Saukové a Liščí indiáni - Nahkohe

Liščí indiáni a Saukové jsou úzce spřízněné národy, které v roce 1600 ovládaly východní polovinu Dolního Michiganu, konkrétně od zálivu Saginaw Bay, až po Detroit. V jejich ústních vzpomínkách se traduje, že do tohoto kraje přišli od atlantického pobřeží.

Saukové žili kolem Saginaw Bay, který byl vlastně pojmenován po nich, a Liščí indiáni byli usazeni na jih od nich. Později oba národy musely odejit na západ.

V roce 1660 bylo Liščích indiánů kolem 5 000 a Sauků přibližně 6 500. To už měli tito indiáni za sebou několikaletou válku a prodělali několik epidemií. Na základě těchto informací odborníci usuzují, že oba národy mohly mít před příchodem Evropanů dohromady dvacet tisíc duší.

Liščí indiáni si ve vlastním jazyce říkali Mesquakie – „Lidé červené země“ (Meskwaki, Meskwakihuk). Liščími indiány je nazvali Francouzi, a tak to ve zvyk přišlo. Jméno Sauk je původní a znamená „Lidé od ústí řeky“ (Osawkee, Sawkee) a výraz Saginaw se dá přeložit jako „Země Sauků.“ Oba národy patří do jazykové skupiny algonkin, větve Wakashan (Jižní Velká jezera).  

Kmeny měly své vlastní národní zvyky, tradice i náčelníky a měly velký smysl pro soudružnost a jen nerady si nechaly něco vnucovat. Francouzi, ti to velmi dobře věděli a stěžovali si, že ovládnout Sauky a zvláště Liščí indiány je téměř nemožné.

Kmenové klany – Liška, Medvěd, Bobr, Jelen, Ryba, Vlk, Jezero a Hrom. Saukové a Liščí indiáni měli daleko více, než jejich sousední kmeny propracovanou organizaci, snad z toho důvodu, že často válčili. Rady náčelníků měly velkou autoritu a sačemové se dělili na mírové, válečné a obřadní. Mírové náčelnictví bylo dědičné, ale ti ostatní museli prokázat své schopnosti a duchovní sílu.

Tito indiáni byli to převážně zemědělci pěstující kukuřici, ořechy, squash a tabák. Na podzim podnikali velké bizoní hony, zvláště pak po roce 1760, kdy už chovali koně. Pochoutkou a slavnostním jídlem byl pro ně pes. Vesnice obývali celoročně.

Mezi významné náčelníky Sauků patří Černý jestřáb, Keokuk, Kapello a Jim  Thorpe. Černý jestřáb se proslavil tím, že vedl se Spojenými státy válku, zatímco Keokuk šel Američanům na ruku. Po Keokukovi bylo pojmenováno jedno město v Iowě a ve washingtonském Kapitolu umístili jeho bystu, no a jeho portrét se objevil dokonce i na amerických penězích.

Tradiční život Liščích indiánů a Sauků v Michiganu narušil obchod s kožešinami. Když Wyandoti a Ottawové vyčerpali vlastní loviště, začali chytat bobry v Michiganu a proti místním lidem používali francouzské pušky, a to byl jeden z důvodů, proč Liščí indiáni Francouze tak nesnášeli. Wyandoti kvůli bobřím lovištím napadali Liščí indiány, Sauky, Maskouteny, Pottawatomie a Kikapy a všechny tyto národy nazývali Assistaeronon – „Ohňový lidé.“ Lišky byli na ráně jako první, ale bránili se dobře. Do Michiganu pronikali i Neutralové, Nipissingové a Tionontaté, všichni vyzbrojení francouzskými puškami. Liščí indiáni, Kikapové a Maskouteni proto raději odešli na západ do Wisconsinu a usadili se na jižním břehu jezera Michigan. Saukové se posléze k vystěhovalcům připojili.  

Liščí indiáni si postavili vesnice na Fox River , na území mezi jezerem Winnebago a řekou Wisconsin a to se nelíbilo místním usedlíkům, Winnebagům, kteří proti Liščím indiánům zakrátko poslali své válečníky. Ti ovšem měli velkou smůlu, poněvadž když se na kánoích přepravovali po jezeře, zastihla je tak silná bouře, že se ve vlnách utopilo kolem pěti set bojovníků, což byla pro kmen těžká ztráta. Takto oslabení Winnebagové se raději stáhli do velké opevněné vesnice. Liščí indiáni toho využili a vesnici Winnebagů obklíčili a místní indiány nechali hladovět. Obleženým přispěchali nečekaně na pomoc Illinoiové a Liščí indiány rozehnali. Překvapivě proto, že normálně byli Illinoiové s Winnebagy v nepřátelství, ale nyní jim chtěli nejspíš pomoci proti společnému nepříteli. Winnebagové se svým zachráncům ale věru zle odvděčili, když je pozvali do vesnice a následně zákeřně pobili. Není divu, že pak početnější Illinoiové vyhlásili Winnebagům válku a způsobili jim těžké ztráty. Následkem těchto události se Liščí indiáni stali ve středním Wisconsinu nejmocnějším kmenem.

