Alkohol - Nahkohe

08. 07.

Brutální způsoby obchodníků nakonec vedly k tomu, že se od nich začali indiány odvracet, a tak běloši hledali nový způsob, jak k sobě domorodé lovce opět přilákat. A nemuseli spekulovat dlouho. Vzhledem k tomu, že touha po hmotných věcech nehraje v životě indiánů primární roli, vsadilo se tentokrát na alkohol a tabák.

Alkohol byl vždy součástí kožešinového obchodu, ale ne jako proti hodnotné zboží, nýbrž jako „diplomatický dar.“ Jeho pití mělo částečně symbolickou rolí během ceremonií, jako byl obchod, pohřeb apod. Díky vládním omezením byla distribuce alkoholu mezi indiány omezena, a přesto, že se samozřejmě pašoval, byl alkohol mezi indiány na západ od Jezer poměrně vzácný. Informace se týká zmiňovaného regionu, jinak byl už mezi východními kmeny alkoholismus velmi rozšířený.

 
Obchodní válkou se žel mnohé změnilo a mocní magnáti našli způsob, jak alkohol dovážet ve velkém. Nyní už se indiánům nepodával, jako zdvořilostní dar, ale jako záměrný prostředek, který je měl učinit na pití závislými. Duncan McGillivray to zhodnotil jako nějaký současný cynický drogový dealer: „Když se stanou závislými na pití, dá se předpoklad, že se z nich stanou vynikající dodavatelé.“ A to obchodníkům bohatě stačilo a od roku 1803 společnost North West vyvážela na západ zhruba šedesát tisíc litrů alkoholu ročně a konkurence dalších dvacet tisíc!

Indiáni na něco takového nebyli připraveni. Díky jejich metabolismu se opravdu velice brzy stávali závislými pijany, což mělo za následek sociální rozvrat tradičního kmenového uspořádání a morálky. Násilí se stalo ve vesnicích tak běžné, že obchodníci, kteří žili na západě už nějaký ten pátek, byli šokovaní. Ale McGillivray a jemu podobní jenom krčili rameny a alibisticky tvrdili, že si za to mohou „ti zatracení indiáni sami“ a samozřejmě i konkurence, že North West musí na západ vozit rum.

Indiánští lovci se nyní začali vskutku snažit. Museli totiž uspokojit nejen touhu obchodníků po kožešinách, ale navíc své po alkoholu žíznivé hrdlo, a to vedlo k dalšímu negativnímu fenoménu. Jednalo se o narušení citlivého ekologického systému oblasti severních lesů. Zvěře valem ubývalo a kmeny začaly mezi sebou soupeřit kvůli přežití. Obchodníci „své indiány“ povzbuzovali, aby expandovali do dalších, a tím pádem cizích lovišť, což pochopitelně vedlo k dalším sporům. Zašmodrchanou větou můžeme říci, že z dlouhodobého hlediska bylo počínání obchodníků krátkozraké, poněvadž kvůli skvělému zisku pro několik málo magnátů, bylo napácháno mnoho humánních a ekologických škod.

Naproti tomu si díky skvělému zisku mohl Simon McTavish postavit v Montrealu skutečný hrad. Budova byla postavena z opracovaného vápence a měla opravdové bašty s kuželovými vrcholy, zakončenými vysokou špičatou střechou. Přesto tato monstrózní stavba, která tak pyšně shlížela na Montreal, nemohla McTavishe ochránit před Mackenziem, a jak řekl Alexander Henry starší: „V Římě není místa pro dva Caesary.“ Je však jistým paradoxem, že Roderick McKenzie, bratranec Alexandera, si vzal za manželku McTavishovou švagrovou a přijal výhodné místo ve firmě McTavish, Frobisher and Company, a tím pochopitelně ochladly jeho vztahy s bratrancem, se kterým se v budoucí korespondenci oslovovali, jako „Vážený pane.“ Kdo ví, jestli to nebyl jeden z dobře promyšlených McTavishových tahů.

Mezi lety 1801 až 1802 se McTavish osobně objevil v Grand Portage, aby mezi svými lidmi sjednal pořádek a zavedl řádná úsporná opatření. Zakázal jim, světe div se, pití alkoholu a tomu, kdo by se spolčil s konkurencí, hrozila vysoká pokuta pěti tisíc liber. Zápaďané měli dostat od společnosti jen nezbytně nutné vybavení a navíc ještě omezil posádky kánoí.

Uplynuly dva roky během kterých byl indiánský kraj doslova zamořen kořalkou a v Montrealu bylo z půli dostavěno honosné McTavishovo sídlo, když tu nečekaně tento mocný obchodník umírá. Bylo mu padesát čtyři let. Na jeho místo okamžitě nastupuje právoplatný dědic William McGillivray a jeho prvním počinem, kdo by to řek, byla nabídka smíru s Alexanderem Mackenziem. Na podzim se pak oba mužové sešli, aby jednali o fúzi obou společností. Přestože McKenzie Company vložila do podniku čtvrtinu podílů na reorganizaci firmy, pro samotného Mackenzieho to však bylo Pyrrhovo vítězství, poněvadž se McGillivray postaral o to, aby nemohl mluvit do jeho záležitostí. I tak se západem šířila jako povodeň zvěst, že obchodní válka je u konce. Nicméně pro samotnou Grand Portage to byl počátek konce. Vedení North West Company se totiž rozhodlo, že své západní sídlo přestěhuje, ale otázka byla kam, poněvadž kvůli stávajícím hranicím to byl poněkud problém.

