Náčelníci - Nahkohe

Tuskaloosa

Náčelník Tuskaloosa nebyl v pravém slova smyslu Čoktawa, nýbrž hlavním náčelníkem sdružení několika mississippianských kmenů, ze kterých měli později povstat jižní alabamští Čoktawové. Tuskaloosa znamená v překladu Černý válečník - Taska Losa. Náčelník se proslavil hlavně tím, že svedl velice urputnou bitvu s výpravou španělského dobyvatele Hernanda de Sota. Soto se roku 1539 vydal na velkou průzkumnou výpravu americkým Jihozápadem a přitom se choval k domorodým obyvatelům velice zhůvěřile. Unášel indiány do otroctví, aby sloužili, jako nosiči a náčelníky bral, jako rukojmí, čímž si zajistil bezpečný průchod jejich územím. Takovým způsobem se v září 1540 dostal až do středu Alabamy.

Území náčelníka Tuskaloosy se táhlo podél řek Coosa a Alabama a jeho malé království tvořilo několik desítek podřízených vesnic. Když Soto přišel osmnáctého záři do vesnice Talisi (dnes Childersburg), nenašel tam ani živáčka, neboť všichni indiáni před Španěly utekli. Soto za nimi poslal své emisary a vyzval je, aby se vrátili, což se stalo pětadvacátého. Španělský velitel vzal místního náčelníka Coosa do vazby a prostřednictvím vydírání si vynutil přísun potravin, jeleních kůží a nosičů. Ve vazbě byla i náčelníkova sestra, pravděpodobně matka Coosova následníka, jak to bývalo zvykem v matriarchální společnosti.

Zatímco Španělé přebývali v Talisi, přišel se na ně podívat s prominentním doprovodem syn vrchního náčelníka Tuskaloosy. Jeho pravděpodobným úkolem bylo zjistit sílu a válečné vybavení cizích vetřelců. Španělé opustili Talisi až pátého října a pokračovali v cestě napříč Tuskaloosovým územím. Nejdříve prošli vesnicemi Casiste a Caxa na Hatchett Creek a další den tábořili v Humati při ústí Shoal Creek. Osmého října „navštívili“ nově postavené sídlo Uxapita a devátého překonali řeku Tallapoosa a v podvečer byli jen několik kilometrů od Atahachi, vesnice náčelníka Tuskaloosy.

Soto poslal do vesnice posla s informací, že se dostavil i s celou svou armádou. Náčelník zdvořile odpověděl, že ho může španělský velitel kdykoliv navštívit. Druhého dne Soto přišel k vesnici, která byla očividně nedávno postavená a opevněná. Byla neděle desátého září, když Španělé vjeli na náves a spatřili tam jakési pódium, na kterém seděl náčelník se svými vybranými muži. Podle španělského kronikáře musel být Tuskaloosa vyšší alespoň o stopu a půl ode všech Španělů a měl velice vypracovanou postavu. Dobyvatelům připadal doslova, jako obr. Na hlavě měl zdobenou čelenku, která jim připomínala turban a přes ramena měl přehozené pelote - plášť z peří, který mu sahal až k nohám. Pohlavár seděl na vysokých poduškách a hnedle po jeho boku spočíval jeho syn, stejně urostlý, ale štíhlejší. U nich stál neméně statný a pohledný bojovník a chránil je před slunečním svitem slunečníkem. Když Soto přijel na koni těsně před pódium, náčelník nehnul ani brvou a tvářil se jako nějaký starodávný král. – Rodrigo Ranjel 1544

Španělé chtěli udělat na indiány dojem, a tak jejich jezdci předvedli juego de canas, dost nebezpečný turnaj s kopími. Muži příležitostně najížděli těsně k náčelníkovi, aby jej postrašili. De Soto tuhle taktiku použil již v Peru, před Atahualpou – králem Inků. Tuskaloosa se však dále tvářil lhostejně. Po koňské exhibici následovala hostina a tance. Soto pak na náčelníkovi požadoval, jako obvykle jídlo, nosiče, kůže a ženy. Ten mu ale odpověděl, že je zvyklý příkazy dávat a ne přijímat, jenže Soto využil momentu překvapení a vzal náčelníka do vazby, jako rukojmí.

