Šavani - Nahkohe

Šavani - Shawnee - Shawun

„Do našich srdcí nikdy nevstoupil strach ze smrti. Tak jsme žili! Neměli jsme potíže s náboženstvím. Respektovali jsme jiné a oni si vážili nás. Láska a dobrý způsob života okrášlí i ostatní věci v našem bytí. Přemýšlet, jak co nejlépe využít svůj čas proto, abychom mohli sloužit svým lidem. Na den, kdy přijde konec se připravit důstojně, a mít svou píseň smrti. Vždy si promluvit, nebo pozdravit s přítelem. Pozdravit cizince na osamělé cestě. Mít v úctě lidí, ale neplazit se před nimi. Ráno poděkovat za jídlo a radost ze života. Jestliže nevidíš zač děkovat, chyba je v tobě. Nezneužívej nic a nikoho. I moudrý, který by tak jednal, se promění v blázna a je ochuzen o ducha vidění. Když přijde čas konce, nebýt jako ti, jejichž srdce se naplní strachem ze smrti, takže pláčou a prosí o trochu času navíc. Zazpívej svou píseň smrti jako hrdina, který se vrací domů“
                                                                                                                                                            Tekumseh - Šavan


Pradávným domovem Šavanů bylo údolí Ohia, a ačkoliv byli sami velice bojovní, museli zemi kvůli ještě ostřejším Irokézům opustit. Kolem roku 1660 byli rozptýlení na území dnešních států, Jižní Karolina, Tennessee, východní Pennsylvanie a jižní Illinois. Po roce 1730 se opět většina kmene sešla v Ohiu. Tam pak museli kvůli bílé expanzi o své domovy tvrdě bojovat, dokud nebyli donucení odejít do Missouri a Kansasu. Po občanské válce se Šavani usadili v Oklahomě.

Odhaduje se, že před rozptýlením mohlo být Šavanů na deset tisíc. Počátkem osmnáctého století byl jejich počet odhadnut na šest tisíc, ale první přesný součet je až z roku 1825, kdy se zjistilo, že jich v Missouri žije čtrnáct set, v Louisianě sto deset, v Ohiu osm set a několik stovek na pláních Texasu.

Název Šavan, Shawnee, či Šóní, pochází z algonkinského slova ‚shawun‘ (shawunogi), což znamená „jižní“, jak jim říkali Kikapové. Sami dávali přednost ekvivalentu Shawano, nebo někdy Shawanoe a Shawanese. Osadníci z Jižní Karoliny je nazývali Savannah, nebo ještě Savannuca.

Šavani, jak už z výše uvedeného vyplývá, byli součástí algonkinské jazykové rodiny a hovořili řečí velmi podobné jazyku Liščích indiánů, Sauků, Maskoutenů a Kikapů. Národ tvořilo pět rodových skupin: Chillicothe, Hathawekela, Kispoko, Mekoche a Pekowi.  Kulturně byli úzce spjati s Kikapy a Delawary. Delawary pokládali za své předky, „Dědečky“ a s Kikapy měli společnou ústní tradici. Kikapové věří, že s Šavany tvořili kdysi jeden národ, ale kde kmeny původně sídlily, se zjistit nepodařilo. Ztráta mateřské země přiřkla Šavanům pověst kočovníků a lidí bez domova. Během putování si jednotlivé skupiny vytvořily vlastní sociální a kulturní styl, a tak když se opět sjednocený kmen sešel v Ohiu, byl tu prostor pro reorganizaci a upevnění náčelnických pozic. Tak jako u Delawarů se náčelnický titul předával dědičně a byl doživotní. Váleční náčelníci se volili v době války, a to na základě zkušeností a autority. V létě obývali stále vesnice tvořené dlouhými kůrovými domy. Uprostřed vsi zpravidla stával velký společenský dům, který sloužil i k náboženským účelům. Během zimy se kmen rozdělil do rodinných loveckých táborů. Šavani byli velkou měrou zemědělným lidem, jak to vyplývá i z jejich tří hlavních obřadních svátků: Tance skákajícího chleba (čas setí), Tanec zelené kukuřice (čas zrání) a Tanec chleba (čas sklizně).

