Odžibwejové - Nahkohe

Odžibwejové v pradávnu tvořili jeden národ společně s Ottawy a Pottawatomii. Podle ústní tradice žili na pobřeží Atlantského oceánu, pravděpodobně na pobřeží Hudson Bay.

Jméno Odžibwej je odvozeno z algonkinského slova „otchipwa“, které znamená „zvrásnění.“ Jedná se o zvrásnění, které působily zvláštní švy na mokasínech, které vyráběli vlastní ojedinělou technologií. Mnozí Američané mají zmatek ohledně Odžibwejů  a Čipewů, které pokládají za dva různé národy, avšak jedná se jeden kmen, a dokonce i název je stejný. Když se totiž před slovo Chippewa vloží písmeno „O“, vznikne tím „O’chippewa“, a to už zní v původním jazyce jako Odžibwe. Výraz Odžibwe se používá převážně v Kanadě, zatímco Čipewa v USA. Sami si Odžibwejové si říkají Anishinabeg (Anishinaubag, Neshnabek), což znamená „Původní lidé.“ A vzhledem k tomu, že stejně si říkají také Ottawové s Pottawatomii, vymysleli pro sebe přezdívku „Shinob.“

Když Odžibwejové někdy kolem roku 1400 opustili břehy Atlantského oceánu putovali kolem Hurónského jezera až k Mackinac, mezi Michiganským a Hurónským jezerem. V roce 1600 bylo podle francouzského odhadu Odžibwejů kolem 30 000, ale mohlo to být i třikrát tolik. Odžibwejové díky tomu, že žili celkem odděleně v severních lesích, nikdy netrpěli tak, jako jejich jižní sousedé a v současnosti čítá jejich populace kolem 130 000 členů v USA a 60 000 v Kanadě. Sčítání se netýkalo tzv. Kanadských Métis, což jsou odžibwejští míšenci.

Odžibwejové jsou vzdálenými příbuznými Illinoiů a Miamiů a v roce 1680 se stali tak významní, že se jejich jazyk stal oficiální obchodní mluvou na Velkých jezerech. Některým větším skupinám Odžibwejů se říkalo podle místa kde, tyto skupiny žily. Byli to
například Mississauga Odžibwejové (jižní Ontario), Salteur Odžibwejové (Horní Michigan) a Bungee Odžibwejové (Prérijní Odžibwejové).

Mezi lety 1650-85, byli všichni Odžibwejové soustředění kolem Mackinac Straits a Francouzi jim říkali Saulteur. Po roce 1800 se už dělili na pět velkých skupin: Jihovýchodní, Severní, Hořejší jezero, Mississippi a Pláně. I když se o tom moc nemluví, patřili Odžibwejové mezi nejmocnější kmeny Severní Ameriky. Dokázali si poradit s Irokézy i Dakoty. Málo známí jsou i proto, že se jejich loviště nacházela severně od hlavního proudu kolonizace, kde je i dnes řidší osídlení. Země Odžibwejů nebyla totiž pro osadníky moc atraktivní. Byla neúrodná a jediné, co mohlo Evropany, nebo Američany zajímat, byly nerostné suroviny a dřevo. Díky své izolaci si mnohé ze své kultury Odžibwejové zachovali dodnes. Také stále mluví původním jazykem. Vzhledem k tomu, že země Odžibwejů byla obrovská, osvojili si na západě život prérijních lidí, na jihu se věnovali zemědělství a na severu klasickému sběračství a lovu. Důležitým materiálem byla pro Odžibweje březová kůra, ze které vyráběli skvělé kánoe, předměty denní potřeby a různé skladovací nádoby. Ze stejného materiálu stavěli i wigvamy. Jejich kostra byla potažena březovou kůrou, a když se lidé stěhovali, jednoduše „obal“ chýše poskládali a šli. Na léto si šili oblečení z jelenice, zatímco na zimu z kožešin. Muži i ženy nosili legíny a muži měli navíc bederní roušku. Ženy rády pracovaly s barvami, s černou, červenou, žlutou, modrou a zelenou. Během dlouhých zimních večerů se ženy věnovali výrobě uměleckých předmětů a muži vyprávěli příběhy.

