Algonkini - Nahkohe

Algonkini obývali údolí řeky Ottawy, což je území, kudy dnes vede hranice mezi kanadskými státy Ontario a Quebeck. Odhaduje se, že v roce 1603 bylo Algonkinů kolem šesti tisíc, ale v roce 1768 podle britského výpočtu už jenom patnáct set. V současné době žijí v Kanadě v počtu osmi tisíc.

S názvem kmene je to trochu komplikované. Výrazy Algonkin, či Algonquin jsou správné, jenže stejné jméno má i celá jedna indiánská jazyková rodina. Původní název kmene se nedochoval, a také původ názvu Algonkin je nejasný. Někdo se domnívá, že pochází z jazyka Maliseetů a znamená „Spojenci“. Jiní dávají přednost výrazu „algoomeaking“, což v řeči Mikmaků znamená „Místo, kde z kánoe loví ryby kopím“. Pak je tady ještě třetí domněnka, která má být nejpravděpodobnější, a to maliseetské slovo „allegonka“ - Tanečníci. Tomu nahrává svědectví Samuela de Champlain, který na vlastní oči pozoroval vítězný tanec Algonkinů, Maliseetů a Montagnaisů (1603), a jak sám poznamenal „zanechal na něm hluboký dojem“.

Irokézové Algonkinům říkali Adirondack, ale tak nazývali všechny kmeny na jih od řeky Sv. Vavřince. Byla to nadávka, která znamenala „Pojídači stromů“. Je nabíledni, že Algonkini patří do stejnojmenné algonkinské jazykové rodiny. Jejich řeč je podobná jazyku Odžibwejů, Ottawů a Pottawatomiů.

Podkmeny, které existovaly v roce 1630.
Iroqueti – známí mezi Wyandoty, jako Atonontratarononi, nebo Ononchatarononi (Ontario South Nation River).
Kišesipirini - Lidé veliké řeky, největší a nejmocnější skupina Algonkinů. Pro Wyandoty to byli Honkerononi - Ostrovní národ. Jejich hlavní vesnice stála na ostrově Morrison.  
Kinounčepirini - Mladá štika, nebo Hrot kopí. Po roce 1650 se spojili s Ottawy. Původně žili podél dolního toku řeky Ottawy pod ostrovem Allumette.
Matouweskarini – žili na Madawaska River v horní části Údolí Ottawy.
Nibačis – žili u Muskrat Lake blízko dnešního Cobdenu v Ontariu.
Otaguottaouemini – žili na horním toku Ottawy nad ostrovem Allumette.
Otaguottaouemini -
Sagaiguninini -
Saginitaouigamini -
Weskarini – Malý národ. Žili na severním břehu řeky Ottawy a u řek Lievre a Rouge v Quebecu.

Vhledem k tomu, že Algonkini žili v poměrně nehostinných končinách, nebyl jejich život vůbec jednoduchý. Živili se převážně lovem a jídelníček si obohacovali sběrem lesních plodů. Podobně jako Odžibwejové se v malých tlupách toulali krajem, krom několika podkmenů, které žili ve stálých vesnicích a pěstovaly kukuřici. Algonkini byli vynikající lovci, a proto byli tak zajímaví pro francouzské obchodníky s kožešinami. Algonkini stavěli skvěle kánoe z březové kůry, které rovněž mistrně ovládali a cestovali na nich na velké vzdálenosti. Byli pány nad řekou Ottawou, po které cestovali k Sv. Vavřinci a k Velkým jezerům. Během léta vedl kmen společenský život a tlupy se shromažďovaly k slavnostnímu rybolovu a zábavě, ale na zimu se zase rozptýlily. Algonkini často hladověli, a když se nebyli schopni postarat o staré, chromé a nemocné lidi – museli je zabít, protože s nimi nemohli cestovat za lovnou zvěří.

Kosmologie Algonkinů se příliš nelišila od vyznání ostatních národů Severní Ameriky. Nejvyšší autoritou bylo Velké tajemství – Stvořitel, a pak tu byla plejáda mnoha dobrých a špatných duchů. Pro mladé lidi kmene, byli vzorem národní a duchovní hrdinové, o kterých se u táborových ohňů vyprávělo po celé generace. Algonkini věřili, že po smrti duch lidí odchází za duchy zvířat, což jsou jejich předkové. Nevěřili v peklo, nebo místo věčného posmrtného trápení. Velký význam dávali snům, jejichž výkladem se zabývali svatí muži, zprostředkovatele mezi pozemským a duchovním světem. Byli to rovněž léčitelé. Čarodějů se lidé báli. Algonkini neradi prozrazovali svá pravá jména, aby je někdo nemohl začarovat.

