Nápětí v Saukenuk - Nahkohe

Do loveckého tábora jsem se vrátil až za měsíc, a pak jsme se na jaře všichni vrátili do Saukenuk. Běloši, kteří byli v naši vesnici odešli, ale místo nich tu byli jiní, a bylo jich mnohem více. Valná část našich kukuřičných polí byla obsazena. Navíc byli Američané z naší přítomnosti očividně otráveni, ale my si jich nevšímali. Opravili jsme si domky a postavili nové. Pak přišel Keokuk a začal nás přesvědčovat, abychom odešli do Iowy. Od té chvíle jsem ho neměl rád a už jsme nebyli přátelé. Podle mě to byl zbabělec, který není schopen se postarat o vlastní lid. Nikdo nám neměl právo brát domov, který jsme dostali od Velkého ducha. Podle mě se země nemůže prodávat. Vždyť nám byla dána, aby nás živila.

Vzhledem k tomu, že v naši vesnici a okolí byli vetřelci, nastaly komplikace. Jak jsem řek, Američané pro sebe zabrali ty nejlepší pozemky a naše ženy musely přelézat přes jejich ploty, které byly dost vysoké. Jeden z mých dobrých přátel měl pole na ostrově. Bylo to dobré pole a urodila se na něm skvělá kukuřice a jiné plodiny. Když si toho všiml jakýsi běloch, tu úrodu mu sebral. Přítel byl už starý muž, a nad tou ztrátou plakal, jelikož to byla obživa pro jeho rodinu.

Rock Island 1820

Běloši také donesli kořalku a opíjeli naše lidi. Ti pod vlivem alkoholu prodávali své domy, kožešiny, zbraně, prostě cokoliv, a to za velice směšné ceny. Osobně jsem Američany obcházel a prosil je, aby nám whisky neprodávali. Varoval jsem je, že opilí indiáni jsou v nepříčetnosti schopni páchat násilí. Bylo to však marné. Američané se navíc chovali násilně. Jendu ženu zbyli surově jenom proto, že si vzala z jejich pole pár malých kukuřičných klasů, jelikož měla hlad. Jindy ztloukli jistého mladíka tak, že na následky zranění zemřel. Provinil se jenom tím, že si dovolil odstranit plot, který vedl přes naši starou cestu, aby mohl převést koně. Všechno bylo čím dál horší. Američané nám ničili pole, zapalovali domy, ale my jsme byli stále klidní.

Řekl jsem o těch potížích našemu agentovi a doufal, že s tím něco udělá. Ten nám řekl, že jsou to bílí, kdo si na nás ztěžuje, protože poškozujeme jejich práva, tím že jsme se vrátili a jsme tudíž vetřelci. Žádali dokonce svého vojenského náčelníka, aby chránil jejich majetek. Jak hladký musí být jazyk bílých lidí, když muže mluvit taková slova. Bylo léto, když do Saukenuk přicestoval náčelník z Illinois (guvernér Cole) a ještě jeden vážený pán (soudce James Hall). Snažil jsem se těm mužům vysvětlit, jaká zde panuje situace, a doufal jsem, že pro nás něco udělají. Nicméně náčelník z Illinois se nechtěl účastnit naši rady. Vysvětlil nám, že již není náčelníkem Illinois, protože si jeho děti zvolily nového otce. On už nemá žádnou moc. Byl jsem překvapen, poněvadž jsem slyšel, že je to dobrý a odvážný člověk. Takoví jsou ale bílí lidé. Nikdy nejsou spokojeni. I když mají za náčelníka tak dobrého člověka, raději si zvolí někoho, kdo je sice ctižádostivý, ale většinou také zlý.

