Legenda o vlaštovkách - Nahkohe

Bylo krásné letní ráno. Sluníčko svítilo, v křovinách vesele švitořili špačci, v korunách stromů zpívali kosi, vysoko na nebesích pěli slavíci a červený kardinál všem dával na obdiv svou krásu. Pro Mary to však pěkné ráno nebylo. Když vstoupila do pokoje Sagastaa a Minnehahy, shledala, že jsou jejich postýlky prázdné. S indiánskou prozíravostí zkontrolovala teplotu postelí a usoudila, že děcka musí být pryč přinejmenším hodinu. Pak se nenápadně zeptala kuchařky i čeledína Kennedyho, jestli o dětech něco neví, ale nic se nedozvěděla. Mimochodem, ti dva byli rovněž indiánského původu. Chvíli přemýšlela, co má udělat a nakonec usoudila, že nejlíp bude, když to řekne rodičům.

Ti se samozřejmě pořádně znepokojili, ale když jim řekla, že šli nejspíš do Souwanasovy vesnice, trošku se uklidnili. Otec je šel přesto hledat. Vzal si proto sebou čeledína a dva velké lovecké psy Jacka a Cuffyho. Psi okamžitě chytili stopu, a ta skutečně vedla k indiánské vesnici. Když byla výprava kus cesty v lese, psi poněkud znervózněli, začali divoce štěkat a tahat za vodítka. Kennedy jim dal volno a oni se zběsile rozběhli vpřed. Muži utíkali za nimi, a když se dostali na palouk, krev jim ztuhla v žilách. Viděli stát na padlém stromu děti a všude kolem šíleli rozzuření cizí psi, se kterými zápasili Jack a Cuffy a Sagastao je mlátil svou malou válečnou palicí. No byl to pěkný zmatek a ryk.

Muži sejmuli z ramen ručnice a vystřelili do vzduchu. Útočící psi se zarazili, a pak se zděšeně rozutekli do všech světových stran. „Ha! Ha! Hurá pro našeho Jacka, náčelníka psů a našeho tátu! Je to velké vítězství!“ volal chlapec a běžel otci vstříc a za ním pelášila Minnehaha. Bylo to radostné shledání, které zakrátko pokazil Sagastao, když se otce zeptal, zdali mohou se sestřičkou pokračovat v cestě k indiánům. Otec byl absolutně ohromen! Sotva ti dva malí pacholci vyvázli z velkého nebezpečí, už zase pokoušeli štěstí. Nedá se nic dělat, po tomhle musí přijít trest. Šlo se domů. Vpředu klusali psi Jack a Cuffy, za nimi Kennedy vedoucí Minnehahu za ruku a nakonec otec se Sagastaem.

Doma začal Sagastao všem členům rodiny vzrušeně vyprávět, jaké se sestrou zažil dobrodružství: „Včera jsme se rozhodli, že půjdeme za Souwanasem, aby nám vyprávěl nějaké příběhy o Nanabozhovi, které nám nechce Mary vyprávět. Ráno jsme vstali brzy před svítáním a vydali se na cestu. Když jsme došli na palouk, seběhli se tam ti hrozní psi. Představte si, že si mysleli, že jsme králíci nebo co. Vyskočili jsme na ten padlý strom a já pozvedl kyj a tančil jsem a Minnehaha tančila se mnou. Tančil jsem, mával kyjem a křičel ‚A wus, atimuk!‘ (běžte pryč, vy psiska!) Chňapali po nás a já dva nebo tři praštil. Štěkali a zuřili a já volal dál ‚a wus, atimuk!‘ Pak jsme zaslechli Jacka a Cuffyho, a já vám říkám, to byla teprve zábava! Naši velcí psi se na ně vrhli a já bych vám přál, abyste to viděli! Nakonec je rozehnal náš táta.“

I když byli rodiče na statečnost svých dětí hrdí, trest byl nevyhnutelný. A opět jen tak mezi námi, nebyl kdovíjak hrozný. Děcka dostala den domácího vězení, prostě jednodenní „zaracha“ o chlebu a vodě.  Mary to však přišlo příliš kruté, ale držela jazyk za zuby, i když to v ní jenom vřelo, a když uložila děti na kutě, vzala si svou matraci a přikrývku a šla spát k dětem do pokojíku, kde si ustlala mezi jejich postelemi. Rozhodla se, že jim pro poučení bude vyprávět jeden příběh:

„Před dávnou dobou stála na vysokém kopci indiánská vesnice. Vše se v ní zdálo v naprostém pořádku, až na to, že tam žily mimořádně neposlušné dětí. Jejich problém spočíval v tom, že neustále utíkaly z vesnice a jejich rodiče se bály, že se jich tam někde venku zmocní zlé windegoos (strašidlo), či divoké zvíře. Nebyl nikdo, kdo by je bránil.

