Hlavní nabídka:
Když jsou indiáni na cestách, nijak nespěchají. Doma jsou v podstatě všude a opatřit si obživu jim většinou nedělá starost. Pokud jste běloši a cestujete společně s nimi, uděláte dobře, když jim budeme zcela důvěřovat.
Ráno nezvednou tábor, dokud se společně nenají, což obvyklé probíhá v srdečné atmosféře. Na cestu se vydají, tak tři hodiny po rozednění a cestují bez přestávky celý den, až do západu slunce. V deštivém počasí si postaví chatu ze stromové kůry a pak si hoví, dokud nepřejde nečas. Perfektně ví, který strom má nejlepší kůru.
V severních oblastech, jako je Goschgosching a území Mingů, bývá v zimě hodně hlubokého sněhu, proto tam indiáni používají sněžnice. Tady na Muskingumu nebývá sníh tak hluboký, takže Delawarové sněžnice nedělají.
K jídlu si indiáni berou na cestu rozdrcenou nebo praženou kukuřici. Kukuřice se praží na žhavém uhlí a míchá se s cukrem. Během parných letních dnů je to velmi osvěžující a výživné jídlo. Když se to smíchá s vodou, je z toho dobré a zdravé pití. Tato směs se dá vařit ve vodě, nebo se dá jíst i suchá. To jsou obvyklé cestovní zásoby. Kukuřičný chléb není trvanlivý, zvláště v létě. Do tří nebo čtyř dnů se zkazí. S masem si indiáni nedělají hlavu, protože si ho mohou opatřit v lese.
Když indiáni potřebují sjet řeku, prostě si rychle vyrobí lehkou korovou canows (kánoi), která unese poměrně těžký náklad. Tyto canows jsou vyrobeny z jednoho kusu stromové kůry. Oba konce člunu jsou ostře špičaté a sešité lýkem. Konstrukci tvoří zahnuté dřevěné tyčky, které dávají kánoi tvar. Jsou lehké, že je snadno unesete a po vodní hladině letí, jako šíp. Kánoe je dostatečně široká, takže je i stabilní. Délku kánoe ovlivní samozřejmě výška stromů, ze kterého je použitá kůra. Nejvhodnější kůra na výrobu kánoi je z jilmu. Pokud se stane, že se do člunu udělá díra, žádný problém. Indián to umí opravit kouskem lýka nebo vezme trochu kůry z určitého druhu jilmu, rozdrtí ji a lepkavá konzistence, která z toho vznikne, poslouží jako skvělé lepidlo. Taková kánoe sice nevydrží déle než rok, ale svému účelu skvěle poslouží. Dnes je vyrábějí jen výjimečně. Od té doby, co používají železné sekery, vytesávají kánoe z kmenů stromů.
Zdá se, že indiáni jsou velice hákliví na onemocnění. Je to tím, že jejich životní styl je plný útrap, námahy a cestování. Když indiáni loví, plíží se opatrně po lese, aby se dostali, co nejblíže ke zvěři. Jindy zvěř pronásledují a běží za ní tak dlouho, dokud se k unavenému zvířeti nedostanou na dostřel. Taková honička může trvat déle než jeden den. Není neobvyklé, že při tomto druhu lovu, urazí indián až šestnáct kilometrů. Za celou tu dobu vůbec nic nejí.
Pokud je indián mladý a silný, je pravděpodobně v dobré fyzické kondici, ale s postupujícími lety na sobě pociťuje účinky revmatismu, který je mezi indiány velmi běžný. Revma způsobuje lidem hluchotu, slepotu a ochromení. Ženy, které nosí těžká břemena zavěšena přes čelo, mají ve stáří poškozená záda a krční páteř. Muži nosí brašny pověšeny přes prsa. Ulovený jelen může vážit kolem šedesáti kil a takové břemeno se pěkně pronese, obzvláště když ho lovec nese bez odpočinku celou cestu.
Ženské brašny jsou pletené z divokého konopí. Popruhy těchto brašen jsou asi sedm centimetrů široké a zdobené barevnými ornamenty.
