Tuskarora - Nahkohe

28. 02.

Přestože kmenová federace kmenů Tuskarora byla poměrně mocná, mnoho informací se o tomto irokánském kmeni nedochovalo. Dá se říci, že do počátku osmnáctého století nemáme o Tuskarorech téměř žádné seriózní zprávy.

V původním jazyce si lid Tuskarora říkal Skurbren, čili „Sběrači konopí“, ale ne v tom smyslu, jak by se to chápalo dnes :). Konopí hrálo v životě Tuskarorů významnou roli a oni ho využívali mnoha způsoby. Národ tvořil de facto svaz irokánsky mluvících kmenů žijících na jih od řeky Potomac. Jejich vesnice stávaly na březích řek Roanoke, Neuse, Taw a Pamlico. Federace se skládala nejméně ze tří základních kmenů: Katenuka – „Lidé od potopené borovice“, Akawentcaka – význam je neznámý a Skurbren – „Sběrači konopí“.

Tuskarorové obývali východní části Severní Karolíny a pan Cusick v publikaci Historie Šesti národů uvádí, že Tuskarorové disponovali šesti tisíci válečníky, ale většina dalších historiků se shoduje na tom, že neměli více, než dvanáct set bojovníků. Pravdou však zůstává, že se svými spojenci mohli vytvořit dost početnou koaliční armádu, která mohla ohrožovat širé okolí. Podle pana Barnwella stály tři vesnice Tuskarorů na řece Pamlico, zatímco zbytek na řece Neuse a jejích přítocích.

První evropská zmínka o Tuskarorech pochází z pera pana Lawsona (Historie Severní Karolíny – 1718), jenž byl jeden z prvních průzkumníků, kteří do Severní Karolíny pronikli. Ačkoliv byl Lawson s Tuskarory v úzkém kontaktu, ve své knize se o nich zmiňuje k naši škodě jenom sporadicky.

Prvních šedesát let od počátku evropského osídlení, panovalo mezi osadníky a indiány ovzduší míru a harmonie. Tuskarorové byli pohodoví, pracovití, učenliví a laskaví lidé, jenže časem se k nim začali kolonisté chovat hrubě. Lawson napsal: „My je pokládali za divochy a téměř za zvířata, ale ve skutečnosti byli lepší než my. Zatímco oni se o nás starali a krmili nás, my je od našich dveří vyháněli. Naše náboženství a vzdělání nás učí, abychom je chápali, ale to my nedělali.“

V roce 1705 úřady v Pennsylvanii zakázaly „dovoz a prodej“ indiánských otroků, ale i tak se v novinách Boston News, dál tiskly inzerce o dražbách indiánských otroků. De Graffenried si hořce stěžoval na Lawsona, že nelegálně zabral kus indiánské půdy, ale ten se bránil tím, že ji řádně koupil. Nezákonné zábory půdy, byly jednou ze základních příčin vypuknutí Války Tuskarorů. De Graffenried uvádí: „...jednalo se o hrubé zacházení a šizení indiánů během obchodování, vyhánění je z lovišť a obchodní embargo vůči nim na prodej zbraní a střeliva...“ Takhle to podle De Graffenrieda nemohlo jít do nekonečna. Navíc britští obyvatelé kolonií Tuskarory unášeli, prodávali je do otroctví, zneužívali jejich ženy a mnohdy je nemilosrdně stříleli, když se objevili jen v blízkosti „jejich“ pozemku. Osadníci Severní Karolíny a jejich puritánští „bratři“ z Nové Anglie věřili, že indián nemá žádná práva, jelikož není roven člověku, tudíž je možné ho podvádět a okrádat.

Tuskarorové se snažili vyřešit věc řádnou diplomatickou cestou, proto se v roce 1710 obrátili na guvernéra Pennsylvanie s mírovými návrhy. Delegace náčelníků se setkala s Brity v Conestoga osmého června 1710. Za kolonii Pennsylvanie se dostavili dva královští komisaři, zatímco za Tuskarory čtyři sačemové plus Opessa, sagamore Šavanů, jako pozorovatel. Tuskarorové předložili mírové návrhy a osm wampumů s tímto zněním:
„Za prvé, starší ženy a matky kmene zaručují přátelství všem křesťanům a vládě Pennsylvanie. Ženy by rády beze strachu nosily z lesa dřevo a od řek vodu.
Za druhé, děti bychom rády rodily do světa, ve kterém si mohou bezpečně hrát, aniž by předčasně umítaly, či skončily v otroctví
Za třetí, mladí muži by rádi chodili na lov, aby svým rodičům, dětem a starým lidem opatřili maso. Chtějí chodit do lesa beze strachu, že je někdo jenom tak zastřelí nebo vezme do otroctví.
Za čtvrté, staří lidé by chtěli prožít podzim svého života v klidu a míru. Rádi by se beze strachu procházeli lesem., aniž by je někdo napadl.
Za páté, celý kmen tímto žádá o trvalý mír.
Za šesté, náčelníci žádají, aby byl tento mír stvrzen smlouvou mezi Tuskarory, vládou kolonií, jejich občany a indiány z Pennsylvanie.
Za sedmé, žádáme, aby se skončilo s nezákonným a nesmyslným vražděním indiánů.
Za osmé, Tuskarorové žádají o bezpečný průchod a volné cestování přes území kolonií, aby se dostali na území spřátelených indiánů."

