Kikapoo - Nahkohe

Před příchodem Evropanů se země Kikapů rozprostírala na prostoru mezi jižním Michiganem a severozápadním Ohiem. Konkrétně to bylo území mezi jezery Michigan a Erie. Poté se Kikapové museli stěhovat doslova napříč celými Spojenými státy, ale díky své přizpůsobivosti a odolnosti dokázali přežít přes všechny útrapy až dodnes.

Kmen nikdy nebyl nijak velký, vždyť Kikapů bylo něco kolem čtyř tisíc. Když byli nuceni během 17. století žít ve wisconsinském exilu a různě se stěhovali, není o jejich počtu nic známo. Po roce 1817, když mezi sebe přijali Maskouteny, bylo Kikapů asi dva tisíce. V roce 1825 jich agent americké vlády napočítal dva tisíce dvě sta a sčítaní lidu z roku 1910 odhalilo, že v Kansasu žije dvě stě jedenáct a v Oklahomě třináct set padesát Kikapů. V Mexiku jich jsou asi čtyři sta.

Název Kikapu pochází z algonkinského slova „Kiwegapawa“, jehož význam je „Ten, kdo se pohybuje“. Jiné kmeny nazývaly Kikapy Auyax (Tonkawové), Hecahpo (Otové), Higabu (Omahové a Ponkové), Ikadu (Osedžové), Kicapoux, Outitchakouk a Quicapou (Francouzi), Ontarahronon a Tekapu (Wyandoti), Shakekahquah (Wičitové), Shigapo (Kiowa-Apači) a Sikapu (Komančové).

Kikapové patří do algonkinské jazykové rodiny a jazykově jsou velmi spřízněni s Šavany, Liščími indiány, Sauky a Maskouteny. Z původních názvů vesnic se zachovaly jenom tyto: Etnataek, Kickapougowi, a Kithlipecanuk.

Podle tradice Kikapové věřili, že za dávných časů tvořili s Šavany jeden kmen, dokud je nerozdělila, jak říkají, „tlapa Velkého medvěda“. Jazykově i kulturně jsou si s Šavany opravdu velice blízcí. Kikapové žili ve stálých vesnicích a stěhovali se jen na zimu. Po žních pořádali velký lov, kdy se lidé rozdělili do několika loveckých táborů. Jinak to byli zruční zemědělci a mnozí Američané žasli, jakými byli dobrými hospodáři. Jako první národ od Velkých jezer se naučili chovat koně a v jejich ovládání byli stejně šikovní, jako indiáni z Plání. Kmenové uspořádání bylo patriarchální a náčelnictví bylo dědičné. Důležitou roli v rodině zastávali sourozenci z matčiny strany, kteří se velkou měrou podíleli na výchově jejich dětí. Kikapové byli zastánci tradic a starých zvyků, ale kvůli častému stěhování na mnohé věci museli zapomenout. Pokud ale mohli, houževnatě bránili to, co bylo jejich vlastní.

Evropanům Kikapové nedůvěřovali už od počátku a jen výjimečně jim dovolovali vstupovat do vesnic. Občas si pozvali obchodníky, ale misionáře nikdy. I v pozdějších letech přijalo křesťanství jen několik jedinců. Vhledem k tomu, že mezi sebe přijímali cizince jen velmi zřídka, patří k nejčistokrevnějším indiánským národům Severní Ameriky. Většina z nich dodnes hovoří rodným jazykem.

První potíže postihly Kikapy během Bobří války, kdy je začali napadat Tionontaté, Ottawové a Neutrálové. Po nich přišli výbojní Irokézové a Kikapové museli kvůli bezpečí odejít do Wisconsinu, kde se však potýkali s místními kmeny a Dakoty. Ve Wisconsinu se v roce 1658 poprvé setkali s Francouzi a jezuité se je marně pokoušeli obrátit na „pravou víru“.

