Shenectady - Nahkohe

V době, kdy v Severní Americe propukla Válka krále Williama, byla situace v pohraničí severní Nové Anglie poměrně kritická a značnou měrou se na ní podílely domorodé kmeny. Žel zášť a válečného ducha do srdcí indiánů často zasévali samotní agenti konkurenčních evropských mocností, což v konečném důsledku povětšinou odskákali prostí osadníci nebo indiáni.

Dá se říci, že Válka krále Williama začala útokem na anglickou osadu Schenectady, ale během zimy 1689 – 90 vypravil francouzský guvernér Frontenac proti anglickým koloniím ještě dvě další výpravy.

Válečná společnost, která vytáhla na Schenectady, byla tvořena cirka dvěma sty francouzskými Kanaďany a asi padesáti Mohawky Kaughnawagany. Velícími důstojníky byli kapitáni Maulet a St. Helene.

Schenectady se nacházela na území Mohawků a v původním jazyce se místu říkalo Chau-naugh-ta-da. První evropské osídlení zde v roce 1661 založili Holanďané, když Arent van Curler koupil od Mohawků půdu a Holanďané sebou přivedli i africké otroky. V roce 1664 ovládli region Angličané a kolonii New Netherland přejmenovali na New York. Mezi lety 1670-72 Mohawkové prodali další pozemky a o dvacet let později udělil guvernér Thomas Dongan Schenectady výsadní listiny.

Toho osudného dne, čili osmého února (1689) se invazní síly ze severu dostaly bez problému, až k bezprostřední blízkosti osady a zvědové k milému překvapení zjistili, nejenže byly brány nestřeženy, ale navíc nebyly ani zajištěny. Kdoví proč se tak stalo, nicméně ať už to bylo pro cokoli, místním lidem to bylo k veliké škodě. Útočníci se rozdělili do několika oddílů, rozmístili se na strategická místa a dvě hodiny před svítáním zaútočili. Maulet napadl opevněný srub, který byl dobit téměř bez odporu, a obsazení zbylé osady bylo už jenom otázkou času. Během útoku byl ohrožen pouze jeden z francouzských důstojníků, který zraněn uvízl v jednom z domů, ale na pomoc mu včas přispěchal kapitán St. Helene. Schenectady, které se skládalo z celkem šedesáti tří srubů a kostela, bylo kompletně vypáleno. Zmasakrováno bylo šedesát dva jeho obyvatel, včetně žen a děti. Dalších dvacet sedm lidí bylo odvedeno do zajetí a několika málo se podařilo uprchnout. V zimě bez dostatečného oblečení a zásob, byla pro ně cesta do Albany tuze krušná.

O poledních následujícího dne se Francouzi a indiáni obtěžkáni lupem vydali na zpáteční cestu. I když chtěl Maulet původně velitele pevnosti ušetřit a vzít do zajetí, ten byl přec jen nalezen mezi mrtvými a veškeré jeho písemnosti byly spáleny. Když se o dva dny později dozvěděli o útoku ve velké mohawské vesnici, jenž byla od Schenectady vzdálena nějakých třicet kilometrů, byla ihned vyslána za útočníky trestná skupina. Té se podařilo dohonit a napadnout zadní voj francouzského vojska a pobít pětadvacet mužů a způsobit ještě další škody. A to byl i konec samotného tažení na Schenectady, které mělo pro anglické osadníky tak fatální následky.

Druhá francouzská výprava byla cílena proti osídlení Salmon Falls na řece Piscataqua. Piscataqua je řeka plynoucí jihovýchodním směrem a tvoří hranici mezi státy New Hampshire a Maine, než se nakonec vlije do Atlantického oceánu. Piscataqua je původní název pocházející od kmene Abenaki, jehož význam pak vyjadřuje něco, jako „řeka silného proudu“, což nakonec odpovídá i skutečnosti. Martin Pring byl prvním Evropanem, který řeku prozkoumal (1603) a John Smith její název zanesl na svou mapu (1614).

Druhý útočný oddíl se tentokrát zformoval v kanadském Trois Rivieres a tvořen byl padesáti dvěma Kanaďany a pětadvaceti indiány. Velitelem byl Sieur Hertel, který měl v tomto svém malém vojsku tři syny a dva synovce. Po dlouhém a drsném pochodu dorazili jeho muži (27. března) na místo určení. Poté, co se zvědové vrátili se zprávami o situaci v osadě, které byly příznivé, rozdělil velitel mužstvo na tři oddíly, přičemž tomu největšímu velel on sám. Povel k útoku byl dán za svítání, ale tentokrát se obyvatelé anglické osady postavili na tuhý odpor. V konečném důsledku však neměli proti zkušeným kanadským ostrostřelcům šanci. Třicet obyvatel Salmon Falls padlo a padesát čtyři, bylo vzato do zajetí. Dvacet sedm srubů bylo a spáleno a pomordováno bylo kolem dvou tisíc kusů domácích zvířat.

