Alexander McKenzie - Nahkohe

V roce 1783 se nejmocnější investoři a partneři z North West rozhodli, že změní dosavadní přerozdělování akcií, přičemž vyšachovali řadu starých terénních obchodníků. Když se o tom dozvěděli na Grand Portage, bylo z toho velké pozdvižení. Rozzuřený Peter Pond se spojil s Peterem Pangmanem a Johnem Rossem a společně založili konkurenční společnost, kterou z Montrealu podporovala firma Gregory McLeod and Company.

Peter Pond

Peter Pond měl v té době pětačtyřicet let, což byl věk, kdy většina obchodníků už západní divočinu opouštěla. Ale Pondovi tamní kraj přirostl k srdci a navíc chtěl stále ještě něco dokázat. V izolaci strávil několik dlouhých zim na řece Athabasca a stejně jako před časem La Vérendrye byl posedlý myšlenkou najít cestu k Tichému oceánu. Během těch let cestování získal Pond perfektní znalost tamního teritoria a dobře ho zmapoval, ale stejně jako v La Vérendryeho případě i on narazil na byrokracii. V zimě 1784 - 85 cestoval do New Yorku, pak do Quebecku, aby si od americké, či britské vlády získal podporu na realizaci plánu objevu západní cesty. Britští úředníci uznali jeho mapu za „velice zajímavou“, ale to bylo tak vše. Ani jedna vláda neměla o podnik zájem. Rozčarovaný Pond se nakonec spojil s jeho dávnými přáteli z North West Company a roku V 1785 se vrátil na Athabascu.

Mezi nováčky, kteří roku 1785 přicestovali do Grand Portage, byli i dva skotští mládenci, Alexander a Roderick Mackenziovi. Přestože měl Alexander teprve jednadvacet let, úspěšně se zařadil mezi montrealské měšťany. Předtím žil s rodiči celkem ve třech zemích a v patnácti ho zaměstnala společnost Gregory McLeod and Company. Díky jeho přirozené inteligenci a iniciativě na zaměstnavatele tak zapůsobil, že z něj neváhali učiniti společníka. Krom duševních předností, byl i fyzický dobře stavěný a na pohled prý fešný blonďák, zkrátka dokonalý muž. Přesto dle svědectví jeho vlastních dlouhých dopisů jeho složitá nálada trpěla „měníci se černou depresí, úzkosti a nočními můrami.“

Alexander Mckenzie

Bratranec Roderick, kterému Alexander říkal důvěrně „Rory“, byl trošku z jiného těsta. Byl rovněž pracovitý, a také metodický, miloval knihy a sám se později pokusil psát, ale neúspěšně. Rory neměl problém vycházet s lidmi různého postavení, a když přijel na Grand Portage zjistil, že Pangman a Ross už stačili postavit útulný, teplý a dostatečně velký dům. Roderick společně s několika dalšími úředníky, kteří nebyli kdovíjak inteligentní, navštívil hlavní rendezvous a na zimu nechal stavět další budovy, které zaměstnaly osmnáct dopravců. Není známo, o jaké stavení se jednalo, a kde se měla nacházet.
 
Navzdory tomu, že jednalo o konkurenci, Roderick vycházel i se zaměstnanci North West, přesto se paradoxně neměl rád se svým vlastním šéfem, L'Anniauem. Byl to člověk, který pobýval na západě již mnoho let, a proto se pokládal za jistého profesionála, který všechno ví a všechno zná. Ve skutečnosti to byl opilec, který neuměl ani psát. Mladý Roderick posoudil situaci a učinil následující rozhodnutí: „Shledal jsem za svou povinnost přísně dohlížet na tohoto džentlmena, a po jednom z jeho pijáckých večírků jsem si ho zavolal do kanceláře a vyžádal si od něj klíče a tímto převzal vedení stanice.“

Bodrý Skot se rychle a přirozeně vžil do své nové role: „Když přišli na podzim indiáni, spřátelil jsem se s mnoha mladými muži a těšil jsem se na jejich jarní návrat. Bylo to oboustranné a pevné pouto.“ Napřesrok měl už takovou důvěru nadřízených, že směl zůstat na západě i přes zimu, ale tentokrát pod velením bratrance na řece English River. Tam se Rory opět skamarádil s dalším opozičním obchodníkem, mladým synovcem Simona McTavishe, jehož jméno bylo William McGillivray, a který na západě trávil už třetí zimu. Roderick vzpomíná: „Na jaře, sotva jsme dokončili naše sezonní obchody a přepočítali směnky, dohodl jsem se s mým sousedem, že budeme společně cestovat k tábořištím na Ile-a-la-Crosse, kde jedna za druhou směřují naše kánoe.“  

To léto se kánoe vypravené z Athabasca zpozdily a dvě karavany čekaly na Grand Portage, když Rory McKenzie přispěchal od English River se znepokojivými zprávami. John Ross, jeden z Gregory McLeodoých partnerů, byl totiž v konfrontaci se zaměstnanci North West Company zabit, přičemž stopy vedly k nám již známému Peteru Pondovi.