Nakonec se mi přece jen podařilo ty muže přimět, aby se účastnili naši rady. Když jsme vykouřili dýmku, povstal jsem a v proslovu jsem vysvětlil, jakou smlouvu uzavřel Quahquame a další naší náčelníci, podle toho, jak mi to vysvětlil obchodník. Řekl jsem, že Quahquame nechtěl vůbec prodávat naši vesnici a nepřál si to ani nikdo z nás. Chceme, aby nám byla vesnice zanechána. Stěžoval jsem si, že bílí lidé ničí náš majetek a chovají se k lidem surově. Že z nás dělají opilce a za kořalku kupují naše domovy a ostatní majetek. Zdůraznil jsem také, že jsme proti Američanům nevztáhli ruku. Náš agent o tom všem věděl a měl to řešit s velkým náčelníkem v St. Louis, ale on nic neudělal. Místo toho jsme slyšeli, že tato země nám už nepatří, a že musíme pryč. Podle mě si ale americký prezident nepřál, abychom opouštěli vesnici, ve které už jsme žili tak dlouho, a kde leží kosti našich předků. Bývalý náčelník z Illinois nám řekl, že už nemá žádnou autoritu, a že pro nás nemůže nic udělat. V jeho obličeji šlo vidět, že je mu to líto a mně trochu potěšilo, že v těchto bolestných časech má nějaký Američan s námi soucit. Na konci rady jsme se rozloučili a chytli se za ruce.

Na podzim, dřív než jsme odešli na zimní loviště, jsem ještě jednou navštívil agenta, jestli pro nás nemá nějakou zprávu. A vskutku měl, ale žádné dobré. Řekl, že pozemky na kterých Američané hospodaří, jsou řádně odkoupeny a chráněny smlouvou, která se nedá zrušit. Pokud se na jaře zase vrátíme, budeme přinuceni k odchodu. Později jsem se dozvěděl, že naši zemi koupil náš obchodník plukovník Davenport, a pak jí po kouskách rozprodal, aby na tom vydělal. Nyní jsem chápal, proč mu tak záleželo na tom, abychom odsud odešli. Náčelníci a válečníci se sešli k poradě, poněvadž jsme museli rozhodnout, co na jaře uděláme. Po několika sezeních jsme se shodli na tom, že se vrátíme domů, do Saukenuk. Zhledem k tomu, že obchodník prodal naši vesnici a místo, kde jsou pohřbení naší otcové, usnesli jsme se, že si zaslouží smrt. Za to mohli hlavně agent, tlumočník, velký náčelník ze St. Louis, vojáci z pevnosti a Keokuk.

Podařilo se mi přesvědčit některé bojovníky z Keokukovy tlupy, aby šli s námi do Saukenuk, ale samotný Keokuk nechtěl. Předtím jsem si myslel, že by to mohl být právě on, kdo by dostal povolení jet do Washingtonu za prezidentem, kde by mohl předložit naši věc. Když jsme přijeli na Rock River, okamžitě jsem zašel za agentem, a ten byl očividně nespokojen. Řekl, že musíme odejít za Mississippi. Jasně jsem mu odpověděl, že to neuděláme. Zašel jsem ještě za obchodníkem a vyčetl mu jeho proradný skutek. Odpověděl, že kdyby nekoupil on, koupil by někdo jiný, ale ujistil mě, že kdyby mu prezident nabídl na výměnu jiný pozemek, určitě by s tím souhlasil. To se mi z jeho strany zdálo být čestné. Možná jeho úmysly nebyly tak špatné, jak jsem si zprvu myslel.

Znovu jsme začali ve vesnici opravovat a stavět domky. Většina vesnice byla zničena. Ženy obdělaly nějaké pozemky, které ještě Američané neobsadili, ale nebyly moc kvalitní. Musely tvrdě pracovat, aby půdu zúrodnily. Později jsem dostal od Američanů vzkaz, že tady nemáme právo zůstat, a že nás vláda přinutí k odchodu, aby byla naplněna smlouva. Dozvěděl jsem se také, že je na Wabash nějaký velký náčelník, tak jsem se ho prostřednictvím poslů zeptal na jeho názor, co si myslí o naši situaci. Odpověděl nám, že je právo na naší straně. Odcestoval jsem také do britského Maldenu, abych zjistil, jaký je názor anglického otce. Ten mi potvrdil všechno, co jsme se zatím dozvěděli. Povzbudil mne k tomu, abych tu věc předložil americkému prezidentovi, který to jistě prošetří.

Když jsem se vrátil domů, byli už naši lidé na zimních lovištích. Když jsem je vyhledal, dozvěděl jsem se, že došlo opět k nějakému zvláštnímu obchodu v Prairie du Chien. Jednalo se o jakousi podivnou výměnu našich pozemků s Potawatomii a následné prodeje a koupě za daleko větší ceny, než jaké dali za pozemek Američané nám. Začal jsem mít vážné podezření, že to všechno byl jeden velký odvod.