Algonkini měli patriarchální uspořádání, ale neměli problém s tím, aby náčelníci byla žena. Lovecké území se dědilo z otců na syny. Kmen neměl zvlášť vyvinutý politický systém, přesto byli Algonkini obávaní válečníci, kteří se skvěle orientovali v lesním prostředí. Díky tomu dlouho vzdorovali i mocnějším Irokézům.

Podle tradice byli Algonkini blízcí příbuzní Odžibwejů, Ottawů a Pottawatomiů. Kdysi žili v povodí řeky Sv. Vavřince Lauretanští Irokézové a Algonkini tvrdili, že s nimi žili v míru a navzájem se mezi sebou ženili. Irokézové naopak tvrdí, že Algonkini byli porobeni a museli platit tribut.

V roce 1603 Samuel de Champlain založil na Sv. Vavřinci osadu a v květnu se zde setkal s náčelníky a účastnil se oné tancovačky, o které je zmínka výše. Champlain se tehdy oblékl do toho nejlepšího, co měl, aby se mohl oslavy účastnit. Champlain si uvědomil, že kožešiny od přítomných kmenů, a zvláště Algonkinů jsou tak kvalitní, že se vyplatí riskovat nepřátelství s Irokézy. Vzhledem k tomu, že chtěl Francouz prozkoumat celý tok Sv. Vavřince, vybral si za průvodce Algonkiny. Champlain později založil Quebeck a ke své nelibosti zjistil, že řeku ovládají Mohawkové. Jenže šikovní Algonkini dokázali cestovat tak, aby je nepřátelé nespatřili.

Algonkini, Montagnaisové a Wyandoti chtěli, aby je Francouzi podpořili válce s Mohawky. V červnu 1609 se Champlain sešel se třemi stovkami Algonkinů a Montagnaisů, které vedl náčelník Weskarinů, Iroquet. Byly tam i tři stovky Wyandotů náčelníka Ochasteguina. Champlain indiánům slíbil pomoc a v červenci byly bojové oddíly připraveny na řece Richelieu vpadnout do země Mohawků. Jakmile bojovníci dosáhli břehů jezera Champlain, pojmenoval Francouz jezero po sobě. Válečná společnost, která se skládala ze šedesáti indiánů a třech Francouzů plula ve dvaceti čtyřech kánoích po jezeře na jih. Na břehu se pak setkali s Mohawky, kteří byli připraveni na bitvu. Vzhledem k tomu, že se už smrákalo, dohodly se znepřátelené strany, že se střetnou nazítří.

Zrána přesila Mohawků zahájila útok, ale francouzské pušky je odrazily. Během útoku padli dva mohawští náčelníci, a to byl krom pušek jeden z důvodu, proč se Mohawkové stáhli. Mise splnila účel. Spokojení indiáni, pak s Francouzi uzavřeli obchodní spojenectví. Champlain se účastnil ještě jednoho nájezdu proti Mohawkům, tentokrát na opevněnou vesnici na řece Richelieu. Algonkini náčelníka Pieskareta s podporou Francouzů opět slavili úspěch, ale jenom na tak dlouho, dokud si Irokézové neopatřili pušky.  

Jedna z francouzských výprav po řece Ottawě (květen 1613) objevila opevněnou vesnici Algonkinů-Kišesipirinů na Morrisonově ostrově. Tito Kišesipirini nekočovali, ale zabývali se zemědělstvím. Klidně se mohli chlubit svými dobře obdělanými poli a obratností s jakou se o ně starali. Vesnice se stala strategickým místem na obchodní stezce mezi Velkými jezery a řekou Sv. Vavřince a její obyvatelé za své služby vybírali od kupců mýtné.
Mezitím, co v roce 1614 Champlain zkoumal povodí Ottawy, Algonkini a Wyandoti napadli Oneidy a Onondagy. Irokézové, kteří potřebovali nový zdroj bobřích kožešin, se pokusili s Algonkiny, Montagnaisy a Wyandoty jednat, marně však. Proto v roce 1629 udeřili na vesnice Algonkinů a Montagnaisů, a to byl počátek Bobří války.

