Irokézové I. - Nahkohe

Historikové soudí, že v roce 1600 žilo v New Yorku přibližně dvacet tisíc Irokézů. Během následujících let jich ale následkem válek a nemocí valem ubývalo, a tak o padesát let později jich byla už jen polovina. Aby se Irokézové zachovali při síle, začali do svých řad adoptovat členy národů, které si podrobili, a díky této politice stoupl jejich počet v roce 1660 na přibližně 25 000 duší.

Irokézové měli sice velké nadání pro diplomacii, ale pokud to uznali za nutné, tvrdě vojensky udeřili. A bylo to právě kvůli výbojným válkám, že jejich počet začal opět klesat. I když v roce 1722 přijali do svazu patnáct set Tuskarorů, čítala jejich populace kolem dvanácti tisíc členů a na konci Americké války za nezávislost jich zbylo osm tisíc. Národ se nakonec přece jen obrodil a během sčítání lidu z roku 1940 bylo v úředních záznamech udáno 17 000 Irokézů. Nu a v současnosti žije ve dvaceti rezervacích v New Yorku, Wisconsinu, Oklahomě, Ontariu a Quebecu zhruba sedmdesát tisíc příslušníků Šesti národů.

Název „Irokéz“ vznikl, jako i v jiných případech z nadávky, kterou Evropané „upravili“. Algonkinské kmeny říkali Irokézům Iroqu[1], což znamená „chřestýš“, a když se k tomu přidala francouzská přípona ois, vznikl Iroquois – Irokéz, a to je nejrozšířenější výraz používaný do dnešních dnů. Sami Irokézové si říkali Haudenosaunee, čili "Lidé dlouhého domu". Pro Wyandoty byli Ehressarononi - "Pět národů", pro Ottawy Matchenawtowaigové – "Zlí hadi", a pro Odžibweje Nadowa - "Zmije".

Irokézové patří do irokánské jazykové rodiny severní větve. Nářečí jednotlivých členů Ligy bylo sice odlišné, ale velmi podobné, takže si všichni navzájem rozuměli. Nejvíc se sobě podobají řeči Mohawků a Oneidů, Kayugů a Seneků. Ligu Irokézů původně tvořily kmeny Kayugů, Mohawků, Oneidů, Onondagů a Seneků. V roce 1722 mezi sebe přijali Tuskarory.

Kayugové si říkali Gweugwehono - "Lidé z přístaviště". Mohawkové byli Kahniankehaka – "Pazourkoví lidé" a v Lize to byli "Strážci východních dveří". Oneidové jsou Onayotekaono - "Lidé vztyčeného kamene". Onondagové byli Onundagaono - "Lidé z hor" a v Lize byli "Strážci ohně a wampumů". Senekové – Nundawaono - "Lidé z velkých hor" zastávali roli "Strážců západních dveří". Tuskarorové jsou „Ti, kdo nosí košile.“ Kaughnawaganové byli Irokézové, kteří přijali náboženství francouzských jezuitů. Byli to převážně Mohawkové, kteří se od Ligy oddělili v roce 1667 a usadili se v Kanadě.

Kultura Irokézů se nijak nelišila od ostatních irokánsky mluvicích sousedů. Kmenová struktura byla matriarchální a kmeny se dělily na tři rody: Želvy, Medvědy a Vlky. Hlavou každého rodu byla matka. Jenom Senekové měli osm rodů: Želvy, Medvědy, Vlky, Jeřáby, Sluky, Bobry, Jestřáby a Jeleny.

Vesnice Irokézů byly veliké, opevněné a tvořily je dlouhé domy, které byly vlastnictvím jednotlivých rodů. Vesnice byly stále a nestěhovaly se, leda v případě války nebo vyčerpání zemědělské půdy, což bylo zhruba jednou za dvacet let. Z toho vyplývá, že Irokézové byli především zemědělci a samozřejmě i lovci. Kukuřici, fazole a dýně nazývali deohako, neboli „To, co udržuje při životě“, nebo také „Tři sestry“. Šest každoročních zemědělských slavností spojených s modlitbami díkuvzdání dokazuje, jak si těchto rostlin vážili.

Byly to ženské rodové linie a samotné ženy, kdo se staral o důležité kmenové tradice. Muži podnikali každoroční zimní hony a na jaře se zabývali rybolovem a starali se o vesnické opevnění. Jinak bylo jejich prvotní vášní válečnictví. Charakteristickou ozdobou bojovníků byla skalpová kadeř na temeni hlavy. Jinak měli zbytek hlavy a celé tělo pečlivě vyholeno. Ženy nosily vlasy dlouhé a tetováním se zdobily obě pohlaví. Pro Irokéze byla charakteristická "Společnost falešných tváři", což byla skupina lidí, která se zabývala léčitelstvím a přitom používala groteskní šklebící se dřevěné masky.

