Vodopády u Cohoes - Nahkohe

11. 8.

Vodopády u Cohoes

Mladý Seneka jménem Occuna se zamiloval do dívky, která žila na místě, kde Američané postavili město Cohoes. Occuna chodil za dívkou, nosil jí polní kvítí, hrál na flétnu a zpíval za soumraku sentimentální písně. Děvče časem lásku opětovala a oba se pak po večerech toulali po kopcích a sbírali krystaly křemene na Diamond Rock, protože indiáni věřili, že to jsou slzy Monetay, ženy která plakala pro svého zemřelého manžela a dítě.

Za pěkného počasí se milenci rádi plavili po Mohawku, kde jsou velké peřeje. Jednoho večera se opět projížděli ale až příliš moc zahledění do svých očí, takže zapomněli dávat pozor. A tak se stalo, že je proud začal unášet k nebezpečným vodopádům. Když si toho mladí lidé všimli, bylo již pozdě. Marně se snažili pádlovat proti proudu, ale ten už byl na ně příliš silný. Nakonec toho nechali a začali zpívat písně smrti.

Occuna: „Dcero mocného válečníka, slyš! Pán života mne volá a já slyším jeho hla. Vidím zář jeho pohledu na břehu řek a on vchází do mraků a na vodách zůstávají spršky krůpějí vod.“

Dívka: „Ty jsi válečník, ó mocný Occuno. Tvůj tomahawk byl často v boji. Může snad jelen uniknout před tvým šípem, či bobr unikne tvému pronásledování? Nemusíš se bát jít k Pánu života.“

Occuna: „On si vskutku váží hrdinů. Když jsem si tě vybral z žen našeho lidu, slíbil jsem, že pokud to tak má být, zemřeme společně a Hromovládce volá právě teď. Vítej duchu Orisky, náčelníka nepřemožitelných Seneků. Válečník a dcera válečníka přichází!“

V tu chvíli kánoe přepadla přes vodopád a Occuna se pádem na kameny okamžitě zabil. Dívku však jako zázrakem nesl zpěněný proud do klidné a mělké vody. Occuna byl po smrti svými lidmi ctěn a všeobecně se věřilo, že přebývá na měsíci, odkud shlíží na zemi svého mládí a radostí. Kdykoli Senekové procházeli kolem vodopádu na Mohawku, vždy si malým obřadem připomněli statečného Occunu.

***

Indiánská tvář

U Lower Ausable Pond stojí červená skála, která má podobu lidské tváře a pod ní je ještě jedna, a ta se podobá malému dítěti. Když zde žili indiáni Tahawi, jejich náčelník Adota tábořil s oblibou u jezera Dark Cup. Byl to muž proslulý ctnostným chováním a dlouhověkostí. Když zemřely všechny jeho děti i jeho jediný vnuk Hvězda, ztratil vůli žít, proto se rozhodl, že se i on odebere do „země mračných hor.“ Stařec si sedl pod červenou skálu a svolal k sobě lid. Připomněl jim, co všechno pro ně vykonal, když vyhnal nepřátele od jezera Mnoha hvězd (Lower Saranac) přes jezero Stříbrné oblohy (Upper Saranac) až k jezeru Wandah, a tím získal zemi, kde mohli v klidu lovit a rybařit. Nyní však již nechce žít. A jakmile dopověděl tato slova, opustil ho životní duch a srdce se zastavilo. V tu ránu se z hor přihnal Hromovládce a s děsivým výbuchem ohně rozprášil shromážděné indiány. Pak mocně zahromoval, až se země otřásla, ale kmenový svatý muž se nebál. Naslouchal hlasu Hromovládce v temných mracích a zvolal: „Lidé Tahawi! To Adota kráčí hvězdnou stezkou k šťastným lovištím a Slunce svítí na jeho srdce. On se již nikdy nevrátí, ale Pán života jej miluje stejně tak jako vás a on zanechá jeho tvář v těchto horách. Dívejte se!“ Indiáni vhlédli a spatřili ve skále podobu Adoty a jeho milovaného vnuka Hvězdy. Tu podobu vytvaroval do skály svým bleskem Hromovládce. Tam také Adotu pohřbili a pravidelně tam konali slavnosti, dokud je nevyhnali běloši.  

