Pete Gagnon - Nahkohe

24. 08.

Po nějaký čas měli z těžby rudy, minerálu a dřeva užitek i Odžibwejové. Muži našli sezonní zaměstnání a jistý zisk byl i z prodeje rezervačního dřeva. V roce 1889 se Odžibwejové rozhodli, že nevyužitou rezervační půdu dají k dispozici pro komerční využití. Mezi lety 1907 a 1911 podnikatel A. V. Johnson z Grand Marais nechal porazit přes tři a půl milionů borovic. Cedry, jedle a další stromy byly těženy pro vlákninu a s kácením se pokračovalo, až do roku 1929, kdy byly lesy úplně vyplundrovány.

Neuvážená těžba měla nakonec několik nežádoucích ekologických důsledků. Obrovské paseky byly náchylné k velkým požárům, které často ohrožovaly i vesnice v Thunder Bay. Druhotný jednotvárný porost zase neskýtal dostatečnou ochranu a živobytí pro divou zvěř, které už tak bylo poskrovnu. A nakonec hamižnost podnikatelů připravila prostřednictvím podvodů indiány o hodně půdy.

Dále tu byli skandinávští rybáři, kteří mezi léty 1880 až 1890 pravidelně křižovali jezera od severu k jihu a lovili sledě, pstruhy a síhy. V roce 1889 si Odžibwejové na tyto rybáře stěžovali vládě, poněvadž lovci tábořili na Susie a jiných ostrovech v těsném sousedství od Wauswaugoning Bay, kdo rozprostírali tak veliké sítě, že s nimi indiánům bránili v lovu. Na přelomu století bylo na Grand Portage založeno několik stálých rybářských osad. Byl tu podnik francouzského Kanaďana Pete Gagnona, jenž spolupracoval s A. Booth and Company of Duluth. Gagnon měl sklad, dům, ledárnu, dvě ubytovny pro nájemné rybáře a dlouhý dok pro parníky. Podnikatel ještě provozoval obchod se smíšeným zbožím, pronajímal pokoje návštěvníkům, a přepravoval zboží i lidi na pevninu. Jeho dvě odžibwejské ženy pocházely z Grand Portage a jmenovaly se Nanette Maymushkowaush a Lucy Spruce.

Nanette Gagnon, Bessie Gagnon Plante, Frank Paro, Sr., and Pete Gagnon photographed by Frances Densmore on Grand Portage Island, 1905

Ryby byly nakonec vyhubeny v padesátých létech dvacátého století, kdy se díky lodní dopravě dostala do Hořejšího jezera mihule mořská, a ta zničila téměř veškeré původní druhy.

V roce 1882 probíhal v Grand Marais vládní projekt pro zaměstnanost indiánů. Mnozí Odžibwejové se do maraiského přístavu skutečně přestěhovali, a bylo jich tolik, že založili východní předměstí Chippewa City. V roce 1895 byl pro ně postaven katolický kostel St. Francis Xavier. Dřevěná stavba se zachovala až do dnešních dnů, zato mnozí indiáni pomřeli na následky španělské chřipky roku 1918. Jinak byly vztahy indiánů s Američany v celku dobré. V devadesátých létech devatenáctého století vyplácela vláda indiánům malé splátky za půdu a dřevo. V roce 1896 to bylo necelých deset dolarů na osobu. Tehdy Odžibwejové ustanovili nový svátek zvaný Visiting Day (Návštěvní den). V den kdy dostali vládní příděly, vystřelili do vzduchu několik salv a začali navštěvovat všechny bílé sousedy. Sedli si u nich na podlahu, chválili domácí děti a jen tak klábosili. Přinášeli sebou koláčky, placky a ovoce, poněvadž podle odžibwejské etikety, je zdvořilé návštěvě nabídnout jídlo, i když tentokrát to bylo jaksi naopak. Jeden z raných osadníků vzpomínal, že bílí si tento svátek oblíbili stejně, jako indiáni a při té příležitosti se oblékali do nejlepších šatů. Visiting Day se slavil asi do třicátých let dvacátého století.

