Čerokíové II. - Nahkohe

Pak Virginie vypravila trestnou výpravu proti šavanským vesnicím v údolí Sciota. Jmenovala se Sand River Expedition a účastnilo se jí na čtyři sta Virgiňanů, Čerokíů a Tuskarorů pod vedením kapitána Richarda Pearise. Čerokíové šli ochotně poněvadž s Šavany měli již léta svoje nevyřízené účty. Byl to ovšem nešťastný podnik. Vše, co se pokazit mohlo, tak se také pokazilo. Nejenže zvědové nemohli Šavany vypátrat, ale ke všemu došly mužstvu zásoby a provázely ho nehody. Čerokíové nebyli na tak bezúčelné bloudění stavění, a tak vojsko opustili a v tomto bodě došlo k incidentu, který vyústil ve „válku s těmi v červených kabátech“. Když se bojový oddíl náčelníka Moytoye vracel do své vesnice, byl napaden virginskou milicí a dvacet Čerokíů bylo pobito a skalpováno. Milicionáři se později hájili tím, že si spletli Čerokíe s Šavany, proto také prodali jejich skalpy za běžnou cenu.

Čerokíe to velmi rozrušilo. Umírněnější náčelníci chtěli zachovat mír, ale příslušníci klanů pobitých válečníků volali po krevní mstě. Napětí nabylo na intenzitě brutálním pobitím několika čerokíjských lovců rangery Roberta Warda. Nešťastní indiáni tehdy vedli osadníkům jenom jejich zatoulané koně a Ward se omlouval, že je považoval za zloděje.

Mladí válečníci chtěli toto bezpráví ihned pomstít, avšak náčelníci hodlali prvně žádat spravedlnost podle koloniálních smluv. Stížnost byla nejprve podána ve Virginii, a pak v Severní a Jižní Karolíně a samozřejmě bez odezvy, zatímco ženy stále po nocích naříkaly nad svými zabitými příbuznými. Kríkové se jim prý posmívali za zbabělost a slepou poddajnost. Čerokíům došla trpělivost a roku 1759 vyhlásili Angličanům oficiální válku a začali pustošit pohraničí. Přidali se k nim Muskogeeové náčelníka Velkého Mortara a nějaké tlupy Katawbů. V prvních měsících na tom byly nejhůře osamělé usedlosti. Reverend Hugo McAden poznamenal: „Kvůli válce došlo k mnoha vraždám, které spáchali divocí indiáni na lidech žijících v pohraničí.“ A urputně se bojovalo také v horách. Na horním Yadkinu zemřelo dvacet dva lidí a kdo mohl, tak se utekl do Fort Dobbs, nebo Bethabary, či větších soukromých opevněných srubů. Na horských stezkách docházelo k těžkým a nemilosrdným srážkám mezi čerokíjskými bojovníky a harcíři Morgana Bryana, plukovníka Harrise a Hugo Waddella.  

I když Zákonodárné shromáždění chtělo jednat o míru, guvernér Lyttleton v květnu 1759 žádal vydat a popravit všechny indiány, kteří se v posledních dnech podíleli na útocích proti bělochům. Měli být mezi nimi náčelníci z Citica a Tellica. Současně velitel pevnosti Fort Loudon, zapomínaje na skutečnost, že má jen malou posádku uprostřed indiánské komunity vznesl požadavek, aby se k němu dostavilo čtyřiadvacet náčelníků podezřelých z nepřátelského jednání. Aby je přinutil ke kapitulaci, vydal rozkaz zastavit veškeré obchodní dodávky určené pro horní vesnice.

Čerokíové oblehli Fort Loudon a několik dní ho ostřelovali, ale chovali se džentlmensky. Velkoryse dovolili obráncům chodit na lov a vzhledem k tomu, že někteří vojáci pojali za manželky indiánské ženy, mohly tyto ženy svým mužům nosit jídlo. Přesto však obránci hladověli a velitel Demere posílá v lednu za Lyttletonem spěšného kurýra s žádostí o pomoc. Čerokíové pak pevnost dokonale izolovali a chytili každého, kdo se jí pokusil opustit bez jejich vědomí. Demere nakonec nenašel nikoho, kdo by se ke kurýrní službě dobrovolně přihlásil, tak se obrátil na černohorského otroka Abrama, kterému za odměnu slíbil svobodu. Abramovi se skutečně několikrát podařilo přejít frontu tam a zpět a Dolní sněmovna Jižní Karolíny ho opravdu osvobodila a věnovala mu v roce 1761 i kus půdy.

