Mohawkové - Nahkohe

V radě Ligy Irokézů patřili Mohawkové společně se Seneky a Onondagy mezi tzv. Tři starší bratry. Stejně, jako Oneidové, měli tři klany: Medvěda, Vlka a Želvy. Ve federální radě je zastupovalo devět sačemů, z každého klanu tři. Tito náčelníci měli svá specifická jména a byli rozdělení podle klanu. Za Medvědy to byli Tekarihoken, Haienhwatha (Hiawatha) a Satekarihwate. Za Vlky Orenrehkowa, Deionhehkon a Sharenhowanen; nu a za Želvy Dehennakarine, Rastawenserontha a Shoskoharowanen.

Podle záznamů jezuitských misionářů z roku 1660, se dovídáme, že Mohawkové během uplynulých šedesáti let byli častokrát na vrcholu slávy, stejně tak, jako na samém dně. Rozhodně to byli sebejistí válečníci, kteří s pravidelnou jistotou napadali Abenakie na východě, Konestogy na jihu, Wyandoty na západě a severu, a ve stejné lokalitě ještě na další algonkinské kmeny. Na konci šestnáctého století však algonkinské národy dali Mohawkům tak zabrat, že je téměř vyhladili. Nakonec se Mohawkové během několika natolik zmátožili, že nad nepřáteli získali absolutní převahu. Přesto se z úspěchu netěšili moc dlouho, protože se dostali do těžké války s Konestogy, takže během deseti let urputných bojů, byli opět na pokraji zkázy. V té době (asi 1614) však přišli na jejich území holandští obchodníci, a to je zachránilo. Ti jim za bobří kůže poskytli kvalitní pušky plus další zbraně, takže se zakrátko Mohawkové opět mohli těšit z výsluní slávy. Stali se skutečnými válečnými postrachy širého okolí, a ačkoliv nebyli početní, vždyť neměli ani pět set válečníků (v té době obývali asi čtyři nebo pět malých vesnic), do roku 1660 velice rozšířili své území.

Popsat přesný původ a migraci jednotlivých indiánských kmenů, není většinou jednoduché, jelikož někteří ranní spisovatelé, jak to bylo i v případě Mohawků, je nedokázali třeba rozlišit od Wyandotů od jejich vlastních spojenců. Krom několika málo zlomkovitých a nehodnověrných tradic, je toho o původu Mohawků málo známo.

V roce 1603 se v kanadské přístavní a rybářské osadě Tadoussac (oblíbené loviště tuleňů kmene Montagnaisů) doslechl o Mohawcích francouzský objevitel Champlain a třicátého června 1609 se s nimi na jezeře (Champlain Lake, New York), které dostalo jeho jméno, i osobně setkal. Jednalo se o společnost asi dvou set válečníků, kterým veleli tři sačemové. Nejednalo se o přátelské setkání, ale o bitku, ve které se Francouzům podařilo dva náčelníky zastřelit a třetího poranit, díky čemuž Mohawky zahnali na útěk. Tenkrát Mohawky ještě dokázaly zastrašit muškety, vždyť oni sami disponovali luky, kamennými a dřevěnými palicemi a dřevěným brněním.

Podle zprávy holandského kapitána Hendricksena ze srpna roku 1616, je patrné, že obchod mezi Mohawky a Holanďany byl značný. Krom zbraní měli indiáni velký zájem o kotlíky a korále. Kvůli bobřím lovištím se Mohawkové pouštěli do novoanglických kmenů a střídavě válčili s Mohegany. V roce 1623 si Mohegani postavili silně opevněnou vesnici naproti Castle Island (na řece Hudson), která je měla chránit před „Silným lidem“, Maquaesy (Susquehannokové). V roce 1626 se nejspíš z komerčních důvodů rozhodl holandský velitel Fort Orange (Albany), že se připojí k Mohykánům v jejich tažení proti Mohawkům. Ke střetu došlo v mohawské vesnici přičemž Mohawkové, kteří disponovali jenom luky a šípy, útočníky porazili a kapitána s třemi jeho společníky zabili. Říká se, že Mohawkové velitele Fort Orange uvařili a spořádali. Mohykáni byli nuceni opustit horní tok Hudsonu, ale svých teritoriálních práv na území se nezřekli, a tak v roce 1630 prodali něco z těchto území Holanďanům. Jednalo se o území dvoudenní cesty na západ od řeky a Kilian Van Renssalaer koupil další pozemky na východní straně (1637). Nakonec se Mohykáni s Mohawky na čas usmířili.

