Čikasawové - Nahkohe

Čikasawové žili v údolí Red River, ale kolem roku 1300 se rozhodli, že opustí své domovy a vydají se na východ. Překonali Mississippi a usadili se v Chickasaw Old Field na březích řeky Tennessee. Mohlo to být kousek na západ od Huntsville v Alabamě. V roce 1700 se opět většina Čikasawů přestěhovala, tentokrát k řece Tombigbee v severovýchodním Mississippi. Tohle místo se na dlouhou dobu stalo jejich novým Chickasaw Old Field. Nějací Čikasawové se usadili i v západním Tennessee a Kentucky, západně od rozvodí řek Cumberland a Tennessee, včetně Chickasaw Bluffs, který je na dohled od řeky Mississippi u Memphisu. Ještě jiní byli v roce 1723 pozvání do Jižní Karoliny, kde si na březích Savannah River blízko Augusty v Georgii postavili domovy. Zde zůstali až do roku 1783.

Kdysi žili Čikasawové a Čoktawové pravděpodobně společně. Dokazuje to nejen stejná řeč, kterou oba národy mluví, ale také legendy. O jedné z nich bude později zmínka. Kmeny se s velkou pravděpodobnosti rozdělili během putování na východ. Nakonec se i znepřátelili.

Před příchodem Evropanů (1540) mohlo být Čikasawů kolem 15 000. V roce 1693 Francouz Tonti odhadl jejich počet na 10 000 a Iberville v roce 1702 tento počet potvrdil. Během těch roků Čikasawové stále bojovali a své ztráty nahrazovali náborem lidí z vymírajících kmenů Natčezů, Čakčiumů, Tapousů, Ibitoupů a Nappissů (Napochi). Za Čikasawy přicházelo mnoho skotských obchodníků z Charlestonu - Toriů a ti si brali místní ženy za manželky. Jejich potomkům běloši říkali “Breeds” (zrozenci?). Sčítaní lidu z roku 1837 událo počet 4 914 Čikasawů plus 1 156 černých otroků a v roce 1904 jich bylo 4 204. Nyní je Čikasawů téměř 35 000.

A nyní k oné legendě od které se pravděpodobně odvozuje i název kmene. Takže kdysi dávno žili dva bratři, Chisco a Chacto. Oba dva žili společně a stali se předky dvou velkých národů, Čikasawů a Čoktawů. Podle Čoktawů jsou Čikasawové “Ti, co odešli nedávno.”

Jiné názvy jaké používali ostatní kmeny a Evropané: Ani-tsiksu (Čerokís), Flat Heads (Angličané), Kasahaunu (Yučiové), Tchaktchan (Arapahové), Tchikasa (Kríkové), Tcikasa (Kansové), Tetes Plates (Francouzi), Tikaja (Quapawové), Tsikace (Osedžové).

Čikasawové patří do muskogeanské jazykové rodiny.

V minulosti se kmen nedělil. Ke změně došlo až při stěhování do Oklahomy. Tehdy se rozdělili na tři části, pojmenovaných podle svých náčelníků: McGilvery, Sealy, a Tishomingo.

Toto jsou názvy vesnic Čikasawů: Ackia (Akia, Old Town), Alaoute, Amalahta, Apeony (Apeonne), Apilefaplimengo, Ashukhuma, Ayebisto, Chatelaw, Chesafaliah, Chinica, Chopoussa, Chucalissa (Big Town, Chocolissa, Chokkillissa, Chukwillissa), Chukafalaya (Choquafaliah, Long Town, Old Pontotoc, Tchoukafala), Chula, Coppertown, Couiloussa, Etoukouma, Falatchao, Gouytola, Hummalala, Hussinkoma (Red Grains), Hykehah, Latcha Hoa Run, Ogoula-Tchetoka, Onthaba-atchosa, Ooeasa (Wiaca – někde na Upper Creek), Oucahata, Oucthambolo, Outanquatle, Phalachehs, Pontotoc, Shatara, Shiokaya (Stand-by-it), Tanyachilca, Taposa, Thanbolo, Teshatulla (Post Oak Grove, Post Oak Town, Techatulla), Tokshish (McIntoshville), Tuckahaw, Tuskawillao, Tuskaroilloe, and Yaneka.

Čikasawové byli hrozivý válečnicí, kteří neměli s nepřáteli žádné slitování. Významně pomohli Britům k vítězství nad Francií. Mluvilo se o nich jako o neporazitelných a Evropané jim říkali “Spartané z dolního Mississippi”. Britové si jejich náklonnost získávali pravidelným přísunem pušek a střeliva. Také dohlíželi na to, aby se nespojili s Francouzi a jejich spojenci. A Čikasawové Francouzům působili velké potíže a těžce ochromovali jejich obchod.

Způsob jakým stavěli města se od okolních kmenů lišil. Byla to sídliště táhnoucí se podél břehů řek, 10 až 15 mil do dálky a 4 míle do šířky. To je účinně chránilo před infekcemi, které se jinak rychle šířili v hustě zalidněných vesnicích. Do 18. století zpravovali Čikasawové sedm velkých měst. Každé z nich mělo na těžko přístupném místě pevnost, do které se během války shromaždovali lidé. Byla tam i obřadní rotunda.

S moundy neměli nic společného, sice jim říkali “pupky”, ale postavil je před nimi někdo jiný.

Každá větší rodina vlastnila dva domy. Jeden letní a druhý na zimu. Letní domy byly pravoúhlé. Měly štítovou střechu, krytý vchod a terasu. Naproti tomu zimní byly kruhové a napůl zapuštěné do země. Kostra se skládala z pleteného proutí vymazaného blátem. Byly to pevné, kvalitní a teplé stavby, které jim záviděli i evropští obchodníci. Během 19. století už stavěli stejné sruby jako američtí hraničáři.

Čikasawové byli lovci a válečnici. Zemědělstvím se zabývali jejich ženy. Je zajímavé, že vzrůstem převyšovali své sousedy. Oděvy vyráběli z jelenice. Pro muže bederní roušky a krátké jednoduché šaty pro ženy. Ze stejného materiálu zhotovovali i vysoké mokasíny, výborně chránicí nohy ve vysokém porostu. V zimním chladném počasí se zahalovali do bizoních plášťů. Válečníci, kteří se nějak proslavili mohli nosit plášť z labutího chmýří. Vlasy nosili dlouhé a v období války si bojovníci specielně upravovali chocholky, jako skalpovací kadeř. Válečné malování se různilo podle rodů. Podobně jako někteří jejich sousedé, zplošťovali nemluvňatům čela a proto jim Francouzi říkali Tetes-Plattes – Ploché hlavy. Stejně nazývali i Čoktawy a Katawby, což působilo zmatek v jejich historických záznamech.

