Arbor Croche - Ki-ne-quay - Nahkohe

19. 09. 2016

Povídá se, že mezi Ottawy a Odžibweji došlo kdysi k bratrovraždě. Jednalo se o spor, který mezi sebou měli dva mladí muži, kvůli lovištím sleďů v Straits of Mackinac, který vyvrcholil zabitím Odžibweje. Podle tradice tenkrát náčelníci obou kmenů dlouho rokovali, aby tu věc nějak vyřešili. Odžibwejové navrhovali válku, zatímco Ottawové chtěli za zločin vyplatit odškodné. Nakonec obstál návrh Ottawů, kteří pak Odžibwejům odstoupili území, které je známé, jako Grand Traverse. Byl to osmdesát kilometrů široký pruh země vedoucí od Sleeping Bear, dolů k východnímu břehu Grand Traverse Bay. Od té doby měli Odžibwejové také neomezený přístup ke všem řekám a potokům na Lower Peninsula, kde byly dobré loviště bobrů, norků, vyder a ondater. Tak takhle Odžibwejové údajně získali toto území, ale je to jenom legenda.

Je pravda, že mezi Ottawy a Odžibweji došlo v posledních letech k několika násilnostem, ale to se stalo až po příchodu bělochů, kteří mezi indiány zatáhli kořalku, pod jejímž vlivem se napáchalo mnoho zla. Kdysi byly takové věci nepředstavitelné. Před padesáti lety došlo na Arbor Croche k vraždě, kdy jeden mladík zabil dívku, kterou miloval, ale nikdo nevěděl, proč to udělal. Mladý muž byl zatčen a souzen kmenovou radou, která po dlouhém rokování rozhodla, že mládenec bude vyobcován. Přibližné ve stejnou dobu zabil Wau-bau-ne-me-kee (Bílý hrom), Odžibwe ze Sault St. Mary nějakého bělocha, který mu v noci vlezl do wigvamu a hrubě se choval k jeho manželce a dětem. Indián byl bělochy souzen a v Mackinaku oběšen. Když Wau-bau-ne-me-keeho vedli na popraviště, byl tento muž šťastný, jenžto se cítil být nevinný, a smrt byla vysvobozením z jeho pohany. Že onoho bílého muže zabil, nikdy nepopíral, a jak sám říkal, v očích Velkého ducha je nevinný, protože bránil svou domácnost. Kdyby indián vstoupil do domu bělocha, byl by zastřelen a nikdo by se tím nezabýval.

Za starých časů, žili mladí Ottawové a Odžibwejové počestně. Ve vesnicích jste nenarazili na žádné nemanželské dítě, ale dnes je tento nešvar dost rozšířený. Předtím, než naši lidé přijali náboženství bělochů, nebyly kolem manželství žádné zmatky. Rodiče mládence, který byl zralý na ženění, šli za rodiči dívky, která se jim zdála vhodná pro syna. Když se obě rodičovské strany dohodly na podmínkách, předali rodiče mladíka, rodičům dívky nějaké dary a pak jí odvedli domů, kde jí předali synovi a řekli: „Tato dívka bude tvoje manželka, dokud budete žít. Starej se o ní dobře a ochraňuj jí. Buď k ní laskavý dokud žiješ!“ Mladí lidé nikdy neprotestovali, protože věděli, že je to zákon kmene. Sňatky nebyly povoleny mezi příbuznými, ani bratranci a sestřenicemi, a to dokonce i z druhého kolena. Tak to chodilo mezi Ottawy a Odžibweji v Michiganu.

Charlotte Waukazoo

Indiánským jménem Kin-Ne-Quay, byla potomkem dlouhé řady ottawských náčelníků a vnučkou věhlasného Waukazoo. Narodila se asi roku 1801 na Red River. Rodina dbala na kmenové tradice a dlouho se držela stranou od bílých. Její babička byla Francouzska, kterou indiáni vzali do zajetí a adoptovali. Po babičce měla Charlotte kudrnaté vlasy a dar výřečnosti. Jelikož ranní jezuité získali mezi Ottawy poměrně hodně konvertitů, i ona se hlásila k tomuto náboženství. Vzhledem k tomu, že měla v rodině i řadu léčitelů, ona sama byla v tomto umění velice zručná. Pečlivě se starala o vážně nemocné a kvůli bylinkám cestovala na velké vzdálenosti. Její manžel se údajně nešťastnou náhodou otrávil jedem, anebo podle jiné verze zemřel, jako další členové rodiny na neštovice.