Algonkinům a Montagnaisům by se hodila francouzská pomoc, jenže ti zrovna válčili s Angličany, kteří pak na tři roky ovládli Kanadu. Toto poměrně krátké období znamenalo pro Algonkiny a jiné kmeny velkou pohromu. Bez francouzské podpory jen těžko čelili Mohawkům, kteří byli naopak čím dál lépe vyzbrojeni. Irokézové ovládli údolí Sv. Vavřince, ale když se Kanada vrátila opět Francouzům, karty se znovu promíchaly. Francouzi obnovili staré spojenectví a svou roli sehráli i jezuitští misionáři. Většina kočujících Algonkinů neměla kněze ráda, proto se misionáři raději zaměřili na Montagnaisy a Wyandoty. Výjimkou byli Kišesipirini, protože mnozí z nich katolickou víru přijali. To se ovšem nelíbilo jejich náčelníkovi Tessouatovi, který dokonce konvertitům hrozil smrti. Oni raději vesnici opustili a náčelník jezuity nenáviděl ještě více. Mezi lety 1630 a 1640 opustilo mnoho Kišesipirinů a Weskarinů údolí Ottawy a usadili se v Trois Rivieres a později v Sillery, kde byly misie. Tento odliv lidí Algonkiny oslabil a jejich autorita nad údolím Ottawy slábla. Toho briskně využili Irokézové a na severní území podnikli řadu zničujících útoků. Invaze začala roku 1636 vyhnáním Algonkinů a Montagnaisů od horní Ottawy. Epidemie neštovic válku poněkud přibrzdila, ale prudké boje vzplanuli opět po roce 1640. Mohawkové vypudili z dolního toku Ottawy Weskariny, kteří se utekli na ostrovní pevnost Kišesipirinů a další odešli do misií Trois Rivieres a Sillery. Během roku 1642 pak Mohawkové s Oneidy vyhnali Algonkiny z regionu skoro úplně.

Aby Francouzi zkrátili obchodní cestu mezi Algonkiny a Wyandoty, postavili na velkém ostrově při ústí Ottawy obchodní stanici Montreal (1642). Irokézové však území, které ovládali Francouzi obešli, a převedli válku víc na sever. Neúnavně napadali obchodní kánoe, které pluly do Montrealu a Quebecku, ale na ostrovní pevnost Kišesipirinů si netroufli. Tedy až do zimy 1642, kdy využili nepřítomnosti většiny válečníků a vesnici napadli. Došlo k velkému zabíjení. Irokézové vesnici soužili i celý následující rok. Francouzi proti Irokézům vyslali pravidelnou armádu, a také se snažili k válce přimět křesťanské indiány z Trois Rivieres a Sillery. Také chtěli, aby se tito indiáni vrátili do údolí Ottawy. Mezitím se Tessouat překvapivě obeznámil s křesťanstvím a k velkému nadšení jezuitů se nechal v březnu roku 1643 pokřtít.
Během roku 1644 odešlo mnoho Weskarinů k Wyandotům, kteří je vítali s otevřenou náručí. Mohawkové stále operovali na Ottawě a obchod začal kolabovat. Champlain, který převzal správu nad Kanadou, si uvědomil vážnost situace a začal přemýšlet o příměří s Irokézy. Propustil tedy mohawské vězně a nabídl jim Irokézům mír.

V červenci se mírová delegace Mohawků dostavila do Trois Rivieres k předběžnému jednání. Francouze zastupoval pán Montmagmy a jezuitští misionáři Barthelemy Vimont a Paul Le Jeune. Mohawkové projevili ochotu uzavřít s Francouzi mír, ale ne s jejich indiánskými spojenci. Mohawkové také odmítli cokoliv domlouvat za ostatní irokézské kmeny. Uzavření míru urychlil jarní útok Mohawků na vesnice v Sillery. Misionářům se nelíbilo, že Mohawkové ničí jejich stanice, proto když byla uzavírána smlouva, Montmagmy souhlasil s tím, že se nebude plést do válek indiánů, výměnou za slib, že Mohawkové nebudou napadat misie. Algonkini s mírem souhlasili, ale neměli žádné tušení o „tajném dodatku“.