Jednotlivé rody a vesnice Čikasawů byly na sobě nezávislé. Výjimkou byla obranná válka do které šel národ společně. Každá vesnice měla svého Minky – náčelníky. Předsedal jim Nejvyšší Minko – jehož úřad byl dědičný podle rodové linie tzv. milované rodiny. Mezi jihovýchodními kmeny bylo běžným zvykem, že nejvyšší náčelník v radě nikdy nemluvil, ale měl svého “mluvčího” tishu minko. Rody měli od sedmi do patnácti totemů uspořádaných matriarchálně. Vstupovat do manželství mohli pouze dvojice, které nebyli stejného rodů. Manželství bývalo převážně monogamní, ale občas se stalo, že si muž vzal i sestru své ženy. Manželé dětí nevychovávali. O děvčata se starala matka a o chlapce její bratr (strýc). Ten byl zodpovědný za výchovu a výcvik mladých válečníků. Ta započala už v útlém dětství, kdy bylo mimčo zabaleno do kůže z pumy. Cizoložství, zvláště u žen se mezi lidmi odsuzovalo a dívka, která měla nemanželské dítě byla hanbou celé rodině. Vdova musela čekat čtyři roky než se mohla znovu vdát. Pro muže podobné omezení neexistovalo.

Čikasawové věřili v Nejvyššího Stvořitele a na dobré i zlé duchy. Věřili v posmrtný život a na rozdíl od sousedů, své mrtvé pohřbívali čelem k západu. Pro zdraví užívali “černý nápoj” (vyvolával zvracení a průjem), kterým očišťovali tělo. Oblíbeným sportem Čikasawů byla jistá kontaktní míčová hra, která byla dost surová a hrávala se každé léto. Byla to celodenní záležitost a účastnilo se ji stovky hráčů.

Před příchodem Evropanů chodili Čikasawové pěšky, anebo se plavili po řekách na káních. První koně získali od Šavanů v Bledsoe’s Lick někdy v půli 18. století. Koně používali hlavně k dopravě jeleních kůží do britského Charlestonu. Sami později vyšlechtili plemeno tzv. Čikasawského koně, který byl vytrvalý a trpělivý. Do války se jim kůň nehodil, protože krajina byla hustě zalesněná a rychlejší přesun válečníků probíhal pěšky, nebo na kánoích. Byli znamenití plavci a žádná řeka pro ně nebyla překážkou. Byli rychlí a vytrvalí běžci.

Výcvik čikasawských bojovníků byl tvrdý srovnatelný s drilem dnešních elitních jednotek. Čikasawové válčili v malých (30 až 50 mužů) skupinách, které se rychle a tiše přesouvaly a pak překvapivě a prudce udeřili. Do útočné války nebyl nikdo nucen, byla to soukromá věc, ale obrany vesnic se účastnili všichni. Čikasawové věřili, že duch mrtvého válečníka navštěvuje příbuzné tak dlouho, dokud nebude pomstěn.

Vraťme se ještě na chvíli k jejich dávnému putováni. Podle tradice přišli na jihovýchod někde ze západu a když se vydali na cestu, tak každou noc zarazil kněz do země speciální hůl, která určovala směr putování. Druhý den byla tyč vždy nakloněna určitým směrem podle kterého se vyrazilo dál. Tyč stále ukazovala na východ. Překročili Mississippi a dorazili až k řece Tennessee, k místu, kterému se dnes říká Huntsville v Alabamě. Zde tyč zůstala stát zpříma, což bylo znamení, že zde mají zůstat. Není jisté kdy se tak stalo, ale když sem dorazila výprava Hernanda De Sota v prosinci roku 1540, bylo zřejmé, že zde sídlí už dlouhou dobu. Španělé si léčili zranění z bitvy, kterou svedli s Mobily. Psychicky na tom nebyli moc dobře, překvapila je zuřivost s jakou se u domorodých válečníků ještě nesetkali. Navíc neobjevili žádné zlato a docházelo k dezercím.

Ještě donedávna postupovali De Sotovi muži krajinou sebevědomě a podrobovali si jeden kmen za druhým. A nyní tohle! A to ještě nepotkali Čikasawy. Ti je uvítali sprškou šípů a Španělé museli ustoupit. Naneštěstí se jim podařilo zajmout několik čikasawských rukojmích, které použili k vydíraní. V prvé řadě potřebovali jídlo, které jim kmen neochotně poskytl, ale rodina a kmenová pouta byla pro ně prvořadá. Situaci zhoršila nadcházející zima. Španělé si vybudovali tábor a bylo jasné že toho roku už neodejdou. Příměří bylo vrtkavé a Čikasawové hledali způsob jak vetřelce vypudit. Nabídli se, že jim pomohou potrestat Čakčiumy, kteří nezaplatili tribut. De Soto souhlasil a sestavil jednotku třiceti kavaleristů a osmdesáti pěšáků, kteří měli vyrazit na Čakčiumy. Takto neopatrně De Soto rozdrobil své síly. Vojsko našlo město Čakčiumů prázdné a v předtuše, že se jedná léčku se raději stáhli zpět do tábora. Zbytek zimy pak proběhl bez vážnějších incidentů.