 Jak žili Šavani v „před exilové“ době toho moc nevíme, snad jen to, že rádi válčili, a to hlavně proti Eriům a Neutralům. Během Bobří války pak z Ohia nedobrovolně odešli a rozdělili se do několika skupin. Dvě z nich, odešly do východního Tennessee k Čerokíům. Chillicothové a Kispokové postavili své chaty v Cumberland Basin (Kentucky a Tennessee), kde pomáhali Čerokíům v boji proti Čikasawům. Hathawekelové se usadili v Jižní Karolíně na řece Savannah (kterou Britové nazvali právě po nich) a i zde se hodili Čerokíům, tentokrát v boji proti Katawbům. Piquové se přestěhovali v roce 1677 k Delawarům na Pequa Creek a Susquehannu v jižní Pennsylvanii. Část Šavanů přešla na západ do Illinois, kde jim Francouzi říkali Chaskpo (Chaouesnon) a usadili se blízko francouzského obchodního střediska Fort St. Louis nad řekou Illinois.

Po dobu sedmdesáti let bylo Ohio téměř neobydleno, takže se tam mohla nerušeně množit zvěř. Lovit tam přicházeli hlavně Irokézové, ale malé lovecké tlupy Šavanů se sem pravidelně vydávaly také. Ani během svého vyhnanství se svých práv na údolí nechtěli vzdát. Prozatím však žili jako problémoví hosté na územích svých hostitelů. Problémoví proto, že všude kam se hnuli, pronásledovali je Irokézové, takže na jejich nájezdy doplácely i hostitelské kmeny. Kvůli tomu Illinoiové ze své země Šavany vykázali, a tak se tato skupina v roce 1689 připojila k příbuzným v Tennessee, ale na Illinoie nezapomněli a často se jim připomínali válečnými výpady.

Šavani v Jižní Karolíně vedli s tamními Angličany čilý obchod. Vynikali zvláště ve zpracování jeleních kůží a své výrobky směňovali hlavně za whisky a zbraně. Jenže jak Angličanů v Karolině přibývalo, velká šavanská vesnice Westo jim stála v cestě. Jako záminka k útoku na Westo posloužila falešná pomluva, že se ve vesnici provozuje kanibalismus. Armáda anglických dobrovolníků srovnala Westo se zemí a zajatci byli prodání do otroctví.

Další zdrcující porážku utrpěli karolinští Šavani od Katawbů, proto odešli někteří z Hathawekelů do Pennsylvanie a jiní našli nové domovy až v Alabamě, nejprve na řece Chattahoocha a později na Tallapoosa.

 V zimě roku 1692 nám z neznámého důvodu zaútočili Šavani na jednu z čerokíjských vesnic, jejíž válečníci byli zrovna na lovu, a tak proti sobě poštvali další mocné nepřátelé. V roce 1715 utrpěli těžkou porážku, takže museli odejít i z Tennessee.  

Když byli Delawaři donuceni v roce 1737 opustit Lehigh Valley v Pennsylvanii, šli s nimi i tamní Šavani. Nějaký čas žili v údolí Wyomingu a Susquehanny, ale ne dlouho. Další podvody ze strany Angličanů a Irokézů je přinutili odejit do Ohia, kde žili toliko Wyandoti a Mingové. Do Ohia se postupně vrátily i zbylé skupiny z jihu, a tak se skoro po stoletém odloučení Šavani opět setkali v domovské zemi. Většinu vesnic založili mezi řekami Allegheny a Scioto. Vzhledem k tomu, že byl v Ohiu na nějakou dobu relativní klid, místní kmeny posílily, takže vesnice Šavanů, Delawarů a Mingů se táhly od Sandusky River až k řece Ohiu. Je možné, že zde žilo až na deset tisíc lidí. V polovině osmnáctého století si na Ohio „vzpomněli“ hnedka tři mocnosti naráz, Francie, Velká Británie a svaz Irokézů.

