Abenaki - Nahkohe

Abenakiové nebyli kmenem v pravém slova smyslu, nýbrž mocným společenstvím několika národů žijících na severu Nové Anglie a v jižním Maritimes (Kanada). V původním jazyce nazývali Abenakiové svou domovinu „Ndakinna“ - Naše země. Východní Abenakiové obývali Maine, východně od White Mountains. Západní Abenakiové žili na západní straně hor ve Vermontu, New Hampshire a kolem východního břehu Champlain Lake. Jižní hranice se táhly podél toku Merrimack River až po jižní New Hampshire. Přímořští Abenakiové sídlili v St. Croix a údolí řeky St. John, na hranicích státu Maine a New Brunswick. Vlna evropských přistěhovalců a válka donutila mnoho Abenakiů k odchodu na sever do Quebecku, kde založili dvě velké společenství v St. Francois a Becancour na Trois-Rivieres. Dnes žijí Abenakiové ve třech rezervacích v severním Maine (Penobscot, Passamaquoddy, a Maliseet) a sedm rezervací Maliseetů je New Brunswick a Quebecku. Někteří Abenakiové se rozhodli, že přijmou americké občanství a usadí se mimo rezervace v New Hampshire a Vermontu.

Před příchodem Evropanů mohlo být Abenakiů kolem čtyřiceti tisíc. Tento počet nezahrnuje Pennakůky a Mikmaky. Východních Abenakiů bylo dvacet tisíc, Západních deset tisíc a Mořských také deset tisíc. Po roce 1500 postihly Abenakie první dvě velké epidemie, které sem zavlekli evropští rybáři. Mezi lety 1564 až 1570 jim způsobila značné ztráty neznámá choroba a v roce 1586 to byl tyfus. Největší epidemie je postihly ještě před tím, než Angličané osídlili Massachusetts (1620). Ty řádily ve třech vlnách napříč celou Novou Anglii a kanadským Maritimes. V roce 1617 byla úmrtnost původního obyvatelstva v Maine až 75%. Populace Abenakiů se snížila o polovinu. Jednotlivé infekce a nemoci si svou daň vybíraly i nadále:
- neštovice 1631, 1633, a 1639
- neznámá epidemie 1646
- chřipka 1647
- neštovice 1649
- záškrt 1659
- neštovice 1670
- chřipka 1675
- neštovice 1677 a 1679
- neštovice a spalničky 1687
- a neštovice 1691, 1729, 1733, 1755, a 1758

Po roce 1676 Abenakiové mezi sebe adoptovali tisíce uprchlíků z Nové Anglie, kteří utekli na sever po Válce Wampanoagů. Byli to hlavně Pennakůkové, Narragansetti, Pokumtukové a Nipmukové. Nejvíce uprchlíku přijali Sokokiové, což jsou západní Abenakiové. Jenže úmrtnost byla stále tak veliká, že po Americké revoluci zbylo Abenakiů méně než tisíc.

V dnešní době je už situace lepší. V USA i Kanadě je registrováno skoro dvanáct tisíc Abenakiů, ale nemají statut kmene. I když o něj usilovali, na čas jej získali pouze Penobskotové, Passamaquoddové a Maliseet Houltoni v Maine.

Penobskotové mají rezervaci na Indian Island v Old Town v Maine a počet obyvatel rezervace dosahuje dvou tisíc. Passamaquoddů je kolem dvou a půl tisíc a mají tři rezervace Point Pleasant, Peter Dana Point a Indian Township (Maine). Maliseet Houltnů je téměř šest set. Ještě další Maliseeti žijí v Kanadě. Čtyři sta sedmdesát lidí v Quebecku a dva tisíce v New Brunswick. V Kanadě ještě žijí Abenaki de Wolinak v rezervaci Becancour v počtu čtyři sta a v Onadaku v počtu patnáct set. Další jsou rozptýlení mezi řádovými Kanaďany v Quebecku, New Brunswicku a na severu Nové Anglie. Ve Vermontu a New Hampshire blízko jezera Champlain žijí tzv. Vermontští Abenakiové, kteří jsou organizování v Sokoki St. Francis Band, jehož kmenová rada sídlí ve Swantonu od roku 1976. Jejich federální uznání však trvalo jenom jeden rok. V minulosti se mnoho Abenakiů rozptýlilo mezi jednotlivé kmeny po celých Státech.

Abenakiové si ve své rodné řeči říkali „Alnanbal“ - Lidé. Název Abenaki pochází z jazyka Montagnaisů a ve volném překladu to znamená „Lidé úsvitu“, nebo „Východní lidé“. Vyslovuje se v mnoha různých variantách jako například:  Abenaqui, Abnaki, Alnanbal, Benaki, Oubenaki, Wabanaki a Wippanap. Francouzi nazývali východní Abenakie „Loup“ – Vlci. Západním Abenakiům (Sokokiům) říkali Angličané Tarrateen, ale takhle říkali i Mikmakům. Později přešli pouze na výraz Abenaki a Sokokiům říkali St. Francis Indians.

Zde jsou názvy, jaké používaly další národy:  Anagonges (Irokézové), Aquannaque (Wyandoti), Bashaba, Gannongagehronnon (Mohawkové), Moassones, Maweshenook, Narankamigdok, Natsagana (Kaughnawaganové), Obunego; Onagunga, Onnogonges, Opanango, Owenagunges, Owenunga, a Skacewanilom (Irokézové).

Abenakiové patří do algonkinské jazykové rodiny, ale přesto se jejich řeč od ostatních sousedů dost lišila. Existoval i značný dialektický rozdíl mezi západními a východními Abenakii.