Během Bobřích válek prchlo do jihovýchodního Wisconsinu daleko více algonkinských kmenů, takže v padesátých letech 17. století tam bylo na poměrně malém území kolem 20 000 indiánů. V regionu, který nebyl úplně ideální pro zemědělství, lidé často hladověli, a aby toho nebylo málo, přicházeli válečně pomalovaní Santee Dakotové, Odžibwejové a dokonce i vzdálení Irokézové. A tak se to ve Wisconsinu mlelo.
Liščí indiáni během Jeseteří války pomáhali Menominiům proti Odžibwejům a s Kikapy a Maskouteny bojovali zase proti Illinoiům. V roce 1666 se začali o Sauky a Liščí indiány zajímat jezuité, a i když je Saukové zpočátku považovali za čaroděje, časem si na ně zvykli, ale Liščí indiáni nikoliv. Ti prostě byli přesvědčeni, že od Francouzů nemůže pocházet nic dobrého. Jenže nejen od nich. V zimě přitáhli Irokézové, a ti vypálili jednu z vesnic Liščích indiánů, sedmdesát lidí pobili a třicet odvlekli do zajetí.

Pro kolonie byl Wisconsin, který se stal útočištěm pro mnohé uprchlické kmeny těžko ovladatelným, a to nejen pro svou vzdálenost. Francouzi proto museli v roce 1680 přeorganizovat v oblasti celý obchodní systém a spolupráci mezi kmeny, aby nedošlo k úplnému kolapsu. Zároveň chtěli podnikatelské aktivity rozšířit na obchod s Dakoty, jenže algonkinské národy byly proti. Na důkaz svého odporu zabili Saukové dva jezuitské misionáře a Menominiové dva obchodníky, kteří byli na cestě k Dakotům.

V osmdesátých letech zorganizovali Francouzi jakýsi proti-irokézský „odboj“ a zahnali „Lid dlouhého domu“ zpět do New Yorku. Saukové a Liščí indiáni byli samozřejmě u toho, ale Liščím indiánům bylo vytýkáno, že pušky, které jim Francouzi poskytli proti Irokézům, oni použili i proti Dakotům, se kterými chtěli být Francouzi zadobře. Ne tak Liščí indiáni. Ti naopak žádali od francouzských obchodníků, kteří cestovali k Dakotům mýtné. Nevraživost mezi oběma národy byla nicméně vzájemná, takže nakonec v roce 1690 Francouzi za podpory Odžibwejů, Liščí indiány na St. Croix a Fort Portage napadli.
Po roce 1701 se algonkinské kmeny s irokézským svazem usmířili a Wisconsin se začal vyprazdňovat, jak se někteří z uprchlíků vraceli domů. Algonkini navíc už nechtěli kupovat francouzské zboží, poněvadž bylo dražší a méně kvalitní, než to britské. Bylo pro ně výhodnější cestovat za obchodem do britského Albany. Francouzi proto založili Detroit a Fort Pontchartrain, která měla Albany konkurovat. Velitelem stanice byl Antoine de la Cadillac, který sem sezval kmeny ze širého okolí, nu a tak sem přišli Ottawové, Wyandoti, Odžibwejové, Pottawatomiové, Illinoiové a dokonce i Osedžové, takže to nakonec v jižním Michiganu vypadalo, jako před léty ve Wisconsinu. Korunu tomu nasadil Cadillac, když sem ještě pozval v roce 1710 Liščí indiány, které ještě doprovázeli Maskouteni s Kikapy.

I když to byl pro Liščí indiány vlastně návrat domů, nedopadlo to s nimi vůbec dobře. Vzhledem k tomu, že okolí Detroitu považovali za svůj domov, ignorovali francouzský řád, a rovněž se chovali arogantně ke svým indiánským sousedům. Ti pak Francouze varovali, aby Liščí indiány poslali zpět do Wisconsinu, jinak že jistě budou potíže. Cadillac je ovšem neposlouchal a potíže vskutku nastaly. Došlo na několik málo šarvátek, které vyústili v otevřenou válku. V roce 1712 napadli Potawatomiové s Ottawy loveckou společnost Maskoutenů a Liščí indiány chtěli své spojence pomstít. Zabránil jim v tom na poslední chvíli Cadillacův nástupce, guvernér Dubuisson, a to byl důvod, proč začala První válka Liščích indiánů. Třináctého května zaútočilo na Fort Pontchartrain tři sta Liščích indiánů, Kikapů a Maskoutenů. Vzhledem k tomu, že polorozpadlou pevnost hájilo všehovšudy dvacet mužů, zdá se, že indiáni chtěli Francouze jenom postrašit. Ať už to bylo jakkoliv, přišli na pomoc Francouzům Wyandoti, Ottawové, Potawatomiové s Odžibwejové a oblehatele rozprášili.