Když se snažili Ohio ovládnout Francouzi, místní indiáni k nim nebyli nikterak vstřícní, proto se jim to ani nepodařilo. Pak se ujali iniciativy Angličané a obratně manipulovali s Irokézy, kteří jim Ohio nakonec odstoupili, což ohijské kmeny pokládaly za zradu. Když byl během Francousko indiánské války (1754 – 1763) drtivě poražen generál Braddock (8 července 1755), většina kolonistů začala indiány nenávidět. Poté, co Šavani s Delawary vyslali do Philadelphie delegaci, která měla vyřešit nějaké pozemkové tahanice, byli emisaři zajati a následně oběšeni. Šavani se ze msty zaměřili na pohraničí Pennsylvanie, Virginie a Marylandu, kde během následující války zahynulo kolem dvou a půl tisíc osadníků.

Válčilo se do roku 1758, kdy východní Delawarové uzavřeli příměří a vzdali se nároku na území západně od Appalačských hor a v červenci uzavřeli mír i ohijské kmeny. Indiáni měli v zajetí asi šest set padesát bílých osadníků a při následné výměně zajatců na Muskingum River v roce 1761, došlo k zajímavé situaci, kdy až polovina bílých zajatců se odmítla vrátit do „civilizace.“

Během Pontiakova postání (1763 - 66) se Šavani s Delawary podíleli na obléhaní Fort Pittu, ale věnovali se i pohraničí. Společně pak byli poraženi v dvoudenní bitvě na Bushy Run (5 a 6 srpna 1763), čímž skončilo i obléhání pevnosti Pittu. Po válce vydaly londýnské úřady zákaz překračovat Apalačské hory, jenže osadníkům a hlavně americkým pozemkovým spekulantům se to pramálo zamlouvalo. Koloniálním společnostem se podařilo s Irokézy vyjednat oficiální smlouvu o odstoupení Ohia (1768 Fort Stanwix), a tak i přes zákaz žilo v roce 1774 za horami až padesát tisíc hraničářů. Spousta z nich měla zkušenosti v boji s Indiány a jejich metody byly surové a nemilosrdné.

To už bílé osídlení začalo pronikat do Kentucky, které Šavani rovněž pokládali za své tradiční lovecké teritorium, a kde v roce 1773 zabili Jamese Boonea, syna legendárního Daniela Boonea. Třicátého dubna 1774 napadli opilí Virgiňané pod vedením Daniela Greathouse pokojnou skupinu Mingů na Yellow Creek (Stuebenville, Ohio) a mezi oběťmi byla žena a příbuzní věhlasného náčelníka Mingů a Kayugů, Tagajutaha. Ten ze msty shromáždil ve vesnici Wakatomica dostatečně silný oddíl, se kterým vyrazil na hranice, kde na Muskingum River zůstalo třináct krutě pobitých osadníků. Guvernér Virginie, lord Dunmore vyslal do Ohia miliční sbory.

Desátého října 1774 se znepřátelené strany střetly na místě zvaném Point Pleasant (Západní Virginie). Šavan Cornstalk napadl asi s pěti sty válečníky zaskočenou a o polovinu větší armádu nepřítele. Byla to dlouhá a tvrdá bitva, během které dali indiáni i přes početní nevýhodu milicionářům co proto. I když střet v podstatě vyhráli indiáni, přesto byli o měsíc později nuceni podepsat kapitulaci. O rok později byly v Kentucky založeny osady Harrodburg a Boonesburg.

Potížím však zdaleka nebyl konec. Probíhala právě Revoluční válka (1775 – 1783) a mnozí bojovníci ochotně naslouchali britským agentům a nechali se přemluvit k válce proti Američanům. Šavani společně s Čerokii Čikamaugy vytáhli proti osadám v Kentucky a Britové je za to odměňovali zbraněmi, kořalkou a penězi za skalpy. V té kruté pohraniční válce si ani jedna strana nebrala servítky. V červenci 1776, byli blízko Boonesbugu zajatí nějací Boonoevi přátelé a jeho čtrnáctiletá dcera. Boone a jeho společníci zajatce po třídenní honičce osvobodili. Náčelník Cornstalk se roku 1777 pokusil v pevnosti Fort Randolph (Point Pleasant) Američany varovat před indiánským útokem, ale sám byl nevděčnými Američany zatčen a následně i se svým synem Elenipsikem zavražděn. Jeho následníkem se stal náčelník Černá ryba, zatrpklý nepřítel všeho amerického.

