Otcovská láska - Nahkohe

27. 05.

Během těch častých válek, které vedli indiáni s ranými osadníky Nové Anglie, se jednou strhla bitva, kdy se anglická milice dostala do úzkých. Během chaotického ústupu se jeden z mladých důstojníků pokusil o útěk, ale byl pronásledován dvěma válečníky. Když si Angličan uvědomil, že se nezachrání, rozhodl se, že svou kůži prodá co nejdráž. Otočil se čelem k nepřátelům a strhla se bitka, a když už se zdálo, že milicionář podlehne, vložil se do pranice nějaký náčelník a zápas zastavil. Mladší bojovníci s respektu odstoupili a odešli. Starý muž, jenž se jmenoval Wanou, vzal důstojníka za ruku a vedl ho lesy ke svému wigvamu, kde se o něj dobře postaral. Starý indián se patrně těšil se společnosti mladého muže a učil jej vlastnímu jazyku, indiánským zvykům a mravům v naději, že to tak bude nastálo. Tato představa však Angličana děsila, čehož si Wanou nemohl nevšimnout, a bylo mu to líto.

Přišlo jaro a začalo se znovu válčit. Wanou, jenž měl stále dostatek mužné síly, také vstoupil na stezku války a s ním šel i jeho bílý společník. Když indiáni přišli nadohled anglickému táboru, Wanou ukázal důstojníkovi na jeho krajany, řka: „Tam jsou tvoji bratři a čekají na to, aby s námi bojovali. Poslouchej! Já jsem ušetřil tvůj život. Učil jsem tě dělat kánoe, luk a šípy, lovit medvěda a bizony. Srazit jelena v plné rychlosti a dokonce přelstít mazanou lišku. Čím jsi byl, když jsem tě přivedl do svého wigvamu? Tvé ruce byly jako ruce dítěte. Nemohl ses na ně spolehnout a nedokázali tě ochránit. Ode mne ses naučil všechno. Budeš nevděčný a pozvedneš ruce proti indiánovi?“
Mladý muž horlivě odpověděl, že raději ztratí vlastní život, než aby prolil krev jeho indiánských bratrů. Starý válečník mu položil dlaně na tvář a se skloněnou hlavou zůstal nějakou dobu stát, jako kdyby překonával nějakou bolestivou vzpomínkou. Pak se silným pohnutím v hlase zeptal:
„Žije tvůj otec?“
„Žil, když jsem odešel z domova“ odpověděl mladík.
„Ó! Jak šťastný musí být, když má ještě syna!“ zvolal indián, a pak ještě dodal: „Věz, že jsem byl také otec, ale už tomu tak není! Viděl jsem svého syna padnout v bitvě, Bojoval odvážně po mém boku. Můj syn padl s mnoha zraněními a zemřel jako muž! Ale já pomstil jeho smrt. Ano, já pomstil jeho smrt!“ To Wanou vyslovil velmi pomalu a velmi silným hlasem. Stal pevně a klidně a pomalu se otáčel směrem k východu, kde právě vysvitlo slunce. „Vidíš to úžasné světlo mladý muži? Máš radost z toho, když to vidíš?“ zeptal se starý válečník.
„Ano“ odpověděl důstojník „vždy jsem potěšen z východu slunce a nikdy za něj nezapomenu poděkovat našemu nebeskému otci, který to vytvořil.“
„Jsem rád, že tě to činí šťastným. Pro mne už zde žádné potěšení není.“ řekl teskně Wanou. Pak ukázal mladíkovi křoví v plném květu a zeptal se: „Máš potěšení z toho, když se díváš na květy?“
„Ano, velké“
„Mne už to nemůže víc těšit“ řekl Wanou a objal Angličana a naposledy promluvil: „Pha! Spěchej ke svému otci a měj potěšení z východů slunce a květů jara.“
Tak smutný stařec přišel o druhého syna.