Alianci Abenakiů tvořily národy: Amasekonti, Androskoggini, Kenenebekové, Maliseeti, Ouarastegouiakové, Passamaquoddové, Patsuiketové, Penobskotové, Pigwacketové, Rocamekové, Sokoni, a Wewenokové. V Kanadě žili Abenakiové od roku 1750 v sedmi smíšených misiích na řece Svatého Vavřince:  Kaughnawagana (Mohawkové), Lake Two Mountains (Irokézové a Nipissingové), St. Francois (Sokokiové, Pennakůkové a Algonkini z Nové Anglie), Becancour (Východní Abenakiové), Oswegatchie (Onondagové a Oneidové), Lorette (Wyandoti) a St. Regis (Mohawkové).

Východní Abenakiové: Amasekonti (Horní Kennebec a Androscoggin River, západní Maine), Androscoggini (hlavní vesnice Arosaguntacook), Kennebekové (Kennebec River, severní Maine), Norridgewockové, Ossipee (Ossipee Lake, východní New Hampshire), Penobskotové („Skalnaté místo“, Penobscot Bay), Penobskotové (Moosehead Lake. Tento národ je znám, také jako „Mooseheadští jezerní Indiáni“), Pigwacketi (Pequawket, horní Saco River), Rocamekové (Androscoggin River), Wewenokové (pobřeží jižního Maine), Wolinakové (Becancour, Trois-Rivieres, Quebec)

Přímořští Abenakiové: kulturně a jazykem se podobali Mikmakům, Maliseetům a Passamaquoddům. Francouzi jim kolektivně říkali Etchemin. Maliseeti (Vlastním názvem „Wulastegniak“ - Dobří říční lidé. Žili na St. John River, severovýchodní Maine a západní New Brunswick. Passamaquoddové (Passamaquodd – „Místo tresčího ostnu“, Passamaquodd Bay s Schoodic Lake.

Západní Abenakiové (Sokoki): Původně to byly spojené kmeny Abenakiů z Vermontu, New Hampshire a západu Bílých hor. Výraz Sokoki znamená – „Oddělení lidé“ (Assokwekik, Ondeake, Onejagese, Sakukia, Sokokiois, Sokoquios, Sokoquis, Sokokquis, Sokoni, Sokwaki, Soquachjck a Zooquagese. Mezi Sokokie patřili i západní Pennakůkové. Cowasukové (hlavní vesnice Cowass - Sosnové místo, Connecticut River, severní Vermont, Hoosakové, Missisquoini (Hoosak - Pazourkové místo, Lake Champlain, Schaghticokové (Hudson River, severní Albany a New York), Squakheagové, St. Francois (Trois-Rivieres, Quebecu a St. Francois River.

Abenakiové stejně, jako jiní algonkini z Nové Anglie pěstovali klasické plodiny, proto stavěli vesnice v úrodných údolích řek. Jejich polnosti byly opravdu rozsáhlé. Missisquoti žijící na východním břehu jezera Champlain obdělávali více než 250 akrů kukuřičných polí. Samozřejmě se věnovali lovu, rybolovu a sběru lesních plodin. Ryby pokládali za velmi důležitou součást jídelníčku, což se zvláště týkalo přímořských vesnic. V oblastech, kde nebyla půda tak úrodná, hnojili indiáni zeminu rybami.

Po většinu roku žili Abenakiové rozptýlení do jednotlivých rodů, které se staraly o dědičné pozemky. Na rozdíl od většiny okolních kmenů, prosazovali Abenakiové patriarchát. Během jara a léta se rody usazovaly ve stálých vesnicích na březích řek a moře a věnovaly se zemědělství a rybolovu. Vesnice Abenakiů nebyly moc velké, většinou v nich žilo kolem sta lidí, přesto skoro vždy, byly opevněné. Někteří západní Sokokiové stavěli dlouhé oválné domy, ale nejvíc oblíbené byly klasické kupolovité wigvamy. Během teplých měsíců byly chaty pokryty kůrou nebo splétanými rohožemi. V zimě se Abenakiové stáhli do vnitrozemí, kde stavěli kůrové wigvamy kuželového tvaru, podobné típím z Velkých pláni.

V případě války se rody a tlupy sjednotili a válečníci se nechali vést zkušeným a schopným válečným vůdcem. Jinak Abenakiové centrální vládu neměli. Klany a podkmeny měly sice své sačemy, ale ti měli jen omezenou autoritu. Válku a mír museli odsouhlasit všichni dospělí válečníci. K určité změně došlo po roce 1670, kdy Abenakiové vytvořili proti irokézskou koalici. Ale i tak jim chybělo jednotné vedení, což zvláště rozčilovalo francouzské důstojníky, kteří si stěžovali na těžko ovladatelné abenakijské válečníky.

Absence centrální vlády, však nezpůsobila, že by Abenakiové nebyli organizováni. Naopak! V případě nebezpečí, rychle opustili vesnice, rozptýlili se, a opět se shromáždili na vzdáleném a bezpečném místě, kde se přeskupili a připravili na protiútok. Takhle dokázali dlouho vzdorovat i mocným Irokézům. Abenakiové často ustupovali do Kanady, což byla záminka pro anglické úředníky, aby prohlásili Abenakie za kanadské Indiány a zabrali jejich území. Jenom Penobskotové a Passamaquoddové zavčas podepsali smlouvy a své pozemky si udrželi. Další Abenakiové přežívali v malých tlupách rozptýlení v Nové Anglii, jako živé pomníčky, připomínající jejich dávnou přítomnost.

Po roce 1497 začali evropští rybáři pravidelně navštěvovat Grand Banks a pobřeží Maine rovněž prozkoumal Giovanni de Verrazano (1524). Mezi Abenakii a Evropany se brzy rozběhl čilý obchodní ruch. Na rozdíl od Španělů, kteří snili o tom, že objeví sedm bájných měst Ciboly, které měly přecpané zlatem, byli jejich severní sousedé z Evropy realističtější. Ti totiž pochopili, že opravdovým zlatem Severní Ameriky jsou kožešiny.

