První bitva - Nahkohe

Dozvěděl jsem se, že agent, tlumočník, obchodník a Keokuk přemluvili několik mých válečníků, aby i s rodinami přešli za Mississippi. Na základě těchto skutečností jsem zašel za agentem a požádal jej, aby nás tu nechal být do podzimu, dokud nesklidíme úrodu, a pak že odejdeme. Poslové se vrátili s odpovědí, kterou nám vzkázal generál: „Více času nedostanete! Pokud neodejdete ve stanovené lhůtě, budete k tomu přinuceni!“ Rozhodl jsem se tedy, že neodejdeme a vyvolavačem jsem nechal po vesnici oznámit, že kdyby přišli vojáci, ať nikdo nic nepodniká, ať nikdo nestřílí a raději zůstane ve svém wigvamu. Věřil jsem, že pokud zůstaneme v klidu, generál nám určitě neublíží. Já jsem bojovat nechtěl. Kdybych chtěl, mohl jsem vojáky napadnout ještě před společným jednáním. Generála jsem si však vážil, protože měl mužné vojenské vystupování, a i když byl důsledný, choval se klidně.

Naši mladí muži neustále hlídkovali v okolí, abychom se včas dozvěděli, kdyby se vojáci dali do pohybu. Pak přišel ten den, kdy zvědové nahlásili, že se blíži skupina jezdců připravených do bitvy. Vojáci zaujali postavení u řeky a čekali, až po řece připluje parník a na něm generál. Když se tak stalo, přišli Američané na dostřel od vesnice a sebou měli dělo. Naši muži byli v klidu, nikdo si těch cizinců nevšímal a dokonce ani děti, které si jako obvykle hrály u vody, dělaly, jako by tam žádný parník nebyl.

Tenkrát bylo v Rock River málo vody a vojáci měli s parníkem nějaké potíže. Kdyby nás požádali, klidně bychom jim s tím pomohli. Klidně bychom jim dali i najíst, kdyby nás navštívili ve vesnici. My jsme ale dostali vzkaz, že musíme nazítří odejít. Přes noc jsme tudíž sbalili zavazadla a připravili se na odchod. Ráno jsme se sešli s generálem k poradě a podepsali nějaké papíry. Bylo domluveno, že dostaneme zásoby kukuřice, jako náhradu za naši úrodu. Dotkl jsem se pera, protože jsem chtěl zachovat mír, aby ženy a děti byly v bezpečí.

Odešli jsme za Mississippi na místo, které pro nás bylo vyhrazeno. Dodávky kukuřice byly ale tak mizerné, že ženy začaly brzy naříkat nad tím, že zemřeme hlady. Děti plakaly, protože si toho roku nemohly opékat kukuřici a chyběli nám také fazole a dýně. Vyslal jsem tudíž do naší bývalé vesnice několik mladých mužů, aby nějakou úrodu donesli. Jenže Američané na ně stříleli a samozřejmě si pak stěžovali. Mluvil jsem s agentem o to, že nám měla být poskytnuta zemědělská pomoc. Měli jsme dostat nářadí, tak jsem o něj požádal. Chtěl jsem také, aby nám bylo umožněno z našeho vesnického hřbitova přenést kosti našich předků.

Pak jsem dostal wampumy od Winnebagů, Pottawatomiů a Kikapů, ve kterých stálo, abychom svou zemi neopouštěli, a také jsem dostal zprávu, že nás podpoří také Angličané. Tuto dobrou novinu jsem přeposlal Keokukovi a Liščím indiánům, ale Keokuk mi odpověděl, že jsem lhář, a že mám zůstat, kde jsem a že mám mlčet. Když se dozvěděl, že chci obnovit Saukenuk, okamžitě to hlásil Američanům, protože se bál komplikací. Požádal o to, aby naši náčelníci mohli navštívit prezidenta ve Washingtonu, aby se vše urovnalo po dobrém. Vhledem k tomu, že jsem od náčelníka ze St. Louis neslyšel nikdy nic dobrého, byl jsem rozhodnut na jaře odejít do Saukenuk. Byl to Keokuk, kdo z velké míry zavinil, že jsme ze Saukenuk museli odejít. Rozhodli jsme se, že se prozatím utáboříme u bývalé pevnosti Madison a nechal jsem po okolí rozestavit hlídky, abychom nebyli vojáky překvapeni. Ty zakrátko nahlásily, že se k nám blíží oddíl vojska. Když byli Američané na dohled, tloukli jsme do bubnů a zpívali jsme, aby vojáci poznali, že se jich nebojíme. Dostali jsme vzkaz, ať se vrátíme za Mississippi, ale já odpověděl, že přicházíme v míru, a že jdeme do vesnice zasadit kukuřici. Dostali jsme obvyklou odpověď, že se máme vrátit za Mississippi. V mých mužích se začal burcovat válečnický duch a byli odhodláni se postavit vojákům na odpor, proto jsem vojenskému náčelníkovi vzkázal, „Jestli chceš bojovat, je to na tobě.“ My jsme bojovat nechtěli, ale nechtěli jsme také, aby nám Američané poroučeli, kde máme bydlet.