Dle podmínek smlouvy Jay‘s Treaty (1796) měli Britové opustit všechny stanice na jih od hranice. Ale jak se rok sešel s rokem, nic moc se nedělo. Pak se ale začalo šuškat, že na Grand Portage přijdou američtí vojáci, ale byla to jenom fáma. Přišel akorát celní úředník z Michilimackinacu, který měl dohlížet na výběr cla, které přes portáž projde. Ve skutečnosti přišli vojáci do Michilimackinacu aby tam kontrolovali, zdali je zboží distribuované z Grand Portage řádně procleno.

Aby se kanadská společnost těmto peripetiím vyhnula, vydal se Alexander Mackenzie se dvěma indiány zkoumat severní stranu řeky Pigeon, zdali tam nenajde nějaký alternativní průchod do Montrealu. Byly tam však samé vodopády, peřeje, skály a srázy, zkrátka dokonale neprůchodná krajina. Mezitím přicestoval na Grand Portage nový obchodník a nebyl to vskutku žádný zelenáč. Velšan David Thompson studoval v Londýně na škole pro nemajetné a ve věku čtrnácti let už pracoval pro Hudson Bay Company. Jeho úkolem bylo operovat hluboko v kanadské divočině, kde se z něj stal zkušený průzkumník, který během čtrnácti let procestoval kanadskými hvozdy doslova tisíce kilometrů. Objevil prameny řeky Columbia a dalších jejich přítoků, přičemž se nejednalo o žádného romantického cestovatele, ale systematicky a účelově pracujícího muže, který neskončil s úkolem dříve, dokud nebyl hotový. V roce 1797 se Thompson rozhodl, že přejde k North West Company, a když v červenci přišel na Grand Portage, mohli si jeho zaměstnavatelé gratulovat, poněvadž to byl muž na pravém místě.

Problémem však stále zůstávala americko-kanadská hranice, jelikož polovina firemních stanic stála na americké straně. Napřesrok Thompson cestoval přes šest tisíc kilometrů, aby pátral po vhodných místech, pro nové posty. Šel podél hranice k Lake Wood, až k nejsevernějšímu ohybu řeky Missouri. Potom se vracel zpět severní Minnesotou, povodím řeky horní Mississippi, a pak podél jižního břehu Hořejšího jezera. Na jaře se v Sault Ste Marie sešel s Alexanderem Mackenziem, který byl na cestě do Grand Portage. Thompson se mohl pochlubit, že během deseti měsíců urazil tolik, co by jiný zvládl za dva roky. Nicméně jeho chlebodárci nebili z jeho zprávou spokojeni.

Nová naděje jim pak nečekaně vysvitla ze strany indiánů. Když na jaře Roderick McKenzie cestoval z Grand Portage k Rainy Lake, doslechl se od místních indiánů, že k Hořejšímu jezeru vede ještě jedna cesta. Byla to stará trasa po řece Kaministikwia, kterou už znali Francouzi. „Samozřejmě jsem indiány žádal, aby mi tu novou cestu ukázali a v duchu jsem se divil, jak to že o ní nikdo z North West ještě neslyšel“ zapsal si Roderick.

Jenže počáteční nadšení poněkud záhy ochablo, protože si dopravci stěžovali, že táto vodní cesta je spíše potok než řeka, a že kvůli mělkosti toku musejí být kánoe méně naloženy. Byla rovněž delší, proto zaměstnavatelé museli voyagerům více platit, aby je přiměli novou cestu používat. Ale ať už to bylo jakkoliv, skutečnost, že to byla jediná trasa, která vedla severně od hranice, byl dostatečný důvod hledat místo pro velká rendezvous.

V roce 1800 společnost rozhodla, že nová stanice bude postavena na místě, kterému dopravci říkali „Mrtvá bahnitá placka“, a jenž se nacházelo při ústí řeky Kaministikwia. Investice činila celých deset tisíc liber a byla by ještě vyšší, kdyby nebyli do nucené práce zapojeni dopravci a další zaměstnanci. I když nebylo vše ještě zcela připraveno, k poslednímu rendezvous na Grand Portage došlo roku 1802. Ještě dalšího roku Alexander Henry mladší shledal, že na stavbě „došlo k mnoha zlepšením, že pevnost, obchod a sklady jsou dostatečné, přesto ještě schází obytné domy.“ Pevnost byla tentokrát postavena z pálených cihel, a byla pokřtěna Fort William, a to na počest Williama McGillivraye, nynějšího vládce v North West Company.  
 
Odžibwejům se takové změny pramálo zamlouvaly a opravdu, se časem prokázalo, že pro ně měly neblahé následky. „Byli přesvědčení, že ta země je jejich“ psal William Warren, poloviční Odžibwej, syn jednoho z obchodníků „proto podle jejich názoru mají oni právo určovat, kde obchodníci budou sídlit.“ Navíc ani neuznávali americko-britskou hraniční smlouvu, která rozdělila zemi jejich předků.

Ale koho by zajímal názor indiánů. I přes jejich námitky byla pevnost, stanice a ostatní budovy pozvolna rozebírány. Vzhledem k tomu, že archeologové na místě stanice našli jen velice málo artefaktů, je zřejmé, že většina materiálu byla odvezena do Fort William.

Na Grand Portage měla stanici do roku 1804 ještě McKenzie Company, ale když tudy roku 1822 procházel z další mapovací výpravy David Thompson, shledal, že na těch několika málo zbytcích budov bohatě kvete červený jetel a hustá tráva.