Francouzi byli nejrychlejší. Samuel de Champlain a Pierre De Monts postavěli v roce 1604 při ústí řeky St. Croix stanici Fort St. John. Zde prodávali kožešiny převážně Penobskotové a Maliseeti. Místo na kterém stanice stála, nebylo dobré. Po roce záplav, těžké zimy a hladovění, se Francouzi přestěhovali do Port Royal (Nova Scotia) Ačkoliv země patřila Mikmakům, Francouzi zde začali obchodovat s Abenakii. Penobskotové, kteří poznali, jak výnosný to je obchod, začali usurpovat své jižní a západní sousedy. Jejich náčelník Bashaba, vytvořil koalici, která zastínila konkurenční Mikmaky. Vztahy mezi těmito kmeny nebyly nikdy růžové, ale obchod s kůžemi vzájemnou nenávist ještě umocnil. Vypukla Válka Tarrateenů (1607), během které se proti sobě postavila aliance Penobskotů, proti spojenectví Mikmaků a Maliseetů. Bojovalo se celkem osm let.

Když v roce 1610 přijeli do Port Royal francouzští jezuité, začali působit mezi Mikmaky. Navzdory válce se podíleli na výstavbě obchodní stanice St. Sauver Mont-Deserts de Pentagoet (Bar Harbor v Maine, 1613) určenou pro Penobskoty. O rok později zkomplikovaly situaci nájezdy anglických dobrodruhů z Jamestownu. Mikmakům se podařilo zabít vůdce Penobskotů Bashabu, a zároveň převzali válečnou iniciativu. Do dvou let ovládli pobřeží Maine a jih Massachusetts, kde se ale střetli s daleko horším nepřítelem, než byli nepřátelští bojovníci, totiž s neštovicemi. Během let 1616 až 19, zemřelo 75% indiánské populace. Málo bylo těch, kdo mohli pohřbívat mrtvé a ještě méně bylo těch, kteří by mohli vést válku.

Francouzi kvůli anglickým výbojům opustili Maine i Maritimes a soustředili se hlavně na St. Lawrence Valley, ale stanice měli ještě v Port Royal a na Penobscot River, kde obchodovali s Abenakii a Mikmaky.

K prvnímu kontaktu mezi Abenakii a Angličany došlo v roce 1607, kdy Plymouthská společnost chtěla založit kolonii na řece Kennebec, ale z tohoto projektu sešlo. O sedm let později se s Abenakii setkal kapitán James Smith, který zkoumal břehy Nové Anglie. V roce 1620 už nebyli Angličané pro Abenakie cizí. Během následujících padesáti let se Abenakiové asi nestačili divit, a to hlavně kvůli několika válkám, které mezi sebou vedli Francouzi s Angličany. A přitom se bojovalo mnohokrát přímo na území Abenakiů. V roce 1628 anglické loďstvo zcela zničilo francouzský přístav Port Royal, včetně francouzských osad. Pak Angličané ovládli Kanadu a drželi ji ve své moci po čtyři léta (1632). Mezitím Bostonská obchodní společnost postavila v severním Maine obchodní stanici pro obchod s Abenakii. Poté, co Francouzi získali zpět Kanadu, postavili na St. Croix novou pevnost Acadia, která měla držet Brity v odstupu a zároveň lákala Abenakie za obchodem.
Abenakiové žijící podél Merrimack River v jižním New Hampshire a severovýchodním Massachusetts, byli Pennakůkové. Byli prvními Abenakii, kteří začali spolupracovat s Angličany, jenže museli se potýkat s nemocemi a Mohawky. Pennakůkové rozšířili své lovecké území víc na západ, až hranicím Sokokiů. Sokokiové a Pokumtukové uzavřeli spojenectví s Mohykány, aby mohli lépe čelit Mohawkům a do koalice přizvali také Pennakůky (1624-28). To ale nebylo nic platné. Mohawkové Mohykány porazili a hned na to se soustředili na Sokokie s Pennakůky. Proto Pennakůkové uzavřeli s Angličany smlouvu (s Massachusetts), aby byli silnější.

Obchod s kožešinami vnesl mezi Abenakie nestabilitu na jakou dosud nebyli zvyklí. Mohawky ohrožení Sokokiové požádali o pomoc Francouze i Angličany, ale obě mocnosti se k nim postavili zády, neboť si nechtěli rozhněvat Irokéze. Sokokiům už hrozila záhuba, když tu je paradoxně zachránila nová válka. V St. Lawrence Valley se do sebe pustili Mohawkové s Montagnaisy.

V roce 1637 získali Abenakiové první střelné zbraně, pravděpodobně od bostonských obchodníků. Díky tomu mohli Britové vybudovat na Merrimack River na území Pennakůků obchodní stanici. Postupem času Británie i Francie založila v Maine i dál na západ další stanice. Francouzští obchodníci neradi navštěvovali západní Sokokie ze strachu z Mohawků. Angličané zase nedůvěřovali Sokokiům, protože ti víc inklinovali Francouzům.

Abenakiové měli celkově dobrý přístup ke kožešinám z celé oblasti Velkých jezer a díky obchodu s Wyandoty. Jenže aby mohli tento tovar prodat, museli cestovat do Quebecku přes území Montagnaisů, a ti jim to nechtěli dovolit. Většina východních Abenakiů se rozhodla s Montagnaisy usmířit a Sokokiové uvažovali podobně. To už se o Sokokie začali více zajímat Francouzi a jezuitští misionáři, kteří jim od Montagnaisů přivedli osvobozené soukmenovce. Byla to sice cenná deviza, ale Sokokiové byli vůči misionářům víc než opatrní.