Indiáni podléhají hnisajícím bolestivým nemocem. Sotva se boláky na jednom místě vyléčí, vyraší na jiném. Tuto nemoc doprovází horečka a podobné komplikace. Běžná je mezi lidmi i úplavice a pohlavní nemoci, které se v posledních letech hodně rozšířily.
Lékařská péče je zanedbatelná. Když někdo onemocní, na lehátku blízko ohně a nikdo se o něj moc nestará. Nemocný krom nemaštěné kukuřičné polévky téměř nic nejí. Maso má odepřeno.
Někteří indiáni se vyznají v léčivých kořenech a bylinách. Tomuto umění se naučili od svých předků a pečlivě ho tají. Až ve stáří předá své znalosti někomu ze svých potomků. Tito léčitelé si nechají za své služby dobře zaplatit. Léčivým směsím, bylinkám a kořenům se souhrnně říká besort. V léčbě vnějších zranění a hadích uštknutí jsou indiáni velmi úspěšní. Speciální besort mají pro každý druh hadího jedu.
Indiánští lékaři nejsou nic jiného než šarlatáni. Veškeré jejich lékařské umění spočívá na snech, kterým důvěřují více, než čemukoliv jinému. Když se jim ve snu zjeví třeba zvíře, není to podle nich náhoda, ale dar zvláštní moci, kterou dostávají od ducha onoho zvířete. Indiáni s těmito zvířaty ve snech komunikují. Duch jim údajně říká, že když mu bude dotyčný obětovat, dá mu svou sílu a ochranu. Starší indiáni, kteří už neloví, usilují o to, aby se z nich stali kouzelníci. Dělají to i ze zištných důvodů, protože díky léčení mohou zbohatnout.
Léčitel totiž dostává dárky už jen za to, že vstoupí do wigvamu nemocného. Pokud jsou dary malé hodnoty, kouzelník provádí jednoduchý obřad. Medicinman do tváře nemocného fouká prášek z bylin a dělá přitom hrozné úšklebky, vyje a vůbec dělá takový hluk, který se rozléhá přes celou vesnici. Někteří léčitelé užívají potní chýši, která je zbudována speciálně k tomuto účelu. Nemocný leží před chýší, zatímco šaman pokračuje ve vytí a občas na nemocného vykoukne a děsně se šklebí. V potní chýši medicinman zjistí, zda je nemocný uhranutý nějakým uraženým duchem, kterému se bude muset předložit oběť. Vše, co léčitel řekne, se musí vykonat. Když se nemocný uzdraví, věří se, že se tak stalo díky šamanovi. Pokud se neuzdraví, povolá se jiný medicinman. Pro rodinné příslušníky to může být velmi nákladné. Chudé lidí mohou podpořit rodinní přátelé.
Šamani málokdy používají léky, ale spíše spoléhají na své kejkle. Někteří indiáni věří, že kdyby odmítli služby šamana, mohl by způsobit smrt nemocného. Jeden pokřtěný indián mi řekl, že zatímco byl ještě pohan, přišel k nemocnému člověku, který po něm požadoval léčbu a slíbil mu za to koně. Jenže ten indián nikdy nic podobného nedělal, ale nemocný na tom trval. Z tohoto příkladu lze vidět, že mezi indiány se může stát léčitelem kdokoliv.
Potní chýše používají indiáni často. Chodí do nich, když jsou unavení nebo nastydlí. Chýše stojí na okraji vesnice a někteří indiáni do nich chodí i několikrát za týden. Když se pořádně vypotí, vylezou ven a zchladí se. Tak to opakují třikrát až čtyřikrát. Ženy mají vlastní, oddělené potní chýše.
Indiáni také jako léčbu používají pouštění žilou a přikládaní baněk. Na pouštění žilou používají ostrý křemen, připevněný k tyčce. V případě přikládání baněk, naříznou kůži a na ránu přiloží malou tykev. Místo lampy mají hořící březovou kůru.