králík a Vydra to udělala. On si mezitím vzal její kožich a Vydru nechal napospas osudu. Jakmile ve svém falešném převlečení přišel na shromáždění, byl srdečně vítán: „Už přichází!“ Bylo mu nabídnuto nejlepší a domnělá Vydra se skloněnou hlavou předstírala skromnost s jednou tlapou položenou přes obličej. Zvířata se divila takové pokoře, dokud nepřistoupil Medvěd. Odňal tlapku z obličeje Vydry a ejhle, čí obličej se tu nezjevil? Zajíc s rozštěpeným čumákem. Vyděšený králík vyskočil na nohy a dal se na útěk, jenže Medvěd ho bleskurychle udeřil a stáhl mu ocas. Ovšem Králík byl rychlejší a utekl bez ocasu.

Proč má Vačice holý ocas

Vačice (opossum) mívala v pradávnu dlouhý a huňatý ocas. Byla na něj tak pyšná, že si ho každé ráno česala a pěla o něm písně a tančila na jeho počest. Jednoho dne si toho všiml Zajíc, který od té doby, co mu ho utrhl medvěd žádný neměl. Záviděl tak krásnou huňku a začal spřádat plány, jak Vačici o svou ozdobu připravit. Měla se konat velká slavnost, na kterou se měla dostavit všechna zvířata. Zajíc měl za úkol roznášet pozvánky, a když zval Vačici, zeptal se, zdali se zúčastní. Vačice odpověděla, že ano, pakliže bude mít na shromáždění zvláštní místo, „jelikož mám tak krásný ocas, že musím sedět na místě, kde ho všichni uvidí!“ Zajíc slíbil, že se o to postará, a navíc Vačici ocas učeše a upraví. Potěšená Vačice přikývla. Nazítří ráno Zajíc navštívil Vačicí upravit jí ocas k večernímu tanci. Vačice si spokojeně lehla na břicho, zavřela oči a nechala se o pečovat. Zajíc začal vyčesávat ocas a omotával ho tenkým červeným proužkem kůže. Jenže zároveň i stříhal srst až ke kořínkům. Dobře naladěná Vačice si ničeho nevšímala a těšila se na večer. Po setmění se vydala do poradního domu a našla si nejlepší místo, které jí vyčlenil Zajíc. Když na Vačici přišla taneční řada, uvolnila si červený řemínek z ocasu a vstoupila doprostřed domu. Bubeníci tloukli do bubnů a Vačice zpívala: „Podívejte se na můj krásný ocas.“ V tu ránu všichni vykřikli ohromením, zatímco Vačice zpívala: „Podívejte se, jakou má krásnou barvu.“ Zvířata zakřičela a Vačice v domnění, že nadšením, tančila dál a zpívala: „Podívejte se, jak krásně zametá zem.“ „A jakou má barvu?“ ptala se zvířata za stálého křiku. Vačice v transu tančila rychleji a zpívala: „Podívejte se, jakou mám jemnou srst.“ To už se všichni začali náramně smát. To Vačici zarazilo a rozhlédla se kolem sebe. Všichni se smáli a ukazovali na ní. Vačice se podívala na místo svého krásného ocasu a shledala, že na něm nezbyl ani jeden chlup. Byl holý coby ocas ještěrky. Zahanbená se nezmohla na slovo a jen se bezmocně svalila na zem a zašklebila, jako to dělá dodnes, když je překvapená.

Divoká Kočka a Zajíc

Divoká kočka jednou chytila Zajíce a chtěla ho sníst. Zajíc úpěnlivě prosil o život: „Jsem tuze maličký. Jsem jenom pouhé sousto Když mě necháš jít, ukážu ti místo plné tučných Krocanů.“ Divoká Kočka ho pustila a důvěřivě ho následovala s vidinou hojné večeře. Na určeném místě Zajíc povídá: „Teď musíš udělat přesně to, co ti řeknu. Lehni si, jako bys byla mrtvá a nehýbej se, dokud do tebe nekopnu. Pak vyskočíš a chytíš největšího Krocana!“ Kočka přikývla a natáhla se na zem. Zajíc sebral trochu ztrouchnivělého dřeva a rozdrcený ho Kočce nasypal přes oči a nos, aby vypadala věrohodně mrtva. Zajíc pak běžel za Krocany a povídá: „Ha! Našel jsem našeho starého nepřítele! Divokou kočku! Leží tam v lese a je mrtvá! Pojďme si tam zatančit.“ Krocani sice pochybovali, ale nakonec šli. Zajíc měl podmanivý hlas a byl dobrý tanečník. Kroužili kolem ležícího těla, než zvolal: „Nyní do něj kopneme. Tak se to dělá při našem válečném tanci.“ Krocani do Kočky kopli. Ta se v tu ránu vymrštila a chytila samotného náčelníka Krocanů.