Někteří Čikasawové, kteří navštívili tábor Španělů ochutnali pečené vepřové. Armáda se starala o stádo vepřů, které sloužilo jako železná zásoba v případě nouze. Čikasawům vepřové moc zachutnalo a neviděli nic špatného na tom, když si nějaké vepříky přivlastní. V očích Španělů to však byl těžký zločin. Tři zloději byli chyceni a dva z nich popravení. Třetímu odsekli ruku a poslali jej domů. Za trest ještě Španělé vyrabovali jedno ze sousedních měst. Náčelníci byli ještě trpěliví a čekali na jejich dobrovolný odchod, k němuž mělo dojít v březnu. Před odchodem si Španělé poručili, aby jim Čikasawové poskytli dvě stě mladých žen, které měli sloužit jako nosičky a pro “jiné účely”. Minkové vzkázali, že na jejich žádost odpoví brzy. A jak řekli, tak udělali. Ještě téže noci napadli tábor s prudkostí jim vlastní. Založili řadu požárů a způsobili v řadách Španělů značnou paniku. Samotný De Soto unikl smrti jenom o vlásek. V kritickém okamžiku se sním utrhlo sedlo a on spadl na zem, což mu zachránilo život. Čikasawové se vytratili stejně tiše jako kouř ze spálenišť a Španělé počítali ztráty. Byly značné. Dvanáct mužů padlo. Ztratili padesát sedm koní a čtyři sta drahocenných vepřů. Nejhůř nesli ztrátu proviantu, oblečení a zbraní. Výprava byla před zhroucením. Ale kuráž, která byla pro tehdejší conquistadory tak příznačná, tu neztratili. Začali systematicky ustupovat a Indiáni jim to patřičně ztrpčovali. Zoufalí a téměř nazí dorazili k opuštěné vesnici Čikasawů, kde si narychlo zřídili provizorní kovárnu, aby mohli opravit výstroj a výzbroj. Poté co nejrychleji opustili zemi Čikasawů. Pozdější španělské výpravy se jejich zemí pečlivě vyhýbali.

Trvalo dalších 130 let , než sem přišli další Evropané. Byla to francouzská výprava pánu Le Salleho a Tontino, která poblíž Memphisu v roce 1682 narazila na čikasawskou vesnici. Nakonec se museli v osadě Indiánů poněkud pozdržet, protože La Salle onemocněl. Pak se ještě v okolních lesích ztratil jeden z členů výpravy, Pierre Prudehomme. Zatímco jej někteří hledali, druzí vystavěli malou pevnost, kterou pojmenovali po hledaném - Fort Prudehomme. Základna měla fungovat jako zásobovací stanice pro další výpravy směřující na jih. Prudehomme byl po deseti dnech konečně nalezen, vyhublý na kost, ale živý. Po jeho zotavení výprava odcestovala k Mexickému zálivu. To bylo vše, co se tehdy mezi Francouzi a Čikasawy odehrálo.

Jiné už to bylo s Angličany. V roce 1670 sem přicestovalo 150 osadníků a vybudovalo město Charleston u ústi řeky Ashley. Angličané zde chtěli založit plantáže a rozjet obchod s okolními kmeny. Jenže na nově zbudovaných farmách chyběli pracovní síly a obchod s otroky ovládali konkurenti z Virginie. Nápomocní jim byli Čerokís.

V roce 1685 založil charlestonský obchodník Henry Woodward na Upper Creek v severní Alabamě obchodní stanici a s Čikasawy dojednal obchodní podmínky. Další stanici založil Thomas Welch u Jean Couture a Francouzi museli zanechat obchodu s Quapawy na Arkansasu a opustili i Arkansas Point. Čikasawové vytušili, že na tomhle podniku mohou něco vydělat, a tak se činili. Žel na úkor sousedů. Tenkrát ještě nebyli kolonizaci ohrožení, takže vycházeli Angličanům vstříc.

Když si poddaní Ludvíka XIV uvědomili, že jim na jihu Britové, těžce zatápějí, poslali tam jezuity Francoise Joliet de Montigne a Antoina Daviona. Davion navštívil několik čikasawských vesnic, ale nikde jej nepřijali. Jak sám vysvětloval, bylo to tím, že zde působili britští protestante. Čikasawové dále terorizovali kmeny v regionu a Francouzská přítomnost jim byla nepříjemná. O to více, když Davion u Tuniků založil misii. Tunikové byli totiž oblíbeným cílem čikasawských raidů. Francouzi ještě založili poblíž Biloxi Fort Maurepas, což se prokázalo jako prozíravé. Netrvalo dlouho a proti proudu Mississippi si to šinula britská loď. Francouzi na ni narazili celých sedmdesát mil od ústi řeky. Lodi velel sveřepý kapitán Lewis Bond a hledal nějaké vhodné místo pro založení osady. Iberville nechal okamžitě vybudovat čtyřicet mil od ústí další pevnost, Fort Mississippi, která měla chránit řeku před britskými plavidly. Od roku 1702 se hlavní základna Francouzů přemístila do Fort St. Louis v Mobile Bay, která fungovala až do založení New Orleans v roce 1718. I když byla francouzská vojenská síla na jihu slabá, měli Francouzi na rozdíl od Britů k domorodcům jiný přístup. Nešlo jim o zotročování, ale o obchod a kůže. Toho rozdílu si Indiáni pochopitelně všimli a Francouzi jim byli přijatelnější, o to více, že od nich mohli získat pušky na obranu před Čikasawy. Jenže možnosti Francouzů byly omezené. Svým partnerům mohli poskytnout všeho všudy pouze 50 až 100 pušek, a to bylo proti osmi stovkám, které vlastnili Čikasawové málo. Iberville ani nechtěl, aby se na jihovýchodě stalo to, co před léty u Velkých jezer, když vypukla Bobří válka (1630-1700) a závody ve zbrojení. Iberville raději povolal Henriho de Tonti, aby se pokusil s Čikasawy jednat mírovou cestou. Tonti vesnice Čikasawů navštívil a připomínal jim, jak se před léty přátelsky vítali s jeho krajanem La Sallem. Následně pozval všechny významné Minky kmene, aby se setkali s Ibervillem osobně. Přizvání byli i náčelníci jiných kmenů.

Čikasawové pozvání přijali, jenže do Mobile se mohli dostat jedině přes území Čoktawů, a ti je neměli rádi, protože jim Čikasawové zabili během posledních let přes dva tisíce lidí a stejný počet odvedli do otroctví.

Jiná možnost byla jít do Mobile oklikou, ale ani to nebylo bezpečné. Tonti si moc přál, aby náčelnici přišli co nejrychleji, a tak požádal Čoktawy alespoň o dočasné příměří. Žel zrovna tou dobou táhla na Čoktawy válečná společnost Čikasawů. Taková byla doba, staré tradice neplatili a kvůli zisku nevěděla jedna část kmene, co dělá druhá. Nakonec musel Čikasawy do Mobile doprovodit osobně Tonti. Během jednání nabídnul Iberville Indiánům obvyklé dary a pak jim pohrozil, že pokud budou s Brity spolupracovat, přijdou o svou zem, a že Francouzi vyzbrojí všechny přátelé a poskytnou jim zboží za dobré ceny. Čikasawové nabídku přijali a dovolili, aby se u nich usadil misionář St. Michel, který se měl údajně učit řeči Čikasawů, ale popravdě měl dávat pozor na obchod.