Vlasy nosili Odžibwejové dlouhé a spletené do copů a v období války si na nich muži upravovali skalpovou kadeř. Je zajímavé, že Odžibwejové své oběti skalpovali, ale zajatce nikdy nemučili, jak to bylo v celém regionu zvykem. Na druhé straně údajně provozovali válečný kanibalismus, tedy pojídaní části těl zvlášť chrabrých nepřátel.

Odžibwejové žili v tlupách, které se na zimu rozdělily na rozšířené rodiny, které neustále kočovaly z místa na místo. Přitom dávali pozor, aby si navzájem nepřekážely v lovu. V teplejších měsících se Odžibwejové shromáždili a usadili na místech, kde byla hojnost ryb, lesních plodů a divoké rýže.

Náčelnictví bylo dědičné, ale spíše symbolické, než faktické, poněvadž si Odžibwejové organizovaný život moc nepotrpěli. Rady náčelníků se scházely jenom v čase války a to nebylo moc často, ale to se změnilo s příchodem Evropanů a obchodem s kožešinami. Tlupy se začali slučovat a víc mezi sebou spolupracovaly, aby v těch složitých časech obstály. Kožešiny měli Odžibwejové kvalitní, s proto se jim docela dařilo a docela brzy si opatřili pušky, čímž získali i větší moc.

Náboženství neměli Odžibwejové dříve nijak propracované a k léčbě používali převážně bylinky, ale ty nezabírali proti evropským nemocem. Později šamani založili společnost Midewiwin - Společnost velké medicíny. Byla to velmi tajná organizace, jejíž členy mohly být i ženy. Členové této společnosti se museli naučit složité léčebné obřady, které byly popsány ve zvláštních značkách na svítcích z březové kůry. Byli to jediní algonkini, kteří takto uchovávali v podstatě psané informace. Z Midewiwin se stala mocná nábožensko-politická organizace, která nakonec ovládala dění v celém kmeni.

K Sault St. Marie dorazili Odžibwejové někdy kolem roku 1500, a jak se postupně rozpínali na západ, střetli se tam se Santee Dakoty a Assiniboiny. Kdy se potkali s Francouzi, není známo, poněvadž Francouzi je nedokázali odlišit od jiných kmenů. Champlain tvrdil, že Odžibweje potkal v ottawské vesnici v roce 1615, ale stoprocentně se s nimi setkal roku 1623 Etienne Brulé na Sault St. Marie. Obchod mezi Francouzi a Odžibweji zprostředkovávali Ottawové, kteří přepravovali zboží do Quebecu a naopak. Do roku 1630 byl sever ještě docela klidným místem, ale pak se začalo kvůli obchodu hodně válčit. I Odžibwejové kvůli kožešinám vstupovali na lovecké území cizích kmenů.

V roce 1640 Odžibwejové u Ottawů setkali s jezuity Charlesem Raymbaultem a Isaacem Joguesem, které pozvali na Sault St. Marie, ale jezuité se tam moc nezdrželi. Tenkrát si, ale všimli, že Saulter Odžibwejové bojují na západě s mocným nepřítelem, kterému říkají Nadoussioux (Chřestýši). Byli to Dakotové, kterým Francouzi začali říkat Sioux.