Španělská výprava se chystala opustit vesnici další den a Tuskaloosa jim při té příležitosti sdělil, že nosiči a ženy budou k dispozici ve vesnici Mabila (Mobile). Na důkaz „dobré vůle“ a ochoty spolupracovat, „odměnil“ Soto náčelníka párem bot a červeným pláštěm. Španělé vyšli z Atachi dvanáctého října a druhý den přespali v Piachi, jenž byla situována na vysokém útesu nad řekou Alabamou, kde Evropané zaznamenali první známky indiánské nevole. Když po domorodcích požadovali kánoe, aby se mohli přeplavit přes řeku, místní náčelník suše odpověděl, že žádné nemá. Španělé se museli zdržet dva dny, než si sami postavili vory. Poté, co překonali řeku, shledali, že jim chybí dva muži, kteří měli chytit uprchlého indiánského otroka. Soto Tuskaloosovi nařídil, aby své lidi uklidnil, jinak že ho upálí. Náčelník odpověděl, že ztracení muži budou vráceni v Mabila. Tam výprava dorazila osmnáctého. Mabila byla sice malá, ale dobře opevněná osada, obehnána bytelnou palisádou a s baštami pro lukostřelce. Španělé začali tušit, že je něco v nepořádku. V pevnosti totiž nebyly skoro žádné ženy a už vůbec ne děti. Byla tam naopak spousta mladých válečníků a zkušeně vyhlížející muži. Před palisádami byly pokáceny všechny stromy, keře a dokonce i tráva byla požnutá na vzdálenost výstřelu středověké kuše.

Jakmile se dobyvatelé přiblížili k vesnici, vyšel jim vstříc místní náčelník, aby je přivítal. Jako dar předložil Španělům tři pláště z kuních kůží. Soto a jeho muži seskočili z koní a vstoupili do vesnice. Tam jim byly předvedeny tance a zpěvy, jak to bylo v oblasti běžným zvykem. Tuskaloosa konečně Sotovi sdělil, že už cestováním unavený, a že si přeje zůstat v Mabila. Soto samozřejmě žádost zamítl, tak náčelník alespoň požádal, aby si mohl promluvit se svými lidmi v poradním domě. Proti tomu Soto sice nic nenamítal, ale poslal s náčelníkem jako doprovod Juana Ortize, toho však indiáni do poradního domu nepustili. Tuskaloosa následně Sotovi vzkázal, ať opustí vesnici v míru, jinak k tomu bude donucen násilím.

Soto poslal pro náčelníka do poradního domu několik mužů, ale ti shledali, že je plný ozbrojených válečníků odhodlaných svého náčelníka chránit. Zaskočený Soto tedy po místním náčelníkovi žádal, aby mu poskytl nosiče, proviant a ženy, jak mu to slíbil Tuskaloosa, pak že v klidu odejde. Náčelník odmítl, načež ho vzteklý Španěl napadl a usekl mu mečem obě paže. V tom okamžiku indiáni zaútočili. Španělé okamžitě naskákali na koně a stáhli se z vesnice. U palisád však nechali všechna zavazadla, kterých se následně zmocnili indiáni a odnesli je do poradního domu. Zkušení španělští dobyvatelé se ovšem nehodlali vzdát. Poté, co přeskupili své síly, přešli do protiútoku. Po několika usilovných pokusech (bitva trvala celkem osm hodin) se jim podařilo prolomit palisádu a proniknout do vesnice. Pak nastala řežba.

„Vnikli jsme do vesnice a začali pálit. V ohni zahynulo mnoho indiánů a my bojovali až do soumraku a nebrali přitom žádné zajatce. Indiáni bojovali odvážně jako lvi. Zabili jsme je všechny. Ohněm, mečem nebo kopím. Už byla téměř tma, když tam zůstali jenom tři válečníci. Oni se schovali za ženami, které pro nás předtím tančily, a posunky nás vybízeli, ať si pro ně přijdeme.  Postupovali jsme vpřed a oni po nás stříleli šípy, zatímco ženy netečně stály. Zabili jsme dva z nich, ale ani ten poslední se nevzdal. Vylezl bleskurychle na nejbližší strom a oběsil se na tětivě vlastního luku.“ - Luis Biedma 1544

Ještě předtím, něž Španělé vesnici celkově vypálili, našli mezi mrtvými náčelníkova syna, ale tělo Tuskaloosy nikoliv. Podle španělského kronikáře byli všichni indiáni pobiti, nebo sami spáchali sebevraždu. Biedma tvrdí že obětí bylo přes pět tisíc, ale kdo ví, jestli je tento odhad střízlivý. Je možné, že počet pobytých indiánů šel do stovek a pokud kronikář píše pravdu, je zarážející, že indiáni bojovali takříkajíc do posledního muže. Následující dny se Španělé věnovali výpadům do sousedních vesnic a rabovali zásoby potravin, kůží a čehokoli, co se hodilo. V mnoha chýších našli též mrtvé a raněné z bitvy.