V září zaútočilo čtyři sta Šavanů, Mingů a Wyandotů na Fort Henry (Wheeling). Polovina ze čtyřiceti dvou členné posádky padla, a možná by jich zahynulo ještě více, kdyby jim nepřišla na pomoc posádka sousední osady.

Americká milice rovněž nezahálela a podnikala pravidelné nájezdy na indiánské vesnice. V únoru 1778 táhl Ohiem generál Edward Hand a vypaloval pokojné vesnice Delawarů. Jeho kampaň si vysloužila přezdívku „Tažení proti squaw.“ Za Šavany bojoval mimo jiné bělochy i Simon Girty, kterému Američané říkali Great Renegade (Velký odpadlík). Girty údajně patřil mezi nejsurovější válečníky oné doby.

V květnu zaútočil Černá ryba, Poloviční král a tři sta Šavanů a Wyandotů na Fort Randolph. Po několikadenním obléhání se ale začali válečnici nudit, a proto odešli po proudu Kanawhy vypalovat osady. Mezitím se podařilo válečníkům Černé ryby zajmout Daniela Boonea, který nějaký čas strávil mezi indiány a náčelník ho dokonce adoptoval za člena rodiny a kmene. Když se Booneovi podařilo uprchnout, Černá ryba to považoval za velkou osobní křivdu. Šavani napadli Boonesburg a několik dní ho neúspěšně obléhali. Naproti tomu John Bowmen a jeho milice vypálila Chillicothe (29 května 1779) a mezi padlými byl i Černá ryba. Šavani ustoupili na Mad River (centrální Ohio), ale začarovaný kruh ukrutností pokračoval dál. V srpnu 1782 vedl Girty Šavany opět do Kentucky, tentokrát proti Bryans Station, a když je během ústupu pronásledovala milice, padla na Blue Lick do léčky a byla drtivě poražena (19 srpna 1782). Padlo tam sedmdesát dva mužů, včetně dalšího Booneova syna Izraele.

Roku 1783 se opět upevnila koalice ohijských kmenů, když byl zažehnut poradní oheň, v šavanské vesnici Wakatomica. Ta ale byla roku 1787 vypálena, takže se rada od té doby scházela v Brownstownu (Sindathon), který patřil Wyandotům.

Americká vláda zvolila poněkud novou taktiku, když začala s indiány jednat individuálně, s náčelníky a jejich tlupami zvlášť, a tak se ji podařilo posunout hranice na řeku Muskingum. Za Šavany smlouvu podepsal po nemalém zastrašování Moluntha (Mequachake), ale Černý had a ostatní byli připravení dál bojovat.

Tlupy Mingů, Čikamaugů a Šavanů terorizovaly Kentucky a Američané odpověděli vypálením vesnice Mequachake na Mad River. Šavani se zase stěhovali, tentokrát na sever k Miami River. Mnozí pod se vedením Modrého kabátu přidali k bojovníkům miamijského náčelníka Malé želvy a mezi 19 a 22 říjnem 1790 porazili v bitvě na Maumee armádu plukovníka Josiaha Harmara, i když byli v početní nevýhodě. Indiánů bylo něco málo přes tisíc, zatímco Američanů třináct set.

O rok později dopadli Američané ještě hůře. Malá Želva, Modrý kabát a Delawar Buckongahelas, se postavili s asi dvanácti sty bojovníky tisícové armádě generála St Claire. V bitvě, které indiáni říkali „bitva tisíce mrtvých“ (bitva na Wabash, 4 listopadu) uštědřili indiáni Američanům nejdrtivější porážku v dějinách (přes šest set mrtvých Američanů, oprotiv dvaceti padlých indiánů).