 Kmenová rada usoudila, že by Kin-Ne-Quay neměla být sama a měla by se znovu vdát. Ona ale odmítla s vysvětlením, že mezi muži není žádný dostatečně vážený náčelník, který by se mohl přiženit do tak vážené rodiny. Nakonec jí doporučil manžela rovnou otec. Jednalo se o Nayana Mi-in-guna, syna stejnojmenného muže, který byl znám svou odvahou, jelikož holýma rukama uškrtil vlka. Charlotte se však bránila: „nemohu si ho vzít! Je to jenom chlapec (byl totiž o polovinu let mladší, než ona). Bude si hrát s mými dětmi?“ Otec namítl: „musíš si ho vzít, abys měla syna, či dceru, aby ses znovu uzdravila a měla sílu.“ Otec jí přesvědčoval po několik dní, dokud nepovolila. Provdala se na sklonku roku 1830. V srpnu roku 1833 porodila na ostrově Grand Manitoulin syna Paysona. Ženy tehdy na ostrově sbíraly ostružiny.

Rodina Waukazoo žila dlouhá léta na pobřeží jezera Winnipeg, ale jelikož tam byl život poměrně obtížný, posouvali se stále k jihu, až se usadili na Lower Peninsula, kde byl život mnohem snesitelnější. Zimy tam byly kratší, hojnější loviště zvěře a ryb a vhodnější půda pro pěstování kukuřice a zeleniny. Kožešiny prodávali společnosti Astor ve Fort Mackinac.

V Arbor Croche se o misii starali jezuité, ale indiánům se katolictví omrzelo a některé více lákalo kázaní reverenda Nelsona Smitha, který založil misii v Richlandu. Na sklonku roku 1837 společnost indiánů vedena Waukazooem a Shin-ne-kos-chem přišla z Arbor Croche, aby se s reverendem seznámili. Kněz byl indiány tak nadšen, že se naučil jejich řeči, aby se nemusel spoléhat na tlumočníka. Roku 1846 se skupina asi třiceti indiánských rodin usadila na místě dnešního města Allegan. Mezi lidmi byl „Old“ Waukazoo s manželkou, jeho syn Joseph s rodinou, další syn Peter s rodinou a Kin-ne-quay s manželem a synem. Krom Charlotty, byli všichni protestanté.

Kdy manželka reverenda Smitha otevřela školu pro ženy a děvčata, Charlotte na náboženské vyučování nechodila, ale na kurzy šití a vaření se zájmem ano. Stále ale vařila v kotlíku jídlo zvané dom-in-a-boo, jakousi polévku z kukuřic a zvěřiny nebo vepřového. Vůbec neužívala sůl, krom soleného vepřového. Ryby a brambory se často vařily společně. Squash se vařil s trochou tuku a javorovým sirupem. Jedlo se společně z jedné dřevěné mísy a naběračka kolovala postupně od jednoho člena rodiny, k druhému.

V červnu 1849, se reverend Smith a indiáni z misie přestěhovali do Northportu, který se zpočátku jmenoval Waukazooville.

Kin-ne-quay znovu ovdověla, když se její manžel smrtelně zranil při lovu. Ona si potom koupila malý pozemek, postavila malý dům, zkultivovala pole a dále se věnovala léčitelství.

U jezera se usazovalo stále více bílých osadníků, Kin-ne-quay se však bála, že to bude mít špatný vliv na indiány a dost jí znepokojovalo, když si její jediný syn hrál raději s bílými dětmi, než s indiány. Když pak zjistila, že se zamiloval do reverendovy dcery Mary, doslova jí to zděsilo. Počítala totiž s tím, že syn si vezme indiánku s dobré rodiny, aby byl rod stále silný a ušlechtilý. Rozčíleně pak reverenda napadla: „nedovolím, aby si můj syn vzal bílou ženu a stal se bílý ženský muž, který lže, krade, podvádí, pije a nosí domů cizí nemoci! Před příchodem bělochů jsme nezamykali dveře, i když jsme odcestovali na dlouhou dobu. Neznali jsme whisky. Nekradli jsme, nepodváděli, nelhali a vždy jsme drželi slovo. Ale potom co jste vy bílí přišli, museli jsme uzamknout dveře kvůli bezpečí. Museli jsme schovávat plodiny, když jsme odcestovali i na krátkou dobu. Museli jsme to hlídat s okem orla, abychom nebyli okradeni. V dávných dobách jsme řekli sousedovi, ‚moje země končí právě u tohoto kamene, a tam začíná tvoje země‘, a to slovo bylo dobré. Ale vy jste přesunuli kámen, či srazili strom a loupili naši zemi.“

Smith byl údajně ve stejném šoku, a byl neméně zděšen, že si jeho dcera začala něco s indiánem. Když pak později Charlotte usoudila, že Mary v podstatě pochází z „lepšího“ rodokmenu, než průměrné bílé dívky, se sňatkem souhlasila. I reverend musel překousnout, že si jeho dcera namluvila „divocha“, a také přikývl. Mladí se vzali 29 července 1851.

Charlotte se ráda starala o všech třináct vnuků, ale nikdy na ně nemluvila anglicky, protože to vlastně ani neuměla a učit se to s principu ani nechtěla.

Když Charlotte Ki-ne-quay roku 1884 zemřela, byla pohřbena na starém katolickém hřbitově v Cross Village.