V létě roku 1640 wyandotský sačem Ahatsistari napadl na jezeře Ontario flotilu velkých, pravděpodobně mohawských kánoi, několik z nich potopil a zabil řadu mužů. O rok se s nimi střetl znovu a v bitvě údajně zahnal na útěk jejich tří set člennou armádu, i když byl sám v oslabení. Dalšího roku jedenáct wyandotských kánoí napadlo na řece Ottawě konvoj mohawských a oneidských člunů. Stalo se to zhruba šestnáct set kilometrů nad Montrealem.

Joseph Brant

V 1642 zajali Mohawkové jezuitského misionáře Isaaca Joguese, dva jeho francouzské společníky a několik Wyandotů. Zajatci byli v mohawských vesnicích dle místních mravů drsně umučeni, krom kněze Joguese, které ho se zastali Holanďané a o rok později mu ještě pomohli k útěku.  Neodbytný a zdá se, že i odvážný misionář šel za Mohawky znovu v květnu roku 1646 s cílem potvrdit právě uzavřený mír a rovněž obracet indiány na katolickou víru. Do kanadského Trois Rivieres se vrátil v červenci, a to zcela v pořádku. Snad toho přimělo k nápadu jít za Mohawky znovu, tentokrát s odhodláním založit pro ně misii. Žel pro něj to nebyl zcela dobrý nápad. Mezi Mohawky totiž zrovna řádila jakási epidemie a navíc se jim toho roku moc neurodilo zemědělských plodin, takže indiáni usoudili, že za to může „malá truhla, kterou tam kněz zanechal, jako záruku svého návratu.“ Nu, a když se nešťastný misionář s pomocníkem dostavil k Mohawkům potřetí, nečekalo ho nic dobrého. Oba Francouzi byli okamžitě zajati, svlečeni a odsouzení k smrti. Jenže Jogues byl již adoptován „Vlčím klanem“, který byl spřízněn s „Želvím klanem“, a tyto rody se snažily zajatce zachránit. Proti však byl „Medvědí klan, který byl s přízněn se všemi ostatními, takže získal převahu. Kněz Jogues byl obviněn z černokněžnictví a sedmnáctého října byl i se svým společníkem odsouzen k smrti. Když byl o den později pozván na večerní jídlo do domu "Medvědího klanu", hned za dveřmi byl sražen tomahawkem. Druhý den ráno stihl stejný osud i jeho společníka. Knězova hlava byla oddělena od těla a pověšena na palisády, zatímco tělo bylo hozeno do řeky. Podle Mohawků byl misionář obětován Aireskoiovi (Pán války).

Když byli Mohawkové tázaní, proč vězně, zvláště pak ženy tak krutě mučí, jeden z nich údajně vysvětlil (je třeba dodat, že Mohawkové o svých rituálech běžně nemluvili) : „… jednu z nich jsme pálili po celém těle, a pak byla hozena na velkou hranici. Při každém popálení, které se dělalo hořící pochodní, některý ze starých mužů nahlas zvolal 'daimon Airesko', což znamená, tuto oběť nabízíme, jako pečené maso 'Pánovi války', aby nám znovu dal vítězství nad nepřítelem. Tělo bylo následně rozřezáno na několik kusů, které byly poslány do naších vesnic, kde byly snězený…“