V roce 1647 napadli Mohawkové vesnice Piqwaketů a Ossipeeů (východní Abenaki) na řece Saco a v roce 1650 zaútočili na Sokokie a Pokumtuky. Francouzi už dále nemohli otálet a začali Abenakie vyzbrojovat puškami, jenže Mohawkové udeřili ještě s větší houževnatostí (1653). Naštěstí pro Sokokie museli Mohawkové bojovat na více frontách. V Pennsylvanii měli hodně práce se Susquehannoky a Abenakiům v západní Nové Anglii se trochu ulevilo. Británie znovu obsadila Port Royal a držela si ho do roku 1667. Tím byli Abenakiové odříznutí od francouzských zbraní a proviantu. To nahrálo do karet Bostonským obchodníkům, kteří obchod ochotně převzali, ale když posléze ovládli bývalé holandské kolonie, přestali si Abenakiů už si tolik všímat. Za to Mohawkové ano. V roce 1660 už opět válčili s Abenakii v Maine a s Penobskoty. Mezi Penobskoty žil francouzský obchodník Baron de Castine, který měl za ženu dceru náčelníka Madockawanda. Když náčelník zemřel, zaujal jeho místo Castine, který se svým synem nenáviděl Angličany tak, že proti nim Penobskoty neustále štval. Francouzi se stále snažili Abenakiům dodávali zbraně a střelivo, ale nebylo toho dost. Před lépe vyzbrojenými Mohawky museli nakonec Pokumtukové opustit Connecticut Valley. Odešli i Missisquoiové a Cowasukové a jenom ve Vermontu zůstala jedna velká vesnice Sokokiů.

Během roku 1665 byla bojová aktivita Mohawků tak intenzivní, že se Pokumtukové, Sokokiové a Pennakůkové museli spojit ke společné obraně. Když dorazil do Kanady Carigan-Saliereský pluk francouzské armády, během zimy 1665-66 nedali Francouzi Mohawkům pokoj. Mohawkové museli o pomoc požádat Angličany, ale ti si kladli podmínku, že Mohawkové musí se Sokokii a Mohykány uzavřít mír. Sokokiové ale mír odmítli a během léta 1666 společně s Pennakůky a Kennebeky dokonce Mohawky napadli.

Irokézové se s Francouzi usmířili v roce 1667, takže měli opět volnější ruce pro boj, jak se Susquehannoky, tak s Abenakii v Nové Anglii. Během roku 1668 vyhnali z New Hampshire Pennakůky. O rok později se algonkinské kmeny z Nové Anglie proti Mohawkům sjednotili a zorganizovali proti svým nepřátelům trestnou výpravu, ale tu Mohawkové rozprášili. Po roce 1670 žili Sokokiové, jako uprchlíci u řeky Sv. Vavřince a někteří se odstěhovali na západ k Velkým jezerům. V roce 1681 skupina Sokokiů doprovázela La Salleho na jeho cestě k jezeru Michigan. Někteří Sokokiové si dokonce za svůj domov severní Illinois, kde se smísili s Potawatomii a Miamii.

Během francouzsko britských válek bývala většina abenakijských kmenů neutrální. Avšak irokézské spojenectví s Brity přirozeně přiklonilo Abenakie na stranu Francie. Jejich odbor vůči Angličanům následně vystupňoval příval přistěhovalců, kteří zabírali čím dál více půdy, na které byli Abenakiové tak závislí. Během Války Wampanoagů zůstali sice Abenakiové povětšinou neutrální, ale ochotně válčícím indiánům dodávali od Francouzů zbraně a zásobovali je jídlem.

Válka Wampanoagů vyburcovala v osadnících takovou nenávist vůči indiánům, že to na sobě pocítili všechny východních kmeny. Angličané se mstili na všem, co mělo indiánský původ. Dvě vesnice Pennakůků se do války zapojili aktivně, ale zbytek kmene pod vedením náčelníka Wannalanceta byl neutrální, ale to mu nepomohlo. Oddíl Samuela Mosely pobil na dvě stě Pennakůků a mnoho jich bylo prodáno do otroctví. Přežijící utekli do Kanady a někteří se přidali k válčícím kmenům. Penobskotové a Kennebekové byli stále neutrální.

Po válce zůstalo v jižní Nové Anglii pouze čtyři tisíce původních obyvatel, a tomu, co následovalo poté, se říkalo „Velké rozptýlení“. Mnoho indiánů opustilo své domovy v Nové Anglii a většina z nich se smísila Abenakii. Angličané proti Abenakiům podnikli několik trestných výprav, ale ve všech případech našli jen opuštěné vesnice. Abenakiové jako obvykle zavčas ustoupili do Kanady a do Maine se vrátili po letech, když boje utichly. Sokokiové ve válce pokračovali a stále přepadávali kolonie v Massachusetts. New Yorský guvernér proti nim znovu poštval Mohawky. Celkově mohli být Angličané spokojeni, půdu, kterou zabrali jako „válečné kompenzace“, válečné ztráty bohatě vynahradily. Abenakiové z Kanady toužící uplatnit krevní mstu, podnikali proti koloniím válečné výpady, které nemohli Angličané opětovat. Po roce 1679 se situace poněkud uklidnila a Abenakiové byli připraveni vrátit se do Maine. První se vrátili Pigwaketi, kteří se s Angličany usmířili a po nich následovali další.