Tak zněl zhruba velkorysý diplomatický návrh Tuskarorů, když pomyslíme na všechny ty unesené a zavražděné příslušníky jejich kmene. Koloniální komisaři slíbili, že vláda návrhy určitě vyslechne a bude o nich přemýšlet. Wampumy s mírovými návrhy obdrželi i sačemové Pěti irokézských národů.

Žel k žádné nápravě nakonec nedošlo, a tak dvaadvacátého září roku 1711 vypukla Válka Tuskarorů. Indiáni nejdříve napadli osadu na Trent River, kde zabili sedmdesát osadníků a mnohé další zranili, nemluvě o velkých škodách na majetku. Kolonie Severní Karolina zmobilizovala veškerou místní milici, přičemž požádala o pomoc i Virginii.

Christopher Gale v dopise datovaném z druhého listopadu 1711 napsal svému bratrovi mimo jiné toto: „…pro jistotu jsme zmasakrovali indiány, o kterých jsme nevěděli, zdali jsou přátelé, či nikoliv. Devět mužů, třicet devět žen a dětí jsme prodali do otroctví…“

De Graffenried, který osobně upadl do zajetí Tuskarorů, vyjednal své i Lawsonovo propuštění za deset kožených kabátů, dva rohy střelného prachu a pět set broků. Muži museli rovněž slíbit, že nadále nebudou bez dovolení překračovat hranice. De Graffenried ochotně souhlasil, přesto poznamenal: „…to jsem nebyl já a mojí lidé, kdo způsobil to hrozné zabíjení…“

Třicátého ledna roku 1712 zaútočil plukovník Barnwell na vesnici Narhantes. Barnwell velel skoro pěti stovkám Katawbů a třiatřiceti milicionářům a jeho útok na vesnici byl rychlý a překvapivý. Indiány, které neskolil meč a kulka, nebo se nezachránili útěkem, pak čekaly otrocké řetězy.

Vesnice Narhantes byla nejsilnější tuskarorská pevnost regionu a při jejím dobývání padlo sedm bělochů a šest indiánů. Tuskarorů zemřelo šedesát dva, padesát dva mužů a deset žen a třicet lidí bylo zajato. Barnwell byl údajně nespokojený, že indiánů dostal tak málo.

Plukovník Barnwell posléze pochodoval se svými lidmi proti další velké vesnici Coree a podle De Graffenrieda jí dobyl se „strašným běsněním, při kterém zemřela spousta indiánů.“ Barnwell pak postoupil k další vesnici Catechna náčelníka Hencocka. A právě zde se stáhlo mnoho indiánů z okolí, jako byli Weetokové, Nauseti, Pamlikové a další, takže tam byla poměrně velká koncentrace bojovníků, kteří docela snadno odrazili dva Barnwellovy útoky. Hencock pohrozil, jestliže Barnwell neskončí se svým vražedným tažením, nechá pobít všechny bělošské zajatce. Tento argument zabral a armáda se vrátila do Newbern. Poté, co si Angličané trochu oddechli, vylákali z pevnosti Tuskarory pod falešnou záminkou, že jim dají nějaké dary a budou jednat o míru. Sotva důvěřiví indiáni vyšli z pevnosti, byli napadeni, pobíjeni, zatýkání a následně prodání do otroctví. Přirozeně rozezlení Tuskarorové a jiní karolínští indiáni obnovili útoky podél toku Neuse a Pamlico s ještě vervou než prve a začala druhá fáze Války Tuskarorů.

Severní Karolína opět požádala své jižní sousedy o pomoc. Tentokrát přitáhl plukovník Moore s třiatřiceti střelci a téměř s tisícovkou naverbovaných indiánů. Jejich cílem byla Catechna, ale ještě předtím napadli 20. dubna 1713 vesnici Neohreroka, která jim stála v cestě. Během masakru padlo 392 indiánů a 392 jich bylo zajato. Sto šedesát šest indiánů bylo zabito ještě mimo vesnici. Moore ztratil dvacet dva mužů a třicet šest bojovníků. Tuskarorové z vesnice Cohunche opustili své domovy a odešli se skrýt do Catechny.