Jak Želva zostudila Zajíce

Zajíc byl proslulý běžec a všichni to věděli. Za to Želva byla tuze pomalý cestovatel, nicméně byla houževnatým bojovníkem. O tom, kdo z těch dvou je lepší musel rozhodnout závod. Určil se den a místo startu. Mělo se běžet od pobřeží přes čtyři horské hřebeny. Zajíc Želvě povídá: „Víš přece, že neumíš běžet. Nikdy nemůžeš vyhrát ten závod. Dám ti náskok přes první hřeben.“ Želva se tvářila netečně. Vrátila se domů a svolala příbuzné a kamarády. Měla totiž plán. Dobře věděla, že nemá šanci, tak bylo třeba použít lsti, aby zalomila Zajícovu pýchu. Seznámila zúčastněné se svou strategií a oni jí slíbili podporu. Nastal den velkého závodu a všechna zvířata to chtěla vidět. Začalo se závodit. Želva se pomalu a rozvážně vydala k prvnímu hřebeni, zatímco Zajíc sebevědomě kouřil a čekal. Želva nebyla v dlouhé trávě téměř vidět. Dorazila k prvnímu hřebeni a tu Zajíc vyrazil. Dlouhými skoky vyrazil s vědomím, že na druhé straně hřebenu Želvu předběhne. Jak tak pádil do svahu, spatřil jí před sebou. Pak ji kvůli dlouhé trávě zase ztratil. Pelášil ze svahu dolů a začal překonávat druhý hřeben. Ke své velké nevíře a hroznému překvapení spatřil Želvu kráčet přes třetí vrchol. Zajíc přidal na rychlosti. Skákal přes údolí a vzhůru na třetí hřeben. Ale, jaká hrůza! Nahoře se předním šinula Želva. Vyděšený Zajíc přidal v běhu ještě více což byla jeho zhouba. Nedokázal překonat poslední hřeben, neboť byl příliš vyčerpaný. Svalil se na zem a hekal: „mi, mi, mi.“ Tak to dělá dodnes, kdy je v běhu úplně vyčerpaný. Všichni nad tím žasli, avšak nikdo netušil, že se závodu účastnili želvini příbuzní a přátelé. Byli rozmístěni po trase a nikdo nic nepoznal, jelikož Želvy vypadají stejně. Čerokíové dodnes mají před lakrosem takový rituál. Před zápasem obřadník uvaří spoustu králičích kýt a v noci někoho pošle vylít vývar na cestu, ale opačná strana se tomu samozřejmě snaží zabránit.

Králík a Vlk

Nastalo dlouhé období sucha. Voda vyschla dokonce u pramenů potoků a potůčků. I napajedla byla vyschlá. Zvířata se rozhodla vykopat studnu, akorát líný Zajíc prohlásil: „Já kopat nebudu, jelikož mi stačí ranní rosa v trávě.“ Nespokojená zvířata se nicméně dala do práce. Bylo to namáhavé, nicméně Zajíc byl stále čilý. „Ten záludný Zajíc nám beztak v noci krade vodu!“ uvažovala zvířata. Vytvořili tedy z borové smoly a slámy umělého vlka, aby zloděje zastrašil. Nastala noc a ke studni se plížil tichý stín. Byl to Zajíc, aby se napil. Jakmile spatřil u studny neznámou postavu, optal se: „Kdo tam?“ Nikdo mu však neodpovídal. Přišel blíž a postava se ani nepohnula. Zajíc se osmělil a přísně zavrčel: „Uhni mi z cesty, neb tě uhodím!“ Stále se nic nedělo, a tak Zajíc cizince udeřil tlapou. Inu, copak se nestalo? Jeho tlapka v lepkavé pryskyřici pevně uvízla. Zajíc zaječel: „Pusť mě, nebo tě kopnu!“ Stále nic. Zajíc udeřil svou silnější zadní tlapou, ale i ta se pevně zachytila, takže se nemohl ani hnout. Zoufale tam trčel až do rána, dokud pro vodu nepřišla zvířata. Prvně se velmi na zloděje zlobila, ale pak se začala nadšeně smát. Pohled na uvězněného nešťastníka byl k nezaplacení. Nicméně za tak hanebnou krádež hrozila Zajíci smrt. Ale jak sluneční teplo roztopilo falešného vlka, Zajíc se uvolnil a utekl.

Zajíc, Vačice a vdavky

Zajíc i Vačice toužili po manželce, ale nikdo si je nechtěl vzít. Zajíc usoudil: „Tady asi žádnou ženu neseženeme. Půjdeme do jiné osady. Půjdu první coby posel!“ Vačice přikývla. V první vesnici se zdejší náčelník ptal na důvod návštěvy. Zajíc odpověděl, že přináší důležitý příkaz zvířecí rady, aby se všechna zvířata oženila. Náčelník svolal vesničany a tlumočil jim příkaz shora. Všichni, včetně Zajíce se oženili. Pak přišla Vačice a shledala, že na ní nikdo nezbyl. Zajíc předstíral lítost: „To přece nevadí. Poběžím do další vesnice a tam jisto jistě ženu dostaneš.“ A tak se stalo. Jakmile tam Zajíc dorazil, začal trousit řeči. Že je dlouho mír a všichni válečníci zlenivěli, a že se tomu v sousední vesnici smějí. Uražení bojovníci okamžitě vykopali válečnou sekeru, a když se k jejich vesnici přiblížila nic netušící Vačice, všichni se na něj vrhli. Vačice na cestě za nevěstou neměla u sebe žádnou zbraň, tak se sotva bránila. Málem z ní vymlátili život. Vysílená padla na zem a předstírala smrt. Vačice se sice tenkrát neoženila, ale tu bolestnou lekci si pamatuje do dnes. V případě ohrožení zavírá oči a předstírá mrtvou.