Problém spočíval v tom, že Abenakiové nevedli válku s Angličany pro osobní prospěch (trh s kožešinami), ale kvůli mstě za spáchané křivdy na lidu a za zabrané pozemky. S Francouzi spolupracovali hlavně proto, aby získali zbraně. Angličané indiánskému způsobu smýšlení nerozuměli a válku Abenakiů chápali, jako „divoškou krvežíznivost“ a jejich spolupráci s Wampanoagy považovali za vyloženou křivdu.
Francie naproti tomu využívala Abenakie, jako nárazník chránící Quebec před Angličany a jejich spojenci. Jezuité zase chtěli indiány obrátit „pravou víru“, a tak když se Abenakiové vrátili do svých domovů, mnozí jezuité je následovali. V roce 1699 mezi Abenakii žilo trvale nejméně šest misionářů.  Na konci sedmnáctého století si někteří prozíraví misionáři uvědomili, že obchod s kůžemi má na domorodce zhoubný vliv. Stížnosti zaslané vládě byly samozřejmě nevylišeny, až do té doby než ceny kožešin na evropském trhu klesly na minimum. Jezuité se snažili Abenakie naučit evropskému způsobu žití. Misionáři byli v „náboženské ochraně“ Abenakiů tak přísní, že nedovolili ani francouzským katolíkům, aby je navštěvovali. Pokud dělali drahoty s vlastními, o to horší názor měli na „kacířské“ puritány z Nové Anglie. Právě náboženská nesnášenlivost rozpoutala v regionu další vlnu nenávisti. Angličané měli strach z francouzské snahy o nenápadnou katolizaci východního pobřeží. Tohle Abenakie ale vůbec nezajímalo, protože se trápili s tím, že jim hraničáři zabírali čím dál víc půdy a ještě docházelo k zbytečným krutostem. Pohraniční šarvátky přešly v otevřenou válku mezi Anglii a Francií (Válka krále Williama, 1688-89), na kterou doplatili hlavně Sokokiové.

Válka v Nové Anglii vzplála s takovou zuřivostí, že předčila i Válku Wampanoagů. Abenakiové zpočátku dosáhli určitých úspěchů, ale krom Sokokiů nakonec sami požádali o mír. Sokokiové bojovali hlavně s Mohawky a Onondagy a jejich válečné oddíly v roce 1697 byly až u Bostonu. V roce 1699 se východní Abenakiové smluvně zavázali, že se do evropských válek už nebudou zapojovat a zkouška ohněm na sebe nenechala dlouho čekat. Mír trval sotva dva roky, když se do sebe Angličané s Francouzi pustili nanovo. Jednalo se o Válku královny Anny (1701-13). Východní Abenakiové dodrželi smlouvu a odstěhovali se do Wolinaku (Becancour) blízko Trois-Rivieres u Quebecu. Další se usadili v nové misii jezuitů St. Franc Lac. Jak už bylo výše uvedeno, Angličtí osadníci okamžitě zabrali uvolněnou půdu na kterou si však Abenakiové stále dělali nárok. Sokokiové se v roce 1700 spojili s Kaughnawagany a společně občas na Angličany udeřili. Asi jejich „nejslavnější“ akcí, byl zimní útok na Deerfield v Massachusetts (29. února 1704). Deerfield na půl vypálili, zabili padesát šest lidí a sto devět jich odvedli do zajetí. Nutno podotknut, že na útoku se podíleli také francouzští Kanaďané. Milice chtěla odpovědět napadením vesnice Sokokiů Cowasuck, ale ta byla zavčas vyklizena. Sokokiové posléze přepadli Haverhill v Massachusetts, který v roce 1708 zanikl úplně a Deerfield byl znovu napaden v roce 1709. Vojenské tažení Angličanů proti Ossipeeům v Connecticut Valley bylo neúspěšné a také Piqwaketové včas opustili své vesnice. Jako obvykle všichni odešli do Kanady. Když začala Francie válku prohrávat, Sokokiové zůstali v St. Francois a Missisquoi, ale východní Abenakiové se vraceli do Maine. Po dobití Acadie (1710) byla podepsána mírová smlouva z Utrechtu (1713) a Francie se vzdala nároku na Acadii, čímž se tamní Abenakiové dostali pod vládu Angličanů. Východní Abenakiové s mírovými podmínkami souhlasili, ale otázky kolem pozemků v Maine byly stále nevyřešeny. Do toho se ještě pletli jezuité Sebastiana Raslese, kteří Abenakiům slibovali zbraně. Abenakiové se pokoušeli s Angličany jednat, ale skoro všechny porady mezi léty 1717 a 1719 skončili nějakou rvačkou. Guvernér Massachusetts, Samuel Shuttle jim v roce 1722 nakonec vyhlásil válku (Dummer's War). Bojovalo se pět let, až do roku 1727, kdy Angličané dobili Norridgewock na horní Kennebec River. V bitvě zahynul páter Rasles, jehož tělo bylo zmrzačeno. Z Norridgewocku se zachránilo pouze sto padesát indiánů, kteří uprchli do Kanady. Po porážce Piqwaketů odpor Abenakiů v Maine skončil a mír byl uzavřen v prosinci. Na západě se však válčilo dále. Část Pokumtuků vedena náčelníkem Wawanotewatem (Ten, kdo poblázní jiné) se v New Yorku spojila se zbytky Schaghtikůků a se Sokokii z Missisquoi. Wawanotewat se svými oddíly vyrážel i do Connecticut Valley a Massachusetts. Vzhledem k tomu, že si s ním Angličané nevěděli rady, a ani nedokázali vypátrat jeho tajné vesnice, požádali o pomoc Irokéze, ale ti zdvořile odmítli. Angličané z Massachusetts chtěli sveřepého náčelníka dokonce uplatit, ale ani to se jim nepodařilo. Wawanotewat nakonec vyslyšel prosby Abenakiů z Wolinak a ze St. Francois a válku ukončil, ale mírovou smlouvu s Angličany nikdy nepodepsal.

Androscogginkové, Piqwaketové a Norridgewokové se během roku 1727 vrátili do Maine a už nikdy nemuseli svou zemi opustit. Passamaquoddové a Maliseeti zůstali v St. Croix a v St. John River. V Becancour (Trois-Rivieres) a St. Francois žila smíšená společnost Sokokiů a Pennakůků. Sokokiové měli ještě vesnice Missisquoi na jezeru Champlain a Cowasuck v severním Vermontu.
Rokem 1730 postihla Sokokie v Missisquoi nejtěžší epidemie neštovic, ale i tak se stále snažili bránit anglické rozpínavosti. Po odchodu mnoha válečníků k Velkým jezerům byla bojeschopnost Sokokiů značně omezena. Na východě disponovali pouze sto padesáti válečníky, a to vskutku nebylo mnoho. Naštěstí stále ještě měli za spojence mocné Kaughnawagany.