Irokéze krom válečnictví proslavil i jejich politický systém, díky němuž se stali na dvě stě let dominantním kmenem v Kanadě i ve Spojených státech. Sjednocený postup a dobrá výzbroj jim pak zajistil úspěch ve válce i s mnohem silnějšími nepřáteli. Říká se, že Irokézové mnohé obkoukali od Evropanů, ale opak je pravdou. Byl to právě jejich velmi pečlivě propracovaný kmenový zákon, který se stal vzorem pro Americkou ústavu.

Náčelníky kmene, sačemy, volily ženy. Náčelníci dbali na to, aby mezi jednotlivými kmeny panoval mír a shoda. Základní doktrínou Ligy byl Kainerekowa - "Velký zákon", jehož základním ustanovením byl přísný zákaz zabíjení se členů svazu navzájem. Liga měla zákony dokonce v psané podobě, a to ve formě sto čtrnácti wampumových pásů. Dalším stmelujícím elementem byl „Obřad soustrasti“, který byl ve znamení smutku pro zemřelého sačema, člena kmenové rady. Rada se skládala s padesáti náčelníků, kteří požívali stejné úcty jako v Evropě vyšší šlechta. Volba sačema byla doživotní, pokud ovšem nedošlo k vážnému porušení morálního kodexu kmene. Symbolem náčelnictví bylo jelení paroží.

Před rokem 1660 neměla Liga ještě tak přísné ústřední vedení a jednotlivé kmeny si spravovaly své záležitosti dle vlastní vůle. Příchodem Evropanů se mnohé změnilo a Irokézové se potřebovali více stmelit. Nejvyšším náčelníkem Ligy byl vždy Onondaga a rozhodnutí, které vycházely z rady, byly Irokézy přijímány vždy jednomyslně. Irokézové měli obřadní jazyk, v němž byli Mohawkové, Onondagové a Senekové nazývaní „Starší bratři“, nebo „Strýčkové“. Oneidové, Kayugové a Tuskarorové byli „Mladší bratři“ - „Synovci.“ Irokézové byli velmi pyšní a sebevědomí a svého času jednali s Evropany, jako se sobě rovnými. Zato adoptované indiány pokládali za méněcenné a zacházeli s nimi tvrdě. Během padesátých let sedmnáctého století mezi sebe přijali tisíce zajatců a vždycky s nimi zacházeli jako s druhořadými. Nespokojenost této skupiny lidí vyvrcholila oddělením se od Ligy a přestěhováním se do Ohia, kde z těchto vystěhovalců vznikl nový národ Mingů. Irokézové se považovali za Ongwi Honwi - "Vyšší národ" a nikdy neadoptovali členy ne irokánských kmenů, nanejvýš jim nabídli spolupráci. Poprvé takovou smlouvu uzavřeli v roce 1677 s Delawary a později s jinými algonkiny. Jednalo se o obchodní a vojenskou spolupráci, a i když Irokézové slíbili, že budou zájmy spojenců hájit i před Evropany, přesto vždycky nejdříve preferovali vlastní zájmy.

S výstavbou dlouhých domů a s pěstováním kukuřice začali někdy během čtrnáctého století. Od roku 1350 se více zaměstnávali válečnictvím a jejich vesnice se proměnily v pevnosti. První irokézský kmen, který se dá historicky vystopovat, jsou Onondagové. Ti někdy mezi lety 1450 až 1475 sloučily dvě vesnice v jednu velkou, ale původ ostatních kmenů je nejistý. Předpokládá se, že to byl kdysi jeden národ žijící na březích řeky Sv. Vavřince. Tam se Irokézové naučili od místních algonkinů zemědělství, a pak se přestěhovali do New Yorku, kde se časem rozdělili do jednotlivých kmenů.

Kdy Irokézové opustili povodí Sv. Vavřince, se přesně určit nedá, ale když francouzský cestovatel Jacques Cartier v roce 1535 zkoumal povodí výše zmíněné řeky, všiml si, že tam v jedenácti vesnicích žily irokánsky mluvící národy. Jednou z nich byla Hochelaga, velká opevněná vesnice s rozsáhlými kukuřičnými poli a třemi tisíci obyvateli. Když se do oblasti Cartier vrátil podruhé (1541-42), irokáni tu ještě pobývali, ale v roce 1603 už ne. Místo nich tu žili Montagnaisové a Algonkini. Pro nedostatek informací se těmto zmizelým irokánům říkalo Laurentinští Irokézové, ale jejich přesný původ se nikdy nepodařilo zjistit. A jestli to byli předkové Pěti národů, kdo ví? Wyandoti tvrdili, že to byli jejich příbuzní, ale to samé říkají i Mohawkové a přitom mohou být pravdivé obě verze.