Zdrceni porážkou se Liščí indiáni vrátili do Wisconsinu, kde ze msty pobili několik francouzských obchodníků a útočili na jejich indiánské přátelé. Francouzi na odvetu neměli dost sil a trvalo jim celé tři roky, než pro své plány získali spojence. V roce 1715 uzavřeli s Kikapy a Maskouteny mír a o rok později začali obléhat jednu z opevněných vesnic Liščích indiánů, přičemž jim pomáhali Potawatomiové, Odžibwejové a Ottawové. Saukové nenechali své přátelé na holičkách a tajně jim dodávali. Nakonec indiány přestalo obléhaní bavit a zklamaní Francouzi nabídli Liščím indiánům mír.

Ti se pak věnovali válce s Illinoi-Peorii, nejen kvůli starým hříchům, ale i kvůli bizoním lovištím. V roce 1722 zajali Illinoiové významného liščího pohlavára Minchilaye a upálili ho. Vzhledem k tomu, že se jednalo o synovce dalšího z vlivných náčelníků, Oushaye, pomsta byla veliká. Liščí indiáni za podpory přátel zahnali Peorie na Starving Rock, odkud Peoriové poslali Francouzům žádost o pomoc. Ta přišla z Fort de Chartes a Liščí indiáni museli chtě nechtě ustoupit, a přitom na bitevním poli zanechali stovku mrtvých.

I přes tyto ztráty Liščí indiáni dál bojovali s pro francouzskými kmeny, což mělo za následek propuknutí Druhé války Liščích indiánů. Francouzi je nejprve izolovali od potencionálních spojenců, ale věrnost Liščím indiánům stále ještě zachovávali Kikapové a Maskouteni. Když je za to chtěli Francouzi potrestat, Liščí indiáni zakročili a do zajetí vzali několik Francouzů, které chtěli pobít. Kikapové však byli proti tomu a nešťastníky vzali pod svou ochranu, což bylo pro Liščí indiány absolutně nepochopitelné. Spor vyústil v násilné střety a Liščí indiáni se tím pádem ocitli bez spojenců, následkem čehož byli biti ze všech stran. Během zimy 1729 jim Winnebagové a Menominiové zabili přes 80 soukmenovců a 70 jich odvedli do zajetí. Liščí indiáni ale toho neměli dost a na Fox River napadli Winnebagy, jenže museli ustoupit, protože se k nim kvapem blížili Francouzi a Menominiové.

V létě roku 1730 se přibližně tisícovka Liščích indiánu rozhodla, že přijmou pozvání Seneků a odstěhují se do New Yorku. Jenže aby se tam dostali, museli projít územím Illinoiů, proto je požádali o svolení, které jim bylo ovšem odmítnuto. Liščí indiáni poté upálili prvního Illinoie, kterého čapli a byl to shodou okolností příbuzný náčelníka Kahokiů. Pomsta na sebe nedala dlouho čekat a Illinoiové Liščí indiány pronásledovali a dohonili je na východ od dnešního Bloomingtonu (Illinois). Zde si napadení rychle vybudovali provizorní opevnění a čekali na to, co se bude dít. K Illinoiům se na žádost přidalo sto Francouzů z Fort de Chartes, čtyři sta Kahokiů, Peoriů a Missouriů. De Villiers přivedl dvě stě Kikapů, Maskoutenů a Potawatomiů a od St. Joseph přišli další Potawatomiové a Miamiové. A aby toho nebylo málo, objevili se zde z Miami Post Piankašawové a Weové. Zdá se, že o skalpy Liščích indiánů byl velký zájem a jinak celkem tolerantní Francouzi dostali rozkaz od svého guvernéra, „…neberte žádné zajatce!“

Liščím indiánům se zásobováním potravinami opět pomáhali Saukové jak jen to šlo, ale nestačilo to. Lidé obležení v pevnosti trpěli hladem a žízní. Došlo to tak daleko, že nakonec poslali k nepřátelům některé své děti se vzkazem. „bude lépe, když je sníte vy sami.“ Liščí indiáni tím dali najevo, že situace s jídlem je tak žalostná, jako by nezbylo nic jiného, než jíst vlastní děti, což by se samozřejmě nestalo. Spoléhali se spíše na milosrdnost nepřátel a doufali, že se o jejich děti postarají. A skutečně mnohé z nich byly adoptovány. Osmého září se krajinou přehnala dost silná bouře, čehož chtěli Liščí indiáni využít k útěku. Jenže stráže byly bdělé, a poté, co byl vyvolán poplach, došlo bitvě, po které na pláni zůstalo ležet na šest set mrtvých Liščích indiánů. Nikdo nebyl zajat!