Ještě před příchodem plukovníka Moora, navštívil guvernér Pollock náčelníka severních Tuskarorů Toma Blunta, aby ho přiměl ke spolupráci. Pokud Blunt pomůže chytit náčelníka rebelů Henckoka, odmění ho Angličané za „dobré chování“, zárukou bezpečí a smlouvou. Když Moore nakonec Tuskarory porazil, vrátil se do Jižní Karolíny, kde prodal své zajatce a pak se ještě jednou vrátil, aby pronásledoval uprchlíky.

Indiáni, kteří bojovali po boku kolonistů, byli Katawbové a za své „služby“ měli mít od Angličanů daleko levnější zboží, než dříve. Jenže Katawbové byli podvedeni a za svou pomoc nedostali lautr nic, což později vedlo k další válce – Válce Katawbů (1714-15).

Tuskarorové začali své domovy v Severní Karolíně opouštět. Na sever nejdřív odešly mírové frakce a pak je následovali poražení bojovníci. Rok, kdy byli Tuskarorové přijati do Ligy Irokézů, není jistý, ale před rokem 1722 to jistě nebylo, i když mezi Irokézy žili již několik let. Náčelníci Pěti národů během konference s guvernérem Hunterem (25. září 1714) v Albany oznámili, že jsou ochotní Tuskarory přijmou do své federace: „Kdysi to byli naši příbuzní, kteří odešli. Nyní se k nám zase vrátí. V naši zemi je mír. Přejeme si, aby Tuskarorové byli jako naše děti.“ Desátého září 1713 promluvil náčelník Onondagů k vládnímu komisaři: „Bratře Corlaere! Válčíte s Tuskarory a oni jsou nyní rozptýlení. Opustili své vesnice a jsou rozptýlení. To už stačí! Žádáme, bratře Corlaere, abychom mohli být prostředníky mezi vládou a Tuskarory. Nemohou být již déle takhle štvaní. My se zaručíme zato, že už Tuskarorové nebudou dále škodit.“ První oficiální zmínka koloniálních úřadu ohledně zařazení Tuskarorů do Ligy Irokézů pochází z čtrnáctého září 1722, kdy se náčelníci Pěti národů sešli s guvernérem Pennsylvanie a na schůzce byli i zástupci Tuskarorů. Tuskarorové se stali adoptivními dětmi Oneidů tzv. Scanihaderadighroones.

Jedinými Tuskarory, kteří zůstali v Severní Karolíně, byli neutrální lidé náčelníka Toma Blunta, který skutečně s provinční vládou uzavřel smlouvu. Ostatní Tuskarorové, kteří po skupinách odcházeli na sever, se usazovali na různých místech. Někteří zůstali v roce 1767 na nějaký čas v moravské misii Friedenshuetten (Pennsylvanie), kde našlo útočiště ještě mnoho indiánů z různých kmenů. Podle misionářů byli Tuskarorové líní a o křesťanství nejevili žádný zájem.

Další skupina se usadila v zemi Oneidů, kde založili vesnice Oquaga, Ganasaraga a Kaunehsuntahkeh a řada Tuskarorů žila přímo mezi Oneidy. Tady zůstali, dokud Oneidové tyto pozemky v roce 1785 neprodali (smlouva z Fort Herkimer). Vesnice Junastriyo (Krásné údolí) stála v Genessee Valley, Jutaneaga na Chittenango Creek a o třetí víme, jen to, že se jmenovala Kanhato. Podle Johnsona byli nějací Tuskarorové nedaleko Tamaqua (Schuylkill County, Pennsylvanie), kde zasadili jabloně, které tam rostou dodnes. Další našli domov v Tuscarora Valley, které bylo pojmenováno po nich na břehu řeky Juniata (Pennsylvanie).

Během Americké války o nezávislost se většina Tuskarorů společně s Oneidy přidala na stranu Američanů. Z toho důvodu jim pro britští Irokézové spálili vesnice a úrodu. Hodně Tuskarorů pak odešlo do Oyonwayea (Niagara Country N. Y.), kde si postavili chaty asi osm kilometrů východně od řeky Niagara. V této zemi rostlo mnoho vlašských ořechů a ořešáků popelavých, a také tam byla výborná voda. Bylo to dobré místo k přezimování, tak tam s tichým souhlasem Seneků zůstali a dali tak základ jejich dnešní rezervaci v New Yorku. Sem se časem přestěhovali i ostatní členové kmene. Tuskarorové, kteří podporovali Británii, dostali rezervační půdu na Grand River v kanadském Ontariu.

Evangelizace mezi Tuskarory začala v roce 1805 pod patronátem Misionářské společnosti New York. Misionáři to neměli vůbec snadné, Tuskarorové byli konzervativní, takže se jim podařilo přesvědčit jen šest osob, zbytek byl silně proti. Ale i tak došlo v rezervaci k rozdělení, a proto jich část raději odešla do Grand River v Kanadě.

Během sčítání lidu v roce 2000 bylo Tuskarorů v rezervaci v Niagara County 1138.