Když v roce 1701 pozval Antoine de la Mothe Cadillac mnohé algonkinské kmeny k Detroitu za lepším obchodem, Kikapové přišli také. Cadillac však svým neobratným jednáním zasadil mezi indiány semena rivality, které vyústili v První válku Liščích indiánů (1712-16). Kikapové byli na straně Lišek, a proto se s nimi vrátili do Wisconsinu a mstili se na tamních Francouzích a jejich indiánských spojencích. Postižení indiáni Francouze žádali o pomoc, a když v roce 1715 proti vesnicím Kikapů a Maskoutenů táhly francouzské ozbrojené oddíly, oba kmeny raději požádaly o mír. Liščí indiáni zůstali ve válce s Francouzi osamocení, ale Kikapové jim alespoň pomohli v boji proti Illinoiům – Peoriům.

Když vzplanula Druhá válka Liščích indiánů (1728-37), Kikapové a Maskouteni byli opět na straně Lišek.  Francouzi zaútočili tak překvapivě rychle, že indiány zahnali až k Mississippi. Poté nastaly problémy v samotné indiánské koalici. Liščí indiáni se během společné porady s Kikapy kvůli něčemu pohádali a cestou domů zabili několik Kikapů. Ti okamžitě opustili spojenectví a připojili se k Francouzům a v roce 1728 v Illinois ve velké bitvě zabili na šest set Liščích indiánů. Když si Kikapové uvědomili, že Francouzi chtějí Liščí indiány úplně vyhladit, zželelo se jim jich. Když během roku 1736 vedli Kikapové francouzské ozbrojence proti Liškám, záměrně je zavedli do močálu a potom je tam vodili v kruhu pořád dokola, dokud to Francouze nepřestalo bavit. Proti Liščím indiánům odmítli bojovat i jiné kmeny a bez jejich podpory Francouzům nezbylo nic jiného, než válku ukončit.

Kikapové se přestěhovali k Millwaukee River v jižním Wisconsinu, ale kvůli nezdravému podnebí raději odešli do severního Illinois a Indiany. Tam měli výborné podmínky pro zemědělství a lov bizonů. Začali obchodovat i s Angličany, ale jen prostřednictvím Miamiů. Občas obchodovali i s Francouzi, ale to jenom ze zdvořilosti vůči svým indiánským spojencům. Ze stejných důvodů válčili proti Čikasawům.

V roce 1765 se kmen rozdělil na dvě větve. Západní Prérijní Kikapové se usadili v severním Illinois a žili ve spojenectví s Liščími indiány a Sauky. Druhá větev, Vermillionská, obývala severní Indianu a úzce se přátelila s Miamii. Vermillionští Kikapové bojovali během Francouzsko-indiánské války na straně pro francouzských indiánů a bojovali i v Pontiakově válce. Když posléze cestoval do Illinois Angličan George Croghan, Kikapové ho na Wabash zajali. Jenže během přepadení zabili tři Šavany, kteří dělali Angličanovi doprovod, a to byl vážný problém. Kikapové požádali Angličany, aby se za ně u Šavanů omluvili, a jako projev dobré vůle propustili Croghana. Britové přikývli, takže vše nakonec dobře dopadlo.

Když Illinoiové zabili Pontiaka, povstala proti nim celá algonkinská koalice a Kikapové obléhali Peorie na Starved Rock. Illinoiové válku prohráli a vítězové si rozebrali jejich zemi. Prérijní Kikapové se začali věnovat válce s Osedži. V roce 1763 se od Prérijních Kikapů oddělila jedna tlupa a usadila se u St. Louis. Tam s pomoci příbuzných z Illinois zničili v roce 1800 celou vesnici Malých Osedžů a pobili padesát válečníků.