Francois Sieur Hertel se narodil v Trois Rivieres v roce 1642 a už jako devítiletý chlapec přišel o otce. To bylo v době, kdy irokézské nájezdy byly na francouzské osady v okolí Quebecku na „denním pořádku.“ V roce 1661, kdy mu bylo devatenáct let, byl Irokézy zajat a odveden do jejich vesnice u Finger Lake (New York). Tam jej adoptovala starší žena a on u ní žil dva roky, během kterých se naučil irokézským zvykům a jazyku. Herteleovi se nakonec podařilo uniknout a on se vrátil ke své rodině. Hertel začal na Trois Rivieres farmařit a rovněž se oženil a založil rodinu, která nebyla nikterak malá. Měl přinejmenším sedm synů. V roce 1673 se podílel na stavbě pevnosti Frontenac, jež byla situována poněkud víc ve vnitrozemí, na břehu jezera Ontario. Poté následoval nájezd na Salmon Falls, kdy si Hertel rychle osvojil indiánský způsob boje. Společně se svými syny podnikl ještě několik dalších nájezdů a stal se postrachem anglických osadníků i jejich indiánských spojenců. Francois Hertel nakonec přežil všechny války a zemřel ve vysokém věku osmdesáti let (22. května 1722), na své farmě v Trois Rivieres.

Třetí výprava byla vypravena z Quebecku a jejím cílem bylo Casco v Maine. Když se válečná společnost pod vedením kapitána De Portneuf vydala na pochod, cestou se potkala s Hertelovým oddílem, který se zrovna vracel do Kanady. Oba oddíly se spojily a dál pokračovaly v cestě přes území Abenakiů. Invazní armáda dorazila do blízkosti Casca pětadvacátého května a přes noc se připravila na útok. Plán byl pro tento typ válečnictví typicky jednoduchý. Nejprve vyrazili do útoku indiáni, kterým se podařilo šikovným manévrováním vylákat z pevnosti asi padesát anglických vojáků, kteří pak bojovníky pronásledovali, přičemž se řítili přímo před hlavně kanadských ostrostřelců číhajících v záloze. Prosté, ale účinné jak dokazuje fakt, že z Angličanů se zachránili pouze čtyři muži, a to ještě těžce poranění.

Angličané vidouc, jak katastrofálně dopadl výpadový oddíl, se stáhli ze čtyř opevněných srubů do jednoho, který byl vybaven dělem. Když pak na něj Francouzi zaútočili, byli odraženi se ztrátou jednoho indiána a jeden Kanaďan byl zraněn. V tomto bodě začal Portneuf pochybovat o tom, zda se mu podaří Casco dobít, přesto dilema neřešil dlouho, poněvadž jeho řady posílil Hopehood, slavný náčelník Kennebek Abenakiů. S takovouto posilou velitel už více neváhal a jal se pevnůstku obléhat. Jeho muži začali směrem k opevnění hloubit asi padesátimetrový tunel, kterým se podkopali pod ochranný val, kde už byli bezpečně kryti před anglickými zbraněmi. Obránci poznali, že jim moc naděje na záchranu nezbývá, tak se raději dvacátého osmého vzdali. Jednalo se o sedmdesát mužů a pravděpodobně mnohem větší množství žen a dětí.

Další den se Francouzi s indiány přesunuli k Fort Loyal (Portland), jehož malou posádku pod vedením Silvanuse Davise okamžitě přiměli ke kapitulaci. Zde žel velitel nedokázal, nebo nechtěl indiány udržet na uzdě, a ti všechny vězně povraždili.

René Robinau de Portneuf se narodil třetího září 1659 v Quebecku a zemřel čtvrtého září 1726 v Montrealu. V roce 1689 byl v pevnosti Acadia, které velel jeho bratr, povýšen do hodnosti poručíka a brzy nato se zhostil aktivní role v nájezdních operacích proti anglickému pohraničí. Poručík měl úzké vazby na Abenakie, se kterými také často spolupracoval. V roce 1692 se spojil se Saint-Castinem a napadl s ním osídlení v Penobscot Bay, ale jejich podnik neuspěl. I když všichni bojovali s velikou odvahou, byli odraženi.

Poručíkovi nepřátele si však na důstojníka stěžovali, až do samotného Versailles a obviňovali jej z nelegálního obchodu s kožešinami, a z nežádoucího vztahu s indiánskou ženou. Právní problémy přesto nezabránily poručíkovi v dalších válečných aktivitách a intendant Bochart de Champigny v roce 1696 o něm napsal: „Nikdy nevynechal příležitost jít na válečné tažení. Dokonce se podílel na poslední kampani, jako pobočník markýze de Frontenaca, který s ním byl velice spokojen.“ Na základě svých zásluh byl úřady posuzován shovívavě, přesto byl suspendován a nemohl se vrátit k posádce v Acadii.