přelozdělování státních dávek

Jeden z důvodů proč bílí obyvatelé Grand Marais měli indiány v oblibě, bylo to, že Odžibwejové jim dělali v tomto odloučeném kraji alespoň nějakou společnost. Nebyly tam ještě žádné kvalitní silnice, železnice, či telegrafní vedení, takže jediným spojením se „světem“, poskytovala pošta. Poštovní stanice byla na Grand Portage zřízena v roce 1856, ze které odplouval poštovní člun jen v omezené míře. Jeden z pamětníků zapsal, že kvůli „špatnému počasí mohl „pošťák“ na jezeře strávit i několik dní. Vzhledem k řídkému osídlení musel pošťák kolikrát přistát u břehu a přenocovat, aby si odpočinul a dohnal spánek. Když nastaly deštivé dny, udělal si příbytek z člunu obráceného dnem vzhůru.“

Nic však nebylo srovnatelné se zimou. Pokud byl na jezeře dostatečně silný led, jezdily přes něj saně tažené psím spřežením. Jinak se muselo cestovat po souši tou nejschůdnější cestou, což bylo obtížnější a samozřejmě zdlouhavější. Zimní pošťáci se stali legendami severu. Na jih od Grand Marais byl nejslavnějším jezdcem John Beargrease, urostlý míšenec z Beaver Bay. Na cestě z Grand Portage to byl v osmdesátých létech Joseph Godfrey Montferrand a v devadesátých létech Louis La Plante. Osadníci si pamatovali že „za mrazivých zimních nocí, byly rolničky na psích spřeženích slyšitelné na míle daleko. „Věděli jsme o nich dlouho předtím, než přijeli.“  

zimní "pošťák" cca 1880

Na počátku osmdesátých let provozovala pravidelné poštovní spojení mezi Duluth a Fort William společnost Booth a její rybářský parník. V roce 1888 získal poštovní licenci Thehiram R. Dixon, který dvakrát týdně vozil poštu na Grand Portage, až do roku 1902, kdy ho nahradil velký pobřežní parník America. Ten zpřístupnil severní břeh nejen osadníkům, ale i turistům. Podle novin provozovaných v Grand Marais, přivážel od roku 1905 do oblasti „lidský náklad uprchlíků, turistů i dobrodruhů.“

Příliv nových lidí vytvořil poptávku po zemi, a tak pětatřicet let po založení rezervace změnila vláda názor a rozhodla, že země indiánů bude rozprodána. V roce 1887 Kongres odsouhlasil zákon Dawes Act, který rušil indiánské rezervace a pozemky rozdělil jednotlivým rodinám a přebytek se rozprodal. Každá rodina měla „nárok“ na sto šedesát akrů. V Minnesotě se tomu říkalo „Zákon pro usnadnění života Čippewů (Odžibwejů) v státě Minnesota“ (Nelson Act 1889). Zákon obsahoval nařízení, že všichni Odžibwejové budou přesídlení do White Earth Reservation v západní části státu. Naštěstí zákon obsahoval skulinu, kdy indiáni, kteří nesouhlasili s deportací, se jí mohli skutečně vyhnout. Odžibwejové se zrušením rezervace stali de facto svobodnými občany, kteří časem získali občanství a mohli se usadit, kde chtěli. Toho roku se sedmdesát dva prvních indiánů z Grand Portage shromáždilo v zálivu, aby se setkali s vládními komisaři. Odžibwejové podepsali dokument, kterým se zřekli práva na rezervaci ve prospěch Spojených států, přičemž si sami nechali přidělený výměr osobních parcel.  

V roce 1909 bylo asi 24 191 akrů rezervační půdy přerozděleno mezi tři sta čtyři indiány. Zbylých 16 041 bylo určeno pro veřejné osídlení. Odžibwejové stejně nakonec většinu své půdy rozprodali pozemkovým spekulantům a dřevařům.