Během války o Ohio se Kikapové připojili k indiánské koalici a tři sta Kikapů bojovalo proti Američanům na Wabash (porážka generála St. Clair). Milice Patricka Browna z Kentucky, pak ničila vesnice Kikapů. Válka se rozšířila až do Illinois, kde Kikapové bojovali po boku Piankašawů. Kikapové byli nadšenými podporovateli Šavana Tekumseha, a bojovali pro něj od Tippecanoe, až po bitvu na kanadské Temži. Byli to právě oni, kdo u Tippecanoe utrpěli nejtěžší ztráty. Po Válce 1812 museli za Mississippi, kde kmenová morálka začala zvolna upadat. Národ se rozdělil do několika tlup, a každá z nich si žila svým vlastním způsobem. Kikapové v Illinois dál přepadali americké osady, dokud na ně nepřitáhla armáda. Vojáci vyhnali některé Kikapy do Missouri, ale dvě stě jich odolávalo na Mackinaw River. V roce 1832 se někteří z nich zapojili do Války Černého jestřába (1834). Poté i zbylí Kikapové odešli za Mississippi až na několik jednotlivců, kteří v Illinois zůstali.

Mezi lety 1819 až 1824 se nejvíce Kikapů usadilo ve střední a jižní Missouri, kde válčili s Osedži. Potíže měli i s americkými hraničáři, kteří se samovolně na západě usazovali. Nakonec se začali Kikapové stěhovat do Oklahomy a Texasu a v Missouri jich zůstala asi třetina. V Texasu bojovali Kikapové s Apači a Komanči, a když i Texas zabrali Američané, mnozí odešli do severního Mexika k řece Rio Grande. Další se odstěhovali do Oklahomy a Kikapové z Missouri do Kansasu.

Sto Kikapů bojovalo společně s Američany ve Válce Seminolů, což byla taková výjimka. V té době už na kmen těžce doléhal démon alkoholismu, který mezi lidmi způsobil vážné morální škody. Kikapové stále odmítali náboženství „bílého muže“, přesto některé prvky tohoto vyznání přijali a upravili si je podle vlastních představ. Prorok Kenekuk (Keeannehuh) vytvořil jakousi směsku obou náboženství a získal i několik následovníků.

V roce 1852 opustila Kansas další skupina Kikapů. Úřady chtěly, aby odešli do Oklahomy, ale oni raději vyhledali příbuzné v Mexiku. S nimi šli i někteří Potawatomiové. Z Mexika občas podnikli nějaký ten nájezd do Texasu. Během Občanské války, do které se Kikapové nezapojili, prodali v Kansasu dalších 150 000 akrů půdy. Ti, kteří chtěli v Kansasu zůstat, museli o svých 19 200 akrů těžce bojovat, ale vyplatilo se. V Kansasu žijí dodnes.

Kikapové z Oklahomy pomáhali mexickým příbuzným v boji proti Texasanům, dokud proti nim nezakročilo vojsko. V roce 1873 pak Američan Ranald Mackenzie tajně překročil mexické hranice a s vojskem zaskočil na tamní nepřipravené Kikapy. Mnoho indiánů padlo a přes čtyřicet žen a dětí bylo zajato. Asi osm set Kikapů bylo donuceno k návratu do Států, konkrétně do Oklahomy. Ti, kteří v Mexiku zůstali, dostali od tamní vlády 17 000 akrů půdy v Santa Rosa Mountains of Coahuila. V roce 1876 se k nim přistěhovali nějaké Kwahadijští Komančové. V Mexiku dodnes pracují povětšinou jako námezdní dělníci a vzhledem k tomu, že mají v podstatě dvoje občanství, mohou volně cestovat přes hranice sem a tam. V Texasu byl v roce 1983 založen státně uznaný kmen Kickapoo Traditional Tribe of Texas

Kikapům v Oklahomě bylo přiděleno 22 000 akrů u McLoud. Když během roku 1891 přišli díky novému pozemkovému zákonu a spekulacím o značnou část půdy, polovina kmene odešla do Texasu. V Oklahomě dnes existuje Kickapoo Tribe of Oklahoma o výměře 6 200 akrů.

Kansaští Kikapové, Kickapoo Tribe of Kansas, kterých je asi pět set žijí poměrně spokojeně a jejich kmenová rada sídli ve městě Horton.