Jak Kojot lidem oheň dal - Nahkohe

Jak Kojot lidem oheň pořídil

Byl to jeden z oněch dlouhých zimních večerů, který je jako dělaný pro vyprávění starých příběhů. Zachumlejte se do kožešin a naslouchejte:

„Bylo to před dávnou dobou, kdy jsem byl ještě mladý hoch. Cestovali jsme tenkrát s otcem daleko do východních zemí, až do kraje  vysokých hor, kde jsme strávili několik měsíců. Tam jsem od jednoho uchovávače pamětí vyslechl příběh.

Jednalo o rané věky světa. Lidé sice tenkrát oheň znali, protože čas od času v prudkých bouřích blesk uhodil do suchého stromu a zapálil ho. Jenže lidé ten oheň nepotřebovali, neboť země byla daleko teplejší a sníh a led se vykytoval toliko na vrcholcích nejvyšších hor. Tenkráte ještě žila obrovská zvířata, ale lidé je nejedli. Všude totiž rostla hojnost všelikého ovoce, ořechů a kořenů.

 Pak se něco hrozivého stalo. Nějaká strašlivá celosvětová pohroma všechno změnila. Klima se velmi ochladilo, díky čemuž mnoho zvířat vymřelo a umírali i lidé. Sníh a led se objevoval na místech, kde nikdy předtím nebyl a ovoce již rostlo jenom v létě. Muži museli kvůli jídlu zabíjet zvířata pro maso, ale nebylo ho na čem vařit a péct a lidem byla neustále zima.

Bylo nanejvýš jasné, že nyní lidé oheň potřebují, ale kdo jim ho opatří? Bylo třeba se poradit. Na společnou poradu přišel i jeden z moudrých staříků, aby pohovořil o svém vidění. Shromáždění vyložil, že praoheň se nachází v hluboké jeskyni, kde ho stráží zloduch zvaný Sistinakoo, velice prohnaný a ostražitý tvor. A nebyl na to sám. Jeden ze čtyř jeskynních vchodů hlídal on sám, zatímco druhý veliký had, třetí puma a čtvrtý medvěd. Oheň plál na kamenném podstavci uprostřed jeskyně. Kdysi se věřilo, že kdyby lidé oheň získali, byli by tak neopatrní, že by možná zapálili celý svět. Proto je tak přísně střežen.  

Jak si to shromáždění vyslechlo, nikomu nebylo do smíchu. Když se pro tuto akci nenabídl žádný dobrovolník, bylo odhlasováno, že ukrást oheň půjde liška, jelikož je chytrá a rychlá. Jenže ani to ji nepomohlo, aby ji u jednoho z vchodů nesežral had. Jenom tak tak se zachránila útěkem.

Dlouhou dobu si nikdo tento pokus netroufl opakovat. Ale jak lidé čím dál více trpěli chladem a hladem, protože sníh se šířil stále dál, muselo se něco podniknout. Byla svolána nová rada, na které vystoupil opět jeden z moudrých staříků. Ten si vzpomněl na starou legendu, která se tradovala v jeho národě. Podle ní byla kdysi v zemi ohromná dutina, ve které žily některé ze zvířat, dokonce i velicí bizoni. Poslední kdo z podzemí odešli, byli kojoti, a ti by si mohli cestu ještě pamatovat. Shromáždění poslalo pro náčelníka kojotů, a když se starý chlupáč dostavil, k všeobecnému překvapení souhlasil, že se do podzemí vydá.

Kojot se trmácel mrazivou zimou, až došel k samotným patám velehor, kde byl starý vstup do podzemí. Byl sice úplně zasypán sněhem, přesto se dal ještě najít. Pak kráčel temnotami tajných chodeb, až k samotné ohňové sluji. Jelikož znal dobře zvyky jiných zvířat, trpělivě čekal, dokud strážci neusnuli, včetně nebezpečného Sistinakooa. Potichoučku se plížil k podstavci, zapálil louč a přitom, jak se otáčel, ocasem se nebezpečně přiblížil k ohni a ten se mu vznítil. Kojot vyběhl ven a za sebou zaslechl je poplašný křik: ‚Kdo to byl? Kdo ukradl oheň!‘

Rychlý kojot se úspěšně dostal na povrch zemský, kde lidem předal oheň, jenže staří proroci měli pravdu. Lidé začali oheň zneužívat, až spálili velké prérie a hluboké lesy, takže svět byl téměř zničen. Došlo k tomu, že lidem byl oheň odebrán a svěřen byl péče starého muže, který měl dvě dcery, od kterých časem ukradl oheň zase Nanabozho, jak jsme si povídali posledně.

Od té doby se lidé o oheň zodpovědně starali a používali jen k vaření a na zahřátí a kojoti mají černé konečky ocasu.