Je jasné, že si to Britové nenechali líbit. Obchodníci snížili ceny a více navštěvovali čikasawské vesnice. Získali na svou stranu Alibamy z horního toku Upper Creeku, kterým se podařilo z Mobile vylákat nějaké Francouze a zabít je. Přesto vše se většina Čikasawských předáků snažila své slovo dané Francouzům dodržet. Pak se kmen rozdělil na dvě frakce. Pro-britští Čikasawové obnovili své otrokářské výpravy a křehký mír se rozpadl. Čoktawové se rozčílili a vyzvali Ibervilleho aby něco podnikl. Ten se o to skutečně pokusil, ale zanedlouho naneštěstí podlehl žluté horečce.

Po něm se velení na jihovýchodě ujal jeho bratr Jean Baptiste Le Moyne d' Bienville, muž, který neměl od slov daleko k činům. Na čikasawskou zradu zareagoval rázně. Čoktawům bylo uneseno dalších čtyři sta padesáti lidí, a tak jim poskytnul pušky.

Kvůli otroctví se proti Angličanům brzy postavili Tuskarorové a po nich Yamasiové. Po těchto válkách (1717) se obchod s otroky rozjel nanovo až v roce1722, ale lov nebyl pro Čikasawy tak snadný jako dřív. Postižené kmeny byly vyzbrojené francouzskými puškami, a tak čikasawské nadšení pro tento druh “podnikání” ochladlo. Ubránili se jim dokonce i nebojovní Kaddové ze západní Louisiany. Čikasawům nebylo zrovna nejlépe. Kolem nich sami nepřátelé a přátelé je nechtěli znát. Mezitím se v regionu stala důležitou obchodní komoditou jelení kůže. Hovězí stáda zničila epidemie a kůže bylo nedostatek. Začal hon na vysokou. Podobalo se to tomu, co se o sto padesát let později dělo na Velkých Pláních při vybíjení Bizonů. Zvěře ubylo a lovci začali překračovat hranice svých loveckých teritorií.

Vraťme se, ale zpět k válce Yamasiů, během niž Bienville zorganizoval partizánskou válku Čoktawů proti britským obchodníkům. Válečnici měli operovat na tzv. Trader’s Path - Stezce obchodníků, která vedla přes území Čikasawů, divočinou z Charlestonu na západ do Augusty a Coosa River. Vyhnula se francouzským državám a pokračovala podél řeky Tennessee do Muscle Shoals, dál k vesnicím Čikasawů. Za tuto “práci” dostávali Čoktawové zaplaceno zbožím a odměny za každý nepřátelský skalp. Bienville si myslel, že tak zastraší i Čikasawy, ale dopadlo to naopak. Čikasawům se to nelíbilo a s Angličany upevnili vztahy. V roce 1720 dokonce zabili i nějaké francouzské obchodníky obviněné ze špehéřství. Smrt obchodníku dala podnět k tzv. “Tiché válce”, kterou pak Francouzi vedli proti Čikasawům, ale používali přitom ruce Čoktawů. Přepady se opět zaměřili na Stesku obchodníků a Čikasawové vykopali oficiálně válečnou sekeru. Začala První válka Čikasawů (1720-25). Francouzi vyzbrojili Čoktawy a poslali je proti nepřátelským vesnicím. Ty však byly nedobytné. Naopak Čikasawům se podařilo ochromit francouzské spojení s Kanadou a působili velké škodu jejich koloniím a vesnicím Čoktawů. Angličané Čikasawům navrhli, aby s Čoktawy uzavřeli mír a válkou unavení Čoktawové v roce 1724 souhlasili. Francouzi na jihu ztratili svého nejlepšího spojence.

Uprostřed toho dění přijalo čtyřicet čikasawských rodin ze Squirrel King nabídku usadit se na Savannah River, kde měli Angličany chránit před nájezdy ohijských kmenů. Tam zůstali až do roku 1783. Pak byla jejich půda v Georgii zabavena a oni odešli do Pensacoly. Po krátkém čase stráveném na Upper Creeku se v roce 1786 většina z nich vrátila do Mississippi.

Francouzi brzy poznali, že válčit s Čikasawy není žádná legrace. Jejich bojová taktika byla skvěla a pevnosti byly postaveny tak důkladně, že je nebylo možné dobýt ani tehdejšími moderními zbraněmi. Francouzům se ještě podařilo přemluvit Wabašské kmeny, aby Čikasawy napadali, ale nebylo to dobré. V odvetných akcích způsobili Čikasawové kmenům v Illinois a Indianě vážné ztráty. Blokáda cesty do Kanady přiváděla Francouze šílenství. Rozhodli se, že s nimi řádně zatočí. V roce 1736 vytvořili dvě armády, které měly vést koordinované tažení čikasawskou zemí. Severní armáda pod vedením majora Pierra d'Artaguette vypochodovala s Fort de Chartres (Kaskaskia, Illinois) a skládala se z třiceti vojáků řádových vojsk, sta členů milice a asi tři stovek Illinoiů, Weů a Piankašawů. Indiány vedl náčelník Chicagou z kmene Illinois. Jižní armádu sestavil Bienville, který velel šesti stovkám Francouzů a tisícovce věrných Čoktawů od Tombigbee River. Armáda měla vytáhnout z Mobile a udeřit na Čikasawy z jihu.

Termín útoku byl naplánován na konec března, kdy se měly obě armády setkat u hlavního města Čikasawů, Ackie (Tupelo v Mississippi). Artaguette vyrazil z Fort de Chartres na konci února podle termínu, ale Bienville musel počkat až do začátku dubna. Zdržely ho totiž nečekaně prudké deště a liknavost Čoktawů. Navíc čikasawská blokáda Mississippi bránila komunikaci mezi oběma armádami, takže se správa o Bienvilleho zpoždění dostala k Artaguettemu příliš pozdě. Ten postupoval dolů po Mississippi hladce a k Chickasaw Bluffs (Memphis) dorazil v březnu. Tam vystavěl malé zásobovací pevnůstky. Zprávy od Bienvilleho nepřicházeli a po třech týdnech došly severní armádě potraviny. Artaguette stál před těžkou volbou, buď se vrátí do Illinois, anebo zaútočí na vlastní pěst. Rozhodl se pro útok. V zásobovacích pevnůstkách zanechal pětadvacet mužů a vyrazil proti čikasawské vesnici. Postup byl namáhavý, jelikož  přepravě těžké techniky bránilo hluboké bahno.