Když vypukla Válka krále Jiřího (1744-48), Sokokiové se přidali na stranu Francouzů, ale Kowasukové a východní Abenakiové se opět stáhli do Kanady a zachovali neutralitu. Sokokiům s Kaughnawagany se podařilo z jižního Vermontu a New Hampshire vyhnat na čtyři roky všechny osadníky. Guvernér Shirley poslal do kanadského Maritimes milici, která vypalovala tamní indiánské vesnice. Nejhůře na to doplatili Maliseeti a Mikmakové. Francouzským indiánům se podařilo dobít Fort Massachusetts na Hoosac River a rovněž zničili skoro všechny osady na východní straně Hudsonu v New Yorku. Válka skončila v roce 1748 podepsáním smlouvy v Aix-la-Chapelle, ale pro Abenakie to nemělo žádný význam. Kvůli vypáleným vesnicím se do bojů zapojili Penobskotové, Kenenebekové, Maliseeti, Passamaquoddové a dokonce i Penobskotové ze St. Francois, a ti všichni ve válce pokračovali. Do války se nakonec zapojili Abenakiové a indiáni z misií Lake Two Mountains, St. Francois, Becancour, Oswegatchie, Lorette, a St. Regis. Byl to svaz, který vytvořili Kaughnawaganové a jmenoval se Sedm ohňů Kaughnawagany.

Během Francouzsko indiánské války (1755-63) se útoky z Missisquoi a St. Francois zaměřili na hranice v New Yorku a Penobskotové útočili na Maine. Na základě toho guvernér Massachusetts vypsal odměny za indiánské skalpy, za mužský 40 liber a za ženský a dětský 25 liber. Sokokiové a další Abenakiové se účastnili legendárního tažení generála Montcalma na severní New York. Penobskotové byli u dobytí pevnosti William Henry (1757) a podíleli se i nechvalně známém masakru anglických zajatců. Válečná tlupa Abenakiů z Becancour vyrazila na Albany a osvobodila tam posledních šedesát svobodných Algonkinů v Schaghticook. Naproti tomu Robert Rogers a jeho rangers zaútočili na St. Francois (1759), který vypálili. Rogers tvrdil, že pobil dvě stě Abenakiů včetně francouzského kněze, ale francouzské zdroje uvádějí třicet mrtvých.

Východní Abenakiové uzavírali mír postupně mezi léty 1770 až 1776 a po francouzské porážce se rozptýlili do malých tlup. Kmeny Sedmi ohňů Kaughnawagany uvažovaly, že se ještě přidají k Pontiakově povstání (1763), ale nakonec dali přednost míru. Ani po válce nechtěli Britové uznat pozemkové nároky Kaughnawaganů, Sokokiů a dalších Abenakiů na východní straně hor. Abenakiům bylo rovněž zakázáno překračovat hranice s Kanadou, jak na to byli po celá léta zvyklí.

Když vypukla americká Válka o nezávislost, byli Abenakiové i Sedm ohňů Kaughnawagany zpočátku neutrální. Později se ale většina kmenů přidala na stranu Američanů. Na severu Maine zaútočili Abenakiové na Brity v naději, že se do Maritimes vrátí Francouzi. Penobskotové, Passamaquoddové, Maliseeti a Mikmakové rovněž bojovali společně s Američany. Indiáni ze St. Francois pomáhali Američanům dobít Boston a Quebeck. Penobskotové sloužili jako zvědové v armádě George Washingtona a v roce 1779 se účastnili neúspěšného útoku proti britské pevnosti na Penobscot River. Plukovník John Allen vytvořil s některých Abenakiů pluk, který měl na starost stěžovat britské zásobování. Několik Abenakiů podpořilo Brity v bojích v Androscoggin Valley v Maine (1781).

Po válce mohli Penobskotové a Passamaquoddové „za odměnu“ obývat tři malé rezervace v Massachusetts a v severním Maine (ta v Maine existovala do roku1820). Později byly pozemky kmenům bez náhrady zabaveny. Vše se řešilo právními cestami až ve dvacátém století.

Kanadští Abenakiové v St. Francois a Becancour mohli žít v rezervacích docela nerušeně, i když země kterou dostali, byla klasifikována jako „nehodící se pro zemědělské účely“. Počet obyvatel rezervací i tak rozrostl. V roce 1812 šli Abenakiové naposled do války. Abenakiové z Becancour podpořili ve Válce roku 1812 Brity. Ve své rezervaci zůstávají do dnes. Mnozí z nich pracovali pro Hudson Bay Company.

Malé skupiny Abenakiů se odstěhovaly k Velkým jezerům a do Ohio Valley.  Někteří se smísili s Liščími indiány a někteří s Irokézy. Další odešli až k Arkansasu a později (1803) se smísili s Delawary a Šavany, kteří přešli přes Kansas do Oklahomy. Ve Vermontu zůstalo několik Abenakiů, ale neměli žádná kmenová práva. Sokokiové věrní své bojovnické tradici se stále snaží své zákonné nároky prosadit, ale úřady je tvrdošíjně odmítají.

Dodatek

Podle některých historiků, byli Abenakiové mírnější a poddajnější než jejich západní sousedé, ale pokud se jednalo o pomstu, byli to nesmiřitelní nepřátelé. Jako u většiny východních kmenů zajatce s oblibou mučili, vyjma žen. Těm naopak poskytli tu nejlepší péči.
Normálně žili Abenakiové v rodinných wigvamech a velký, protáhly wigvam sloužil jako poradní dům a podobné stavby vlastnily jednotlivé válečnické spolky. Polygamie byla dovolena, přesto se příliš nepraktikovala.

