Rogers Rangers IV. - Nahkohe

Bylo ráno patnáctého ledna roku 1757, kdy britskou pevnost Fort Edward opustil výzvědný oddíl Rogersových Rangerů. O dva dny později, se společnost zastavila ve Fort William Henry, kde si muži doplnili zásoby a nafasovali sněžnice, aby mohli pokračovat v cestě. Šestaosmdesáti členná jednotka se pustila přes zamrzlé jezero George, ale už druhý den se muselo zpět vrátit dvanáct zraněných mužů. Rangeři pochodovali směrem na sever, dokud nepřišli k jezeru Champlain. Bylo dvacátého prvního ledna, kdy harcíři spatřili na jezeře malou francouzskou karavanu saní, která směřovala k Fort St. Frederic.

Kapitán Roger pověřil družstvo poručíka Johna Starka, aby Francouze zadržel. Moment překvapení ale Angličanům nevyšel tak, jak by si přáli. Byli prozrazeni a Francouzi se dali na spěšný ústup zpět ke Carillonu. I když je Britové pronásledovali, podařilo se jim chytit jen sedm uprchlíků. Od nich se velitel Roger dověděl, že do Carillonu právě dorazila smíšená francouzsko indiánská válečná společnost, a že v obou pevnostech je přes tisíc řadových vojáků. Bylo jasné, že uprchnuvší Francouzi budou své druhy v Carillonu varovat, tudíž se Roger rozhodl pro návrat do jejich posledního tábora. Důstojníci se nechtěli vracet stejnou cestou, ale Roger prosadil rychlý ústup ve stezce, kterou sami prošlapali ve vysokém sněhu. Bylo časné odpoledne, kdy se dostali do základního tábora a odpočinuli si.

To už M. De Rouilly, vůdce rozprášené francouzské zásobovací kolony, varoval Paula De Lusignan, velitele Carillonu. Lusignan neváhal a okamžitě dal rozkaz devadesáti řadovým vojákům[1] a devadesáti kanadským milicionářům a indiánům, aby Angličany pronásledovali a zničili. Indiáni byli většinou Ottawové vedeni Charlesem Michelem De Langladem, veteránem z bitvy s generálem Braddockem (1755).

Rogers padl do nepřátelské léčky, jak uvedl „přesily dvě stě padesáti Francouzů a indiánů.“ Přesto Britové měli štěstí, jelikož mnoha Francouzům a indiánům zvlhl na pánvičkách mušket střelný prach, jinak by bylo přepadení téměř dokonalé. Jak už jsme uvedli v předcházejícím článku o Rogers Rangers[2], britský ústup kryl poručík John Stark. Rogers nechal zabít francouzské zajatce, aby je nezdržovali při ústupu. Několikahodinový boj skončil západem slunce. Francouzi uvedli, že Brity zachránily hlavně sněžnice, oni sami se totiž museli po kolena brodit v hlubokém sněhu. Rogers Rangers se do Fort William Henry vrátili dvacátého třetího ledna.

Lapení Angličané byli odvedeni do indiánského zajetí. Thomas Brown, jeden z těchto zajatců, publikoval o svém dobrodružství brožuru, ve které živě popsal jeho téměř dvouleté zajetí. Dostal se s indiány až k Mississippi a domů se vrátil v listopadu roku 1758.

Další velkou bitvu svedli Rogers Rangers v březnu roku 1758. Harcíři opět vyrazili z Fort Edward (10. března). Velitel pevnosti plukovník William Haviland původně chtěl, aby záškodnický oddíl tvořilo čtyři sta mužů, ale nakonec se jich do pole vydalo sto osmdesát. Francouzi se od jednoho zajatce, kterého chytili během předchozí akce, dozvěděli vše o britských plánech pro tento rok. Tímto informátorem měl být Israel Putnam, ale toto podezření nebylo potvrzeno. U Fort Carillon mělo tábořit na šest set indiánských bojovníků.

Rogersův oddíl tvořili většinou jeho vlastní lidé, ale měl tam také několik dobrovolníků z 27 regimentu. Angličané pochodovali opět na sněžnicích, a byli na cestě asi tři hodiny, když hlídka hlásila, že se v okolí pohybuje „devadesát šest indiánů.“

V té době byl velitelem Carillonu kapitán Louis Philippe Le Dossu D’Hebecourt, a když se od indiánských zvědů dozvěděl o blížících se Britech[3], začal jednat. Úkolem vypátrat Angličany byl pověřen Durantaye, který měl k dispozici dvě stě Nipissingů  a dvacet Kanaďanů, ale oddíl Angličany nenašel. Druhý den další dva indiánští zvědové hlásili, že objevili nepřátelskou stopu. Třináctého března Durantaye vedl sto člennou smíšenou válečnou společnost ven z pevnosti. Brzy nato je následovalo dalších dvě stě indiánů pod vedením pána De Langy.

Obě společnosti byly od sebe vzdálené asi devadesát metrů, kdy byl Durantaye spatřen Angličany. Byly asi dvě hodiny odpoledne, kdy Rangers začali ze zálohy pálit do nepřítele. Podle Rogerse zabil „přes čtyřicet indiánů“ a Durantaye dal povel k ústupu. Roger poslal polovinu svých mužů pronásledovat nepřítele, zatímco druha polovina se vydala sbírat skalpy. Harcovníci se však dopustili školácké chyby, když opomněli opět nabít své zbraně.

Langy se svými indiány uslyšel střelbu a připravil se k boji. Když se střetl s Angličany, zabil nebo zranil kolem padesáti. Rangeři se bránili odvážně, ale jejich ztráty byly příliš veliké. Několikrát se jim podařilo zabránit obklíčení, přesto po hodině a půl těžkého boje byli na konci sil. Rogers Rangers se rozptýlili a snažili se uniknout. Ti, kteří byli chyceni a byli u nich nalezený skalpy, byli okamžitě zabiti.

Zbytky oddílu se vrátily do Fort Edward patnáctého března. Mezi Francouzi se rozkřiklo, že velitel Rogers v bitvě padl. Soudilo se tak, podle jeho věcí, které byly nalezeny pod Rogers Rock. Poté, co se zjistilo, že Roger žije, začalo se pro změnu říkat, že sveřepý kapitán po oné sto dvaceti metrové skále sklouzl. Ale tohle je neověžená legenda.

[1] Batalion Languedoc velitele kapitána De Baserode
[2] Článek v rubrice Rogers Rangers – „John Stark“
[3] 12 března