David Zeisberger VI. - Nahkohe

25. 07.

Na jaře roku 1765 zastřelili indiáni ve Wajomick dva tuleně. Taková zvířata místní lidé ještě nikdy předtím neviděli, takže to byla mimořádná událost. Poté, co se všichni na tuleně pořádně vynadívali, byla svolána rada, aby se rozhodlo, zda jsou ona tajemná zvířata vhodná k jídlu, či nikoliv. Jeden ze starých indiánů povstal a řekl, že pokud jim tato zvířata seslal bůh, budou dobrá k tomu, aby se jedla, třebaže je nikdy předtím neviděli. Lidé byli s tímto vysvětlením spokojeni, tudíž se uspořádala hostina. Všichni jedlíci se shodli, že pečené maso těchto tvorů je velmi dobré. Tuleni sem nesporně připluli z několika set kilometrů vzdáleného moře.

Zvláštnosti této země jsou ohromné močály, kterým se říká swamp. Porost močálů je tak hustý, že skrz něj nikdy neprosvítá slunce, proto je tam stále vlhko a chladno, a to dokonce i uprostřed léta. Roste tam hlavně buk, borovice vejmutovka a jedle. Severní území Irokézů, je těmito močály doslova obklopeno. Cestování není takovým územím vůbec jednoduché. Trvá dlouho a poutník musí stále překonávat nějaké překážky v podobě padlých stromů. Tam, kde žijí Irokézové, rostou v močálech cedry, ale ne ty virginské, nýbrž bílé. Močály tohoto druhu jsou nejdivočejší a nejtmavší. Jsou domovem černých medvědů, které Mingové chytají do dřevěných pastí. Krom bobrů tam moc lovné zvěře nežije. Občas se do močálů zatoulá z Kanady los americký.

Pro hojnost ryb se Mingové hodně věnují rybolovu. Pro dobré maso je především ceněný losos, který má na kůži stejné skvrnky, jako pstruh. Na podzim táhnou lososi proti proudu do malých potoků, kde se snadno chytají. Jinak se losos loví celé léto. Na podzim se chytají také úhoři, kteří jsou poněkud odlišní, od těch klasických. Mají totiž menší zašpičatělou hlavu. Na podzim, kdy se přesunují z řek do jezer, jsou v noci po tisících chytání do proutěných vrší. V sušeném stavu vydrží úhoř dlouhou dobu. Je to tak tučná ryba, že po vysmažení z něj klidně uděláte rybí slaninu.

Všechny řeky a potoky v regionu se vlévají do jezera Ontario, ze kterého na východě vyvěrá řeka St. Lawrence. S jezerem Erie je Ontario propojeno řekou Niagarou. Obě jezera jsou tak obrovská, že po nich plují anglické dělové čluny, které zajišťují bezpečný obchod s indiány. Niagarské vodopády jsem osobně neviděl, ale indiáni mi o nich vyprávěli. Netroufám si podat jejich přesný popis, poněvadž ani nevím, jak jsou vysoké. Věřím, že podrobné informace o tomto přírodním fenoménu najdete v jiných knihách. Indiáni říkají, že vody řeky padají dolů přes kolmý sráz. Cokoliv živého padne do propasti, nepřežije, dokonce ani ryby ne. Divoké husy, kachny a jiní ptáci, kteří letí nízko nad vodopádem, mohou být pohlcení vzdušným vírem, který ty vodní masy vytvářejí. Dole pod vodopádem indiáni často nacházejí čerstvé maso.

Jednou jistí Mingové lovili nad vodopádem ryby a nešťastnou náhodou se dostali do proudu, který je začal táhnout k propasti. Všechna jejich námaha pádlovat ke břehu byla marná. Když poznali, že jejich osud je zpečetěn, vyházeli z člunu všechny věci a přetáhli si přes hlavy přikrývky v očekávání jisté smrti. Lidé, kteří to sledovali ze břehu, jim nebyli schopni pomoci.