***

Rozdělení Saranakové



Mount Tahawus

Uprostřed sedmnáctého století velká skupina Saranaků zabrala lesy na řece Upper Saranac, skrz které vedla stará indiánská stezka zvaná Eagle Nest Trail. Tento kmen s oblibou válčil s Tahawii na svazích Mount Tahawus (Ten, kdo rozděluje nebe). Mezi Saranaky zvláště vynikali dva válečníci Vlk a Orel, a ti spolu přátelsky soupeřili, o to, kdo získá více skalpů, anebo uloví více jelenů. Kmen se rozdělil na dva tábory podle toho, kdo z lidí komu fandil. Byl tam však starý Oquarah, který tuto zálibu nesdílel. Byl to starý zaklínač, který unikl v čase, kdy Pán života pochytal služebníky zla a uvěznil je dutinách stromů podél indiánské stezky. Jeden z těchto tvorů se pokusil ze svého zajetí uniknout, ale podařilo se mu toliko přes kůru prorazit rukama, takže se z nich nakonec staly dva uschlé pahýly, které tam byly k vidění ještě dlouhou dobu.

Oquarah si nevážil milosrdenství, které mu projevil Pán života, když ho zachoval na svobodě a naopak byl víc zahořklý, když viděl, že lidé spíše velebí mladé a silné válečníky, než jeho, zkušeného poradce s velkou mocí. Stalo se to v měsíci zelených listů, kdy si mladí muži vyšli na lov, ale druhého dne se vrátil jenom Vlk. Ten lidem vysvětloval, že se během honu od sebe s Orlem odloučili, a když se ani po několika hodinách nenašli, Vlk usoudil, že se Orel vrátil domů sám. Oquarah s tmavě pomalovaným obličejem ale zvolal: „Já ovšem slyším, že máš rozeklaný jazyk! Žárlíš na Orla, a proto jsi zaťal zuby do jeho srdce!“
„Vlk nelže!“ bránili mladého válečníka lidé.
„Tak kde je Orel?“ ptal se zlobně zaříkávač svíraje v ruce válečnou palici.
„Vlk to přece vysvětlil.“ stáli si za svým lidé.

Oquarah ale nedbal a pozvedl palici, aby Vlka udeřil. Do rány se však vrhla Vlkova oddaná manželka, která ihned padla mrtvá na zem. Zaříkávač klesl hned vedle ní, když mu Vlk vrazil nůž do srdce. Tragédie způsobila v táboře velký zmatek a různice a indiáni se rozdělili na dvě skupiny. Jedni bezvýhradně věřili Vlkovi, ale druzí začali o něm pochybovat. Tyto skupiny nenašly společnou řeč, proto Vlk se svými stoupenci odešel dolů k Sounding River, kde se usadili. Ale země, na které se v budoucnu válečníci znesvářených stran setkali, vždycky zrudla krví.

Uplynulo několik let, když jednoho rána lidé z horního kmene (Vlkovi odpůrci) spatřili na jezeře Stříbrné oblohy kánoí. Když loďka přirazila ke břehu, vystoupil z ní starý muž, ve kterém pamětníci poznali Orla. Stařec vysvětlil, co se tenkrát na lovu stalo. Jednalo se o nehodu. Krátce poté, co se s Vlkem odloučili, spadl do skalní rozsedliny, kde ležel bezmocně, dokud ho nevysvobodili indiáni, kteří tou dobou byli na válečném tažení do Kanady. Připojil se tehdy k nim a Britům ve válce proti Francouzům a oženil se s ženou ze severu. Nyní se ale vrátil, aby zemřel mezi svými v kraji svého mládí. Hluboký však byl jeho zármutek, když se dozvěděl, z čeho byl jeho přítel obviněn, a že se kvůli tomu národ rozdělil a válčil. Byla proto svolána rada obou frakci, na které bylo vše vysvětleno a tudíž mohl být uzavřen mír, který trval navždy.