Čikasawské hlídky a zvědové pečlivě pohyb nepřátel sledovali. Artaguette podnikl první útok 25. března. Dobře opevněnou vesnici začal obstřelovat křížovou palbou, ale mezitím je z boku napadlo čtyři sta Čikasawů. Illinoiové, Weové a Piankašawové se z bojiště stáhli a nechali Francouze svému osudu. Ti následovali jejich příkladu, ale sedmnáct jich padlo do zajatí, včetně Artaguetteho, Vincennese a pátera Antoine Senata, který pečoval o zraněné.

Čikasawové se zprvu o vězně starali dobře, protože je chtěli Francouzům vyměnit za koně, ale sotva se dozvěděli o postupu jižní armády, jejich laskavost ochladla. Artaguetteho zabili a ostatní muže upálili zaživa.

Bienville vytáhl z Mobile druhého dubna a zpráva o neštěstí severní armády se k němu dostala až během cesty. 20 dubna vystavěl na hranicích země Čoktawů, dvacet mil pod soutokem Noxubee Creek a Tombigbee, Fort Tombecbe. Bienville chtěl napadnout Ackii, ale stejně jako jeho kolegům mu v postupu bránilo bahno. Armáda byla na cestě až do pozdního května a do té doby se Čikasawové dobře připravili. Měli navíc dostatek munice, kterou ukořistili předešlé výpravě. Jedině v čem měl Bienville výhodu, byla velikost a válečná zkušenost jeho vojska.

Bienville začal těžkou palbou obstřelovat opevnění vesnice, které nakonec prolomil. Řádoví vojáci oblečení do těžkých vlněných vest, které jim chránily trup před kulkami, postupovali skrze hradby a vrhali granáty na opevněné domy. Obránci však cílenou palbou mířili na jejich nechráněné nohy, a tak je vyřazovali z boje. Navíc od samotných granátů padlo více Francouzů, než Čikasawů. Padlo také mnoho důstojníků, nastal zmatek a vojsko začalo ustupovat. Nakonec v panice prchli. Krom stovek zraněných, napočítali Francouzi i sedmdesát padlých. Armáda se vrátila do Fort Tombecbe. Ztráty Čoktawů pravděpodobně dosáhli stovky. Táto porážka byla nejhorší jakou kdy Francouzi utrpěli ze strany Domorodých obyvatel. Byla to urážka francouzské vojenské cti, dluh, který bylo nutné rychle splatit.

Na severu mezitím docházelo k neustálým střetům mezi Čikasawy a pro-francouzskými kmeny od Ohia. V roce 1739 byl Bienville připravený vyrazit nanovo, tentokrát s armádou dvakrát větší než minule. Jako předtím jej měla podpořit severní armáda čítající čtyřicet mužů pravidelné armády a sto Illinoiů z Fort de Chartres pod velením Alphonse La Buissonniere, který nahradil padlého Artaguetteho. Bienville tentokrát dohlédl na to, aby se vojska bezpečně spojila dříve než dojde k útoku. K tomu měli posloužit přepravní lodě z New Orleans. V srpnu vystavěl Fort Assumption, která měla sloužit jako zabezpečovací základna. Ale i tentokrát pomohlo Čikasawům počasí, silný déšť proměnil terén v nepropustnou blátivou kaši. Francouzům začali ubývat zásoby. Jediné k čemu se nakonec Francouzi zmohli, byl ne moc zdařený útok Pierra de Celeron a jeho šest stovek Kanaďanů a Indiánů na jednu z vesnic, kde zajali několik rukojmí.

Čoktawové nebyli válkou nikterak nadšení a snad by raději obchodovali i Angličany. Náčelník východních Čoktawů - Červená bota sjednal s Čikasawy separátní mír. Francouzi se obávali, že je opustí západní Čoktawové. Bienville spěchal na jih, aby tomu zabránil. V únoru přicestovali zástupci Čikasawů do Fort Assumption, aby se s Francouzi dohodli na uzavření míru a Bienvillemu nezbývalo než souhlasit, ale vydobyl si alespoň jeden ústupek, a to opětovné otevření vodní cesty po Mississippi. Bienville pak opouští Fort Assumption a vrací se do New Orleans, kde upadl v nemilost. V jeho postavení jej nahradil markýz de Vaudreuil.

Čikasawské vítězství, ale nebylo levné, během těch let zemřela třetina populace. V roce 1743 nabídli Vaudreuilovi spolupráci, ale ten jim oznámil, že by museli skončit s obchodem s Brity a podřídit se francouzské koruně. V té době Francouzi ještě stále vypláceli odměny za každý čikasawský skalp a čikasawského otroka. Jinak pozice Francouzů v Americe slábla. Slábla i jejich podpora domorodým kmenům, čehož využili Čikasawové a společně s Čerokís vyhnali z Cumberland Basin Šavany(1745).

Mezi Čoktawy vyústili frakční třenice k vraždě náčelníka Červené boty (1750) a pro-francouzské křídlo získalo převahu. Čoktawové zase proti Čikasawům pozvedli zbraň, ale proti čikasawsko–čerokíjské armádě neměli šanci. Roku 1750 utrpěli drtivou porážku a na sebevědomí posílení Čikasawové obnovili loupeživé otrokářské nájezdy (1752). Vaudreuil vyslal nahoru na Tombigbee sedmi set člennou armádu. Armáda postupovala stejným směrem jako v roce 1736 Bienville a stejně také po neúspěšném útoku ustupovala. V roce 1752 chtěli ještě jednou proti Čikasawům vytáhnout, ale mezitím prohráli Francouzsko-indiánskou válku (1755-63) a jejich moc byla zlomena. Britové mohli ovládnout ohromné území na východním břehu Mississippi a tam jejich zájmy podporovali Čikasawové.

Pak přišla Americká revoluce a vítězní Američané byli daleko více hladoví po

nové půdě, než jejich předchůdci.