Modrý kabát

 Pak se však karta obrátila. Roku 1794 vtrhl do Ohia generál Wayne zvaný „Šílený Anthony“, ale tentokrát s dobře vycepovaným mužstvem. Malá želva tou dobou už rezignoval, tak se velení bojových oddílů ujal Modrý kabát. Nešťastná bitva na Fallen Timbers (20 srpen 1794) pak rozhodla válku. Sedm set válečníků se postavilo dvěma tisícům Američanům, ale po krátké bitce indiáni ustoupili k britské pevnosti Fort Miami, kde měli získat podporu, ale ta jim byla odepřena. I když byla bitva poměrně vyrovnaná a bezvýznamná (indiáni ztratili přes čtyřicet bojovníků a Američané třiatřicet), morálně indiány zlomila. Wayne se následující tři dny věnoval ničení indiánských vesnic a polí a nechal postavit pevnost Fort Wayne, jako symbol americké nadvlády nad regionem. Koalice kapitulovala a byly podepsány smlouvy. Šavani se vzdali země na Velké Miami a část se jich přestěhovala na horní tok řeky Auglaize a jiní se spojili s Delawary na White River ve středovýchodní Indianě.

Demoralizace indiánských národů nabírala na obrátkách a mohl za to především alkohol a celková národní frustrace. Modrý kabát se pokoušel Šavany znovu sjednotit, ale jeho vliv už byl slabý, proto na jeho místo nastoupil Černé kopyto (Mequachake), který vedl mírovou politiku a snažil se s Američany vycházet, jak se dalo, i když je neměl vůbec rád.

Černé kopyto

Mezitím povstal další významný šavanský vůdce, Tekumseh (1768 – 1813), který založil poblíž pevnosti Fort Greenville vesnici, která měla bránit americké expanzi. Sám se podle dochovaného svědectví choval i přes své mládí vůči Američanům přátelsky a šarmantně, ale rozhodně byl proti jejich dalšímu postupu na západ.

Roku 1805 prošel Tekumsehův bratr, bývaly opilec Lalawethika (Ten, který dělá hluk) procesem duchovního obrození. Přejmenoval se na Tenskwatawů (Otevřené dveře) a začal indiány povzbuzovat, aby se vrátili k tradičnímu způsobu života. Tekumseh využil jeho charisma k podpoře vlastní ideje, a to k sjednocení všech indiánských kmenů a zábraně ztráty další domorodé půdy. Žel temným rysem nového náboženství bylo potírání „čarodějnictví“, jen proto, aby pyšný Tenskwatawa posílil svůj vliv. Stalo se tak, že na jaře roku 1806 nechal upálit ve vesnici Delawarů několik pokřtěných indiánů a podobně se choval i ve vesnici Wyandotů. Svou prestiž velice posílil předpověděným zatměním slunce, o kterém se dozvěděl od bílých lidí.

Naproti tomu byl Tekumseh přirozený vůdce a výborný řečník, který propagoval myšlenku, že žádný náčelník nemá právo prodávat kmenovou půdu. V roce 1808 získal podporu Britů z Kanady a otevřeně vystoupil proti Černému kopytu, Malé želvě a ostatním mírovým náčelníkům, kteří raději spolupracovali s Američany.

V roce 1808 bratři založili se svolením Kikapů a Potawatomiů vesnici na Tippecanoe Creek, tzv. Prorokovo město, kde se časem usadily stovky bojovníků. I když se Tenskwatawa sešel v přátelském duchu s guvernérem teritoria Indiana, Williamem Harrisonem, nemohl se politik ubránit podezření, že se jedná o nějaké indiánské spiknutí. Harrison okamžitě informoval Kongres o velkých válečných aktivitách indiánů a žádal finanční podporu. Roku 1808 uzavřel smlouvu s náčelníky několika kmenů o odstupu velkého území, čímž se mu podařilo vyprovokovat Tekumseha. Ten skutečně nechal popravit náčelníka Wyandotů, Kožený ret, coby hlavního strůjce prodeje půdy. Poté nechal přenést do Prorokova města staré symboly aliance západních kmenu - wampumový pás a dýmku. Osobně se setkal s Harrisonem, ale schůzka málem dopadla tragicky. Oba muži se totiž tak pohádali, že málem došlo na nože. Muži se opět sešli v létě 1811, tentokrát v přátelštější atmosféře, během které se ujistili o vzájemném neútočení.