K incidentu došlo pravděpodobně v Great Hall, což byla hlavní budova od North West a na lidi od Gregory McLeoda to mělo dost demoralizující účinky. Nejenže se cítili být ohroženi na životech, ale rovněž přicházeli o peníze. A právě v tomto kritickém okamžiku Simon McTavish učinil pro případné zájemce nabídku, která se jak se říká, neodmítá. North West navýšila akcie na dvacet kusů na jednoho zaměstnance, zatímco Gregory McLeod nabízel jenom čtyři. Na takovou návnadu mnohá rybka zabrala.

Great Hall

Nicméně ve vzduchu stále vyselo podezření z vraždy, které padalo na Petera Ponda, a které bylo nutno vyšetřit. Tímto úkolem byl pověřen mladý Alexander Mackenzie. Celá událost vyvolala na západě takový rozruch a různé klevety se divočinou šířili rychlosti blesku. Mackenzie strávil s Pondem v oblasti Athabasca celou zimu a snažil se pochopit, co se tomu starému a ostřílenému obchodníkovi honí hlavou. Při té příležitosti také studoval jeho mapu, podle které chtěl najít případnou severozápadní cestu k moři. V únoru pak svému bratranci nastínil tajný plán: „Naléhavě tě žádám, aby si nic z toho, co ti píši, neodhalil vůbec nikomu, poněvadž by mi to mohlo uškodit.“

Peter Pond se následujícího léta musel vypravit na východ, aby před úřady podal řádné vysvětlení, zatímco starost o stanici Athabasca připadla na Mackenzieho, který se toho roku (1789) rozhodl realizovat své pikle. Na Grand Portage pak byli úředníci překvapeni, když s kožešinami nepřiplul Alexander, ale jeho bratranec Roderick. Od něj se pak dozvěděli, že se Alexander vydal zkoumat tok řeky Pond River.

Ta cesta ale byla pro mladého dobrodruha zklamáním. Urazil sice přes dva a půl tisíce kilometrů dlouhou cestu a dostal se až k břehům Severního ledového oceánu, kde měl možnost pozorovat velryby běluhy dovádějící uprostřed ledových ker, ale to nebylo to, co on hledal. Mimo jiné objevil i veletok, který pojmenoval po sobě řekou Mackenzie. Když se napřesrok vrátil do Grand Portage, čekalo jej nevlídné přivítání. Jeho nadřízeného totiž nějaká severozápadní cesta vůbec nezajímala. Měl toliko starost o obchod na Athabasca, a kvůli tomu svého mladého kolegu pořádně vyplísnil. Místo aby se staral o stanici, rajzuje si někde po severu, aniž by mi místo sebe ustanovil adekvátního zástupce. A to nebylo jediné zklamání, které tento Skot musel překousnout. Na Grand Portage totiž shledal, že „krom mne dostávají všichni z Montrealu dopisy. O mou výpravu se vůbec nikdo nezajímá, ale to jsem koneckonců očekával.“

Mezitím se svou hořkou pilulku musel spolknout i Peter Pond. Z vraždy sice obviněn nebyl, ale snad ještě větší zklamáním pro něj bylo, že dílo, na kterém strávil téměř polovičku života, bylo odmítnuto. Jednalo se o mapu, která byla nejspíše i špatná. Znechucený obchodník prodal svůj podíl ve firmě Williamu McGillivrayovi a vrátil se na západ, odkud se již nikdy nevrátil.

Touha objevit západní cestu k oceánu byla v mysli Alexandera Mackenzie silně zakořeněna. I když se stále více zajímal o firemní aktivity a dění v oblasti Grand Portage, vidina objevu oné splavné západní řeky mu nedala spát. V roce 1793 napsal bratranci: „Ta věc, jež se týká mého snu, mne v poslední době tak trápí, že se ani nemohu pořádně soustředit na normální práci,… ještě nikdy jsem nebyl tak nesoustředěný, jako letos.“ Rozpolcený Skot se nakonec rozhodl, že se na západ znovu vypraví.

S několika voyagery a dvěma indiánskými průvodci se vydal nahoru k Peace River. Když se pak dostali ke Skalistým horám, museli kánoe tahat přes nejeden průsmyk, přesto cestovali překvapivě rychle. A hle, když nakonec zdolali západní svahy, dostali se k vytouženému tichomořskému pobřeží.