Ti, kdo zůstali ve Wisconsinu, a kterých bylo na počet asi šest set, se obrátili s žádosti o pomoc na Sauky a byli naštěstí vyslyšeni. Když pak v roce 1734 přišel k Saukům de Villiers v doprovodu Odžibwejů, a žádal o vydání Liščích indiánů, byl odmítnut. Villiers dal tedy rozkaz k útoku, a to se mu stalo osudným. Hned v prvních minutách bitvy jej zasáhla smrtící kulka. Než se zmatení útočníci stačili přeskupit, Saukové i Liščí indiáni zmizeli na západ. V roce 1735 se oba kmeny usadily v Iowě.

Francouzi je chtěli pronásledovat i tam, ale jejich spojencům se už do toho nechtělo. Ani Ottawové, pro které bylo válčeni s Liškami skoro národním sportem, se dali slyšet, „…že takhle dál pojídat nepřátelé už nechtějí!“ Nakonec Francouze doprovodili Kikapové, ale bylo to jen naoko, neboť jim bylo zbědovaných Lišek líto, a proto vodili Francouze po močálech západního Wisconsinu pořád dokola.

Na velké poradě, která se konala v Montrealu (1737), se Menominiové a Winnebagové ptali, zdali by Francouzi Liščím indiánům už neodpustili a nechali je být. Podobnou žádost předložili prostřednictvím Potawatomiů a Ottawů i Saukové, z čehož je celkem vidět, že vyhlazovací války přece jen nebyly mezi indiány úplným zvykem. Francouzi sice neochotně, ale přece přikývli, a to jenom proto, že nechtěli přijít o spojence. No ale i tak se jim plán téměř podařil, neboť obě války přežilo všehovšudy pět set Liščích indiánů!

Saukové zůstali v Iowě do roku 1743, ale Liščí indiáni se do Wisconsinu vrátili, až poté co odešli Francouzi (1765). Do Pontiakova povstání se ani jeden kmen nezapojil v obavě, aby se Francouzi nevrátili. V roce 1766 umřelo v regionu na neštovice mnoho set indiánů, a tak se Saukové s Liščími indiány pustili ještě s dalšími kmeny proti Illinoiům – Peoriům a porazili je, načež Saukové zabrali jejich zemi v západním Illinois.

V říjnu 1765 obsadili Britové Fort de Chartes a Španělé pro změnu ovládli Louisianu, takže Saukové a Liščí indiáni mohli profitovat z obchodu s oběma velmocemi, a proto navštěvovali španělský St. Louis a britskou Kaskaskii a z obou míst si přinášeli celkem bohaté dary.
Po roce 1780 se Saukové přestěhovali blíž k řece Des Moines, kde se poměrně často dostávali do sporu s Osedži. Jejich zarputilým protivníkem se stal náčelník Makataimeshekia, známý spíše, jako Černý jestřáb. V roce 1798 Saukové napadli flotilu osedždských obchodních kánoí na řece Missouri a úplně jí rozprášili. Osedžové z toho měli docela nahnáno, a tak v roce 1800 raději všechny své vesnice na sever od Mississippi opustili.

Liščí indiáni se orientovali spíše na sever, konkrétně na údolí řeky St. Croix ve Wisconsinu, kde se také přestěhovali. Zde se však dostali do křížku s mnohem mocnějšími Dakoty a Odžibweji. V roce 1770 se jim sice podařilo jednoho z významných odžibwejských náčelníků zabít, ale tím své protivníky akorát podráždili. Z toho důvodu se raději spojili s Dakoty a během tři let svedli s Odžibweji několik bitev, u Lac View Desert, Lac du Flambeau, na Francis River, na horní Mississippi a St. Croix Falls. Nakonec Odžibwejové zničili Liščím indiánům šest vesnic na řece Chippewa a poslední bitvu svedli v roce 1783, a poté Liščí indiáni odešli do Iowy.  

