Manah IV. - Nahkohe

11. 11.

Když šestnáctého srpna 1647 odplouval z Ameriky na lodi Princess Amelia nepopulární guvernér Kieft, oslavili to osadníci salvou z kanónů. Koráb mimo jiné převážel 400 000 holandských stříbrných, pastora Bogarduse a dva vězně, Melyna a Kuytera. Když pak loď ztroskotala u pobřeží Walesu, paradoxně se zachránili tito dva provinilci, zatímco Kieft, Bogardus a dalších jednaosmdesát lidí utonulo.

Ačkoli některé z Kieftových reforem přispěly k rozkvětu kolonie, jeho tyranský způsob vlády byl osadníkům více, než nepříjemný. Guvernér zemřel coby svobodný mládenec bez potomků, přesto však po něm zbyla nehynoucí památka, a to ulice Broad Street a Broadway, jenžto to byly původně guvernérem zřízené kanály.  

Psal se jedenáctý květen roku 1647, kdy u mola na jižním cípu ostrova Manhattan přistála loď a na její palubě nový guvernér Peter Stuyvesant. Při této příležitosti se v přístavišti, podél cesty a v samotném Novém Amsterodamu shromáždily stovky osadníků z blízkého i vzdáleného okolí. Na guvernéra se přišli podívat rovněž i indiáni a na rozdíl od osadníků se chovali tiše a důstojně. Farmáři i měšťané nadšeně jásali, ječeli a stříleli z mušket. Lidé se skutečně těšili, že s příchodem nového správce se věci v kolonii změní k lepšímu. Jejich očekávání se stejně, jako v předchozím případě, kdy se vlády chopil guvernér Kieft, splnilo jen částečně. Když Stuyvesant s dřevěnou nožní protézou došel k pevnosti, obrátil se k davu. Lidé přestali dělat kravál a guvernér k nim promluvil. Mimo jiné řekl: „… budu se o vás starat, jako otec o vlastní děti…“ Inu, otázkou je, jakou lásku k dětem guvernér projevoval.

Peter Stuyvesant se totiž povahou příliš nelišil od předchozího guvernéra. Byl panovačný, náladový a k vlastním lidem dost netolerantní. Když uznal za vhodné, ignoroval připomínky koloniální rady, ale na druhé straně zase dbal o prosperitu kolonie. Jinak to byl poměrně vzdělaný člověk. Vystudoval jazyky a filozofii a v roce 1635 jej Západoindická společnost zaměstnala, jako guvernéra kolonie Curacao. Když Stuyvesant v roce 1644 zaútočil na španělskou državu St. Martino, byl v bitvě zraněn. Dolní část jeho pravé nohy urvala dělová koule, takže mu byla nakonec noha amputována a on nosil protézu.

Na počátku své vlády guvernér začal zvelebovat město. Nechal odstranit chlívky před pevnostní budovou a opravit ploty. Zakládaly se pěkné veřejné zahrady a další mnohé věci. Dá se říci, že do města zavál nový vzduch. Když na sklonku roku 1652 vypukla válka mezi Anglií a Holandskem, Stuyvesant se obával, že je kolonie v bezprostředním nebezpečí, poněvadž anglické kolonie, byly v těsném sousedství. Jak už bylo řečeno v předchozím díle, dřevěný plot, který chránil město, byl předělán na hliněný, a byl rozšířen od řeky k řece. Bylo zdokonaleno opevnění pevnosti a domobrana držela neustálé hlídky. Veškerá opatření však v konečném výsledku vyšla vniveč, jelikož Angličané zůstali v klidu.

V březnu roku 1638 se pod vedením bývalého holandského guvernéra Minuita, usadili v državách kolonie Nové Holandsko Švédové. Minuit znal dobře místní zvyky a od skutečných majitelů půdy, indiánů Susquehannoků koupil pozemky na západním břehu řeky Delaware. Susquehannokové neměli Holanďany kdovíjak v oblibě, protože se paktovali s Irokézy Mohawky. Zato Švédy si rychle oblíbili a stali se jejich hlavními obchodními a politickými partnery.

Angličané ani Holanďané kolonii Nové Švédsko neuznali a Holanďané hodlali svůj „nárok“ na zemi bránit, ale Švédové byly rychlejší. V roce 1654 švédský guvernér Johan Printz začal vyhánět Holanďany z údolí Delaware a napadl pevnost Fort Casimir, která se vzdala. V září o rok později vytáhl proti Švédům guvernér Peter Stuyvesant a Švédy vypudil. V té době farmář Hendrick Van der Capellen zabil dívku jménem Tachiniki z kmene Susquehannoků, která mu kradla v sadě broskve. Z toho důvodu byl následující konflikt nazván „Broskvoňová válka.“ Susquehannokové zároveň chtěli podpořit své švédské přátelé, a proto se spojili s dalšími kmeny regionů a zaútočili. Šest stovek válečníků se 15 září (1655) přeplavilo k Novému Amsterodamu a způsobili tam pěkný zmatek, než se poté zaměřili na Pavonii (Jersey City) a farmy v Harlemu, Bronxu a na Staten Islandu.