Mezi Čikasawy žilo mnoho míšenců – potomků skotských obchodníků, kteří měli mnoho společného se svými otci, touhu po majetku a moci. Mezi takové lidi patřila i rodina Jamese Logana Colberta, usilující o první místo v kmenové hierarchii. Příchod amerických hraničářů viděli jako hrozbu. Proto nechali v roce 1755 do Chickasaw Fields dopravit tři tisíce liber střelného prachu. Samotní Čikasawové se válce bránili, ale nakonec podlehli a vyrazili proti Američanům v Georgii a Karolině. Válčili i po boku ohijských proti Miči Malsům v Kentucky na řece Ohio. Ale samotné Kentucky umožnilo Američanům vpadnout do údolí Mississippi. V únoru roku 1778 proklouzl James Willing se sty muži čikasawskou blokádou na Mississippi a přepadl osady Natchez a Wallnut Hills.

Čikasawové od Mississippi a Savannah River se účastnili bitvy o poslední britskou baštu v zátoce, ale podlehli přesile. V roce 1781 byl Detroit a země Čikasawů jediným územím pod britskou kontrolou. Čikasawové válčili i proti Španělům, kteří pomáhali Američanům. Čikasawům se podařilo zadržet celou španělské výpravu, jejíž členkou byla i manželka guvernéra Missouri. Španělé museli požádat o pomoc Kikapůje. George Rogers Clark nechal v západním Kentucky vybudovat Fort Jefferson, aby chránil místní osadníky a zároveň přerušila čikasawskou blokádu Mississippi. Čikasawové pevnost napadli a čtyři dny ji obléhali. I když Jefferson nedobili, musel byt stejně vyklizen.

Díky tomu, že mezi Američany a Čikasawy došlo jenom k nepatrným srážkám, ve kterých nepadlo moc lidí, byly podmínky pro vyjednaní míru snazší. V listopadu 1783 se zástupci obou stran sešli ve French Lick blízko Nashville. Čikasawové souhlasili, že ze své země vyženou potomky Skotů – Breeds a propustí americké zajatce. Američané naopak slíbili, že z jejich domoviny vykážou všechny nelegální usedlíky.

Breeds odešli ke Kríkům a nabídli Španělům spolupráci. Čikamaugové (Čerokís) z Dragging Canoe se přidali také, i když dříve v Tennessee bojovali za Američany. Zlákat se nakonec nechali i nějací Čikasawové vedení Ugulaycabem (Vlčí přítel). Američané všemu přihoršili, když Čikasawům zabavili nějaké pozemky, jako pokutu za dřívější spolupráci s Brity.

V roce 1784 postihla Čikasawy epidemie spalniček. Skoro polovina obyvatel Dlouhého města zemřela, včetně mnoha Minků. Náčelník Piomingo měl rázem větší moc, kterou hodlal uplatnit při jednání s Američany v Hopewellu. On a Mingatuska podepsali 10. ledna 1786 první oficiální smlouvu mezi Čikasawy a Spojenými státy. Byly dohodnutý hranice, které se v podstatě nezměnili. Jedinou výjimkou bylo povolení postavit americkou obchodní stanici na řece Tennessee. Se Španěly pak podepsal smlouvu náčelník Ugulaycab a hrozilo, že se národ rozdělí. Čikasawové však dobře věděli, že v jednotě spočívá jejich největší síla.

Piomingo dovolil , aby se u nich usadil americký obchodník William Davenport, ale Breed McGillvray žádal, aby byl Američan vypuzen. Když ho Piomingo nevyslyšel, poštval proti Čikasawům Kríky. Ti pak napadali čikasawské lovce a obchodníky, kde to jen šlo, a specielně se zaměřovali na členy Piomingovi frakce. Kríkové převyšovali Čikasawy 5:1 a McGillvray si myslel, že je vše jasné.

Piomingo chtěl svou moc upevnit a začal se ucházet o přízeň Američanů a dokonce požádal prezidenta Washingtona o zbraně. Piomingo se před tím od McGillvraye naučil jak se s bělochy jedná a proto poslal do Kentucky padesát válečníků, aby podpořil armádu generála St. Claira. Jeho porážce zabránit nedokázali, přesto poskytli Američanů cennou podporu při ústupu. Bez ni by ohijské kmeny St Claira úplně rozprášili. Piomingo si zasloužil vytoužený vděk Kongresu a navíc také zbraně a jiné dary.

V Ohiu si Čikasawů všimli Kikapujové, kteří pak číhali v západním Kentucky na jejich lovecké výpravy. Mezi oběma národy došlo k válce a Čikasawové pronásledovali Kikapůje po celém toku Ohia. Nakonec udělal v Ohiu “pořádek” “Šílený Wayne”. Poté se mohl Kongres věnovat jižním kmenům. V jižním Teritoriu se ujal vedení Úřadu pro Indiánské záležitosti, v roce 1790 William Blount. V srpnu 1792 sezval všechny významné jižní kmeny - Čikasawy, Čoktawy, Čerokís a Kríky - do Nashville k velké poradě. Chtěl všechny přítomné ujistit, že navzdory španělským pomluvám “Američané nepotřebují žádnou indiánskou půdu. Spojené státy mají dost své vlastní země …” Pak Blount všem představil Piominga a jeho střelce a poukázal na to, jaký užitek mohou všichni mít se spolupráce s vládou. Smlouvy jsou připraveny. Piomingo sice podepsal, ale smlouva nebyla nikdy ratifikována. Místo toho došlo zase násilí. McGillvray dal příkaz zaútočit na Piominga a také na americké pohraničí podél Cumberlandu. McGillvray však nečekaně v únoru roku 1793 zemřel, ale Kríkové válčili dál. Týž měsíc zaútočila záloha Kríků na čtyři čikasawské lovce nedaleko Dlouhého města. Když se lovcům podařilo z léčky vyváznout, padli do rukou druhého přepadového oddílu. Piomingo útočníky nepronásledoval, ale vyhlásil Kríkům oficiální válku. Američané mu poskytli podporu a dodali Čikasawům pět set pušek, spoustu střelného prachu, dvě tuny olova a čtyři tisíce křesadel. Bylo dodáno i mnoho nářadí na údržbu a opravu zbraní a jako bonus sto sudů whisky.

