Akolapissa - Nahkohe

Lidé kmene Akolapissa žili na dolním toku řeky Pearl River v údolí Mississippi. Řeka Pearl River tvoří hranici mezi státy Louisiana a Mississippi. V roce 1702 se Akolapissové přestěhovali k Bay Costine na severním břehu jezera Pontchartrain a o několik let později se museli přesunout na východní břeh Mississippi, k New Orleans. To však nebylo definitivní, poněvadž se ještě museli přesunout do Ascension Parish (Donaldsonville), kde zůstali do roku 1776, a pak nakonec odešli do Terrebonne a Lafourche Parishes jihozápadně od New Orleans.

Jako většina kmenů z údolí Mississippi nebyli Akolapissové početní. V roce 1600 jich bylo maximálně čtyři tisíce. O sto let později jejich počet klesl na patnáct set a války s nemocemi je hubili i nadále. V roce 1702 byla jejich populace tak malá, že je Francouzi ani nepočítali. Nakonec se Akolapissové spojili s Bayougouly a Houmy, a to jich bylo dohromady méně než pět set. Dnes jsou na tom Akolapissové o dost lépe. Žijí v Louisianě o celkovém počtu jedenáct tisící.

Název Akolapissa znamená v řečí Čoktawů nejspíš „Ti, kteří jsou na doslech“. Akolapissové patří do jazykové rodiny Muskogean a rozumí si s Čoktawy a Čikasawy. Akolapissové obývali počátkem 17. století asi šest větších vesnic a žili podobným stylem, jako severní Čoktawové. Vesnice stavěli většinou v záplavových rovinách, protože to byli zemědělci. Pěstovali kukuřici, ořechy, dýně, melouny a tabák, a také lovili a rybařili. Největší zdroj masa jim skýtali bizoni. Mimochodem, Francouzi uvažovali, že by chovali bizony na vlnu, ale brzy tento nápad zavrhli, poněvadž nevěděli, jak by se dala táto vlna bezpečně stříhat.

Mírné klima dovolovalo obyvatelům dolního Mississippi nosit nenáročné šaty. Akolapissové nosili pouze bederní roušky a ženy krátké sukénky. Děcka chodili do puberty nahaté. V chladném počasí se nosily kožešinové pláště. Těla si s oblibou zdobili tetováním.

Jako materiál na stavbu chat používali vrbové proutí, bahno a stromovou kůru. Stěny těchto obydlí byly spleteny z proutí podobnou technikou, jakou Akolapissové splétali košíky a stěny omítli blátem. Střechu tvořily došky z proutí a kůry. Chaty měly kruhový tvar. Ve vesnicích byly obvykle dva domy určené pro veřejnost, jeden pro duchovní účely, kde neustále hořel posvátný oheň a byly v něm uloženy posvátné předměty, o které se staral kněz. Druhý dům byl společenský. Vesnice byly obvykle obehnány palisádou a každá z nich měla své náčelníky a vyhrazené teritorium.

V první polovině šestnáctého století táhla přes jihovýchod dnešních Spojených Států výprava Španěla De Sota. De Soto vyšel z Mexického zálivu a přes Texas se chtěl dostat do Mexika, ale to se mu nepodařilo. De Soto v roce 1543 umírá a jeho lidé se ocitli v nouzi. Jeho nástupce Luis de Moscoso rozhodl, že se vrátí k řece Mississippi, kde chtěl postavit čluny, na kterých by se vrátili zpět do Mexického zálivu. Problém spočíval v tom, že dobrodruhové museli projít územím, kde mezi indiány napáchali dost zla. Už se střetli s Natčezy a pak je čekalo ještě území Tangipahuů, Akolapissů a dalších kmenů. Španělé postavili sedm člunů a nakonec měli to štěstí, že se do cíle dostali bez úhony.