Když po americké revoluci začali ovládat region Američané a indiáni vedli válku o Ohio a další západní teritoria, vypálil John Montgomery jednu vesnici Sauků na Rock River. To byl rovněž důvod, proč se Saukové a Liščí indiáni připojili k velké indiánské protiamerické koalici a během roku 1780 se věnovali napadání bělošských osad v Ohiu. Když se pak v roce 1789 jednalo ve Fort Harmar o míru, byli u toho i čtyři náčelnici Sauků. O čtyři roky později oba kmeny kvůli nedostatku jídla přestaly v Ohiu operovat a věnovali se raději na Mississippi válce s Osedži.  

Jakmile Američané v roce 1803 koupili Louisianu, obdržely oba naše kmeny od španělského guvernéra ze St. Louis zprávu, že od té chvíle mají nového „Otce“, nu a netrvalo dlouho a nějací Saukové byli obvinění za zabití Američana. Když poté v listopadu 1804 přišli do St. Louis indiánští vyjednavači, americký guvernér Louisiany, prohnaný William Harrison okamžitě využil situace a přinutil Sauky k prodeji 10 milionů akrů půdy v Mississippi a západním Illinois. Vzhledem k tomu, že se jednalo o vynucený prodej a jednající indiánští poslové k něčemu takovému neměli pověření, Saukové tuto smlouvu na rozdíl od Američanů neuznali. V roce 1805 přišel na Standing Rock Zebulon Pike a vyměnil Saukům britskou vlajku za americkou. Pak zase přišli britští agenti a nabádali k odboji proti Američanům a válečné wampumy poslali i Dakotové, poté dokonce Ottawové a Pottawatomiové. Následně přišli nabídky od Tekumseha a některým Saukům se jeho nápady líbili. Lídrem válečné frakce se stal Černý jestřáb.

Během Války 1812 se neutrální Saukové odstěhovali do středního Missouri, kde se stali známí jako Missourská tlupa. Liščí indiáni byli neutrální. Ještě v roce 1809 postavila armáda v Iowě na Horní Mississippi pevnost Fort Madison o posádce šedesáti mužů a Saukové společně s Winnebagy na ní několikrát zaútočili a přinutili Američany pevnost vyklidit. Pak Saukové odešli, aby se účastnili bojů na řece Raisin a dobývání Fort Meigs. Černý jestřáb byl válečným náčelníkem už 20 let a za tu dobu nasbíral mnoho zkušeností, porazil mnoho nepřátel, ale jak se sám vyjádřil, bojovat s Američany bylo jiné. Řekl, že „bojují, aby zabili, co nejvíce nepřátel a využijí k tomu každou příležitost. Kráčejí během denního světla v řadě vedle sebe a nehledí na to, kolik jich padne. Po bitvě klidně hodují a pijí víno, jako by se nic nestalo.“

Po prohrané válce indiánsky odpor zeslábl a Američané hodlali převzít kontrolou na všemi svými odlehlými teritorii, ke kterým patřilo i Horní Mississippi. Zde stále ještě měli velký vliv Britové z Prairie du Chien, odkud zásobovali Sauky zbraněmi a povzbuzovali je, aby Američany nepouštěli za Rock Island. V roce 1814 se Američané pokusili území ovládnout, ale ještě se jim to zcela nepodařilo, třebaže při ústi řeky Des Moines postavili Fort Edward. Saukové napadali Američany, jak se dalo a občas se k bojovníkům přidali i členové Missourijské tlupy.

Když se nakonec začalo jednat o míru, Saukové s Liščími indiány trvali na tom, aby jim zůstalo území, které obývali před rokem 1804. Liščí indiáni uzavřeli smlouvu s Američany v září 1815 v Portage des Sioux, a byla to jediná smlouva, kterou se Státy uzavřeli. Saukové z Rock Island jednali o míru o rok později, ale Černý jestřáb trval na tom, aby jim zůstala jejich tradiční vesnice Saukenuk na Rock Island. Američané na témže místě založili pevnost Fort Armstrong.  

Keokuk (Bdělá liška) sice nepocházel z náčelnické rodiny, ale stal se z něj obratný diplomat a v roce 1822 vyjednal, aby se ze Saukenuk stalo americké obchodní středisko, ale Černý jestřáb se svými věrnými raději používal tzv. Old Great Sauk a obchodoval s Brity ve Fort Maldenu, nebo v Amherstburghu, a proto se jim říkalo British Band.

Američané v roce 1825 sezvali Sauky a Liščí indiány a další kmeny do Prairie du Chien. Američané Dakotům i Liščím indiánům doporučili, aby mezi sebou vymezili několik desítek kilometrů široký pás země, na který by nikdo s členů dotyčných kmenů nesměl vkročit, a oba národy ztvrdily dohodu smlouvou. Roku 1829 začali Američané na Sauky tlačit, aby uplatnili smlouvu z roku 1816 a odešli na západní břeh Mississippi. Keokuk a jeho následovnici odešli, ale Černý jestřáb odmítl, poněvadž chtěl, aby byly jeho kosti pohřbeny vedle jeho předků. Navíc byl stále přesvědčen, že smlouva je neplatná.