Piomingo zaútočil na kríkské vesnice a válka nabírala na prudkosti. Španělé si uvědomili, že se jejich křehké nárazníkové pásmo rozpadá, a proto pozvali všechny velké kmeny k jednání do Fort Nogales (Natchez v Mississippi). Piomingo pozvání odmítnul, s tím, že zachová věrnost Američanům, ale nabídl se, že by se ujal zprostředkování míru. Ten zase nechtěli Američané, protože válka jim otevírala dveře na Západ. Bylo stále dusno. V roce 1795 vytáhli proti Piomingově Dlouhému městu s neobvykle velkou výpravou o počtu 1 200 bojovníků Kríkové. Zvědové včas nahlásili, jaké nebezpečí městu hrozí a Čikasawové se připravili na boj. Bylo jich však žalostně málo. Ve vesnici bylo pouhých 200 válečníků. Na pomoc jim přišli američtí hraničáři z Tennessee. Bylo jich 45 a velel jim kapitán David Smith. Když Kríkové dorazili k městu, obklíčili jej. Netušili však, že se většina obránců z pevnosti vytratila a když se Kríkové připravovali k boji, napadli je Čikasawové s takovou zuřivostí, že donutili celé vojsko Kríků k panickému útěku. Tehdy padlo přes 40 Kríků a 200 jich bylo raněno. Čikasawové ztratili pouze pět válečníků!

Bitva ovlivnila další průběh války. Kríkové nakonec v prosinci požádali o mír. Až na ojedinělé šarvátky, válka skončila roku 1798.

Posléze Španělé vrátili Louisianu Francii a ukončili spolupráci s Indiány. V roce 1796 zemřel Piomingo a Tennessee se stalo členem Unie.

Vraťme nyní trošku nazpět a podívejme se jak se vyvíjeli vztahy mezi Čikasawy a jejich sousedy na severozápadě. Když ve dvacátých letech upadl obchod s otroky, přeorientovali se Čikasawové na obchod s jeleními kůžemi. Jenže vysoká zvěř rychle mizela, takže lovci museli jít na sever ke Cumberland Plateau v jižním Illinois, nebo na západ do východní Oklahomy. Tam žili Quapawové, kteří se kdysi s Čikasawy nemuseli, ale nyní byli Quapawové oslabeni a měli velké potíže s Osedži, takže Čikasawy přijali jako spojence. V roce 1763 žilo kolem Red River v Arkansasu kolem dvou stovek Čikasawů. Quapawové se rozhodli, moudře, Čikasawové se pro Osedže stali noční můrou. Začalo to přepadením delegace Osedžů, která se vracela z New Orleans. Osedžové byli napadeni ve člunech na Mississippi. Ti, kteří unikli na souš byli pronásledování Quapawy. Nakonec Osedže zachránili Španělé a uprchlíky vzali do bezpečí. Válčení pokračovalo i když zemi ovládli Američané (1803). Čikasawové se usadili i na St. Francis River v roce 1802 a v případě potřeby jim přišli na pomoc příbuzní z východu. Válka na řekách St.Francis a White River trvala až do roku 1827. Se zlou se obvykle potázali Osedžové.

Američané nechávali Čikasawy nějaký čas na pokoji, ale nakonec se zaměřili i na ně. Začalo to stavbou silnice Natchez Trace (1801), která vedla přes jejich zemi.

Do roku 1800 bývali Minkové pouze čistokrevní Čikasawové, kteří stavěli na starých mravech, ale pak je nahrazovali míšenci. Ti také začali jednat s Američany, snad proto, že díky svým bělošským genům rozuměli více obchodním, politickým a právním intrikám. Mnoho z nich vlastnilo velké farmy s početnými stády dobytka a vzácných koňů. Vlastnili otroky a věnovali se obchodu. Byli také podezírání, že se věnovali lupičství na Natchez Trace. Zástupci těchto vlivných rodin byli odpovědni za podepsaní smluv v letech 1805 a 1806 ve kterých se Čikasawové zavázali splatit své dluhy odstoupením 3 450 000 akrů půdy mezi řekami Tennessee a Cumberland.

Je známo, že američtí pionýři málokdy respektovali smlouvy s Indiány a v roce 1809 žilo na území Čikasawů přes 5 000 nelegálních osadníků. Vláda s tím nic nedělala, dokud ji Čikasawové nepohrozili, že je ze země vyženou násilím. Pak armáda samozvance ze země vystěhovala. V roce 1811 zval Čikasawy do svého spojenectví Tekumseh a Minkové jej vyslechli v Chokkillissa. Jeho argumenty se jim zdali být rozumné, ale s díky pozvání odmítli. Pak Šavany doprovodili na hranice země a rozloučili se. Tekumseh tenkrát ještě pomohl uklidnit nějaký spor, který vznikl mezi Čikasawy a Čoktawy.

Když se stal prezidentem Spojených států Andrew Jackson, nekompromisně Čikasawy vyzval, aby se vzdali země na východ od řeky Tennessee. Když se v roce 1817 Mississippi stalo státem Unie, chtěli úřady Čikasawy přesídlit za stejnojmennou řeku. Jackson a jeho lidé jednali s Indiány v roce 1818 a těm se jen horko těžko podařilo udržet 6 000 000 akrů půdy v severovýchodním Mississippi. Vzdali se však svých nároků na pozemky Kentucky a Tennessee. Závdavkem dostali přislíbeno 15 000 dolarů, ale vyplaceny jim byli jenom 3000. Míšenec George Colbert, který sjednával smlouvy za Čikasawy dostal zvláštní “bonus” v podobě roční renty 1000 dolarů. Jeho bratr William měl dostávat rentu 100 dolarů ročně. Čikasawové začali být závislí na amerických dotacích, protože se už neměli jak živit. Začali používat hotové peníze a obchod s whisky způsobil růst alkoholismu. Do té doby neměli k Čikasawům přístup žádní misionáři, ale po roce 1819 to dovolili Metodikům, Presbyteriánům a Baptistům. Začal se měnit i tradiční život kmene. Některé děti míšenců navštěvovali školu v Choctaw Academy v Kentucky.

Úřady v Mississippi stále na Jacksona naléhaly, aby s Čikasawy udělal pořádek. Ten neváhal a začal náčelníky zastrašovat. Vyhrožoval zrušením náčelnictví, zastavením obchodu s kořalkou a jinými restrikcemi, včetně finančních pokut. To za to, že prý Čikasawové nedodržují americké zákony, ale ti Američané, kteří páchali zločiny na půdě Čikasawů potrestáni nebili. Nakonec Kongres ratifikoval v roce 1830 zákon Indian Removal Act a osud Čikasawů v Mississippi byl zpečetěn.