Krom brutálního chování sebou Španělé do regionu zavlekli nemoci, které mezi indiány napáchali ještě více škod, než muškety a meče. Krom De Sotovy, De Lunovy (1559-61) a Pardovy (1567) výpravy se však Španělé drželi raději pobřeží. Přesto španělské zboží putovalo prostřednictvím indiánských obchodníků z Floridy přes Georgii až do údolí Mississippi. Jenže krom zboží sebou obchodníci zanášeli do vnitrozemí další nemocí. Epidemie se šířily rychlosti blesku a více než polovina jihovýchodní populace vymřela. Na vylidněné území pak přišli Alabamové, Čerokíové, Koushattani, Tukabatčísové a Yučiové. Pak přišli Francouzi, páter Jacquese Marquett a Louise Joliet (1673), kteří připluli po Mississippi z Illinois a po nich přišli Robert La Salle a Henri de Tonti (duben 1682). Na místě dnešního New Orleans je napadli Quinipissové, ale Francouzi si je díky puškám dokázali udržet od těla. La Salle posléze nechal vypálit vesnice Tangipahuů, kteří se utekli k Akolapissům. La Salle zabral údolí Mississippi (Louisiana) jménem Francie, a pak se vrátil na sever, aniž by spatřil nějakého Akolapissu.

Akolapissové se s „No Hollo“ – bělochy – osobně setkali, až s příchodem Angličanů z Jižní Karolíny. Byli to obchodnici z Charlestonu. Angličané prostřednictvím Čikasawů nakupovali otroky, výměnou za pušky a střelivo. Obětmi Čikasawů se stali i Akolapissové.

Mezitím vybudovali Francouzi v Biloxi Fort Maurepas a jedna z průzkumných výprav narazila na tři sta bojovně naladěných Akolapissů. Naštěstí pro Francouze byl s nimi nějaký Bayougoula, kterému Akolapissové vysvětlili, že byli před dvěma dny napadeni Čikasawy a Angličany. Francouzi jim okamžitě nabídli pomoc a oba národy se spřátelily. Francouzi si všimli, že Akolapissové sbírají v Pearl River říční perly (proto název Perlová řeka), a rozhodli se, že řeku lépe probádají. Výpravu vedl pan Sauvole a páter Paul du Ru. Když navštívili vesnici Akolapissů, spatřili na návsi velký falický symbol, který nechal kněz okamžitě odstranit, což Akolapissy pobouřilo. Páter vyhrožoval, že pokud oni budou urážet jeho boha, přestanou je Francouzi chránit před Čikasawy. Akolapissové si pak dávali na kněze lepší pozor a oddechli si, když se vrátil do Biloxi.

Francouzští osadníci Louisiany byli převážně muži, kterým chyběla ženská společnost, proto požádali Akolapissy jestli by jim nemohli pořídit nějaké ženy od Čitimačů. Bienvillemu se tento nápad nelíbil, neboť jeho bratr s Čitimači uzavřel smlouvu (1699). Bienville tyto „nájezdy lásky“ sice zakázal, ale bylo už pozdě. Akolapissové nějaké ženy unesli a vztahy mezi Čitimači a Francouzi se zhoršily.

Mezitím Čikasawové dále unášeli otroky, takže Bienville musel splnit své slovo a vyzbrojil Akolapissy a další spojence, přesto byli Čikasawové stále v převaze. Malé kmeny se raději stěhovaly blíž k francouzským osadám, kde se pak do sebe pustili Taensové s Bayougouly. Nikdo neví proč Taensové Bayougouly napadli, když předtím od nich přijali pozváni. Ať už to bylo jakkoliv, zemřela polovina Bayougoulů. Ti, kdo přežili, se spojili s Akolapissy. Taensové pak napadli Čitimače, a ti se mstili tak, že zaútočili na francouzské usedlosti. Bienville sice neměl tušení, co se děje, přesto vyzval Akolapissy a další spřátelené kmeny k boji proti Čitimačům. Válka trvala dvanáct let, než se Čitimačové ukryli hluboko v močálech jižní Louisiany. Mír byl podepsán roku 1718.

St. Denis vzkázal Natčitočesům, aby se vrátili do svých původních vesnic a oni to udělali. Akolapissové to pokládali za zradu, proto je napadli a zabili sedmnáct lidí a padesát žen vzali do zajetí. Francouzi zajatce později vykoupili. V roce 1715 se Akolapissové přestěhovali na východní břeh Mississippi a s nimi šli také Houmové a Bayougoulové.

Ke konci osmnáctého století se Akolapissové smísili s Houmy, a jako samostatný kmen zanikli. Houmové prodali svou půdu francouzským Kreolům a odešli na jihozápad k La Fourche a Terrebonne Paris nedaleko New Orleans. Jejich potomci zde žijí dodnes, ale statut kmene nikdy nedostali ani s vládou USA nepodepsali žádnou smlouvu. Stát Louisiana je jako kmen uznává.