Do Quebecku opět začaly připlouvat kánoe Algonkinů a Wyandotů, ale Oneidové, kteří se smlouvou neměli nic společného, napadli Tessouatovu vesnici a téměř ji vyhubili. Poté, co bylo Irokézům odepřeno právo lovu na sever od Sv. Vavřince, došlo k hrozné vyhlazovací válce. Mohawkové, kteří se krom jiných „věnovali“ také Algonkinům, ale nerozlišovali mezi křesťanskými a tradičními příslušníky kmene.
I když Algonkini vytvořili koalici společně s Mikmaky, Montagnaisy a Nippissingy, nebylo jim to bez francouzské podpory moc platné. Tessouat se sice pokoušel vymáhat na řece mýtné za obchod, ale byl to jen takový zoufalý pokus obnovit starou autoritu. Přeživší Algonkini prchali k Ottawům a Odžibwejům. Během následujících dvaceti let, Francouzi Algonkiny vůbec nespatřili, krom Tessouata, který navštívil misii na Trois Rivieres, ale byl okamžitě zatčen, protože měl nějaký problém s jezuity.

Když nakonec došla Francouzům nad Mohawky trpělivost, poslali proti nim v roce 1667 opět pravidelnou armádu a donutili Irokéze podepsat další mír. Tentokrát Francouzi trvali na tom, aby ve smlouvě byli zahrnuti i jejich domorodí spojenci. Také si vynutili povolení cestovat k Velkým jezerům a umožnění návratu Algonkinů do ottawského údolí. Jenže Algonkinů přežila jen hrstka. Mnozí se smísili s Abenakii a odešli do St. Francois. Vzhledem k tomu, že Algonkinů bylo tak málo, došlo i k přejmenování řeky Grande Riviere des Algoumequins (Velká řeka Algonkinů) na Riviere des Outauais (Řeka Ottawů), poněvadž to byli právě Ottawové, kdo ovládli trh s kůžemi. Název řeky se dochoval až dodnes, ačkoli u ní žádní Ottawové nikdy nežili.

Během padesáti let Francouzi postavili více obchodních stanic, kde mohli kůže prodávat Algonkini Abitibi a Temiskaminguové ze severu ottawského údolí. V roce 1721 Francouzi přesvědčili zhruba dvě stě padesát Nippisingů, sto Algonkinů a tři sta Mohawků, aby založili křesťanskou vesnici Sulpician u jezera Two Mountains. Bylo to podivné uskupení bývalých nepřátel, kteří se stali známí jako Oka (Mladé štiky) a Irokézové jim říkali Kanesatake (Písečné místo). Většinu roku trávili Algonkini v misii, ale na zimu odcházeli nahoru do ottawského údolí, kde měli tradiční loviště. Tito „civilizovaní“ Algonkini byli ve spojení se svými „divokými“ příbuznými ze severu, kteří pak Francouzům pomáhali ve válkách s Británií.

Oka Algonkini, i ti s misií se nakonec připojili ke sdružení národu Sedmi ohňů Kaughnawagany. Algonkini i nadále zůstali francouzskými spojenci až do francouzsko indiánské války. Když Britové ovládli Kanadu, byly podepsány nové smlouvy a bývali indiánští spojenci Francouzů se zavázali k neutralitě.

Sir William Johnson usiloval o to, aby se Sedm ohňů Kaughnawagany připojilo k Lize Irokézů. Během americké Války o nezávislost (1775-83) Algonkini podpořili Angličany a účastnili se St. Legerova tažení napříč údolím Mohawku. Před válkou byly země Algonkinů chráněny dokumentem zvaným Prohlášení z roku 1763 a Quebeckou smlouvou z roku 1774. Po revoluci ztratily tyto dokumenty hodnotu a navzdory tomu, že Algonkini bojovali po boku Angličanů a dokonce jim pomohli vyhrát bitvu u Chateauguay, ignorovali britské úřady jejich vlastnická práva a prodali velkou část dolního ottawského údolí Toriům, kteří museli odejít ze Spojených států. Ironií bylo, že tuto půdu předal Britům náčelník Mynass z Missisaugů (Odžibwejové). Britové nakonec Mynasse přinutili, aby prodat i zbytek ottawského údolí (1822). O mnoho let později úřady nakonec nějakou půdu Algonkinům vrátili.