Odžibwejové se, jako jeden z mála algonkinských kmenů nemuseli stěhovat do Wisconsinu a byli dost silní, aby si v roce 1641 podmanili jakési Munduy a v roce 1653 dokonce napadli velkou válečnou společnost Irokézů. K té bitvě došlo na březích Hurónského jezera a Irokézové museli utíkat. Než se stačili vrátit do New Yorku, přišli skoro o 400 mužů. Odžibwejové se kvůli lepší obranyschopnosti začali více soustřeďovat kolem Sault St. Marie. Poté se střetli s Menominii v Jeseteří válce. Odžibwejové poskytovali vojenskou pomoc Ottawům a Wyandotům a chránili jejich obchodní konvoje. Na ně zase všude číhali Irokézové, takže se válečníci na obou stranách opravdu nenudili. Odžibwejové v roce 1662 uštědřili Irokézům tak drtivou porážku, že místu na kterém došlo k bitvě, se všeobecně říká Iroquois Point, ale Odžibwejové ho nazývali „Území irokézských kostí“. Irokézové pochopili, že v severních lesích na ně číhá neviditelné zlo, ze kterého získali pořádný respekt.

Mezi léty 1670-71 řádily u Jezer neštovice a tentokrát postihly i Odžibweje a Saulterů zemřelo asi 200 lidí. Byla to sice velká ztráta, ale Odžibwejové neochromila. V roce 1678 přišli na Sault St. Marie Daniel DeLhut, který vyjednal mezi Odžibweji a Dakoty dočasný mír. Smlouvu ale podepsali jen Saulter Odžibwejové, ale ostatní nikoliv. To pak docházelo k tak paradoxním situacím, kdy Keweenaw Odžibwejové válčili společně s Liškami proti Dakotům, zatímco Saulteři bojovali s Dakoty proti Liškám. Odžibwejové si navzájem ovšem neubližovali.

Keweenawové, Liščí indiáni, Menominiové ani další indiáni si nepřáli, aby Francouzi obchodovali s Dakoty a v roce 1682 byli pro výstrahu zabiti dva francouzští obchodníci. Guvernér Kanady, Jacques-René Denonville nechal postavit nové pevnosti a vyzbrojil Odžibweje a další algonkiny proti Irokézům, aby v roce 1687 vedl proti nim protiofenzívu. Když spojenci vyhnali Irokéze zpět na východ, zabrali Odžibwejové skoro celé pobřeží Hurónského jezera a na žádost Francouzů vyhnali údolí St. Croix Liščí indiány. Když skončili Bobří války (1701) Odžibwejové ovládli další území kolem jezera Erie v Ontariu a západní pobřeží Hořejšího jezera. V roce 1750 postoupili až k Thunder Bay a společně s Kríi a Assiniboiny svedli s Dakoty třídenní bitvu u Kathio. Kvůli tomu Dakotové opustili všechny vesnice v severní Minnesotě.

To už bylo v čase, kdy algonkini začali obchodovat s Brity v Oswegu. Francouzi některé Odžibweje přesvědčili, aby společně s nimi a Ottawy napadli miamijskou vesnici a obchodní středisko Pickawillany (1752). Pak bojovali Odžibwejové z Mackinac proti Braddockovi, a táhli také proti Angličanům u jezera Champlain (1757) a v roce 1759 Odžibwejové náčelníka Mamongesseda hájili s dalšími indiány Quebec. Montreal kapituloval o rok později a Rogersovi Rangeři obsadili Mackinac.

Během Pontiakova povstání bojovali Odžibwejové u Detroitu, a byli u dobití Michilimackinac. Mackinaw a Saginaw Odžibwejové zaútočili po válce v roce 1767 ještě na britské obchodníky v Ohiu, teprve poté se s Brity usmířili. Do války o Ohio a do americké revoluční války se zapojili pouze Saginaw Odžibwejové a bojovali společně s Brantovými Mohawky.

Západní Odžibwejové dále bojovali s Dakoty a měli nad nimi díky lepší výzbroji částečnou převahu. Díky svým lehkým březovým kánoím byli i mobilnější. Dakotové však byli dost paličatí bojovníci, aby se vzdali, ale v roce 1780 prohráli další velkou bitvu.