Byl to rozhodně úspěch, ale ne tak triumfální, jak by se dalo na první pohled očekávat, a když se v létě 1794 vrátil McKenzie na Grand Portage, byl tam pěkný zmatek, do jehož víru, byl nakonec nedobrovolně vržen. Na problém bylo zaděláno už celá léta, kdy roku 1787 zemřel Benjamín Frobisher a vedení podniku, jenž byl mimochodem největší firmou v Montrealu převzal jeho bratr Joseph. Schopnější Simon McTavish, který věděl, že tento „Joe“ nebyl kdovíjaký obchodník, začal jednat. Napsal spěšný dopis, v němž mimo jiné stálo: „…od smrti vašeho bratra, mého ctihodného přítele, jsem pečlivě zvažoval, jak co nejlépe zajistit náš obchod, abychom si i nadále udrželi pevné místo na trhu. Vy sám to asi nedokážete, poněvadž se nemůžete věnovat obchodním záležitostem, zde nahoře. Musel byste totiž každým rokem cestovat na Grand Portage, což je nevyhnutelné pro každého, kdo chce řídit náš business. Z toho důvodu Vám nabízím, abyste se připojit k naší společnosti, jako hlavní podílník…“ Joseph Frobisher souhlasil, a tak se toho roku zrodila firma McTavish, Frobisher and Company.

McTavish, Frobisher and Company vlastnila také téměř polovinu akcií v North  West, ale McTavish stále ještě nebyl spokojen. Chtěl totiž ovládat i londýnskou část trhu, a tak se svým příbuzným Johnem Fraserem pátral po nových možnostech a dokonce chtěl i v Číně konkurovat Východoindické společností. McTavish rekrutoval nadaného obchodníka Johna Jamese Astora, který měl za úkol importoval kožešiny od North West do New Yorku, čímž způsobil, že se v Londýně po nich zvýšila poptávka, a tím i zisk. Ten byl mezi léty 1784-86 nějakých 30 000 liber, zatímco v roce 1803 již 197 695.

Jenže ta věc měla i druhou stranu mince. Jak již bylo jednou zmíněno, McTavish měl reputaci panovačného vůdce, a proto mu říkali Markýz, přesto jeho hlavní obchodní politika byla spíše nadané lidi lobovat, než je drtit. To byla jeho strategie a ta se týkala i konkurence. Byl si totiž vědom, že více užitku je ze spolupráce, než z rivality. Jeho postoj k moci byl staroevropský a on měl rád patriarchální shovívavost staré šlechty. Jako pravý Skot hleděl v prvé řadě na svůj klan - rodinu a přestože nesmírně zbohatl, přece jen toužil po starých poctách, jako byl titul, erb a panství. Od nějakých zchudlých dědiců pak koupil rodinný statek ve Skotsku.

Ti ze společníků, kteří trávili zimy na západě, si začali uvědomovat, že s rostoucí McTavishovou mocí, ta jejich upadá. A to byl všeobecný střet zájmů mezi Zápaďany a východními velkoobchodníky. Konflikt, který byl zesílený kulturními rozdíly. Bohatí lidé východu, kteří si oblíbili manýry anglické smetánky, pak vůbec neseděli ostříleným, soběstačným a drsnějším lidem západu. A jak McTavish centralizoval vedení firmy, Zápaďané měli čím dál menší vliv, co se týče třídění kvality kožešin, distribuce atd. Už se necítili, jako společníci, ale spíše jako zaměstnanci „Markýze“ a jeho příbuzných, mezi nimiž byl na prvním místě McGillivray, pak Fraser a McDonalds. A zatímco si tito pánové hověli v montrealských vilách, Zápaďané hladověli a mrzli ve srubech.

Když se Zápaďané sešli roku 1794 v Grand Portage na valnou hromadu, ke své nelibosti zjistili, že se tam McTavish nedostavil. Místo sebe poslal svého synovce, Williama McGillivraye, kterého vychovával, jako dědice. Uražení a rozladění Zápaďané se obrátili se stížnosti na Alexandera Mackenzieho, kterého začali tak nějak považovat za svého vůdce. Ten z toho ale po dlouhém čase odloučení a deprese nebyl zrovna nadšený. Ale co už. Bylo přece i v jeho zájmu, aby hájil práva Zápaďanů, a tak započala vleklá tahanice, která se většinou odehrávala na Grand Portage. V tom sporu osobností a práv pak Mackenzie reprezentoval muže obchodníky a jejich způsob života, zatímco McTavish zastupoval ty, kteří dělají peníze.