Beotukové - Nahkohe

Domovem Beotuků byl ostrov Newfoundland, kde tito indiáni žili poměrně izolovaně od okolního světa. Dodnes se neví, jak početný tento kmen mohl být. Některé odhady uvádějí, že jich mohlo být pět tisíc, ale zdá se, že spíše jen dva tisíce. V roce 1768 jich každopádně bylo jenom čtyři sta a v roce 1829 už národ neexistoval. Jen několik rodin se přeplavilo na pevninu, kde splynuli s Montagnaisy a Naskapii.

Beotukové mluvili jazykem, který byl zcela jedinečný a nepatřil do žádné ze známých jazykových rodin a snad vzdáleně připomínat jazyk Naskapiů a Montagnaisů. O kulturních zvycích kmene se toho kvůli jejich odloučenosti moc neví. Ví se, že rádi válčili s Mikmaky a labradorskými Inuity a přátelili se s Montagnaisy a Naskapii. Podnebí na ostrově nebylo vhodné pro zemědělství, a tak se Beotukové věnovali výhradně lovu a sběru přírodních potravin. Kočovali v malých tlupách, které se v létě držely pobřeží a v zimě se stahovaly do vnitrozemí. Jenom velmi málo Beotuků žilo na pobřeží nepřetržitě.

Mamateek

Na Newfoundlandu nežilo tolik velkých zvířat, jako na Labradoru, přesto zde byla dostatečně velká stáda karibu, která skýtala Beotukům cenný zdroj masa. Okolní moře bylo zase bohaté na různé druhy ryb, tuleňů a jiných mořských potvor, které Beotukové lovili. Využívali k tomu kánoe, které uměli mistrně ovládat a lovili oštěpy a harpunami. V tomto ohledu si Beotukové nežili zle, ale to se změnilo příchodem Evropanů. Rybáři a rovněž Mikmakové nakonec vytlačili Beotuky do vnitrozemí, kde více méně pomřeli hladem.

Beotukové byli výjimeční v používání rudé barvy. Červená byla vždy oblíbenou barvou Domorodých Američanů, ale Beotukové jí byli doslova posedlí. Barvili si celá těla včetně vlasů. Barvili si šaty, předměty denní potřeby a vlastně vše, co jim přišlo pod ruku. Barvu získávali tak, že červenou hlinku smíchali buď s rybím, nebo živočišným tukem. Tato barva se též hojně používala s ohledem k pohřebním účelům. Proč tolik používali rudou barvu je předmětem spekulací a soudí se, že to mělo co do činění s jejich náboženstvím, o kterém se toho neví skoro nic. Mohla to být i praktická ochrana před obtížným hmyzem.

Mikmakové říkali Beotukům „Červení lidé“ a evropští rybáři „redmens“, čili rudoši, a tak se začalo říkat všem Domorodým Američanům, i když je jejich kůže hnědá. V zimě nosili Beotukové dlouhé pláště z kůže karibu a na nohách teplé mokasíny. Ruce si chránili rukavicemi a pažními návleky. Březovou kůru používali na výrobu nádobí a wigvamů. Beotukové stavěli několik druhů kánoí, na kterých se pouštěli daleko na otevřené moře.

Beotukové si stavěli kuželovité wigvamy, které pokrývali březovou kůrou. Někdy dali přednost stavbám čtvercovým, byly to vesměs letním chaty. V osmnáctém století už stavěli kruhové a oválné delší wigvamy. O sto let později už uměli stavět sruby evropského typu. Další změnou bylo pro Beotuky používání kovů k výrobě nástrojů denní potřeby. Železo Beotuky fascinovalo a Evropanům ho kradli, kdykoliv k tomu měli příležitost.

Beotukové se s Evropany setkali už desátém století, kdy k Newfoundlandu připluli Vikingové. Tito pradávní mořeplavci založili v Severní Americe historicky první evropskou kolonii, a to v L'Anse Meadows u Epaves Bay (severní cíp Newfoundlandu) Do jaké míry Vikingové Newfoundland prozkoumali, nebo snad osídlili, se neví, ale s Beotuky se setkali určitě. Vikingové jim říkali „Skraelings“ a občas s nimi obchodovali, nebo válčili. Když se během jedenáctého století podnebí na Newfoundlandu citelně ochladilo, Vikingové Severní Ameriku opustili a nikdy se už nevrátili.