Když Tekumseh vyrazil na jih, aby získal podporu Čoktawů, Čikasawů,  Kríků a Čerokíů, důrazně předtím varoval Tenskwatawu, aby se nenechal Američany vyprovokovat k válce. Lstivý Harrison však využil toho, že v Illinois došlo k nějakým násilným incidentům mezi osadníky a indiány a začal ihned jednat. Shromáždil ve Vincennes asi tisíc mužů pravidelné armády a milice a vyrazil k Tippecanoe. Během tažení vystavěl na místě, kde dnes leží Terre Haute pevnost Fort Harrison a v listopadu dorazil k Tippecanoe a ležení rozbil přímo naproti vesnici. Tenskwatawa v napjaté atmosféře nedal na rady bratra a poslal bojovníky do bitvy, když jim předtím údajně slíbil nezranitelnost.

Tekumseh

Následující bitva opět skončila relativně nerozhodně, poněvadž na obou stranách padlo něco přes šedesát mužů, ale ze strategického hlediska to bylo pro indiány zase fiasko. Uprchli z Prorokova města, které nechal Harrison zapálit. Letité Tekumsehovo dílo bylo v troskách a rozezlení Winnebagové chtěli zbít zajatého Tenskwatawu. Na Tekumsehovo přemlouvání ho nakonec propustili.

Tekumseh se však nevzdal. Když vypukla Válka roku 1812, shromáždil tisícovku bojovníků a přidal se k Britům. Velkou měrou se podílel na obsazení Detroitu, což přispělo k tomu, aby se do války zapojilo více indiánů.

Velitelem severozápadní americké armády se stal schopný Harrison, který jak se zdá svou rozhodností ovlivnil průběh války v západních teritoriích. Navzdory počátečním neúspěchům zůstal chladnokrevný a posiloval bojové zázemí. Nechal postavit několik pevností a podnikl kroky k tomu, aby pacifikoval nebo přiklonil na svou stranu mnohé indiány.

Tekumseh ale také nezahálel. Jeho armáda již čítala dva tisíce válečníků a osobně se spřátelil s neméně odhodlaným anglickým generálem Isaacem Brockem, se kterým podniknul řadu zdárných akcí. Tekumseh byl jako jediný indián v historii povýšen do hodnosti generála. Když však Brock v bitvě na Queenston Heights padl, šlo všechno od té doby k šípku. Jeho nástupce, generál Proctor byl absolutně neschopný. Ačkoliv indiáni v bitvě o americkou pevnost Fort Meigs dali Američanům co proto, Proctor toho nedokázal využít. Stáhnul se a začal ustupovat do Kanady. Jedna posádka za druhou opouštěla své pozice, včetně Detroitu a Fort Maldenu v Ontariu, který měl být základnou pro indiány a jejich rodiny.

Tekumseh v otevřené konfrontaci nazval anglického generála „tučným psím ocasem, který se hrdě nosí nad zády, ale když k něčemu dojde, stáhne se mezi nohy.“ Harrison sledoval Proctora Napříč Horní Kanadou a Tekumseh dělal, co mohl, aby britský ústup alespoň kryl. Britové se nakonec „postavili“ Američanům na kanadské Temži u vesnice Moraviantown. Jenže sotva bitva započala, Angličané z bitvy zbaběle prchli a Tekumseh a jeho zbylých šest set bojovníků čelilo Američanům samo. Toho dne, šestého října 1813 padl Tekumseh a s ním i jeho sen o jednotném státě všech indiánů.

Tenskwatawa zůstal v Kanadě. V roce 1823 ho guvernér Michiganu Lewis Cass přesvědčil, aby se vrátil do Států. Chtěl, aby mu pomohl přemluvit náčelníka Černé kopyto, aby se vzdal zbývajícího šavanského území v Ohiu. V roce 1826 opustilo Ohio asi dvě stě Šavanů a jejich dvouletá cesta do Kansasu bylo plná utrpení a hladového strádání. Tenskwatawa zemřel v roce 1836.