Během letních měsíců posádka snědla poslední koně a psy a několik vojáků dezertovalo. Šestého srpna se důstojníci dohodli na kapitulaci a kapitán Stuart, který měl v komunikaci s indiány nějaké zkušenosti, začal s náčelníky jednat. Vojákům bylo dovoleno odejít s osobními zbraněmi a přiměřeným množstvím střeliva a ostatní vybavení pevnosti mělo zůstat coby kořist. Brány pevnosti se otevřely devátého srpna a vojáci odpochodovali pryč. Když indiáni pronikli dovnitř, byli nemile překvapeni, když tam našli pouze deset pytlíků se střelným prachem a kulemi. Pak zjistili, že vojáci pušky, pistole a další užitečné věci naházeli do řeky, což je vyvedlo z míry. Pokládali to za porušení dohody, proto se druhý den do zbraně shromáždilo na sedm set bojovníků a jali se vojáky pronásledovat. V následujícím nerovném boji padlo dvacet tři vojáků a důstojníků a zabiti byli ještě tři civilisté. Zbylých sto dvacet lidí bylo vzato do zajetí. Kapitán Demere byl skalpován a umučen k smrti. Kapitán Stuart byl dělostřelecký mistr a Čerokíové se ho snažili přimět, aby je naučil obsluhovat dělo, které ukořistili někde jinde. Jenže Stuart byl dobrým Attakullakullovým přítelem, a ten zařídil dělostřelcův únik. Stuart byl v lednu roku 1762 jmenován indiánským komisařem pro jižní distrikt a tuto funkci zastával celých osmnáct let.

Mezitím probíhaly v horách menší, ale o to více urputné boje. Když se lidé opevnili v lesních pevnůstkách, hlídky domobrany pročesávaly les ve snaze vypátrat bojové Čerokíe. Uprostřed března se třicet rangerů střetlo s čtyřiceti Čerokíi, kteří se opevnili v opuštěném srubu na Catawba River. Bílé rangery vedl zkušený stopař John Perkins a byl to snad právě on, kdo vymyslel následující plán. Připlížit se co nejblíže k domu, a pak na jeho střechu naházet hořící pochodně a indiány ze stavení vykouřit. Když se tak stalo, vyběhl z domu jeden bojovník a anglicky volal: „Je lepší zemřít odvážně, jako muž, než bídně zahynout v plamenech!“ a hned nato padl provrtán několika olověnými kulemi. Tento statečný Čerokí na sebe upoutal palbu a poskytl přátelům čas pro únik. Přesto Angličané dostali ještě sedm válečníků.

Osmého března byl na cestě přepaden William Fish, jeho syn a pan Thompson. Otec se synem byli ihned usmrceni a Thompsona indiáni trefili dvěma šípy, z toho jeden mu uvízl v boku. I tak se Thompsonovi podařilo vyskočit na koně a ujet do Bethabary, kde mu doktor Bonn zranění ošetřil. Díky němu byli místní „Moravané“ včas varování, ale hůře na tom byly osamělé sruby. Čerokíové číhali na farmáře při každé vhodné příležitosti. Těžkému útoku čelil zvláště srub Harryho Hickse na Bean Island Creek, ale sveřepý farmář se nedal jen tak zastrašit. Říká se, že Hicks střílel tak dobře, že s každou ranou dostal jednoho indiána. Když pak nakonec odhodlanému obránci došla munice, vrhl se na indiány pouze s tomahawkem v ruce. Na ohromené válečníky to udělalo takový dojem, že mu darovali život.

Na Boží hod velikonoční se v „moravské“ vesnici Bethania shromáždilo ke mši asi čtyři sta lidí, z toho šedesát horských rangerů vyslechnout si kázání reverenda Spangenberga. Následující čerokíjský útok byl odražen přesnou střelbou.