Španělé přišli v boji o dvaadvacet mužů, mezi kterými byl i Sotův synovec, Diego. Měli sto čtyřicet osm raněných a přišli o pětačtyřicet koní. Dále přišli o všechna zavazadla, která shořela v poradním domě. Jednalo se táborové zařízení, šaty, léky, nástroje, knihy, brnění a velké množství sladkovodních perel z řeky Cofitachequi. Ztráta zboží a koní zasadila Španělům ránu, ze které se již nevzpamatovali. Nacházeli se uprostřed nepřátel bez důležitého vybavení, nemocní a zkroušení na duchu. Soto nechtěl připustit neúspěch, proto své muže přesvědčil, aby se místo cesty na jih k mateřským lodím, vydali raději na severozápad hledat nové poklady. Soto vedl výpravu k řece Mississippi, ale cestou přes Arkansas nebo Louisianu roku 1542 umírá. Přeživší se vrátili do španělského osídlení v Mexiku a mnozí se tam natrvalo usadili.

***

Pushmataha

Tento slavný čoktawský náčelník se narodil někdy kolem roku 1764, na místě, kde dnes stojí město Macon v Mississippi. Přesný význam náčelníkova jména není znám a etymologové mají pro překlad několik verzí: Apushamatahahubi – Posel smrti (míněno, jako válečná zbraň, tomahawk, luk atd.) Apushim-alhtaha -Dorostlý výhonek, Pushmataha - Válečníkovo sedadlo?, Pushmataha – Získal všechny pocty života a Apushimataha – Prázdný vak. Vyberte si.

O raném náčelníkově životě se toho moc neví. Rodiče jsou neznámi, poněvadž je možné, že předčasně zemřeli. Ale sirotek nebyl, jelikož měl sestru jménem Nahomtima. Sám Pushmataha o svých předcích nikdy nemluvil. Ale o jeho původu existuje jedna legenda: „To se jednou na severní obloze objevil mrak. Pak se přihnala vichřice a země Čoktawů byla zahalena temnotou pod černočerným bouřkovým mračnem. Tu z oblohy udeřil zlostný blesk a prásknul rovnou do velikánského dubiska. Strom se rozletěl a všude po okolí, byly rozházeny větve, kořeny a třísky. Z díry, která po stromu zůstala, vyšel statný válečník v plné zbroji, a to byl Pushmataha.“ Historikové tuto historku poněkud kazí tvrzením, že se náčelník narodil zcela normálním způsobem.

Když bylo Pushmatahavovi teprve třináct let, vypravil se na svou první válečnou výpravu proti Kríkům. Říká se, že tehdy dostal své první válečnické jméno Orel, ale není to jisté. Jisté je, že mezi lety 1784 až 1789 bojoval proti Osedžům a Kadům na západním břehu Mississippi. V prvním desetiletí osmnáctého století byl jako válečník velmi aktivní. Čoktawové se v těch letech pouštěli na území jiných kmenů, jelikož jejich tradiční loviště kolem moundu Nanih Waiya, byla již vyčerpaná. Mohla za to vysoká poptávka evropských obchodníků po jeleních kůžích a následná konkurence mezi kmeny. Díky těmto válečným výbojům se Pushmataha dostal do zemí, kde byly později založeny státy Arkansas a Oklahoma. Tam získal bohaté zeměpisné zkušenosti, které mu později pomohly při vyjednávaní s americkou vládou.

Pushmataha se časem stal náčelníkem jižní čoktawské divize Šesti vesnic a byl uznáván, jako válečný i duchovní vůdce. Jeho přímá logika, humor a lyrický řečnický styl mu rychle vynesl prestiž v kmenové radě. Pushmataha se stal i obratným diplomatem, jak se prokázalo hned při jeho první schůzce s vyslanci Spojených států ve Fort Confederation (1802). V roce 1805 jednal osobně i prezidentem Thomasem Jeffersonem.

