Rogers Rangers II. - Nahkohe

Mezi bělochy, kteří si osvojili a možná i zdokonalili indiánský způsob boje, byli zálesáci a hraničáři, kterým se říkalo rangers. Mezi ty nejslavnější patří patrně Rogers Rangers, kteří byli založeni během Francouzsko indiánské války.

Dříve, než Robert Roger v osobním životě upadl, byl velmi oslavován, jako duchapřítomný, vytrvalý a zkušený zálesák. Kolovali o něm historky, jako je ta, která pochází z období jeho pobytu v Anglii: Když jednou cestoval dostavníkem, přepadl jeho povoz u Hounslow Heath lupič. Lapka strčil do okénka pistoli a požadoval po cestujících peněženky, hodinky a další cennosti. Rogers ho však chňapl za ruku a límec a vtáhl ho dovnitř azpacifikoval. Vzhledem k tomu, že to byl recidivista, byla na něj vypsaná odměna, tak si Rogers ještě finančně pomohl.

Rogersovi spolubojovníci pocházeli většinou z jeho sousedství, z Amoskeag Falls[1]. Vzhledem k tomu, že mnozí z nich byli rybáři, dokázali čelit i drsnému počasí ve vnitrozemí. Dobře snášeli chlad a útrapy a byli to vynikající střelci. Byli tvrdí a chladnokrevní. Jejich dobrodružný život fascinoval i některé britské důstojníky, jako byl lord Howe.

Mezi nejzkušenější Rogersovy důstojníky patřil John Stark. Když mu bylo čtyřiadvacet let, byl s kamarádem Amos Eastmanem chycený Abenakii. Stalo se to na Baker River, po keré plula ještě kánoe s Georgem Stinsonem a Williamem Starkem[2]. Indiáni chtěli na muže vypálit salvu, ale John jim strhl hlavně mušket. Dostal sice zato pořádnou nakládačku, ale nejspíše tím zachránil život svého bratra. V indiánské vesnici musel ještě prodělat „železnou rukavici“[3], stejně tak dopadl Eastman. Stark vyrval nejbližšímu válečníkovi jeho palici a mlátil s ní kolem sebe hlava nehlava, čímž udělal velký dojem na staré válečníky. Když mu pak indiáni nařídili, aby s ženami okopával kukuřici, Stark hodil motyku do řeky se slovy, že tohle je záležitost žen, a ne válečníků. Indiáni si jeho odvahy vážili a vícekrát už mu takové úkoly nedávali. Nakonec jej adoptovali a on se stal mezi nimi náčelníkem. Nakonec byl Stark vykoupen za sto liber a mohl se vrátit domů.

John Stark

Když byl Stark posádkou ve Fort William Henry, přišel tam v březnu roku 1757 irský regiment. Mezi sto padesáti Rangers, bylo také mnoho Irů a vzhledem k tomu, že se blížil svátek St. Patrick, Stark zakázal svým mužům pití alkoholu, krom jeho písemného povolení. Mezitím se řádoví irští vojáci pustili do oslav se vší irskou odhodlaností a pili přes celou noc až do dalšího dne. Jediní bojeschopní lidé byli v tu chvíli Rogers Rangers, kteří poctivě drželi hlídky. A udělali dobře, jelikož k pevnosti přitáhla De Vaudreuilova francouzská armáda. Francouzi věděli, čeho jsou Irové během svátku schopni a využili toho. Pět set mužů pak přirazilo k palisádám žebříky, ale narazili na Rangers, kteří byli stále v pohotovosti a zasypali útočníky smrtonosnou palbou. Později se k nim přidali i dělostřelci. Demoralizovaní Francouzi museli ustoupit. Druhý den podnikli ještě jeden útok, ale to už byla celá posádka v bojové pohotovosti. Po pěti dnech Francouzi odtáhli. Pevnost později dobil generál Montcalm.

Rangers bojovali v Krvavé bitvě zvědů u jezera George, kde se střetl generál Johnson s baronem Dieskanem. Někteří z rangers byli v té době na výzvědách na horním Hudsonu.

V lednu 1757 harcíři číhali na cestě mezi Královským mysem a pevnosti Ticonderoga na zásobovací trén. Rangeři zadrželi několik sání a jejich náklad zničili. Několik Francouzů však uniklo, takže útočníci se vydali raději na ústup. Vpředu šel velitel Roger, ve středu kapitán Spekeman a zadní voj střežil Stark. O dvou hodinách odpoledne, kdy byli Angličané asi pět kilometrů od Ticonderogy, napadla je trojnásobná přesila Francouzů a indiánů. Nepřítel postupoval ze svahu v půlkruhové formaci a zle Rangerům zatápěli. Roger byl zraněný na hlavě a oddíl ustoupil do nejbližší rokle. Stark a Brewer se čtyřiceti střelci drželi nepřítele účinnou střelbou v uctivém odstupu. Vzhledem k tomu, že Roger byl zraněný a Spekeman mrtvý, ujal se velení Stark. Když nabývala bitva na síle, byl Roger zraněn podruhé. Tentokrát mu kule proletěla zápěstím. Jeden z jeho mužů mu zastavil krvácení stuhou ze svého culíku. Roger doporučil vyklidit pole, ale Stark oponoval, že z jeho výhodné pozice bude moci bojovat do tmy. Zatímco mluvil, nepřátelská kulka roztříštila zámek jeho muškety. Stark si všiml, že to pálil nějaký indián velmi dobře ukrytý na skále. Stark si vzal jinou zbraň, počkal si, až se indián pokusí o další ránu a sotva ten vykoukl, střelil ho rovnou do hlavy.