První pokus o kompletní přesídlení Čikasawů na západní břeh Mississippi, podnikl guvernér státu Tennessee, Franklin. Nabídl jim na západním břehu Otce vod tolik pozemků, kolik předtím vlastnili na východě, ale Čikasawové odmítli, protože tam nebyla kvalitní půda. V roce 1832 zkusil Franklin peněžní odstupné a Čikasawové přikývli. Smlouvu podepsali v Pontotoc a za pozemky měli dostat vyplaceno 3 046 000 dolarů. Čikasawové za peníze chtěli koupit nějaké pozemky v Indiánském Teritoriu. Nakonec se jednalo jenom o pronájem, který jim poskytli Čoktawové. Až na několik opozdilců trvalo stěhování dva roky (1837-38). Tehdy bylo Čikasawů 4 914 plus 1 150. Někdo cestoval do Nations po souši, ale většina využila k přepravě parník. Stěhování se neobešlo bez ztrát na majetku a jiných nehod. Čikasawové přepravovali přes 5 000 koní, které jim po cestě kradli. V Nations se usadili ve čtyřech velkých táborech, ale půda, kterou měli v pronájmu bylo spíše válečné pole. Zbíhali se zde totiž stezky válečníků a lovců z celého okolí. Čikasawským koňům rozhodně nemohli odolat Komanči, Kiowové a Wičitové. Byli tam i Osedžové a Póniové. S Osedži se už znali, ale Póníové byli noví. Byli tu další staří “známí” – Kikapujové, Šavani, Potawatomiové a Delawaři. Některé tlupy těchto kmenů žili i v Texasu. Docházelo k šarvátkám a nájezdům na Čoktawy, Čerokís a Kríky. Na jih od řek Red River a Republikan se v Texasu začali objevovat Američané, které napadali Komanči a Kiowové. Texas Rangers pak pronásledovali Indiány bez rozdílu.

Zkrátka bylo to nebezpečné místo i pro tak zdatné válečníky jako byli Čikasawové. Navíc byla jejich síla oslabena změnami v jejich tradičním životě. Rozšířený byl i alkoholismus. Mezi lidmi bylo mnoho opilců. Ani Američané nedodrželi slovo a zboží, které vláda do Nations posílala bylo nekvalitní a potraviny zkažené. Američané začali v Oklahomě stavět pevnosti, a Čikasawové se usadili ve stínu Fort Washita, zbudované v roce 1842. Posléze si koupili vlastní pozemky a ve spolupráci s Američany sestavili kmenovou radu sídlící v Tishomingo. Ta existovala až do roku 1906 a jejími členy byli převážně míšenci. Až na pár výjimek, kdy vytáhli na válečnou stezku, se věnovali hlavně zemědělství a obchodu. Vedlejším zdrojem příjmu byly i ropné vrty.

Pak přišla Občanská válka a míšenečtí Minkové se rozhodli podpořit státy Jihu. V květnu 1861 se Čikasawové odtrhli od Spojených států a v červnu se společně s Čoktawy, Kríky a Čerokís sešli s konfederačním komisařem, Albertem Pikem v North Fork Tlen. Krom Čerokís podepsali smlouvy náčelníci všech tří kmenů. Čerokíové se připojili až v říjnu.

Války chtiví byli nejvíce míšenečtí Minkové, kteří sestavili vlastní indiánské oddíly, kterým velel Texasan generál Ben Cullough. Plukovník Douglas Cooper dostal na starosti První pluk čoktawských a čikasawských střelců. Během války pak Čikasawové sestavili ještě dvě jednotky: První čikasawskou pěchotu (neboli Pluk lovců Indiánských dobrovolníků) a Shecoe čikasawský prapor horských dobrovolníků (První prapor čikasawské jízdy).

Čistokrevní Čikasawové, kteří byli povětšinou chudí bojovat nechtěli. Na svou stranu je chtěli zlákat verbíři Severní armády, ale to by znamenalo čikasawskou občanskou válku. To pro ně bylo nemyslitelné, atak raději z Oklahomy uprchli.

V průběhu roku 1862 bojovali Čikasawové u Pea Ridge (Elkhorn Tavern), Newtonie a Fort Wayne. V říjnu 1864 způsobil nájezd unionistické kavalerie značné škody přímo na území Čikasawů v Oklahomy, která přešla do rukou Severu. Když byla válka u konce bojovali Čikasawové ještě několik měsíců poté, co se vzdal poslední jižanský generál – Čerokí Stand Watie.

V září svolala vítězná vláda Pět civilizovaných kmenů do Fort Smith. Úředníci náčelníkům suše oznámili, že za spolupráci s rebely jim byly odňaty všechny vládní výhody a příspěvky. Ruší se i platnost předešlých smluv. Vláda takhle snadně ovládla Oklahomu, čehož využila k výstavbě železniční tratě. Čikasawové byli donuceni podepsat novou smlouvu v dubnu 1866. Museli se vzdát většiny svých pozemků a propustit otroky, která pak přijali mezi sebe. I ten zbytek země, co jim ještě zbyl však nebyl před osadníky ochráněn V roce 1900 bylo v jejich zemi 150 000 nelegálních přistěhovalců a Čikasawové se stali ve svém domově minoritou.

Davisuv zákon schválený v roce 1887 zrušil kmenové vlastnictví půdy a každá rodina dostala předělenou parcelu, a to, co zbylo vláda prodala. Dobrý obchod. Úřady rozpustili i čikasawskou kmenovou vládu. Jediné “pozitivum” snad bylo, že se v roce 1901 stali Čikasawové občany Státu s právem volit.

Čikasawům zůstalo nakonec jenom 300 akrů půdy a po rozpuštění kmenové vlády přestal kmen fakticky existovat. Mnozí z Oklahomy odešli a jiní se smísili s místním obyvatelstvem. Několik starých rodů se snažilo udržet tradice a chod několika kmenových spolků. K jisté reformaci došlo v roce 1936, kdy se několik skalních Čikasawů snažilo prosadit subjekt Oklahoma Indian Welfare Act, který vláda nakonec uznala (díky čikasawské neústupnosti) až roku 1963. Od té doby existuje opět oficiální kmenová organizace, včetně náčelníků. Nyní žije v USA 35 000 řádových Čikasawů a jsou třetím největším kmenem ve státě.