V roce 1831 cestovalo devět Liščích indiánů do Fort Crawford, ale cestou byli zabiti Dakoty a Menominii. Kmen se pomstil zabitím 28 Menominiů u Prairie du Chien. Černý jestřáb následně odvedl své lidí do Iowy, což si Američané vyložili, jako nepřátelský akt a poslali za ním tři sta vojáků Henryho Atkinsona. Náčelníka navštívili poslové Winnebagů, Potawatomiů a Kikapů s povzbuzením, aby se Američanům nepoddával. Proto se šestého března vrátil u Yellow Banks do Illinois a s ním 2 000 Sauků. Od toho dne se také datuje i samotná Válka Černého jestřába. Aby se náčelník vyhnul posádce ve Fort Armstrong, pokračoval v cestě podél Rock River a usadil se v sousedství Winnebagů, východně od Saukenuk. Tam obdržel od Atkinsona výzvu, aby se okamžitě vrátil, jinak bude proti němu použitá síla. Černý jestřáb velitele ujistil, že jeho úmysly jsou zcela pokojné, přesto byla Illinois na nohou a v Beardstownu se shromáždila milice, jejímž členem byl i mimochodem Abraham Lincoln. Tomuto oddílu velel generál Whitesides, který dal rozkaz k pochodu na Dixon Ferry na Rock River. Černý jestřáb tábořil asi sedmdesát kilometrů proti proudu řeky.

Náčelník navštívil předáky Potawatomiů a Winnebagů s dotazem zda s ním půjdou do války, ale jim se do toho nechtělo, tak se Černý jestřáb rozhodl, že odejde do Iowy. Poslal tudíž Atkinsonovi zprávu s žádosti, aby mu umožnil volný průchod, jenže než se stačilo cokoliv vyjednat, byl tu major Stillman s oddílem dobrovolníků. Tou dobou byla většina bojovníků na lovu, takže měl Černý jestřáb k dispozici pouze čtyřicet mužů. Poslal tedy k Američanům posly, ale ti byli zatčeni a na další vyjednavače začali milicionáři rovnou střílet. V boji, který následoval, a jenž nese název Bitva na Sycamore Creek, dokázal Černý jestřáb s hrstkou bojovníků rozprášit 250 členný oddíl milice.

Po této bitvě se k Saukům přidalo zhruba třicet Potawatomiů a Winnebagů, se kterými se Černý jestřáb stáhnul proti proudu Rock River v jižním Wisconsinu. Vhledem k tomu, že Saukové nemohli s ženami, dětmi a starými lidmi cestovat moc rychle, zdržovali válečnici armádu tím, že útočili na nejbližší osady. Saukové zabili asi pět Američanů na Spafford Farm a poté vzali útokem pevnůstku na řece Apple. Dohromady zabili Saukové na dvě stě Američanů.

Následně plukovník Henry Dodge s milicí narazil na válečnou společnost Sauků na Pecatonia River a v tvrdé bitvě jich na pětadvacet pobil. Mezitím prorok Winnebagů jménem Neolin přesvědčoval Černého jestřába, aby nepolevoval, neboť jeho krajané mu jistě pomůžou. Jenže když Saukové dorazili k Four Lakes, bylo zřejmé, že žádní Winnebagové nepřijdou a navíc jim ani nedovolí projít kmenovým územím. To už se armáda hrozivě blížila, takže se Saukové otočili na západ k poslednímu zoufalému pokusu k úniku do Iowy. Indiáni už však byli unavení a vyhladovělí, a tak je Američané dostihli u Wisconsin River. Válečnici ještě armádu pozdrželi, aby se ženy s dětmi a starými lidmi dostali včas přes řeku. Na druhém břehu se rozdělili do dvou skupin, takže většina žen, dětí a letitých pokračovala po proudu v nadějí, že uniknou za Mississippi, ale místo toho padli rovnou do náruče Američanů, kteří už na ně číhali. Ti, kteří útok přežili, byli odvedeni do Fort Crawford.
Černý jestřáb s bojovníky pokračoval dál na severozápad k Bad Axe River, kde je překvapil dělový parní člun „Warrior“. Černý jestřáb se snažil s Američany vyjednávat, ale v oficiální armádní zprávě se uvádí, že winnebagský tlumočník nějak špatně vyložil náčelníkovo poselství, takže Američané na základě dezinformace začali do indiánů pálit. Je ale možné, že se jednalo o zástěrku a Američané se prostě chtěli pomstít. Zatímco člun Sauky ostřeloval od řeky, vpadl jim do zad Zachary Tailor, takže indiáni byli jakoby na popravčím poli. Ti, kteří se snažili uniknout po řece, se pro střelce stali snadným terčem, zvláště ženy s dětmi na zádech. Nu, a aby toho nebylo málo, čekali na Sauky na druhém břehu ještě Dakotové. Bylo to velké krveprolití! Ti, kteří přežili, byli odvedeni také do Fort Crawford, ale tam celé to neštěstí dovršili Menominiové. V noci tajně proklouzli do pevnosti a pobili další Sauky. Celkově z dvou tisíc členů kmene přežilo asi jenom čtyři sta, kteří byli nakonec odvedeni pod dozorem do Keokukovy vesnice v Iowě.