Pak nás navštívili Winnebagové a jejich agent, který nás přemlouval, abychom se ihned vrátili, ale náčelníci nás podpořili a tajně nám dali na vědomí, že zjistí, jaká je síla nepřítele. Během porady naši válečníci rozvinuli britskou vlajku, což agenta vyděsilo. Řekl jsem mu, ať se nebojí a válečníky jsem vyzval, aby agenta nestrašili. Vhledem k tomu, že u White Beaver číhala armáda, rozhodli jsme se, že půjdeme k Pottawatomium, abychom si s nimi popovídali a několik Winnebagů nás doprovázelo. Zeptal jsem se jich, jestli můžeme u nich za peníze přezimovat. Řekli, že pokud nebudou potíže s bílými, nebude jim to vadit. Druhý den jsme ale dostali odpověď, že mají málo zásob, ale já věděl, že to je obalamutil agent. Pak jsem od náčelníků dostal tajnou zprávu, že máme jit do Millwaukee, kde jsou Britové, zbraně a střelivo.

Když nás navštívili náčelníci Pottawatomiů, pohostil jsem je psem. Po jídle mi řekli, že asi dvanáct kilometrů odsud je čtyři sta bělochů na koních. Poslal jsem do vojenského tábora několik mladých mužů, ale vojáci na ně začali pálit a dva bojovníky zabili. Když jsem se dozvěděl, co se stalo, vyburcovalo mně to, tak že jsem ze sebe vyrazil bojový pokřik a zvolal směrem k bojovníkům: „Někteří z nás byli zabiti. Byli zákeřně zavražděni. Musíme pomstít jejich smrt!“

Vojáci k nám cválali na koních rozestavěni v široké rojnici a naši bojovníci se ukryli za keři a vyvýšeninami, takže měli výhodu první salvy. Když se pak Američani dostali do našeho palebného pole, dal jsem pokyn k útoku. Bojovníci vyběhli ze svých úkrytů a s bojovým pokřikem vystřelili salvu. Zděšení Američané před naší malou bojovou společností v panice utekli. Kousek jsme uprchlíky pronásledovali, ale nemělo to smysl, i když asi pětadvacet válečníků se za nimi hnalo dál. Zapálil jsem si dýmku a děkoval Velkému duchu, že nám pomohl zvítězit. Netrvalo dlouho a dostali jsme informaci, že s námi chtějí američtí velitelé mluvit. To mne překvapilo ještě více, než naše vítězství. Naši mladí muži mi pak vyprávěli že, „… když jsme přijeli k vojenskému táboru, vyjeli nám vstříc vojáci se zbraněmi. Vzali nás do tábora, kde byl člověk, který trochu znal naši řeč, a ten chtěl vědět, kde leží náš tábor, a kde je Černý jestřáb, a co prý hodláme udělat. Vysvětlili jsme mu, že jsme tam jenom proto, abychom vyřídili, že chce náš náčelník jednat…“

Ten tlumočník byl kdysi členem našeho kmene, kterého jsme před mnoha lety adoptovali a vycvičili ho, jako všechny naše mladé muže, ale on od nás později utekl. Snad proto naše vyjednavače nenapadli, protože někteří válečníci byli jeho přátelé.

Autobiography of Black Hawk or Ma-Ka-tai-Me-She-Kia-Kiah, All Biographies, Wikipedia, Sandusky County Scrapbook a Nahkohe