Odžibwejové společně s Kríi a Assiniboiny obsadili severní Minnesotu a v roce 1750 tlupa Penbina Odžibwejů se usadila u Red River v Manitobě. Rozpínavost Odžibwejů měla dopad i na Šajeny a Mandany, kteří museli odejít za Missouri. Odžibwejové si na severních Pláních osvojili život prérijních indiánů a stali se známí, jako Bungee Odžibwejové, nebo Prérijní Odžibwejové. Na přelomu zimy 1781-82 řádili na Red River neštovice a zle postihly Assiniboiny, zato Odžibwejové, kteří byli rozdělení do zimních táborů, byli ušetřeni. Odžibwejové došli dokonce až ke Skalistým horám v kanadské Albertě.

Pojďme ale zpět na východ, kde se už vlády ujaly Spojené státy a válka však ještě pokračovala. Odžibwejové bojovali proti Harmarovi, St. Clairovi i Waynovi

Po válce se Odžibwejové dál věnovali obchodu. Když povstal Tekumseh jeho bratr Tenskwatawa, mnoha Odžibwejům se jeho kázaní líbilo, ale proti se ostře postavila společnost Midewiwin. Z Tippecanoe byli Odžibwejové zklamání, ale do Války 1812 se k Tekumsehovi připojilo mnoho Detroitských i Saginawských Odžibwejů.

Po roce 1815 už Odžibwejové s Američany neválčili a v roce 1819 odstoupili velkou část své země Saginaw Odžibwejové v jihovýchodním Michiganu a severní Indianě. Na západě v Minnesotě Američané postavili Fort Snelling, aby od sebe oddělili Dakoty a Odžibweje, ale moc to nepomohlo. Dakotové zničili na jihu Cross Lake vesnici Odžibwejů, kteří si na oplátku z válečné vyprávy na severu Wisconsinu přinesli údajně tři sta skalpů! Američané pozvali roku 1825 do Prairie du Chien k velké poradě Odžibwejové, Dakotové, Liščí indiány, Sauky, Iowy, Ottawy, Menominie, Winnebagy a Potawatomie. Američany zastupoval William Clark, který i indiánům slíbil mnoho darů a dobrý obchod, pokud podepíšou smlouvu o nových hranicích. V Prairie du Chien sice nebyly všechny přítomny odžibwejské tlupy, ale některé podepsali dodatečně.

V roce 1837 byli Odžibwejové i Dakotové u amerických obchodníků, tak zadlužení, že se museli vzdát nároků na celé údolí St.Croix a mnohé jiné pozemky. Paradoxně tak přišli o zemi, kvůli které se celé ty roky bojovali. V roce 1839 přijeli Odžibwejové do Fort Snelling za obchodem a Dakotové je napadli přímo u hradeb. Před očima Američanů zemřelo sto Odžibwejů a dvacet tři Dakotů. Po roce 1850 už ztrácely boje na intenzitě, také díky tomu, že se Santee Dakotové přestěhovali do rezervace v Minnesotě.

Posléze musely Spojené státy a Kanada uzavřít s tlupami Odžibwejů spoustu smluv a Odžibwejové přišli o dost půdy. Naštěstí pro ně, to byly země, které předtím zabrali jiným kmenům, ale o jejich pravlast už takový zájem nebyl. Dnes mají rezervace od Ontaria, až po Montanu.

Jak jsme si už řekli, po roce 1815 už Odžibwejové s Američany neválčili, krom jedné výjimky. Stalo se to 5. října 1898 na Leech Lake v Minnesotě. Američtí vojáci dostali příkaz zatknout náčelníka Bugonaygeshiga a ještě nějaké dalších lidí. Bugonaygeshig už jednou ve vězení byl, a tentokrát se tam už vracet nechtěl a ani jeho věrní ho nechtěli vydat. Kvůli náhodnému výstřelu, došlo ke krátké bitvě. Pak bylo uzavřeno příměří a armáda odešla.

Byla to poslední bitva svedena mezi Domorodými indiány a Američany v dějinách. Také za ní byla udělena poslední „Medaile cti za zásluhy v indiánských válkách“. Dostal ji vojín Burchard za „hrdinství v akci“.

Odžibwejové se dodnes snaží chránit svou kulturu a právo na existenci a docela se jim to daří.