V předvečer Války 1812 navštívil Čoktawy šavanský vůdce Tekumseh, ale Pushmataha byl silně proti jeho myšlence sjednocení indiánských kmenů v odboji proti Američanům. Poukázal na to, že Čoktawové s Čikasawy vždy žili v míru s Američany, od kterých se toho tolik naučili, nemluvě o vzájemně výhodném obchodování. Rada Čoktawů a Čikasawů byla proti spojenectví s Tekumsehem. Když vypukla Válka 1812, Pushmataha se do ní zapojil s vysvětlením, že Kríkové napadli Fort Mims, takže pomsta je v jeho kompetenci. Náčelník se svými bojovníky odcestoval do pevnosti St. Stephens (Alabama), aby místnímu veliteli nabídl své služby. Jenže generál Fleurony to odmítl, čímž hrdého náčelníka dost namíchl. Podřízení generála přesvědčili, aby svůj názor raději změnil a on to udělal. Když si Pushmataha všimnul, jak se o nedělích američtí důstojníci promenádují kolem řeky Alabama se svými manželkami, briskně si tento zvyk osvojil také. Pushmataha pak sloužil pod generálem Ferdinandem Claibornem a se sto padesáti válečníky bojoval proti Kríkům v bitvě na Holy Ground (23 prosinec 1813) Po tomto vítězství se do války přihlásilo dobrovolně daleko více čoktawských válečníků. V únoru (1814) Pushmataha táhl s generálem Jacksonem přímo do země Kríků a blízko Pensacoly pak tyto indiány porazili.

Pushmatahu pokládali za přísného válečného vůdce, který po svých bojovnících vyžadoval disciplínu srovnatelnou s americkým vojskem. Proto si také vysloužil přezdívku Indiánský generál. Když utichly zbraně Války 1812, Pushmataha byl zvolen hlavním náčelníkem celého čoktawského národa. Osobně byl silně proti tomu, aby mezi Čoktawy sloužili protestantští misionáři, kteří na jeho území přicestovali roku 1818. On sám se novým technologiím, které přispěly k prosperitě kmene, nebránil. Souhlasil třeba s instalaci mechanické čističky bavlny, přijímal další zemědělské inovace, a zvláště dbal na vojenské kázni bojovníků. V národních tradicích však stále zůstával konzervativní.

Ačkoliv byl Pushmataha dobrý diplomat, na prohnané Američany nestačil, ale během jednání ohledně sporné smlouvy z Doak (18. 10. 1820), jim dával alespoň pořádně zabrat. Vláda nabídla Čoktawům za odstoupené území ekvivalentní rozlohu pozemků v Arkansasu a Oklahomě, ale Pushmataha z válečných výprav dobře věděl, jak jsou ty země neúrodné. Rovněž si stěžoval na samozvané usedlíky, kteří se zabydleli na kmenovém území. Náčelník měl vynikající přehled o všech tématech uzavřené smlouvy, tudíž přiváděl amerického vyjednavače k šílenství. Horkokrevný Jackson neudržel nervy a vypěnil: „Doufám, že chápeš, že já jsem Andrew Jackson, a ty smlouvu podepíšeš, tak jsem jí připravil!“ Náčelník se ovšem nedal zastrašit a zareagoval ve stejném duchu: „Vím velmi dobře, kdo jsi, a chci, abys věděl, že jsem Pushmataha, nejvyšší náčelník Čoktawů, a já to nepodepíšu!“ Jinak je zajímavé, že oba muži byli docela dobří přátelé, i když Jackson indiány nesnášel.

Inu smlouva byla přece jen podepsána, ale byla pro kočku. Američané dál ilegálně vstupovali na čoktawském území, takže Pushmataha (1824) protestoval proti neochotě úřadů respektovat indiánská pozemková práva. Zkušený náčelník se musel obrátit přímo na federální vládu a odcestoval do Washingtonu D.C. Na cestě ho doprovázeli druzí dva divizní lídři Apuckshunubbee a Mosholatubbee, dále Mluvící válečník, Red Fort, Nittahkachee, plk. Robert Cole, David Folsom a míšenci Kapitán Daniel McCurtain a major John Pitchlynn, oficiální vládní tlumočník. Čoktawové požadovali buď vystěhování ideálu, nebo finanční kompenzaci. Delegace putovala po Natchez Trace směrem do Nashville, Lexingtonu, Maysville, přes řeku Ohio (Šavani jí říkají Spaylaywitheepi) do Chillicothe a pak na východ po Národní silnici rovnou do Washingtonu.