Kolik bylo obětí a kolik zajatých, tak na tom se zdroje neshodují. Někdo uvádí, že zabitých bylo dvacet tři a zajatých šedesát sedm. Rukojmí byli každopádně odvedeni do Paulus Hook, než bylo vyjednáno jejich propuštění.

Když se o útoku dozvěděl Stuyvesant, zanechal švédské kolonie a spěchal na Manhattan. Na rozdíl od Kiefta, zacházel Stuyvesant s domorodými obyvateli s úctou a byl jimi nazýván „velký přítel“, takže věděl, jak s nimi jednat. S tím mu pomáhal kapitán Adrain Post, který měl s indiány dobré vztahy a znal i jejich jazyk. On sám byl společně s manželkou a jejich pěti dětmi v zajetí indiánů Hackensaků. Jejich náčelník Pennekeck následně poslal kapitána s čtrnácti vězni do Nového Amsterodamu, aby ta vyjednal jejich propuštění. Dvacátého října bylo dojednáno, že těch čtrnáct bude propuštěno výměnou za zbraně, střelný prach, přikrývky a wampumy. O šest dní později Holanďané s náčelníky Pennekeckem a Oratamym dojednali propuštění zbylých vězňů. Stuyvesant od indiánů koupil pozemky mezi řekami Hudson a Hackensack a později tam založil osadu Bergen (Bergen Square v Jersey City).  

Pak následovaly klidnější dny a guvernér se opět věnoval velebení města. V té době už na ostrově žilo kolem tisícovky osadníků a Nový Amsterodam rostl den ode dne. Zatím ale byly ulice situovány před ochranou zdi a za ní byly jenom nějaké pastviny, a ty byly po létech přeměněny v City Hall Park. V té době se tam nacházelo poměrně hluboké jezero. Na jeho březích byla ohromná hromada lastur z ústřic, která tam zbyla po indiánech, jejichž vesnice stála hned vedle. Osadníci to místo nazvali Kalch-hoko, neboli „Lasturové místo“ a jezeru se říkalo „Collet Lake“, ale dnes už po něm není samozřejmě ani památka. Bylo zasypáno a dnes tam stojí Civic Center.

V roce 1664 se britský král Charles II. rozhodl, že holandské kolonie věnuje svému bratru Jamesovi, hraběti z Yorku. Angličané si na americké území dělali nárok na základě Cabotových objevů. Aby hrabě svůj nárok uplatnil, poslal do Ameriky čtyři lodě s 450 vojáky. 30 srpna George Cartwright poslal dopis a slíbil „život, majetek a svobodu všem, kdo se podřídí anglickému králi.“

Když anglické koráby vpluly do zálivu, nikdo vojákům nekladl odpor, holandští osadníci neměli na boj ani pomyšlení. Stuyvesant se s touto skutečnosti smířil a doufal alespoň v to, že Angličané dají Západoindické společnosti svobodu v podnikání a smlouvu podepsal 9 září. Den předtím vypochodoval guvernér za zvuku bubnů a pod vlajkami v čele vojáků z Fort Amsterdam a angličtí vojáci je stejným způsobem vystřídali. A tak se Nový Amsterodam stal New Yorkem a provincie Nové Holandsko se stalo provincií New Yorku a Fort Amsterdam se stal Fort James.

Stuyvesant odplul do mateřského Holandska, aby tam podal zprávu o posledním dění v kolonii. Poté se vrátil do Ameriky a zbytek života prožil na své usedlosti Bouwerie (dnes Bowery Street). Pohřben byl na místě, kde dnes stojí kostel St. Mark’s, kde je také pamětní cedulka.

Stuyvesant byl horlivý zastánce reformované církve a vůči jiným vyznáním byl silně netolerantní a vydal v kolonii zákaz uctívání, i když to bylo v jejich vlastních domovech. Také bránil Židům usadit se v Novém Amsterodamu, poněvadž je pokládal za „odporný národ a lichváře.“ Na nátlak nadřízených nakonec mohli Židé zůstat v kolonii, ale nemohli si postavit synagogu. V roce 1657 nechal guvernér veřejně mučit Roberta Hodgsona, třiadvacetiletého kvakerského kazatele a lidé byli pokutování a věznění, když poskytli útočiště kvakerům.

Ať už byl guvernér Peter Stuyvesant jakýkoliv, je fakt, že během osmnácti let jeho vlády počet obyvatel vzrostl z 2 000 na 8 000.