Mohawk Megapolensis (1644) uvedl, že když byli muži jeho kmene ve válce neúspěšní, ulovili medvěda, rozřezali ho a upekli. Vybrané kousky nabídli Pánu války s modlitbou: „Ó velký a mocný Aireskoio, uvědomujeme si, že jsme tě nějakým způsobem urazili. Že jsme nezabili a nedali ti k jídlu žádného z nepřátel, a proto nám odpusť. Slibujeme, že zabijeme a sníme všechny zajatce, stejně, jako jsme zabili a snědli tohoto medvěda…“ Proto Mohawkové pomalu upalují zajatce po několik dní, a pak je sní. Řádoví lidé dostanou paže, zadek a tělo, zatímco sačemové hlavu a srdce.“ (Těžko říci, jestli se jedná o skutečný, či symbolický kanibalismus, jelikož kanibalismus mezi indiány až tak obvyklý nebyl a podle mytolgie Irokézu byl považován za odporný)  

Zpráva jezuitských misionářů z roku 1646 uvádí, že Francouzi toho roku s Mohawky skutečně uzavřeli mír, a to jako s jediným irokézským kmenem, jelikož to byl jejich nejbližší nepřátelský soused, který navíc neustále dělal problémy. V tom roce však Sokokiové (algonkini) pomordovali jiné algonkiny, přičemž podezření padlo na Mohawky. Jenže podle svědectví dvou přeživších z onoho pobíjení, mluvili útočníci zcela jiným jazykem, než je irokézský. Je třeba podotknout, že podezření na Mohawky bylo celkem oprávněné, poněvadž tehdy měli loviště severně od řeky St. Lawrence, tedy v bezprostřední blízkosti algonkinských kmenů. Mohawkové se však tentokrát chovali kupodivu velmi klidně a dokonce odmítli nabídku Sokokiů, ke společnému tažení proti algonkinům.

Mohawkové byli v regionů v podstatě první, kdo díky Holanďanům disponoval střelnými kvéry, což značně ovlivnilo jejich postavení. Oni si pak společně se svými irokézskými příbuznými podrobily Delawary a následně další kmeny a ve svém neúnavném úsilí postupovali od řeky Hudson, až k velké Mississippi. Samotné vesnice Mohawků stávaly v New Yorku od Schenectady po Uticu a jejich území se prodloužilo k řece St. Lawrence, pak k Schoharie Creek a k východní větvi Susquehanna River. Na východě sousedili s Mohykány, jenž ovládali řeku Hudson. Mohawkové se na východě stali nejvíce prestižním kmenem, co se týče domorodých válek a vztahů s evropskými koloniemi.

Na druhé straně ale trpěli daleko více, než jejich spojenci, zvláště pak ve francouzko indiánských válkách. V roce 1644 měli sedm velkých vesnic, zatímco o tři roky později jich měli pět. Když vypukla americká Válka o nezávislost, většina Mohawků pod vedením sačema Josepha Branta a anglického agenta Johnsona, se přidala na stranu Britů. Z toho důvodu se museli odstěhovat do Kanady, na území, které jim přidělila britská vláda. V roce 1777 Oneidové vyhnali z New Yorku zbytek kmene a jejich vesnice spálili.

V roce 1650 se odhadovalo, že Mohawků mohlo být kolem pěti tisíc. O deset let později už jich byla jenom polovina. Způsobily to hlavně války s Mohykány, Konestogy a dalšími kmeny, včetně Francouzů. Dále to byl odchod křesťanských konvertitů do kanadské Caughnawagany a dalších misií.

Populační odhady: 1677 - 1 500, 1736 – 400, 1741 – 500, 1765 – 800, 1778 – 500, 1783 – 1 500, 1851 – cca 1 200. V roce 1884 žili ve třech ontarijských rezervacích, krom několika jedinců, kteří byli roztroušeni porůznu mezi ostatními Irokézy ve Spojených státech.

Access genealogy – Nahkohe