O pět set let později připlul k ostrovu Giovanni Cabato (John Cabot), benátský lodivod ve službách anglického krále Jindřicha VII. Cabot navštívit jak Labrador, tak i Newfoundland v roce 1497 a poté se vrátil do Anglie s informací, že místní vody jsou nesmírně bohaté na velké ryby. Hned nato začaly ke Grand Banks připlouvat evropské rybářské lodě. Roku 1501 unesl Portugalec Gaspar Corte-Real padesát Beotuků a prodal je do otroctví a v roce 1507 bylo sedm Beotuků odvlečeno do Francie. Rybáři se po roce 1519 začali usazovat na pobřeží, aby mohli sušit ryby. V roce 1578 brázdilo kolem pobřeží běžně až čtyři sta lodí a na pevnině vyrostlo padesát domů. Evropané, ale připlouvali jen na léto, kdy bylo příznivé počasí. V zimě lodě odplouvaly do Evropy, čehož využili Beotukové a vydrancovali rybářské domky. Beotukové se rybářům zkraje vyhýbali, ale nakonec je přemohla zvědavost a ukázali se jim. Beotukové rybářům zpočátku nevadili, ale jelikož kradli, jako straky nebo Češi, začali je námořníci nesnášet.

V roce 1583 se Velká Británie rozhodla ostrov kolonizovat. Humphrey Gilbert se s povolením královny Alžběty I. pokusil na ostrově založit osadu, ale nepodařilo se mu to. Přesto si Anglie na Newfoundland a Maritimes dělala stále nárok. V roce 1610 John Guy navázal po několika marných pokusech kontakt s Beotuky a navrhnul jim spolupráci a obchod. Na základě toho Angličané v skrytu duše doufali, že je Beotukové přestanou okrádat. Jenže když pak k ostrovu připlula nákladní loď se zařízením pro založení kolonie, Beotukové ji ihned obklopili na svých kánoích. Vyděšený kapitán na ně vypálil z děla a Guyovi se už nikdy nepodařilo s Beotuky navázat spojení.

Na ostrov připlouvali rovněž Mikmakové, kteří zde také rybařili a začali se zde i usazovat. Přemluvili je k tomu Francouzi, aby je Mikmakové chránili před Beotuky. Francouzi totiž zastřelili jednoho z Beotuků, který ho údajně načapali při krádeži. Beotukové smrt příbuzného pomstili a zabili třicet sedm francouzských rybářů. Mikmakové, kteří začali ve vnitrozemí lovit karibu se s Beotuky střetli. Vzhledem k tomu, že Mikmakové měli pušky a početní převahu, způsobili Beotukům značné ztráty. Francouzi prý Mikmakům vypláceli odměny za skalpy Beotuků. Mikmakové časem Beotukům úplně zabránili v přístupu na jižní pobřeží a východní ovládali Britové. Beotukové ukrytí hluboko ve vnitrozemí měli jedinou výhodu, že netrpěli nemocemi bělochů, a také války velmocí se jich nijak netýkali.

Jenže netrvalo dlouho a celé pobřeží Newfoundlandu bylo obsazeno bělochy, takže Beotukové byli odříznuti od mořských ryb. Vzhledem k tomu, že valem ubylo i karibu, Beotukové hladověli. O to více pak kradli a osadníci je stříleli, jako škodnou zvěř. Proti Beotukům bylo vysláno i několik trestných výprav.

V roce 1810 vydala britská vláda vyhlášku, která měla zabránit tomu, aby byli Beotukové úplně vyhubeni. Úředníci se pokoušeli s přežívajícími Beotuky spojit, ale ti se ze strachu pečlivě ukrývali. Nakonec se je podařilo kontaktovat poručíku Buchananovi, který se dvěma průvodci u nich dokonce přenocoval. Ráno však našel své společníky mrtvé a bez hlav. Jestli to byli indiáni, a co se dělo potom, nic nevíme.

Mezi lety 1819 a 1823 se vtahy mezi oběma stranami trochu zlepšili, ale i tak docházelo k dalším násilnostem. Někteří Beotukové byli zatčeni. Byli to dvě ženy, Demasduit, žena náčelníka Nonosabasuta a Anka Shanawdithit. V roce 1827 byl ostrov pročesán a všichni Beotukové byli sehnání dohromady a umístěni do rezervace. Byla to jen hrstka lidí, kteří pak raději utekli na pevninu Labradoru k Montagnaisům a Naskapiům. Jinak Beotukové na ostrově Newfoundland vyhynuli. Poslední známy čistokrevný Beotuk, byla Anka Shanawdithit, která zemřela na tuberkulózu v roce 1829.