***

V těch časech se mladý válečník jménem Kvíliví vítr zamiloval do dívky od Tupper Lake. Ona lásku lovci opětovala, a tak se ti dva často scházeli buď na březích jezera, nebo na okraji lesa. Jednou se mladý pár plavil za měsíčního svitu kolem tichých zátok, až Devil's Pulpit (Ďáblova kazatelna), kde mladík dívce vyprávěl příběh, který se k tomu místu vázal.

To se kdysi po jezeře plavil na kládě samotný ďábel a místo vesla pádloval vlastním ocasem. Měl namířeno ke skále, kde se to ve vodách hemžilo rybami a na břehu lovnou zvěří. Ďas předstíral, že jim chce vyprávět o dobrých věcech, ale ve skutečnosti se chtěl všech tvorů zmocnit, aby je sežral, což se mu podařilo.

Jak už to v naších příbězích bývá, sledoval pár zhrzený nápadník, který byl dívkou odmítnut. Ten pak spěchal do tábora, aby svolal přátelé, protože měl v úmyslu soka chytit. Šestici válečníků se to docela snadno podařilo, a tak byl Kvíliví vítr po krátkém zápase svázán a odveden do tábora, kde si měl vyslechnout ortel. Soudci se shodli, že musí zemřít, ale rozsudek měl být vykonán zvláště krutým způsobem, jelikož zajatce měla popravit jeho vlastní milenka. Ta prosila a žádala, aby nic takového po ní nežádali a vůbec, aby milého ušetřili. Bylo to marné. Jeden z válečníků jí vložil do ruky tomahawk. Dívka stala se smrtící zbraní a uslzenou tváří naproti stromu, kde byl připoután Kvíliví vítr, který se na ni díval v strašlivém očekávání, zatímco se jeho sok potutelně usmíval. Dívka pomalu přistoupila k milenci, a když pak pozvedla zbraň, místo smrtelného úderu přeťala jednou ranou pouta a druhou rozbila lebku žárlivci, který k ní přiskočil, aby jí zabránil v osvobození nepřítele. Milenci využili zmatku, který v táboře zavládl a prchli do lesů. Tam se potkali se skupinou válečníků, kteří se vydali hledat svého přítele, Kvíliví vítr. Indiáni posléze zaútočili na vesnici a pomoci zbraní si vynutili souhlas ke sňatku. Šťastný pár potom spolu žil dlouho a spokojeně.  

***

Indiánský chochol

Nejjasnější květina, která roste podél potoků, je šarlatový květ zvaný Indiánský chochol, nebo Krev Lenawee. Dívka stejného jména žila před mnoha lety mezi indiány Saranaky. Jejich tábor stával u Stony Creek, indiány nazývaný „Hadí proud.“ Když Lenawee dosáhla věku na vdávaní, vzala si zdatného lovce jménem Šíp, který vynikal zvláště rychlostí v běhu. Jednoho léta přišla mezi lidi rychlá a neviditelná smrt. Jako kdyby nějaký démon procházel vesnicí a zabíjel bez rozdílu staré i mladé a mezi prvními skosil Šípa. Nadarmo svatý muž kouřil Velký kalumet, neboť z dýmky nevycházel kouř žádného tvaru, ze kterého by se dalo něco číst a nadarmo byl zabit bílý pes, aby sejmul hříchy lidu. Nakonec dolů sestoupil sám Pán života a přišel hoře Storm Darer doprovázen skvostnými blesky, hlasy hromu a oděný do oblak. „Hněvám se na vás pro vaše hříchy“ burácel „ale žádná lidská krev je nemůže vymazat!“