***
Plukovník George Davenport

George Davenport (1783 – 4. 7. 1845) byl americký hraničář, obchodník a armádní důstojník. Byl jedním z prvních osadníků na Rock Island. Dnešní město Davenport v Iowě je pojmenováno na jeho počest. Plukovník se narodil v hrabství Lincolnshire v Anglii. Už v sedmnácti letech se vydal na moře, coby učedník svého strýce obchodního kapitána. Během tří let navštívil přístavy v Baltském moři, ve Francii, Španělsku a Portugalsku. Na podzim roku 1803, byl zatčen v carském St. Petersburgu i s celou posádkou a nákladem, poněvadž ruská vláda uvalila na anglické lodě embargo kvůli napoleonským válkám. Davenport zůstal ve vězení až do jara, kdy mu byl povolen návrat do vlasti.

Následující rok cestuje obchodník do New Yorku, kde v přístavu utrpí těžký úraz nohy, když se pokoušel zachránit kamaráda, který spadl přes palubu. Jelikož na anglické lodi nebyl žádný lékař, musel Davenport zůstat v newyorské nemocnici, zatímco se jeho loď vrátila do Liverpoolu. Z nemocnice se dostal až za dva měsíce a na radu jednoho z lékařů se usadil. Nějaký čas žil v New Jersey, a pak se v Carlisle (Pennsylvanie) roku 1806 přihlásil do armády. Jako seržant narukoval k Prvnímu pěšímu pluku a pomáhal s verbováním do armády v Harrisburgu (Pennsylvanie). V armádě sloužil několik let a účastnil se Války roku 1812 pod generálem Wilkinsonem. Na konci Války Peoriů, doprovázel mírovou delegaci Pottawatomiů do St. Louis (prosinec 1813).

Na jaře roku 1816 doprovází plukovníka Lawrence, který na Rock Island zakládá Fort Armstrong. Poté, co byl propuštěn z armády, stal se úspěšným obchodníkem s indiánskými kmeny z Illinois a Iowy. Na Rock Island si staví dvojitý srub, což bylo první trvalé americké bydliště na Rock Island.

Společně s dalším obchodníkem, Russellem Farnhamem zakládá obchodní stanici Farnhamsburg, budoucí město Rock Island. V roce 1825 byl jmenován prvním poštmistrem této oblasti. Následující rok vstupuje do služeb kožešinového magnáta Johna Astora, jako obchodní agent v Iowě. Během Války Černého jestřába, poskytl ubytování komisi plukovníka Johna Reynoldse. V roce 1833 se stěhuje ze svého srubu a staví si dům u staré pevnosti. O dva roky později kupuje ohromný pozemek podél Mississippi hned naproti Rock Island. Od roku 1838 do roku 1840 pracuje, jako zástupce pro kmeny Sauků a Liščích indiánů. Indiáni Davenportovi říkali Saganosh – Angličan. S indiány, jako obchodník vycházel docela dobře, až na nějaký problém s Winnebagy, kteří ho roku 1823 málem zabili. Obchodník použil veškerý svůj vliv, aby přiměl indiány k odchodu za Mississippi. Keokuk a Wapello (náčelník Liščích indiánů) ho vyslechli, ale Černý jestřáb ne. Na podzim roku 1837 doprovází náčelníky Sauků a Liščích indiánů do Washingtonu a zprostředkoval další prodej velkého kusu země v Iowě.

Když Davenport odchází do „důchodu“, usadí se trvale ve svém domě, ale rád se věnuje cestování. Všude, kde se zdržoval, vyprávěl lidem veselé historky a ve společnosti byl velice oblíbený. Čtvrtého července roku 1845 odchází jeho rodina slavit na pevninu Den nezávislosti, ale plukovník zůstává doma. Pozdě odpoledne vniká do jeho domu banda místních desperátů. O tom jak George davenport zemřel, existují dvě verze. Podle první byl zloději zastřelen, zatímco podle druhé byl surově umlácen. Přesto byl plukovník ještě naživu, když se jeho rodina vrátila, takže byl schopen útočníky popsat.