Moravští bratři známí svou pohostinností rádi ve svých domácnostech vítali indiány. Ti si jich na oplátku velmi považovali a o Bethabaře mluvili jako o „Vesnici, kde žijí dobří lidé, a kde je hodně chleba“. Nemilosrdná válka se žel nevyhnula ani tomuto místu, ale zbožní obyvatelé prokázali, že se nevyznají jenom ve výkladu Bible, ale že to umí i se zbraněmi. A tak na nedělní kázaní chodili s Biblí v jedné ruce a s ručnici v druhé. Během kázání seděli v lavicích s nabitou puškou na klíně a u dveří stály hlídky. Čerokíové zaútočili na Bethabaru kvůli pomstě za náčelníka padlého během útoku na Bethanii. Když se válečníci přiblížili k palisádám, bdělá noční hlídka včas zatroubila na poplach a kostelní zvon svolal lidi do zbraně.

Smůlu měli tři cestující do Salemu. Když je indiáni přepadli, jeden z nich byl zabit, druhý zajat a třetímu se podařilo utéct. Další napadení John Long a Robert Gillesp ze Salisbury byli doslova rozstřílení. Po pádu Fort Loudonu se indiáni stáhli, poněvadž se blížila zima a chyběla jim munice a zásoby. Těžce na ně dolehlo i zpustošení jejich vesnic, o čemž se ještě zmíníme. Míroví náčelníci se pokusili s Angličany jednat o míru a vypravili za guvernérem Lyttletonem do Charlestonu delegaci. Guvernér neuváženě všech dvacet devět delegátů zatkl a chtěl je použít coby rukojmí. Opak byl ovšem pravdou. Zajatci byli odvedeni do Fort Prince George, kde zanedlouho přitáhly i bojové oddíly Čerokíů pod velením zkušeného Okonostoty. Náčelník se vydal sám k bráně a žádal stráže, aby mu zavolali velitele, v jehož doprovodu chtěl navštívit Lyttletona. Jakmile z brány vyšel nadporučík Coytomore v doprovodu dvou vojáků, začali na ně Čerokíové ze zálohy pálit. Vojáci byli doslova rozstřílení a začala bitva o pevnost. Okonostota křičel na své zajaté soukmenovce: „Boj je dobrý, brzy budete volní bratři!“ Jenže Čerokíové byli odraženi a Lyttleton nechal všechny zajaté náčelníky popravit.

Lyttleton se obrátil se žádosti o pomoc na vrchního velitele Amhersta. Ten poslal do kritické oblasti Archibalda Montgomeryho s patnácti sty muži, mezi nimiž byli i královští skotští horalé a k nim se ještě připojilo tři sta rangerů a cirka padesát Katawbů. Během tažení bylo srovnalo se zemí několik čerokíjských „dolních“ vesnic včetně Keowee a zabito bylo přes sto indiánů. Následně Čerokíové v jednom z hlubokých údolí napadají předsunutý oddíl rangerů. Jejich kapitán Morrison padl a Čerokíové později deklarovali, že Brity střílely, jako krocany. Podle poručíka Granta padesát rangerů dezertovalo ještě před bitvou a zbytek po Morrisonově smrti. Granátníci se briskně zapojili do boje a Horalé postupovali po svazích, jak to bylo jejich zvykem. Čerokíové se svými kvalitními puškami a přesnou střelbou byli tvrdým protivníkem a během taktického ústupu se střetli se Skoty. Zatímco granátníci pokračovali v pochodu na vesnici, někteří válečníci spěchali varovat soukmenovce a další zaútočili na zásobovací trén. Montgomery se nakonec dostal do patové situace, jelikož měl mnoho zraněných omezujících ho v pohybu, a k tomu ještě přišel o mnoho tažných zvířat. Britové se nakonec stáhli do Fort Prince Georg zanechajíc na poli nejhůře zraněné a zavazadla. Jeho ztráty čítaly na čtyřicet mužů. Prvního února 1760 napadají Čerokíové náčelníka Siloueeho skupinu uprchlíků na cestě z Long Cane do Augusty. Pobili několik lidí a brali zajatce. Nějaké dětí se v tom zmatku ztratily v lese. Jeden z mužů pak přivedl do Augusty devět z nich. Byly zraněné a některé dokonce i skalpované.  