Černému jestřábu se podařilo od Bad Axe River uniknout na sever, ale byl psychicky na dně, proto odešel k Winnebagům do vesnice Lacrosse, kde se vzdal náčelníkovi Choukekovi. Winnebagové se o náčelníka postarali a oblékli jej do nejlepších šatů, než ho v Prairie du Chien předali Američanům. Odsud byl převezen parníkem do St. Louis, na kterém se setkal s generálem Winfieldem Scottem. Uvězněn byl v Jefferson Barracks, kde mu na nohy nasadili okovy. Poté „seděl“ na krátký čas ve Fort Monroe (Virginie), než jej úřady poslaly na „okružní cestu“ po velkých východních městech, aby jednou provždy pochopil, že odporovat Američanům se pro jejich sílu nevyplácí. Jeho poslední cesta vedla do Keokukovy vesnice v Iowě. Keokuk se k starému náčelníkovy choval slušně, ale pro Černého jestřába to bylo stejně ponižující. Američanům nikdy neodpustil a během svého posledního veřejného proslovu ve Fort Madison při příležitosti oslav Dne nezávislosti sarkasticky prohodil, „…že doufá, že se Američané budou dobře starat o půdu, kterou jeho lidem vzali…“ Černý jestřáb zemřel v roce 1838 poblíž Eldonu (Iowa) a byl pohřben podle starých zvyků, akorát v uniformě, kterou mu daroval prezident Jackson. Ani v hrobě se však nedočkal klidu, poněvadž několik měsíců po pohřbu vykopali jeho ostatky nějací vandalové a jeho kosti vystavovali jako raritu. V roce 1839 byly nakonec umístěny v muzeu v Burlingtonu (Shokokon – „Křemenová hora“), které v roce 1855 vyhořelo.

Keokuk posléze Američanům prodal další pozemky a Saukové i s Liščími indiány museli opustit půdu v šíří osmdesáti kilometrů na západ od břehů Mississippi, krom Keokukovy vesnice, která mohla zůstat na svém místě.

Poslední roky v Iowě (1834 - 46) nebyly pro Sauky a Liščí indiány zrovna jednoduché. Nejenže utrpěli velké ztráty ve válce, ale zároveň díky tomu ztratili národní jednotu. V roce 1832 opět válčili s Dakoty a v roce 1836 prodal Keokuk dalších 1 250 000 akrů půdy ve střední Iowě a jak se dalo očekávat, jeho vesnice se prodej netýkal. Hodně půdy pak indiánům zabrali i samozvaní usedlíci, na které byla armáda krátká. Saukové sice díky Keokukovým obchodním aktivitám dost zbohatli, ale peníze utráceli jen za alkohol a dost lidí se dokonce upilo k smrti.

Do západního neutrálního pásma, které vzniklo v roce 1830, chtěli nyní Američané nastěhovat i Winnebagy, proti čemuž protestoval i jinak vstřícný Keokuk a úřadům vzkázal, ať Winnebagy přestěhují až někam za Missouri, poněvadž ani neutrální Saukové nemohli Winnebagům odpustit podraz, který provedli Černému jestřábu. Američané samozřejmě na takovou stížnost nereagovali, a tak v roce 1839 napadli Saukové s Lišícími indiány u řeky Wapsipinicon loveckou výpravu Winnebagů a čtyřicet jich zabili. Saukové o rok později chtěli vzít útokem i winnebagskou vesnici, ale zabránila jim v tom neobvyklé silná sněhová bouře. Američané pak na ochranu Winnebagů povolali do Fort Atkinsonu jednotku jízdy.