Ráno se na návsi sešli muži a dlouho tiše seděli, když tu mezi ně vešla Lenawee. „Lenawee je zkažená květina“ vzlykala „nechejte, ať prolije krev pro svůj lid.“ A hned jak to dořekla, vytrhla od pasu svatého muže nůž a běžela k potoku, kde se tak často projížděla se Šípem v kánoi. Tam si proťala tepny a její krev zbarvila zem i proud. „Pohřběte mě vedle Šípa!“ promluvila tichým hlas a se smutným úsměvem na rtech, když vydechla naposled. Démon smrti se na tom místě zarazil a opustil kmen, zatímco Pán života se usmíval, protože nečekal, že by se v kmeni setkal s takovým hrdinstvím. Tělo dívky bylo podle jejího přání pohřbeno vedle milence a druhý den bylo místo prolité krve opět čisté a rostla na něm štíhlá jehlanovitá květina – Indiánský chochol. Indiáni si tu květinu zamilovali a zdobili si s ní vlasy i oblečení. Když rodiče vysvětlovali dětem, co to je nesobecká krása, mluvili o Indiánském chocholu – o dívce Lanawee.  

***

Zrození vodní lilie

Když se náčelník Saranaků jménem Slunce vracel z války proti Tahawiům, měl namířeno do svého tábora u jezera Mnoha hvězd. Vysoký a nepřemožitelný válečník procházel mezi lidmi, kteří mu provolávali slávu a obdivovali skalpy pověšené na jeho prsou. „Slyšte hlas orla“ zvolal náčelník „to vítá náčelníka Planoucí slunce na nebesích. Wayotah (Slunce) způsobil Tahawiům, že se chvějí. Prchají, když ho vidí. Hooh, hooh! Je náčelník!“

Kousek stranou stála zamyšleně Oseetah (Ptáček), dívka zamilovaná do slavného náčelníka. Ona však dobře věděla, že hrdina se zaslíbil jiné dívce a neodvažovala se doufat, že by se do ní ještě mohl zamilovat. Když skončila hostina, náčelník jí sledoval ke břehu jezera, kde dívka nastoupila do kánoe a odplula k ostrovu. Válečník ji nenápadně sledoval a shledal, že mladá žena sedí na zemi a usilovně pláče. Chtěl jí obejmout, ale ona ho odstrčila, a když se nabídl, že jí zazpívá, začala ho odhánět. Hrdinovi došla trpělivost, tak s autoritou náčelníka dívce přikázal, aby ho poslechla. Ona se však otočila a začala utíkat. Wayotah se pustil za ní a jednou se mu jí podařilo dostihnout. Když jí uchopil za paži a vytočil, spatřil její zoufalou tvář. Ptáček se ale opět vytrhla a rychle běžela k okraji příkré skály, ze které se vrhla rovnou do jezera. Náčelník skočil za ní, aby ji zachránil, ale nikde ve vodě ji nemohl najít. Nepomohlo ani to, že vyvolával její jméno, nikde nic.

Náčelník se vrátil do vesnice a lidem řekl, co se na ostrově událo. Rodiče dívky byli velice zarmouceni a stejně tak Wayotah, který si uvědomil, že jej Ptáček milovala. Druhého dne přiběhli indiáni a volali, že jsou na jezeře květiny. Lidé naskákali do kánoí a pluli k ostrovu Elms, kde spatřili zátoku posetou bílými květinami. Byly bílé jako sníh a naplňovali vzduch lahodnou vůní a navečer se bílá proměnila ve žlutou.

„Proč tu nebyly včera?“ ptali se svatého muže. „Je to naše dcera“ odpověděl „jsou to květiny, do kterých  se proměnila Ptáček. Bílá je její čistota a žlutá je její láska. Při západu slunce uvidíte, jak se její srdce uzavírá a otevře se zas, až při jeho východu. Wayotah tam stál se skloněnou hlavou.