Ve zprávě z Fort Dobbs (22. únor) Hugo Waddella se uvádí: „Několik dní jsme pozorovali malou skupinu indiánů, jak se potuluje kolem pevnosti. Několikrát jsme na ně chtěli udeřit, ale oni byli příliš obezřetní. Večer mezi devátou a desátou hodinou začali venku štěkat psi. Něco se dělo u vodního pramene. Vzhledem k tomu, že je naše pevnost malá, měli jsme vážné obavy, že padne. Stáhli se zde všichni osadníci z blízkého okolí. Když jsme poslali na průzkum desetičlennou hlídku, asi tři sta metrů od pevnosti byla napadena přibližně sedmdesáti indiány. Dal jsem vojákům příkaz střílet jen na můj povel. Počkal jsem, až indiáni vyprázdní pušky a pak jsem dal rozkaz k palbě. Útočníci po nás šli s tomahawky, ale naše salva je zarazila, takže jsme stačili ustoupit. Poté následoval útok na samotnou pevnost, který se nám podařilo odrazit. Myslím, že indiáni měli tak deset až dvanáct mrtvých. Kolem pevnosti bylo mnoho prolité krve. My měli jednoho nezvěstného a dva zraněné. Jeden z nich byl zaživa skalpován a jistě zemře.“ Ten voják se nakonec zotavil a od vlády dostal dvacet liber odškodného.

V roce 1761 Montgomeryho nahradil James Grant disponují vojskem o počtu dva tisíce šest set mužů, což byla doposud největší armáda operující v horské oblasti Karolíny. Vojsko se opět zaměřilo na čerokíjské „dolní“ vesnice a v bitvě u Echoee Pass byli Čerokíové poraženi. Vojsko spálilo dohromady patnáct vesnic a nespočet polí a zásob.  

A nelenila ani milice s domobranou. Hugo Waddell společně s plukovníkem Samuelem Stepehenem pochoduje k táboru Samuela Stalnakera na Holston River a staví tam pevnost Fort Robinson. To už však byla závěrečná fáze války, neboť v listopadu roku 1761 Čerokíové uzavřeli na Long Island mír s Virginií a o rok později s Jižní Karolínou. S kopií mírové smlouvy pak za náčelníky horských kmenů cestoval poručík Henry Timberlake, četař Thomas Sumter, černošský otrok a tlumočník William Shorey. Timberlake si vedl pečlivý deník publikovány roku 1765. Krom samotné cesty popisoval poručík Čerokíe a jejich kulturu a zmapoval tamní krajinu. Timberlake dorazil do Choty na konci prosince a mírové obřady byly vykonány v domě náčelníka Ostenaka. Ostenako anglickému vyslanci předal válečnou sekeru symbolizující mír mezi oběma národy. Podle Timberlakea bylo v Chotě padesát dva obydlených domů a sto sedmdesát pět válečníků. Byla to druhá nejsilnější vesnice v horách. Pro francouzský náčelník Stojící krocan byl z postu hlavního náčelníka odvolán a „prvním milujícím mužem“ se stal Attakullakulla a John Stuart se mezi smířenými národy stal prostředníkem a staral se o pravidelnou komunikaci. Jeho zástupce Alexander Cameron mezi Čerokíi pobýval ve vesnicích Keowee a Toqua na Little Tennessee River, zatímco jeho druhý zástupce John McDonald působil na Chickamauga River kudy vedla Velka stezka válečníků. Henry Timberlake posléze cestuje do Londýna v doprovodu tří náčelníků, Ostenaky, Stojícího krocana a Atawaye. Čerokíové navštívili Tower a setkali se s autorem divadelních her Oliverem Goldsmithem a měli audienci u krále Jiřího III. Žel cestou do Anglie na moři zemřel tlumočník William Shorey, takže si indiáni s Londýňany a králem moc „nepopovídali“. Velkolepé přijetí v Londýně náčelníky nadchlo.