Samuel Hearne - Cesta k Severnímu ledovému oceánu - Nahkohe

Samuel Hearne je jeden z nejvýznamnějších cestovatelů v dějinách Severní Ameriky. Když mu bylo čtyřiadvacet let, byl pověřen, aby pěšky prozkoumal interiér ohromného kontinentu. Ačkoli nevěděl nic o nerostech, měl za úkol objevit velké měděné doly. Nakonec byla jeho zpráva o nerostech celkem bezvýznamná v porovnání s jeho popisem severní Kanady a životě místních lidí. Byl to první detailní popis kanadského vnitrozemí a jen málo lidí jeho věku zvládlo tolik práce, kterou ještě obohatil skvělým vyprávěním, které vyšlo v knižní podobě.

Paperback, 166 stran, cena 220 Kč,

objednávky na adrese umedvedu@seznam.cz


Předmluva

Pan Dalrymple, který několikrát psal o Hudsonovu zálivu, se zaměřil i na můj cestopis. Kritizoval například, že jsem neposkytl popis kvadrantu, který jsem ztratil během druhé cesty na sever. Byl to Hadleyův kvadrant s připojenou vodní bublinou, jejíž hladina určovala obzor, a který vyrobil Daniel Scatlif Wapping. Na třetí cestu jsem nesehnal žádný podobný nástroj, krom starého Eltonova kvadrantu, který už v pevnosti ležel třicet let, proto měření nemuselo být vždy přesné.

Pan Dalrymple také uvedl, že jsem během třetí cesty zmínil jen jedno měření severní šíře, přesto jsem měřil několikrát, zvláště u jezer Snow-bird, Thelwey-aza-yeth a Clowey. Kdysi jsem totiž nemyslel nato, že by takové informace veřejnost zajímaly. Nyní vím, že na základě takových podrobností je cestopis důvěryhodnější. Tenkrát ale mé myšlenky a ambice byly zaměřeny na to, čím mě pověřili mí zaměstnavatelé, takže jsem povětšinou popisoval věci, které podporovaly účel podnikání. Nenapadlo mně, že se můj cestopis stane předmětem výzkumu pečlivého a neúnavného zeměpisce, pana Dalrymple.

Nyní, když už mám více času, přepisuju všechny moje deníky do jedné knihy a na některých místech přidávám poznámky. Nejde ovšem o zprávu pro odborníky na zeměpis, ale jde o to, aby se upřímný a shovívavý čtenář pobavil a poznal země, které mimo mě zatím neviděl žádný Evropan. Poskytnu popis životního stylu a zvyků místních lidí, který ještě nebyl nikdy publikován.

Mrzí mne, že mne pan Dalrymple podrobil tak přísné a rezolutní kritice. Když jsem přišel ke Conge-cathawhachaga, slunce bylo celou noc nad obzorem, což je důkaz, že jsem byl za polárním kruhem. Dovolím si podotknout, že když jsem byl osmnáctého července u řeky Coppermine, byl sluneční sklon jen 21° a o půlnoci bylo ještě nad obzorem. To dokazuje, že šíře byla značně větší, než uvádí pan Dalrymple. Jeho tvrzení, že na pobřeží Grónska neroste tráva, míněno nad 65°, neznamená, že tráva neroste na stejné šíři ve vnitrozemí Severní Ameriky. Jsem si jist, že řeka Coppermine ústí do nějakého kontinentálního moře nebo velkého zálivu, který je podoben tomu Hudsonovu. Je dobře známo, že na východním břehu Hudsonova zálivu ani na Labradoru nerostou žádné stromy, přesto je západní pobřeží ve stejné šíři bohatě porostlé. Kdepak jsou důkazy pro taková tvrzení? Pan Dalrymple byl měl tyto skutečnosti zvážit. Pokud tam rostou stromy, měl by připustit, že tam roste i tráva. Možná, že Dalrymple vychází z chyby, které jsem se dopustil při odhadu polohy Cumberland House, jenže já neměl prostředky jak to napravit.

Rozhodně se nechystám jít do žádného sporu s panem Dalrymplem, jenom si myslím, že mne posuzoval, až příliš přísně. Snad mi promine, když se pokusím veřejnost přesvědčit, že jsou jeho námitky bezdůvodné. Nyní však opustím toto nepříjemné téma s prohlášením, že pokud se alespoň nějaká část mého vyprávění bude panu Dalrymplemu nebo jinému z mých čtenářů líbit, budu nanejvýš spokojen. Bude to odměna za mé soužení a únavu, kterou jsem podstoupil, abych získal níže uvedené informace.

Několik učených a zvídavých džentlmenů vlastní kopie mého rukopisu nebo jeho části. Byl jsem povzbuzován, abych tento rukopis zrevidoval, jak nejlépe to bude možné, a pak ho uveřejnil. Některé problematické údaje a neshody jsem opravil a předložil hotové dílo řediteli HBC. Kniha byla přijata s největší přívětivostí a zdvořilostí a nyní jí nabízím veřejnosti s autentickými daty a nejlepšími záznamy.

Některé věcí, které by dle mého soudu působily nudně, jsem vynechal a něco jsem předělal, takže kniha bude mít poněkud nový styl. Popis hlavních čtvernožců a ptáků, kteří se často vyskytují v severních regionech v letním období, včetně těch, kteří se nestěhují, není vědecký a zoologové ho nemusí akceptovat. Na druhé straně, ti, kteří nejsou s technickými terminy obeznámeni, si snad užijí více zábavy a přístupného poučení. Přesto nemohu zakončit tuto předmluvu, aniž bych neocenil pomoc pana Pennanta, který mi se zoologii pomohl. Pomohl mi pojmenovat několik ptáků, které jsem znal jen pod indiánskými jmény.

Nakonec musím vyjádřit lítost nad ztrátou šestnácti stránkového slovníku severního indiánského jazyka. Půjčil jsem ho panu Hutchinsovi, tajemníkovi společnosti, aby ho okopíroval pro kapitána Duncana, jež se chystal na objevné cesty do Hudsonova zálivu na rok 1790. Pan Hutchins však umřel a slovník se během řešení jeho pozůstalosti ztratil a já si z něj všechno nepamatuju.