Pushmataha se v hlavním městě setkal s presidentem Jamesem Monroeem a ministrem války Johnem Calhounem a připomněl jim staré spojenectví: „Musím říct a mluvím pravdu, že žádný Čoktawa nikdy nenapnul tětivu proti Spojeným státům…, Můj lid stále rozdává zemi. Nyní máme problémy!“ Ve Washingtonu se nechal Pushmataha portrétovat v armádní uniformě malířem Charlesem Birdem Kingem. Obraz byl vystaven v Smithsonianském institutu až do roku 1865, kdy galerie vyhořela. Byly však pořízený mnohé kopie, které se dochovaly. V hlavním městě se náčelník krom prezidenta a ministra války sešel osobně i s markýzem de Lafayette a udělal na něj velký dojem. Žel v prosinci 1824 Pushmataha onemocněl na záškrt, jenž se mu stal osudným. Na smrtelné posteli navštívil náčelníka dokonce Andrew Jackson. Pushmataha se nechal slyšet, že hlavní město je dobré místo pro smrt. Starý válečník si ještě přál, aby byl pohřben s vojenskými poctami. Jeho poslední slova k přátelům byla: „Jsem připraven na smrt a vy se vrátíte domů. Jak půjdete podél cest, uvidíte květiny a uslyšíte zpívat ptáky, ale Pushmataha to už víckrát neuslyší a neuvidí. Když přijdete domů, budou se vás ptát, ‚kde je Pushmataha?‘ a vy odpovíte, že už není. Jak to uslyší, ohromí je to, jako v nočním tichu pád velkého dubu.“

Pushmataha zemřel čtyřiadvacátého prosince 1824 a na jeho přání byl pohřben s veškerými vojenskými poctami amerického generála na kongresovém hřbitově ve Washingtonu D. C., jako jediný indián v historii. Na jeho náhrobku je tento epitaf: „Zde leží Push-ma-ta-ha, náčelník Čoktawů. Tento pomník nechali na jeho památku udělat je bratři náčelníci, delegáti z roku 1824. Push-ma-ta-ha byl velký válečník ohromný, moudrý v radě, mimořádně výmluvný a za všech okolností bělošským přítelem. Zemřel ve Washingtonu 24. prosince 1824 na záškrt v šedesáti letech věku. Mezi jeho posledními slovy zaznělo: ‚Když odejdu, nechte pro mě vystřelit z kanónu.‘“

V listu National Intelligencer z osmadvacátého prosince (1824) bylo napsáno: „V hotelu Tennison zemřel Pooshamataha, náčelník Čoktawů, věhlasný řečník a věrný přítel Spojených států. Během poslední války na naší jižní hranici, chránil osamělé osady na řece Tombigbee a střetl se s nepřítelem na bitevním poli. Jeho kosti budou odpočívat daleko od domova, mezi lidmi, které miloval. Na jeho velkorysého ducha čekají dobrá a šťastná loviště v lepším světě. Vojenské pocty platila námořními pěchota Spojených států jedna z uniformovaných složek milice.“

Noviny Hampshire Gazette uvedly pátého ledna (1825): „Ve Washingtonu zemřel PUSHA-A-MA-TA-HA hlavní náčelník Čoktawů. Tento náčelník byl význačný řečník, odvážný osobní a dobře znalý umění války. Účastnil se čtyřiadvaceti bitev, které svedl pod velením generála Jacksona.“

Na počest náčelníka byly pojmenovány přinejmenším tři lodě: britská šalupa ve službách konfederačních vojsk během americké občanské války, pak americká šalupa USS Pushmataha (1868) a válečná loď USS Pushmataha  Natick - class (1974).

Pushmataha měl pravděpodobně dvě manželky, protože v smlouvě z Dancing Rabbit Creek je zmínka jeho vdovách. Jedna z manželek měla mít tři děti. Jinak jsou informace o náčelníkově rodině veškeré žádné.