Kechi Niwaskw a Machi Niwaskw byli hlavní duchovní bytosti v kosmologii Abenakiů. Kechi Niwaskw představoval dobro a Machi Niwaskw zlo a byl silnější. Obě bytosti žili na jistém ostrově v Atlantiku. Kechi Niwaskw byl stvořitelem. První lidskou dvojici udělal z kamene, jenže nebyl se svým dílem spokojen, tak ji zničil. Další pár vytvořil ze dřeva, a to byli předkové Abenakiů. Mrtvé pohřbívali do hrobů.
Poblíž ústi Penobscot River stávala vesnice Agguncia náčelníka Norumbega. S Norumbegou se údajně setkal Francouz Champlain.
Náčelníci:
Abbigadasset – prodával Angličanům půdu na pobřeží. V 1667 prodal Swans Island.
Aspenquid z Agamentiku se narodil koncem 16. století a konvertoval na křesťanství. Stal se mezi indiány kazatelem a šiřitelem nové víry. Zemřel ve sto letech a měl by být pochován na Mt. Agamenticus.
Assacumbuit byl věrný spojenec Francouzů, který pomáhal zvláště Ibervillemu a Montignymu při dobývání St. John. Se dvěma dalšími náčelníky a několika francouzskými vojáky zaútočil na pevnost v Casco (1703), kterou zachránil příjezd anglické válečné lodi. Náčelník se snažil s Francouzi vyhnat Angličany s New Foundlandu (1704–5). V roce 1706 navštívil Assacumbuit Francii, kde dostal jméno Charlevoix a Ludvík XIV ho pasoval na rytíře. Darem dostal náčelník krásný meč. Později se vychloubal, že tímto mečem zabil na sto čtyřicet nepřátel. Francii navštívil ještě v roce 1707 a po svém návratu vedl útok na Hayerhill v Massachusetts. Od té doby už není o něm zmínka. Zemřel roku 1727.
Osunkhirhine (Pierre Paul) ze St. Francis byl znám hlavně pro svou duchovní činnost. Dobrému vzdělání se mu dostalo v Moore’s School v Hanover. Mezi své se vrátil, jako protestantský misionář. Osunkhirhine publikoval i několik vlastních prací.
Orono byl Penobskot narozený asi v roce 1688. Podle jedné verze to byl potomek Barona de Castine, podle jiné, byl jen jeho příbuzný. Orono kapitánu Munsellovi řekl, že jeho otcem byl Francouz a matka míšenka. Sám jako indián nevypadal. Jeho náčelničtí předchůdci byli Tomasus a Osson. Všichni tři byli horlivými zastánci míru. V roce 1775 navštívil Orono se třemi dalšími náčelníky a tlumočníkem Andrewem Gilmanem Massachusetts a s Angličany uzavírá mírovou smlouvu. Později podpořil kolonie ve válce o nezávislost. Díky tomu mohli Penobskotové zůstat ve svých domovech. Orono zemřel ve svém domě v Oldtownu v roce 1802. Za manželku měl čistokrevnou indiánku. Jejich syn zemřel už pětadvaceti letech kvůli náhodnému výstřelu z pušky. Jejich dcera si vzala kapitána Nickolara. Náčelníkův hrob se nachází ve Stillwater.
Moxus zvaný také Agamagus byl první signatář smlouvy z roku 1699. Podepsal také smlouvu s guvernérem Dudleym (1702) a o rok později nespěšně obléhal anglickou pevnost v Casco.
Squando byl náčelník Sokokiů, známý jako „Sačem ze Saco". Byl to prozíravý člověk, ale poté co Angličané urazili jeho ženu a dceru, vedl proti nim neúnavnou válku.

**********

Duchovní svět Abenakiů

Náboženské obřady Abenakiů řídí Medeoulinové[1] (Mdawinno). Náboženská historie kmene je rozdělená na tři období – Starodávný věk, kdy se lidské bytosti od zvířat nelišily. Zlatý věk, kdy zvířata byla ještě lidmi, ale lišila se podle druhů. A konečně Přítomný věk, kdy zvířata a lidé jsou již odlišné bytosti.Duchovní bytosti starodávného věku:

-      Ato sees (Atosis) – jsou to Medeoulinové, kteří byli zároveň hady a lidmi.
-      Az ban (Azeban) – je mýval nebo rosomák. Je to duch podvodník, šašek a šprýmař.
-      Kee wakw – lesní obr, pojídač lidí.
-      Kee zos en – nebeský bůh v podobě orla, který svými křídly dělá noc nebo den.
-      Keeta skog (Peeta skog ) – duch v podobě hada, který bojuje s Pa don gi akem.
-      K tsee awa soos – jsou první čtyři hvězdy souhvězdí Velké medvědice[2], které každou noc honí čtyři lovci. Oni medvědici na podzim zabijí a její krev padá na zem v podobě rudého listí. Je to období, kdy souhvězdí přechází. Na jaře se opět znovuzrodí.
-      Mat gwas – je duch králíka, který byl prvním Medeoulinem, ten který založil společnost Meda.[3]
-      Metee kolen ol – národ zlých duchů s ledovými srdci.
-      Nanom keea po da - podzemní duch, který působí zemětřesení.
-      Nee ben – nádherná žena, která nutí Pebeny k odchodu na sever. Je symbolem léta.
-      P mol (Pomola) – pták, noční duch, který žije u hory Mt. Katahdin a působí chladné počasí.
-      P son en – duch orla, který máváním křídel dělá sníh.
-      Pa don giak – sedm hubených zlatovlasých bratrů, napůl lidí, napůl ptáků. Kdysi žili u jezera Champlain. Jsou to válečníci, kteří ovládají hromy a duchy blesku.
-      Pe ben (Pebon) - černokněžníci, kteří uspávají lidi během zimních vyprávění.
-      See gwen - mladý muž, který miluje léto a přináší jaro.
-      Tabal dak (Tabaldak) - hermafroditický tvůrce bytí.
-      Wa won dee a megw – hlemýždí duch který může žít na stromech, na zemi, či ve vodě. Může měnit velikost a zjev. Může vypadat jako obrovský had, aligátor nebo šeredný muž.
-      Wad zoos en – orel, který máváním křídel působí vítr.
-      Wassan mon ganeehla ak – lidské bytosti, které si hrají se světelnými koulemi a vyrábějí polární zář.