Payson Wolfe
(1833 – 1900)

Payson Wolfe, Ottawa, byl zeť reverenda George N. Smitha, misionáře mezi skupinou Ottawů Waukazoo. Byl jediným dítětem Charlotte Waukazoo a Mieguna. Charlotte se dožila požehnaného věku, ale Miegun zemřel v Old Wing Mission když bylo malému Paysonovi teprve osm let. Byl to pravnu známého náčelníka Waukazoo.

Reverend Smith si poznamenal do svého deníku: „31. července 1851… oddal jsem devatenáctiletého Paysona Wolfea, s naší nejstarší šestnáctiletou dcerou Mary Jane. Krom náčelníkovy rodiny se obřadu zúčastnili všichni lidé z osady. Zorganizovali jsme pro ně zábavu a bylo to příjemné společenství…“

Payson Wolfe sloužil tři roky coby poddůstojník v americké armádě a bojoval v občanské válce na straně severu v První setnině michiganských ostrostřelců. Sedmnáctého června 1864 byl zajat a na tři týdny uvězněn v Petersburgu a pět měsíců v Andersonville. Z armády odešel 13 června 1865.

V lednu roku 1864, konfederační komisař pro výměnu zajatců, plukovník Robert Ould navrhl svému protějšku, aby do tábora pro zajatce Pow Camps (Andersonville) poslal lékaře a lékařské vybavení, aby se mohli starat od své krajany. Washingtonské úřady tento požadavek ignorovaly, a i když je tato žádost oficiálně zdokumentována, vláda to později popřela. Plukovník Ould vyslal své lékaře na sever, ale seveřanská vláda pro ně poslala lodě s pětiměsíčním zpožděním. Během té doby zbytečně zemřelo na tisíce vojáků. Ken Burns v knize „Civil War“ na straně 335 uvádí: „…, Abraham Lincoln nese vinu za utrpení a smrt tisíců federálních vězňů v jižanském zajetí ….“

Z deníku reverenda George Smitha: „ 20 prosince 1864 – Payson přijel asi ve dvě hodiny. Byl propuštěn společně s dalšími jedenácti sty zajatci. Odjeli ze Savannah na palubě lodi Steam Ship Constitution a přistáli v Annapolisu. Na palubě dostali civilní šaty a další po přistání. Říkali, že cestou trpěli hladem, jelikož nedostali několikrát až čtyři dny nic jíst. Byli okradeni o přikrývky, svrchníky a spali za každého počasí venku, kolikrát v několika centimetrech vody. Celá rodina se u nás sešla na večeři…

30 prosince 1864 – Payson, Mary a děti nás navštívili předvečer a povečeřeli s námi. Payson nám vyprávěl šokující příběhy utrpení z vězení… říkal, že lidé byli tak slabí, že ani nemohli udržet jídlo v žaludku… jakmile pojedli fazole, okamžitě je vyzvraceli. Jiní ty zvratky hltavě pojedli. Dušená rýže se často hemžila vzrostlými červy, ale oni to jedli, aby nehladověli…“

Grand Traverse Herald desátého února 1865, napsal: „Lewis Miller odešel ve středu ráno do Grand Rapids s třemi indiánskými rekruty z Northportu. Payson Wolfe, který byl propuštěn ze zajetí, se připojil ke svému regimentu.  

Hlášení o propuštění: „Já James S. Deland, kapitán roty „K“ Prvního michiganského regimentu ostrostřelců, potvrzují, že Payson Wolfe, byl členem mé roty… během období zajetí trpěl průjmem a kurdějemi. Měl napuchlé dásně a vypadlo mu několik zubů. Jeho nohy a ruce byly obludně napuchlé. Svaly měl tak zesláblé, že se sotva pohyboval. Z levé ruky ztratil část prstu, takže nemůže pracovat. V době nástupu do služby, byl tento voják zdravý… nyní, kdy je propuštěn, má napuchlé ruce a nohy a každou noc trpí bolesti…“

Když se Payson vrtil domů, byl na jeho počest zabit a obětován jelen. Dr. Ashton žádal pro tohoto veterána víc než rok válečnou penzi. Dr. Aston uvedl, že poraněný prst měl být amputován, ale odhalená kost porostla nezdravou tkání, takže hrozilo nebezpečí ztrácení celé paže a možná i života. Podle doktora měl nárok na penzi, jako kdyby ztratil ruku, či nohu.

Jelikož v Leelanau County přibývalo stále více bílých osadníků, indiáni se nemohli spoléhat na tradiční způsob shánění obživy. Payson pracoval na zkrácený úvazek na tchánově farmě. Také střílel holuby stěhovavé pro restaurace v Chicagu a obchodoval s koňmi. V padesátých letech žily jeho čtyři nejstarší děti u bílých prarodičů. Dohromady měl třináct děti.

Roku 1878 se Payson přestěhoval do Arbor Croche k rodině a o rok později se rozvedl. Zemřel 7. prosince 1900 a pohřben byl Cross Village v Michiganu.

Ancestry.com, Andrew J. Blackbird, Nahkohe