Těžší a surovější boje však Saukové sváděli s Dakoty. V roce 1841 cestovalo k Saukům šestnáct Delawarů a jeden Potawatomi a u Sioux Fork of Mink Creek je přepadli Dakotové a všechny krom Potawatomie pobili. Přežijící muž o všem spravil Sauky a ti hned za Dakoty poslali válečníky, kteří když je dopadli, nikoho neušetřili.

Charles Ptačí král

Američané se nakonec rozhodli, že přišel čas definitivně vystěhovat Sauky a Liščí indiány z Iowy. Keokuk v roce 1842 podepsal novou smlouvu a tentokrát nezachránil ani svojí vesnici. Pro kmeny byla vyhrazena rezervace v Kansasu a odchod z Iowy se měl realizovat v roce 1846, jenže mnoho lidí odmítlo odejít. Ty pak honila posádka Fort Des Moines, ale všechny rebely se jí pochytat nepodařilo. Do Kansasu bylo přestěhováno 2 500 Sauků a 1 500 Lišek. V roce 1848 zemřel Keokuk a na jeho místo nastoupil jeho syn Moses Keokuk. Američané indiány nutili, aby posílali děti do internátních misionářských škol, ale ti se od svých maličkých nechtěli oddělit. Odmítli je rovněž očkovat proti neštovicím, ale to se jim nevyplatilo, neboť v Kansasu jich na tuto chorobu mnoho zemřelo. Kvůli vnitřním neshodám odešlo poměrně hodně Sauků ke Kikapům.

Jak stále více Američanů cestovalo po Oregon Trail, hubili tím i více bizonů podél toku Platte, takže místní Ponyové a Šajeni museli za lovnou do Kansasu. Na přestěhovalecké kmeny se samozvané dívali, jako na vetřelce a v roce 1854 napadli Delawary a Potawatomie. Na základě této zkušenosti, se algonkini z východu sešli k poradě a dohodli se, že obnoví staré spojenectví Sauků, Liščích indiánů, Delawarů, Miamiů, Šavanů, Peoriů a Wyandotů.

V roce 1854 svedla asi stovka Sauků a Liščích indiánů velikou bitvu s tisícovkou Komančů, Osedžů, Kiowů, Šajenů a Arapahů. Díky zkušenostem z „východní fronty“, statečnosti a moderním puškám, se Saukům a Liščím indiánům podařilo během tří hodin způsobit nepříteli těžké ztráty a přinutit je k ústupu.

V stejném roce se Kansas otevřel osídlení a o několik let později vypukla Občanská válka a Teritorium se stalo pro Indiány příliš nebezpečné. V roce 1859 se Američané začali usazovat nelegálně v rezervaci Sauků a Liščích indiánů. Moses Keokuk to vyřešil tak, že nějakou půdu prodal (1859), přičemž se neporadil s jinými náčelníky a peníze si dokonce nechal.

Zhruba tři sta Liščích indiánů v roce 1851 prodalo své stádo koní a vrátili se do Iowy. Američané je tam kupodivu přijali, ale pozemky na kterých chtěli hospodařit, si museli koupit za mnohem větší cenu, než za jakou je před lety prodali. Bylo to 80 akrů podél řeky Iowy, blízko dnešní Tamy. Kmen si vzal původní jméno Mesquakie a díky dobrému hospodaření zvětšil rezervaci o dalších 2 000 akrů. Dodnes mají společný majetek, vlastní školu a snaží se zachovávat tradice. Dnes patří mezi nejúspěšnější domorodé národy ve Spojených státech.

Saukové a Liščí indiáni z Kansasu podepsali v roce 1867 novou smlouvu a odešli do střední Oklahomy. Bylo jich dohromady sedm set. O dvacet let později byla jejich rezervace rozparcelována a „přebytky“ byly rozprodány osadníkům. Indiánům zůstalo 1 000 akrů poblíž Stroudu a dnes jich tam žije kolem dvou a půl tisíc a jsou rozděleni do dvou tlup - Blackhawk Band a Keokuk Band. Federální statut nemají, ale v roce 1936 je registroval alespoň stát Oklahoma.

A co se během těch let dělo s Missourijskou tlupou (Missouri Band)? V roce 1824 prodali většinu svého území až na malý kousek země mezi řekami Little Platte a Missouri. Potom souhlasili, že se přestěhují do sousedství rezervace Kikapů na řece Grand Nemahaw na hranici mezi Nebraskou a Kansasem. V roce 1854 tlupa prodala polovinu ze své rezervace a během roku 1869 je úřady přesvědčily, aby se odstěhovala do Oklahomy. Krom náčelníka Pashepaha a jeho věrných odešli všichni. Ti, kteří zůstali, zpravují svou malou rezervaci v Kansasu až dodnes. Žije tam čtyři sta indiánů a mají statut federálního kmene.