Medvěd pozval Zajíce na večeři

Medvěd pozval zajíce na večeři. Vařil v kotlíku fazole, ale neměl žádnou slaninu, aby je ochutil. Proto si nařízl bok a vypustil tolik tuku, kolik bylo potřeba. Zajíc na to překvapeně hleděl a nechal se inspirovat. Za čtyři dny pozval k sobě domů na revanš Medvěda. Medvěd se usadil na kožešiny a Zajíc povídá: „Mám k jídlu také fazole a nyní je omastím.“ Nařízl si po vzoru Medvěda bok, ale místo tuku vytryskla krev a on padl polomrtvý na zem. Medvěd ho pozvedl, ošetřil mu ránu a zastavil krvácení. Zajícovi vyčítal: „Och, jsi tak nerozumný! Já jsem velký a silný a všude obložený tukem. Mně nůž neublíží. Zato ty jsi malý a hubený a takové věci neumíš!“

Zajíc prchá před Vlky.

Jednoho dne Vlci chytili Zajíce a chtěli ho sežrat. Zajíc je požádal o chvíli schovívavosti, aby si mohl naposledy zatancovat a dodal, že se jedná o zcela nový tanec. Vlci věděli, že Zajíc je skvělý zpěvák, a tudíž byli zvědaví na nový tanec. Udělali kolem Zajíce kroužek, a ten začal tančit a zpívat: „Všichni jsou spokojení, jak se jim daří. Tančím na okraji tábora a tančím.“ Vlci byli nadšeni a Zajít pokračoval: „Zpívám na okraji tančím a tančím tím směrem,“ a vskutku tančil tím směrem. „Když zpívám, dupejte pořádně nohama.“ Vlci propadli tanečnímu nadšení a ničeho jiného si nevšímali. Zpívali čím dál hlasitěji a pořádně dupali nohama, aniž by si všimli, že se blíží k okraji vesnice. V tom největším nadšení využil Zajíc své lsti, vymrštil se pořádným skokem a zmizel ve vysoké trávě. Vlci tančili ještě hodnou chvíli, než jim došlo, co se stalo. Ten den byli bez večeře.

Pazourek a Zajíc

Pazourek (Tawiskala) byl v pradávnu v horách považován za živou bytost. Avšak zvířata ho nenáviděla, protože způsobil smrt mnoha jejich příbuzných. Lovci z něj vyráběli hroty šípů a kopí. Proto se jednoho dne sešla, aby se dohodla, jak se ho zbavit. Nicméně všichni se jen báli vůbec se přiblížit k jeho obydlí. Nabídl se toliko lstivý Zajíc. Náčelníci mu řekli, kde Pazourka najde a on se vydal na cestu. Došel k Pazourkovu wigvamu a zvolal: „Zdravím tě! Ty jsi ten chlapík, kterému říkají Pazourek?“
„Ano, tak mi říkají,“ ozvalo se zevnitř.
„Tady bydlíš?“ ptal se dál Zajíc.
„Ano, tady bydlím.“
Celou tu dobu Zajíc pozoroval okolí a snažil se vymyslet nějaký plán. Počítal s tím, že bude pozván do Pazourkova domu, a tak čekal. Nic se však nedělo, tak Zajíc pokračoval: „Inu, jmenuji se Zajíc a hodně jsem o tobě slyšel. Proto jsem tě pozval na návštěvu k sobě domů.“ Pazourek se optal, kde Zajíc bydlí. Zajíc mu prozradil, že dole na louce u řeky. Pazourek slíbil, že ho za několik dní navštíví. „A proč nejdeš hned a nevečeříš se mnou?“ ptal se Zajíc. Pazourek na to neměl odpověď, tak se společně vydali dolů. Když se přiblížili k zajícově noře, Zajíc povídá: „Tam je můj dům, ale v létě přebývám obvykle venku, kde je chladněji.“ Rozdělal oheň, připravil jídlo a oba pojedli. Pazourek se pak spokojeně natáhl do trávy. Zajíc si mezitím vyřezal paličku a kolík. Když se Zajíc ujistil, že Pazourek tvrdě usnul, přistoupil k němu a jednou pořádnou ranou paličkou mu vrazil ostrý kolík do těla. Pak se rychle rozběhl ke své noře a za ním se ozval děsný výbuch a všude kolem létaly kousky pazourku. Proto se dodnes nacházejí na tolika místech. Když Zajíc vykoukl ze své nory, jeden kousek pazourku ho zasáhl do čumáku a způsobil mu rozštěp, a ten nosí dodnes. Nicméně lovci mají daleko více práce shánět pazourky do svých zbraní.