V roce 1702 za něj orodoval guvernér Calliere, který se o něm vyjadřoval, jako o „dobrém důstojníkovi“ a žádal: „… aby Jeho Veličenstvo laskavě prominulo některé jeho drobné chyby…“ V červnu 1703 byl opět jmenován poručíkem a pod guvernérem Vaudreuilem sloužil mimo jiné i jako tlumočník pro Abenakie. V roce 1712 madam Vaudreuil požádala, aby bylo Portneufovi svěřeno velení vlastní jednotce, což se o rok později stalo a v roce 1716 byl povýšen na kapitána a v roce 1725 se stal velitelem pevnosti Chambly. To už však měl silně podlomené zdraví, takže byl povolán do Montrealu (1726), kde v září umírá.

Válka krále Williama žel pokračovala dál, stejně tak jako násilí, jenž bylo pácháno v pohraničí. Patnáctého března roku 1697 podnikla válečná společnost dvaceti francouzských indiánů útok na Haverhill v Massachusetts. Tato nepočetná skupina bojovníků provedla rychlý a tvrdý útok na osadu, přičemž se indiánům podařilo zapálit osm domů, zabít dvacet sedm lidí a třináct odvést do zajetí.

Indiáni postupovali od západu a jeden z nejdříve napadených srubů patřil Thomasi Dustanovi, který byl v době útoku zrovna na poli. Když ale farmář uslyšel rozrušený štěkot psů, shledal, že se na jeho usedlosti něco děje, tak neváhal a spěchal domů za rodinou. Tam dlela jeho žena v šestinedělí, jejich miminko, chůva Mary Neff a dalších sedm dětí. Dustan vyhnal děti zadním vchodem a poručil jim, aby utíkali do vesnice, kde snad najdou bezpečí. Potom se věnoval ženě, které chtěl pomoci z lůžka, ale to už se do stavení hnali indiáni. Dustan pochopil, že tady už nic nezmůže, tak zanechal ženu, mimino i chůvu sebou a vyběhl ven za dětmi, ve snaze ochránit alespoň je. Muž vyskočil na koně a rozjel se za nimi s myšlenkou, že se pokusí zachránit alespoň jedno. Z pochopitelných důvodů však nedokázal žádné upřednostnit, tak se rozhodl pro boj. Seskočil z koně a vystřelil na nejbližšího bojovníka, který byl na dvorku. Indiáni mu sice palbu opětovali, ale nepronásledovali ho. Přestože historické příběhy tohoto typu, bývaly častokrát nadsazovány, mohlo se klidně stát, že na indiány zapůsobila farmářova odvaha, nebo se jen z taktických důvodů nechtěli zdržovat. Těžko říci. Každopádně děti byly zachráněny a Dustan je mohl odvést do bezpečí. Příběh ale pokračuje dál.

Bojovníci vnikli do domu, který vyrabovali, zabili nemluvně a ženy odvlekly sebou, načež stavení zapálili. Poté, co útočnici dokonali v Haverhill dílo zkázy, shromáždili se a vydali se na zpáteční cestu do divočiny. Následoval strastiplný několikadenní pochod v nevlídném počasí, kdy sníh s deštěm rozmočil půdu na bláto. Když indiáni usoudili, že jsou v bezpečí, rozdělili si zajatce a rozešli se do svých vesnic a domovů. Paní Dustanová a Neffová byly odvedeny na ostrůvek, kde tábořila rodina bojovníka, kterému připadly. Byl to ostrov na říčce Contoocook, který byl posléze přejmenován na Dustan’s Island, jenž leží deset kilometrů nad dnešním městem Concord.

Indiánská rodina, která na ostrově žila, se skládala ze dvou mužů, tři žen, sedmi dětí a adoptovaného anglického chlapce Samuela Lennardsona. Toho indiáni unesli před rokem ve Worcesteru, kde žil v domácnosti reverenda Rowlandsona. Chlapce indiáni už pokládali za svého, takže ho ani nehlídali, což byl dobrý výchozí bod pro budoucí spiknutí Angličanů.

Zajatci se tedy domluvili, že při nejbližší příležitosti uprchnout. Tou nejbližší příležitosti se prokázala být noc jednatřicátého března, kdy muži odešli na lov. Chlapec uvolnil ženám pouta, ty se zmocnily tomahawků a bez milosti všechny indiány ve spánku pobily, a když krvavé dílo dokonaly, oběti skalpovaly, aby měly důkaz toho, co se stalo. Pak už se jen zmocnily kánoe a vypluly z Contoocook na řeku Merrimack, která je bezpečně dovedla až do Haverville a sebou si dovezli kořist v podobě mušket, tomahawků a deseti skalpů. Celé širé okolí pak ženy oslavovalo, jako velké hrdinky a zákonodárné shromážděním Massachusetts i Marylandu je finančně odměnilo.

Great Events in the History of North and South America by Charles Goodrich; Dictionary of Canadian Biography; Wikipedia; Nahkohe