Bytosti Zlatého věku:

-      Odzee hozo - Muž, který stvořil sám sebe. Žil ještě dříve, než sám vynalezl nohy. On vlekl své tělo kolem hor, údolí a řek během tvoření. V této podobě se jmenoval Bemee geedzin pobi a žil v jezeře Champlain, které je pro Abenakie posvátné.
-      Toll ba – bláznivý duch želvy, strýček Gluskaba.
-      Pla ween noo – duch želvy a Gluskabova matka a ochranný duch.
-      A gaskw (Nokomis) – lesní duch svišť a Gluskabova babička, moudrá žena.
-      Moos bas - duch norka, adoptovaný Gluskabův syn, silný výrobce šípů a občasný plnitel přání.
-      Mool sem - jeden z Gluskabových psů. Byl bílý a mohl se zvětšovat nebo zmenšovat.
-      M da weelh ak – alka, duch ve formě psa, Gluskabův posel a jeden ze psů, který je černý a může se zvětšovat nebo zmenšovat.
-      A senee ki wakw – kamenní obři. Byli to první lidé, které vytvořil Gluskab, ale protože oni drtili zvířata a svou velikosti ničili zemi, musel je Gluskab odstranit.
-      Tabaldak – stvořitel, který vytvořil lidi a Gluskaba a Malsumis. Ti měli moc, aby vytvořili dobrý svět. Gluskab zůstal dobrý, ale Malsumis vyhledává zlo.
-      Gluskab[4] - založil Zlatý věk a chrání ho před zlými duchy z Pradávného věku. Ti už jsou nyní menší a ne tak nebezpeční. Gluskab učil Abenakie lovit, rybařit, stavět wigvamy, vyrábět nástroje atd. Gluskab zmizel s koncem Zlatého věku, ale říká se, že se vrátí, aby obnovil svět.
-    Me koom wee soo – Gluskabův pomocník, která vládne bílým lukem. Je to divoký duch, který nabírá na váze, kdykoliv se rozčílí. Je to mýtický lukostřelec. On střelil šíp do hory Mount Washongton a vytvořil jezero, zatímco Gluskab střelil do nebe a vytvořil Mstawu – Večernici. Gluskab si uvědomil, že mocný lovec může narušit rovnováhu v přírodě, proto požádal o pomoc sviště lesního. Ten mu dal ze svého břicha všechnu srst, aby z ní Gluskab utkal kouzelný váček. To je důvod, proč lesní svišti mají holá břicha. Gluskab pak odešel do hory, kde Tabaldak umístil obrovského orla Pomola, který svými křídly působil špatné počasí. Gluskab orlovi svázal křídla, ale uvědomil si, že svět vítr potřebuje, a proto mu je povolil. Gluskab zachránil svět před velkou žábou, která polykala na Zemi všecku vodu. Když ji Gluskab rozřízl břicho, vyskákala z něj nějaká zvířata a pak se z nich staly ryby. Někteří dnešní Abenakiové si myslí, že Gluskab se na bílé lidi zlobí, protože neuznávají jeho rady.

Bytosti Dnešního věku:

-      Alom bag winno sis – rozpustilé vodní stvoření, které zlobí plavce na kánoích.
-     Alom begwi no sis an - vodní mužíci, kteří se mohou zvětšovat nebo zmenšovat a mají ve vlastnictví kotlík, ve kterém mohu rozmnožovat kukuřičná semena. Sem tam mohou mužíci někoho utopit.
-      Ask wee da eed – duchové ohně, kteří přinášejí smůlu a smrt prostřednictvím padajících komet a meteorů.
-      Atsolowas – podvodník a šprýmař.
-      Awa hon do – zvědavci, kteří koušou do lidí.
-      Aawes kon wa a – skřítek spojený s Mohawky. – Batsolowanagwes – milý podvodník.
-      Bedig wajo národní hrdina.
-      Chibaiskweda - bahenní plyn tvořený duchem špatně zahrabané mrtvoly.
-      Do gakw ho wad – mužíci, kteří tyčkami podepírají čelisti zvířat, aby nebyli snězení.
-      Dzee dzee bon da – příšera tak škaredá, že sama bojí vlastního zjevu.
-      Ko gok – příšera.
-      Lo lol – děsivá příšera.
-      Ska gwe demoos – vodní žena oděna do mechu s měchovými vlasy, která křičí po lesích a občas je i nebezpečná.
-      Maski mon gwe zo – ropucha, která svádí lidi a jejich děti a zabíjí je. Někdy se zjevuje, jako koroptev nebo žena oblečena do mechu s opaskem z cedrové kůry.
-      Meek moo sak – dvojčata, která svádějí ženy, které jsou pak prokleté a už nikdy si nepřejí se provdat. Během zimy dvojčata někdy zabíjejí lovce.
-      N dam keno wet – napůl člověk napůl ryba s malou tváří a dlouhými vlasy. Obtěžuje ženy, když se v řece koupají.
-      P skig demo os – ženské stvoření, které zabijí lidi i děti.
-      Pak zin skwa - ošklivá stará žena.
-      Pim skwa wagen owad - malé vodní štípavé a kousající bytosti.
-      Pok wejee men - malé bytosti stvořené z popelu kůry stromů.
-      Tsa tsamolee as - hlučný neohrabaný blázen.
-      Tsi noo – bytost  se srdcem z ledu a bez duše. Pojídá duše jiných tvorů.
-      Wana games ak – říční bytost s tváří tak úzkou, že skoro nejde vidět. Jsou to přátelé, kteří Abenakie varovali před útoky nepřátel.

[1] šamani
[2] Velký vůz
[3] Společnost Medeolinů.
[4] Je to duchovní hrdina podobný Nanabozhovi.