Rodiče se snažili, jak mohli, aby je udrželi doma. Vymýšleli pro ně zábavu a vyráběli všemožné hračky. Bylo to ovšem zbytečné, jelikož se děti začaly brzy nudit a při první příležitosti utekly. Bezradní rodiče se obrátili s prosbou o pomoc na náčelníky a starší muže. Kmenová rada si rodiče trpělivě vyslechla, a pak si nechala zavolat děti, aby jim bylo promluveno do duše. Domluvy moudrých mužů na nějaký čas zabraly, ale opravdu jen na nějaký čas.

Ti malí uličníci, jako by si chtěli promarněný čas poslušnosti vynahradit, zmizeli pak na několik dnů. Zoufalí a vystrašení rodiče už nevěděli kudy kam, tak hledali spásu u Wakondy. Ten se nad neposlušností velmi rozhněval, tak se rozhodl, že je najde a potrestá. Po dlouhém pátraní je našel na břehu kalné řeky a viděl, jak si hrají v blátě a plácají si z něj figurky a domečky. Rozzlobený Wakonda je všechny proměnil ve vlaštovky a vyřkl nad nimi neblahé proroctví ‚vy budete na zemi věční poutníci, stěhující každé jaro a podzim tam a zpátky a vaše domečky budou z bláta!‘"

Mary skončila s vyprávěním a vyděšený Sagastao zvolal: „Ano utekli jsme, ale z bahna jsme domečky a figurky nestavěli!“ Zdalipak se ta naše malá zlobidla z příběhu poučila? A jelikož Sagastao a Minnehaha ještě nespali, přidala Mary ještě jeden krátký příběh.

Kterak byli potrestání krutí lidé

„V jedné vesničce žila jedna stará babička se svým osiřelým vnoučkem. Všichni jejich příbuzní byli mrtví, tak se o sebe museli postarat sami, jelikož jejich sousedé měli jen málo soucitu. Naštěstí byl chlapec velmi pracovitý chlapík a ze všech sil se snažil babičce pomáhat shánět živobytí. Brzy ráno chodíval chytat ryby a navečer kladl v lese pasti na mývaly, králíky, koroptve, atd. Přes den pak sbíral dřevo na otop a vodu. Jelikož babička neměla k dispozici dobrou jelenici, ze které by ušila kvalitní šaty, vyrobila chlapci obleček králičích kožek. A kvůli jeho chudému zjevu si ho škodolibí lidé z vesnice dobírali a kolikrát i napadali a kožešiny z něj trhali. Mládenec se domů vracíval smutný a kolikrát měl slzy na krajíčku. Babička vesničany prosila, ať jej nechají být, vždyť je to sirotek, kterému nikdo nepomůže. Jejich srdce však bylo jako z kamene.

Když pak jednou přišel chlapec domů téměř nahý, jak z něj lidé strhali oblečení, došla babičce trpělivost. Šla prosit o pomoc mocného Wakondu. Ten však byl tou dobou hodně zaneprázdněn, ale jelikož měl se stařenkou soucit, propůjčil jí trochu své nadpřirozené síly a řekl jí, jak s ní naložit.

Doma znovu uviděla nešťastného vnuka, vjela do ní taková zlost, že se stala stejně nemilosrdná, jako její sousedé. Vložila do chlapce nadpřirozenou sílu a poslala ho k místnímu rybníčku. Tam se ponořil a našel kanál, který vedl do velkého jezera. Chlapec vyplaval na hladinu a proměnil se v krásnou, výjimečně velkou vydru, která si pak na hladině hrála s vlnkami, jak to vydry dělávají.

Když tento nádherný kus spatřili zlomyslní muži z vesnice, kteří byli všichni zrovna na lovu, zatoužili vydru dostat. Nasedli do kánoí, a zatímco jedni pádlovali, druzí si připravili kopí. Podle rad babičky chlapec vydra rychle plaval pryč, co nejdál od břehu. Lovci pádlovali jako o život, poněvadž chtěli pěkné zvíře zabít stůj co stůj. Vydra se však ponořila do hlubin a oni bezradně čekali. Když to trvalo až příliš dlouho, chtěli se vrátit, když tu se vydra vynořila za zádí člunu. Muži rychle otočili a chystali se bodnout, jenže zvíře se opět potopilo. Honička byla pro lovce příliš vzrušující, takže si ti krutí lidé nevšimli, jak jsou daleko od břehu. Teprve s prvním strašlivým zahřměním si uvědomili, do jakého se dostali nebezpečí. Nad jezerem se spustila nesmírně divoká bouře. Blesk za bleskem šlehal do vodní hladiny a vichřice rozpoutala děsné vlnobití. Křehké indiánské kánoe z březové kůry se rozpadly a všichni muži se utopili.

Babička prostřednictvím nadpřirozené síly zavolala vnuka domů, a ten když se vrátil, proměnil se zpět do lidské podoby. Pak ve velmi krátkém čase dorostl v dospělého muže, který se stal skvělým lovcem, jenž se s laskavou péčí staral o babičku, až do konce jejich let. Zatímco si ti dva žili spokojeně, vesnické vdovy byly věčně hladové, poněvadž nebyl nikdo, kdo by se o ně postaral.“