Jak včely dostaly žihadla a co se stalo medvědům, kteří jim kradli med - Nahkohe

Jak včely dostaly žihadla a co se stalo medvědům, kteří jim kradli med

Druhého dne ráno, zatímco Mary chystala snídani, děti ji vyprávěly, co zažily u jezera Winnipeg, ve wigvamu starého Souwanase. Ačkoli Mary předstírala, že jí to nezajímá, přesto pozorně poslouchala. Byla pak náramně překvapena, když děti konstatovaly, že se k indiánům vrátí, i kdyby měly utéct a dostat za to nařezáno. Mary se zhrozila. Když se jí děti svěřily s tak delikátní záležitostí, byla na vážkách, zdali je má zradit a říci to rodičům, nebo tajemství uchovat a trpět, že děti utečou k indiánům. Nechtěla ani, aby byli děti bity, poněvadž to se neslučuje s indiánskými názory na výchovu. Dále jí děsilo pomyšlení, že si děti zase ušpiní šaty, které jim tak pracně vyčistila. Bylo toho zkrátka na její nebohou mysl mnoho.  

Mary nikdy neřekla ani slovo anglicky. Rozuměla sice, ale vždycky mluvila jen v rodném jazyce, proto s ní Sagastao a Minnehaha mluvili jen její řečí. Nyní si Minnehaha všimla, že Mary není ve své kůží, že jí nejspíše trápí myšlenka, že chtějí s bratrem utéct. Inu co naplat! Ale možná, že by tu jedno řešení bylo, napadlo holčičku. Aby nás tady Mary udržela, bude nám muset vyprávět další indiánské příběhy. Malí spiklenci tedy vymysleli plán, který Mary předložil Sagastao, její oblíbenec. Dobře to ti malí fiškusi vymysleli, že ano?

„Chůvo“ oslovil chlapec indiánku „pokud nechceš, abychom chodili za tím Souwanasem, kterého nemáš tak ráda, vyprávěj nám příběhy ty, a my za ním nebudeme utíkat“ vydíral ženu chlapec.

Mary jenom tiše pokývala hlavou a dala dětem snídani. Vhledem k tomu, že široko daleko nebyly žádné školy, staraly se o vzdělání rodiče. Otec učil chlapce domácím řemeslům a indiáni z vesnice umění lovu a podobně. Matka a Mary zase učily Minnehahu, jak vařit a starat se o domácnost. Společně se pak děti učily číst a psát. Děti chtěly zase učit mluvit, číst a psát Mary anglicky, ale ona se tomu urputně bránila. Matka si všimla, jak děti na chůvu neustále dorážejí tak se optala, co je toho příčinou.

„Mary nám slíbila, že nám bude denně vyprávět jejich příběhy“ odpověděl Sagastao.

„A proč by to měla dělat?“ zeptala se matka. Malí chytráci se nyní dostali do úzkých a nechtěli přiznat, že chůvu vydírají. Naproti tomu dětem loajální Mary poznala, že se ti prevíti dostali do nepříjemné situace, a tak s neobvyklým důrazem prohlásila:

„Mary dětem slíbila, že jim bude vyprávět příběhy a Mary vždycky slovo dodrží.“ Pak prudce vstala, vzala děti za ruku a odebrala se s nimi ven.

„Hurá!“ výskal Sagastao „zachránila jsi nás Mary.“ Ta však nic neříkala a vedla děti k místnímu jezeru. V letních měsících bylo na jeho březích krásně. Trojice šla do malého výklenku pod skalami, který osvětlovaly sluneční paprsky odrážející se od vodní hladiny. Na skalní stěně to dělalo zvláštní světelné efekty, a když si k tomu vybavíme jemné šplouchání vlnek na písčitém pobřeží a šumění větru v korunách vonných borovic, začala Mary sentimentálně zpívat, což byl příslib, že se vnitřně ubírá do minulosti, aby mohla vyprávět příběhy.

 Ale ještě předtím než naše malá společnost přišla k polojeskyni, Minnehaha cestou sbírala polní lilie, když tu ji bodla včela. Mezitím, co jí Mary ošetřovala poranění jílem, Minnehaha si se slzami v očích stěžovala: „proč mne ta nezbedná včelka popíchala, i když jsem jí nijak neublížila?“

„Možná to je proto, že jsi jim brala květiny, ze kterých dělají med“ soudil Sagastao.

