Cesta na Východ - Nahkohe

Když Američané usoudili, že bych mohl opustit vězení, vzali mě na velkou cestu do východních měst. Z Baltimore jsme pluli do velkého města (Philadelphie), kde jsme dostali medaile a wampumy. Velikost toho města nás ohromila, ale vojenský náčelník nám řekl, že uvidíme ještě větší. Vůbec jsem nevěděl, že běloši něco takového mají, a vůbec jsem netušil, že je Američanů tolik. Průvodci se o nás dobře starali a ukazovali nám skvělé domy, lodě a továrny. Byli jsme na místě, kde se vyrábějí peníze a tamní lidé nám dali nějaké mince. Nejlépe se k nám choval můj starý známý z American Fur Company, pan Crooks. On nám vždycky dával spravedlivé ceny a dobré rady. Jsem hrdý na to, že jsem si s ním mohl podat ruku. Viděl jsem také, jak se cvičí vojsko. Náčelníci i vojáci byli skvěle oblečeni a vypadali velmi bojovně. Myslím si, že náš systém vojenské přehlídky je ale daleko lepší.

Naše další cesta vedla do New Yorku, kde se na přistávacím molu shromáždilo mnoho lidí. Během cesty jsme viděli mnoho báječných věci, velkých vesnic, cest přes hory, železnici, parní vozidla, lodě a další. Také jsme viděli muže, jak v podivuhodném balonu vzlétl k nebi, a my jsme s úžasem sledovali, jak stoupá k obloze. Byl tak vysoko, že jsme ho málem neviděli. Jeden z mých lidí se ptal, jestli ten člověk může vidět Velkého ducha.

Jeli jsme pak vozem na místo našeho ubytování a na ulicích bylo tolik lidí, že jsme málem nemohli projet. Náš průvodce pak přikázal, aby kočí vjel do jiné ulice a odvezl nás do jiného domu. Tam jsme se setkali s celou řadou gentlemanů, kteří jak se zdálo, nás rádi viděli. Spali jsme v dobrých pokojích a měli jsme dobré zásoby, takže jsme měli pohodlí.

Náčelníci této velké vesnice si přáli, abychom navštívili velkou Radu, kde bylo shromážděno velice mnoho lidí. Jeden z jejich velkých náčelníků, John A. Graham, k nám udělal velmi pěkný proslov, který byl i v místních novinách. Toto je jeho řeč:

„Bratři, otevřete své uši! Jste odvážní lidé. Bojovali jste, jako lvi, ale ze špatného důvodu. Bylo nám líto, že jste proti nám pozdvihli válečný tomahawk. Věříme, že do budoucna už budete moudřejší a my budeme přátelé. Vidíte, že nás je hodně, jako kvítí na louce, jako skořápek na mořském břehu, jako ryb v moři, takže když se spojíme za ruce, učiníme řadu dlouhou od východního moře, k západnímu. My jsme zajedno. Je pravda, že na naších radách lidé mluví dlouho, nebo křičí, ale sotva je prolita kapka naši krve, naši mladí muži, kterých je jako hvězd na nebi, naskočí na lodě, a letí po hladinách řek a jezer, jako orel po nebi. Pronikanou lesem i prérií a jejich zbraně udělají takové hromobití, že celé nebe bude ozářeno plameny z hořících vesnic nepřátel. Bratři, prezident má jenom jedna ústa. Poslouchejte, co vám říká a dobře si to zapamatujte!

Černý jestřábe, převezmi si tyto šperky, náušnice ze zlata, a dej je své manželce nebo dceři, jako znak přátelství. Budou jako připomínka toho, že ženy a děti jsou vždy na prvním místě. Tyto šperky pocházejí od muže, jehož vlasu už zbělaly následkem sedmdesáti prožitých zim. Rozhlédni se kolem sebe a viz všechny tyto mocné muže. Jděte pak domů a rozevřete náruč a přivítejte se s rodinou. Žijte v míru a milujte bělochy. Pokud tak uděláte, budete šťastní. Tak to bude, dokud budou řeky téct a slunce svítit a vy budete požehnání Velkým duchem. Buďte sbohem!“

Abych zareagoval na tento pěkný proslov, řekl jsem: „Bratře, tvůj proslov se nám líbil. My máme rádi bílé lidi. Jsou k nám laskaví a my na to nezapomeneme. Vaše Rada je dobrá a my ji budeme navštěvovat. Váš dar předám své ženě. Budeme navždy přátelé!“

Potom jsme byli pozvání do Castle Garden, kde nám ukázali ohňostroj, což byla příjemné zábava, ale bylo to méně velkolepé, než je pohled na prérii, když je v ohni. Navštívili jsme ještě mnohé skvělé budovy, které vzbuzovaly úžas. Každý s námi zacházel přátelsky a ženy nám dávaly dárky, o kterých se říkalo, že jsou cenné.

Pak jsme se pozvolna vydali na zpáteční cestu. V Albany byly rovněž ulice přecpaný lidmi, takže jsme se jen stěží dostali do hotelu. Tady jsme pobyli jen krátce, než jsme se přesunuli do malé vesnice, kde bylo jen několik domů, ale žil tam ve starém sídle nějaký důležitý náčelník (guvernér). Odsud jsme odjeli do Buffala, a pak do Detroitu, kde jsem kdysi strávil mnoho příjemných dnů a nyní jsem čekal, že se zde setkám s mnoha starými přáteli. Byl jsem však zklamán, že jsem nikoho nepotkal. Zemřeli snad všichni?

Naše cesta z Detroitu pokračovala do Prairie Du Chien. Tady jsem požádal agenta Winnebagů (generála. J. M. Street), kterému jsem se po válce vzdal, aby nám nechal poslat náš medicínový vak, který jsem dal do opatrování náčelníkovi. Nyní, když jsem zase svobodný, bych chtěl mít tyto věci zpátky. Doufal jsem, že na svůj slib nezapomene, jak je to u bílých obvyklé.

Jak jsme sjížděli Mississippi, viděl jsem na západním břehu mnoho hornických táborů. Byl jsem překvapen, neboť prezident říkal, že Mississippi bude hranicí mezi indiány a bílými, a tak to mělo být dobré. Ale nyní vidím, že na západní straně je velmi mnoho lidí. Obávám se, že za několik let nás budou nutit zase odejít, jak to už udělali. Doufám, že se toho nedožiju, ale bojím se, že se ten den kvapem blíží.

Když jsme přijeli na Rock Island, byl tam už Keokuk a velký počet mladých mužů. Byl jsem rád, že je vidím a zdálo se, že oni rádi vidí mne. Když jsme se setkali, všiml jsem si, že někteří mají v očích při vzpomínce na jejich ztráty, ale měli radost, že mně vidí naživu.

Druhý den ráno jsme měli Fort Armstrong poradu, ale Keokuk nechtěl, abych tam šel. Pozvali mě tam až posléze. Válečný náčelník řekl, že předmětem této schůzky je podepsání smlouvy, ve které se zavážu, že ve všem budu podřízen Keokukovi. Byla to rána a já měl na to rozhořčenou odpověď.

Autobiography of Black Hawk or Ma-Ka-tai-Me-She-Kia-Kiah a Nahkohe