Stejně obtížné je určit kdy Liga Irokézů vznikla. Někdo tvrdí, že v roce 1570, těžko říci, ale určitě to bylo před příchodem Evropanů. A proč vlastně? Jedním z důvodů byla obranyschopnost. Irokézové se potřebovali stmelit proti Adirondakům, kteří pomalu expandovali do New Yorku. Jenže větší hrozbou pro Irokéze, byli oni samotní, poněvadž spolu vedli časté občanské války a uplatňovali tvrdou krevní mstu. Sjednotit je paradoxně  dokázal Wyandot[2] „Mírotvorce“ Deganawida, tím, že je přiměl uzavřít neporušitelnou smlouvu spolupráce a míru. Deganawida měl obrovskou podporu ve válečném náčelníkovi Mohawků – Hiawathovi. Ti dva dokázali přesvědčit Irokéze, aby zanechali věčných sporů a spojili se v jeden velký národ. Legenda praví, že Deganawida své argumenty podpořil předpověděným zatměním slunce, jako doklad podpory vyšších mocností. Pokud se tak opravdu stalo, jednalo by se nejspíše o rok 1451, kdy v oblasti k zatmění skutečně došlo. Jak se nakonec ukázalo, bylo založení Ligy pro Irokéze skutečným požehnáním, které jim přineslo období prosperity, stability a moci. Deganawida ale nedokázal předvídat, že to povede i k velké válce, ve které jeho vlastní lid málem vyhynul.

Když nastalo ono období nekonečných válek, Irokézové se střetli s mnoha národy: Adirondaky, Algonkiny, Mohykány a kvůli wampumům i s Pokumtuky (1606). Utkali se střídavým úspěchem i s Francouzi a Angličany. Během Bobřích válek pak s Wyandoty, Montagnaisy, Erii, Neutraly, Ottawy a mnoha dalšími. Jejich moc vzrostla natolik, že dokázali ve svůj prospěch využívat i Evropany.

Určitá změna nastala roku, kdy se Irokézové spojili s Angličany a uzavřeli tzv. pakt Covenant Chain. Na základě této smlouvy se Irokézové ustanovili za pány celého severovýchodu a vyhradili si právo otevřeně zasahovat do záležitosti podrobených kmenů. Prostřednictvím této smlouvy a Irokézů prosazovali své zájmy v regionu rovněž Britové. Fungovalo to například tak, že když během Války Wampanoagů (1675-76), požádal guvernér New Yorku Mohawky, aby zasáhli proti Wampanoagům, kteří hledali azyl u Mohykánů, a ti to učinili rychle a razantně. Výjimkou snad byla jenom Válka Tuskarorů (1712-13), kdy Irokézové svým vzdáleným příbuzným pomohli a nakonec je v roce 1722 přijali do Ligy, takže od té doby se už jednalo o společenství Šesti národů.

Zajímavý byl postoj Irokézů vůči evropským náboženstvím. Francouzští jezuité je začali navštěvovat již od roku 1640, ale Irokézové je pouštěli do vesnic jen neradi. Cizí náboženství se jim nelíbilo a navíc měli strach, že kněží do jejich vesnic zavlečou nemoci. První úspěch jezuité zaznamenali v roce 1642, kdy se jim v mohawské vesnici Teatontaloga podařilo založit misii St. Marie, ale ta zanikla už o tři roky později, a to právě kvůli neštovicím. Páter Jogues, který se snažil misii obnovit, ale byl zavražděn. Jezuitům později usnadnila práci skutečnost, že Mohawkové měli mezi sebou mnoho adoptovaných křesťanských Wyandotů.

První misii Onondagů zřídil v roce 1654 páter Le Moine Notre Dame de Ganentaa a o dva roky později jeho kolega René Menard založil misii u Kayugů. Misie byly nakonec založeny také u Seneků a Oneidů. S přibývajícími konvertity však přibylo mnoho podružných problémů. Nejenže to skřípalo mezi tradicionalisty a konvertity, ale olej do ohně přilívali kněží tím, že se pletli do obchodu s kožešinami a díky tomu přišel nejeden o život. Mnozí irokézští konvertité byli z Ligy odejiti a nové domovy si zakládali v Kanadě u řeky Sv. Vavřince. První taková vesnice La Prairie byla založena blízko Montrealu[3] a obývali ji převážně Oneidové, ale později se k nim přidávali i Mohawkové. V roce 1673 se vesnice přestěhovala k Sault St. Louis[4] a byla pojmenována Caughnawagana. Žila zde poměrně pestrá směsice indiánů, ale dominantní mezi nimi byli Mohawkové. Tento nově vzniklý národ Kaughnawaganů se rozhodl pro spojenectví s Francouzi. Pro množství obyvatel, se Caughnawagana musela v roce 1720 rozdělit.  Nová vesnice s misií Lake of Two Mountains nesla název Kanesatake a o rok později vznikla Sault Recollet[5] a v roce 1748 La Presentation[6], kde žili křesťanští Onondagové, Oneidové a Kayugové.

[1] Irinakhoiw
[2] Paradoxně proto, že Irokézové byli s Wyandoty téměř v neustálém nepřátelství
[3] 1667
[4] La Chine
[5] Oswgatchie
[6] Obdensburg


dickshovel/ wikipedia/ accesgenealogy/nahkohe