„No ale přece nám mohli přenechat několik květin, aniž by nás pobodali“ oponovala jeho sestra „Mary, můžeš nám říct proč takové pěkně a malé věci, jako jsou včely, mají taková hrozná žihadla? Myslela jsem si, že mám ruce v ohni, když mne píchla.“

„Dobře“ řekla Mary „něco vám řeknu. Byly doby, kdy včely neměly žádná žihadla, a byly úplně neškodné. Byli stejně pracovité jako dnes a měly hodně medu, ale byli tu i zvířecí mlsalové, a ti jim na ten med chodili. Nadarmo je ukrývaly v dutinách stromů a v jeskyních vysokých skal. Medvědi, kteří med velice milují, byli dost chytří na to, aby medové skrýše vypátrali a dost obratní na to, aby se k nim vyšplhali. Dále tu byli ptáci s dlouhými zobáky, kteří med s pláství vysávali a nakonec nenechavé zlodějky veverky. Včely proto kolikrát přes zimu hladověly, protože jejich zásoby medu byly vykradeny. Nakonec včelám hrozilo, že jejich rody hladem vymřou. Aby se tak nestalo, rozdělily se do menších společností a zásoby ukrývaly na nejtajnějších místech, ale ani to nepomohlo. Národ včel začínal být zoufalý a ztrácel naději.

Naštěstí se o tom doslech Wakonda, mocný bohatýr, daleko mocnější než starý Nanabozho. Možná to byl jeho příbuzný, ale na rozdíl od Nanabozha se zřídka nechal vidět a málo co dělal pro kohokoliv. Nicméně, toho roku měl svůj krásný wigvam u jezera Spirit a pomáhal každému v kraji. Včely toho využily a obrátily se na něj s prosbou o pomoc. Wakonda je přijal ve svém wigvamu velmi laskavě a s oceněním přijal nejskvělejší med, který toho roku včely vyrobily a ušetřily před medvědy a dalšími poberty.

Když se společnost najedla, Wakonda si vyslechl, co včely trápí, a byl velice rozhořčen nad skutečností kolik nepřátel mají. Vždyť to jsou jen malé pracovité ale bezbranné stvořeníčka? Jenže pro tuto chvíli si nevěděl rady, jakým způsobem jim pomoci. Ujistil je však, že něco vymyslí, a když to bude vědět, vzkáže pro ně. Včely byly tak nadšené, že to v sobě nemohly zadržet a pochlubily se s tím příbuzným z rodů vos, sršňů a dokonce i čmeláků.

Jakmile měl Wakonda plán vymyšlen, vzkázal včelám, ať jej navštíví, že jim má co říci. Společně se včelami však přišly i vosy, sršně a čmeláci. Včely Wakonda přijal co nejlaskavěji, ale co se týče ostatních, byl trochu podezíravý, tak dal včelám několik nepříjemných otázek, jenže ty byly v tak v dobrém rozpoložení, že si na žádné špatné zvyky svých příbuzných vůbec nevzpomněly. Pak měl Wakonda k včelám řeč. Pochválil je za pracovitost, že v letních dnech neplýtvají časem, ale pilně shromažďují potravu na krutou zimu. Pak daroval včelám hrozná žihadla, a jelikož vosy a sršně byly jejich bratranci, dostaly stejný druh zbraní. Někteří lidé si myslí, že to byla ohromná chyba.

Včely, které se nyní cítily být v bezpečí, vyráběly med jako předešle, ale už jej tak pečlivě neukrývaly. Stačilo, že si našly jenom velkou dutinu ve stromě, udělaly v ní plástve a začaly plnit sladkým medem. Když se o tom dozvěděli medvědi, začali po medu slídit. Předtím s tím měli tvrdou práci, jelikož mazané včely med pečlivě schovávaly a nyní nemohli věřit, že obrovské roje včel veřejně ukládají med v dutinách stromů. Nebyl tedy problém, aby ty roje sledovali přímo ke skladištím medu. Tekly jim nedočkavosti sliny, jak se těšili na tu sladkou kořist. V momentě, když už strkaly své dlouhé nenechavé tlapy do dutiny stromu, něco bylo jinak. Ve stromě to strašlivě zahučelo, jak se včely začaly šikovat k boji. Pak zavládlo nakrátko ticho, než se s ohromným hlukem ze stromu vyřítila včelí armáda. Medvědi neměli tušení, co se to děje a začali být v panice. Ještě větší hrůzu pak měli, když je něco začalo bolestivě bodat do čenichů, očí, pysků, zkrátka všude tam, kde jim včely mohly ublížit.

Medvědi nemohli vůbec přijít na to v čem je potíž. Řvali vztekem a bolestí, ale včelí útoky neustávaly. Huňáči kolem sebe divoce máchali tlapami, ale nebylo to nic platné, včely útočily ještě urputněji a v ještě větších rojích. Nedalo se nic dělat, strachem šílení medvědi se dali na ústup a úprkem směřovali do tmavého lesa za spásou.

To se stává všem, kteří se rozhodli rušit a okrádat včely."

Mary dovyprávěla příběh, sejmula holčičce obvaz a obklad z jílu a opláchla jí ruku ve vodách jezera a po zranění nezůstala ani stopa. Trojice se vydala na cestu domů, a když děti povečeřely, uložila je chůva ke spánku.