Ještě předtím, v roce 1815, se několik stovek Šavanů a Delawarů z Missouri přestěhovalo do španělského Texasu. Byli tam vřelé vítání, protože pomáhali Španělům bránit Texas před americkými přistěhovalci. V roce 1836 se stal Texas součásti Mexika, ale Mexičané neměli indiány nijak v lásce, a tak vyhnali Šavany do Oklahomy, což se stalo v roce 1839.

Po Válce 1812 jednali Američané s indiány ve Fort Meigs (1817) o odstoupení zbytků půdy v Ohiu a Šavani, Delawaři a Wyandoti souhlasili, že zbývající kmenové území vymění za rezervace.

Šavani z Missouri také čekaly změny, když se roku 1821 teritorium stalo členským státem Unie. Čtrnáct set Šavanů muselo odejít do Kansasu, a jako kompenzaci dostali od vlády 15 000 dolarů, ale z toho celých jedenáct tisíc uvízlo za nehty vykutálených spekulantů. Tito Šavani měli také zákaz stýkat se s příbuznými z Ohia. Byli to první východní algonkini, kteří si zvykli na život v prériích. Novým podmínkám se akorát nechtěla podvolit tlupa Černého Boba, která se spojila s příbuznými z Ohia, a se kterýma odešla do Arkansasu. Vládní vojenská hrozba je přiměla přesunout se do Olathe v Kansasu (1833).

Stárnoucí Černé kopyto chtěl, aby jeho tlupa zůstala v Ohiu, ale tlak Američanů sílil, zvláště po odsouhlasení zákona Indian Removal Act (1830). Irokézové Senekové v únoru roku 1831 odešli do Oklahomy a s Čerokii a Šavany založili smíšenou vesnici. Jiní Senekové a Šavani odešli po smrti Černého kopyta z Ohia do Kansasu. Osmdesát válečníků se dalo najmout do americké armády do války proti Seminolům.
Kmen byl roztříštěn a bylo obtížné zvolit jednotnou kmenovou radu. Svou roli hrály mocenské zájmy jednotlivých rodů a nově vzniklé kulturní bariéry. Většina Šavanů totiž přijala křesťanství a s tím se nemohli vyrovnat tradicionalisté. V roce 1845 se hodně tradicionalistů z Kansasu připojilo k Absentee Šavanům v Oklahomě. Dohromady jich bylo asi osm set a rychle se přizpůsobili životů na tamní prérii. Byli to šikovní zemědělci a mnohdy byli úspěšnější než američtí farmáři.

V roce 1854 se v Kansasu a Nebrasce začala stavět železnice a s ní začalo přibývat i osadníků. Proto vláda odkoupila všechny šavanské rezervace o rozloze 1 600 000 akrů a vyplatila jim za to 80 000 dolarů. Pak jim nabídla nových 200 000 akrů, ale to už neměla být kmenová půda, ale měla být rozdělena jednotlivcům.

Během občanské války pak Šavani přišli o další pozemky. Ve válce se přidali na stranu Severu a bojovali proti indiánům sympatizujícími s Jihem. V roce 1862 společně s Delawary skoro vyhubili kmen Tonkawů, a pak útočili na Komanče, kterým způsobili velké ztráty. Tlupa Černého Boba stála na straně jihu a napadala kmeny v Kansasu. Pak se stal Kansas roku 1861 součástí Unie a vláda odtud chtěla vystěhovat všechny indiány. Po válce se tomuto rozhodnutí chtěli Šavani bránit soudní cestou a spor dokonce vyhráli, jenže život v Kansasu byl tak těžký, že nakonec raději odešli do Oklahomy.

Tak se nakonec všichni Šavani sešli v Indiánském Teritoriu Oklahoma, kde jsou dnes rozděleni do tří kmenů: The Absentee – Shawnee Tribe of Indians of Oklahoama (Hathawekelové, Kispokové a Pekowiové), Eastern Shawnee Tribe of Oklahoma (Mekocheové) a Shawnee Tribe (Chillicothové a Mekocheové).

Nahkohe, Dishowell, Wikipedia