Za soumraku se Rangers stáhli a během noci přešli jezero George. Nazítří už někteří muži nebyli schopni chůze, tak se Stark vydal pro pomoc do Fort William Henry, kam se dostal ještě téhož večera. Podle všeho urazil toho dne na sněžnicích celých šedesát kilometrů. Pro raněné byly okamžitě vypraveny saně a zbytek mužstva se bezpečně dostal do pevnosti. Starkova duchapřítomnost a odvaha nejspíš zachránila celý oddíl od absolutní katastrofy. Za tyto zásluhy byl Stark povýšen do hodnosti kapitána. Přesto vše utrpěli Rogers Rangers vážné ztráty, vždyť padla nebo byla zraněna celá třetina mužstva.

Ukázalo se, že ani Francouzi nemají vůbec špatné bojovníky. Kanadští zálesáci ve spolupráci s indiány byli rovnocennými protivníky i pro zkušené harcíře. Jednou bylo sto osmdesát rangerů napadeno opět poblíž Ticonderogy. Nepřátelské oddíly vedeny důstojníky Durantayem a De Langrym zahnaly v hrozné bitce Rangery opět na útěk. Indiáni nejprve připravili Angličanům léčku, přičemž rozptýlili jejich formaci a navedli je přímo před hlavně hlavního oddílu. Jenom během tohoto protiútoku padlo padesát rangerů. Angličané si museli najít vhodné krytí, odkud by se mohli lépe bránit. Francouzi na ně útočili v několika vlnách ze všech stran. Bojovalo se už nějakou chvíli, když se na pravém křídle objevili indiáni, kteří chtěli obráncům vpadnout do zad. Poručík Phillips je s osmnácti muži včas odrazil. Poručík Crufton s patnácti lidmi, kryl levé křídlo. Bitva dosáhla takové úrovně, že se nepřátelské linie téměř promíchaly.

Po hodině a půl přišli Rangers o více než polovinu mužů. Zbytek oddílu se musel chtě nechtě rozptýlit a každý chlap se snažil zachránit, jak se dalo. Podle tradice se Robertu Rogersovi podařilo uniknout za velmi krkolomných podmínek. Na severním břehu jezera George se nachází Rogersův útes[4]. K tomuto příkrému srázu Rogers doběhl a už se zdálo, že indiánům neunikne. On však hodil dolů svou zbraň a zbytek osobních věci. Pak si na nohách obrátil sněžnice naopak a vydal se zpět k lesu. Stopy pak vypadaly tak, že k útesu doběhli dva Angličané a raději se vrhli dolů, než aby padli do zajetí. Indiáni tomu údajně uvěřili.

Zbytek oddílu se k večeru shromáždil na břehu jezera. Nejsilnějšího z nich pak poslali do své pevnosti se žádostí o pomoc. Bez vybavení a přikrývek museli přečkat v lese dost mrazivou noc. Ráno k jejich radosti přišel Stark s jídlem, dekami a saněmi.

John Stark se narodil v Londonderry[5] v roce 1728. Jeho rodiče byli Irové pocházející z Derry. Když mu bylo osm, přestěhovali se do Derryfieldu[6], kde strávil zbytek svého dlouhého života. Zde se oženil s Elisabeth „Molly“ Page, se kterou měl jedenáct dětí.

Během Války o nezávislost se Stark vrátil do aktivní služby, ale tentokrát už proti britské koruně. V roce 1775 se stal plukovníkem milice v New Hampshire. Byl to hrdina bitvy na Bunker Hill a vyznamenal se i při jiných příležitostech.

Po válce se Stark usadil na své farmě, kde osmého května roku 1822 zemřel. Bylo mu úctyhodných devadesát čtyři let.

[1] New Hampshire

[2] Bratr Johna Starka

[3] Železná rukavice je forma tělesného trestu, kdy zajatec musí proběhnout mezi dvěma řadami vojáků, nebo jiných lidí, kteří do něj buší holýma rukama, železnýma rukavicemi (které byly součásti středověkého brnění), anebo čímkoliv, co jim přišlo do ruky. V zahraničí se tomuto trestu říká „gauntlet“, což je slovo, které pochází nejspíše ze švédštiny, a znamená pouliční závod, nebo běh.

[4] Rogersová skála

[5] New Hampshire

[6] Manchester