Jiní dva indiáni, kteří se také nechtěně dostali do proudu, se naštěstí zachránili. Podařilo se jim ve člunu doplout ke skalnatému ostrovu, který stojí uprostřed řeky nad vodopády. Ostrov je porostlý několika málo stromy a keři. Ve chvíli, kdy kánoe proplouvala kolem ostrova, jeden z indiánů se chytil převislé větve stromu a druhý ho držel za nohy. Když se v pořádku vyšplhali na skálu, museli čekat čtyři dny a noci, než si jich někdo všiml. Jejich křik nebyl přes řev vodopádu vůbec slyšet. Nakonec to byli Francouzi, kteří tenkrát ještě vládli v Kanadě, kdo trosečníky uviděl. Byli to zkušení muži a plavci, takže se jim podařilo indiány šikovným manévrováním svých člunů vysvobodit. Francouzi měli kánoe z březové kůry, která se na severu hojně používá a má skvělé manévrovací schopnosti. Člun je vyroben z dřevěné kostry a sešitých březových kůr, které jsou potřeny klihem. Je to velmi lehké plavidlo, které může být po souši přenášeno bez problému mnoho kilometrů.

V naší zemi jsou mnohá jezera, jako třeba Oneider (Oneida Lake), které je padesát jedna kilometrů dlouhé a třináct kilometrů široké. Cayuger (Cayuga Lake) je asi stejně veliké a v zemi Senneckerů (Seneků) jsem viděl několik jezer, která jsou ještě větší.

 
Delawarové vydrží na jednom místě jen několik let. Zato Mingové se nestěhují skoro vůbec. V okolí jejich vesnic jsou sady velkých a starých jabloní. Irokézové žili ve velkých vesnicích dávno před příchodem bílých lidí. Kolem roku 1600 vedli Francouzi s Irokézy mnoho válek, ale nyní žijí v míru. Národy Irokézů žijí vedle sebe od východu na západ. Nejvýchodnější jsou Mohoks (Mohawkové), nepočetný lid, který nyní z větší části žije mezi bílými lidmi. Vedle nich jsou Oneiderové (Oneidové) a Tuscarores (Tuskarorové). Onondagerové (Onondagové) jsou ve středu, kde se scházejí všichni Irokézové u poradního ohně. Dále na západ jsou bydliště Cayugerů (Kayugů) a Senneckerů (Seneků).

Wyandoti neboli Huróni žijí na Sandusky, v západní části jezera Erie a částečně kolem Detroitu. Ačkoliv jsou to příbuzní Irokézů, nejsou přátelé. Jejich jazyk se dost podobá řeči Mingů.

Minulý rok (1779) Američané vyhnali většinu Irokézů z jejich země a zničili jim vesnice. Byla to katastrofa, jakou dosud tito lidé nepoznali.

Zima v tomto regionu je obvykle velmi tvrdá a sníh hluboký. Půda tam je bohatá a úrodná a indiáni tam pěstují několik druhů kukuřice, která dozrává dříve, než je obvyklé. Kukuřici, která se pěstuje podél Muskingumu, se v této zemi nedaří.

Irokézové jsou bojovní lidé neschopní žít v míru. Je jen málo národů, se kterými neválči. Nedělá jim problém cestovat osm set až devět set kilometrů do nepřátelské země, kde se pak po mnoho dnů, někdy dokonce týdnů ukrývají v lesích, než udeří. Přitom kolikrát trpí hladem, protože si nemohou kvůli utajení dovolit lovit. Když se jim nepodaří na válečné výpravě ukořistit zajatce, či skalpy, pak pohlížejí sami na sebe, jako na méněcenné.

Váleční zajatci jim nahrazují vlastní ztráty, které trpí v jejich nekonečných válkách. Kdyby tomu tak nebylo, už dávno by vyhynuli. Dnes už to jsou úplně jiní lidé, než kdysi bývali (Zeisberger použil slovo - degenerovaní). Všechny indiánské kmeny zacházejí se svými zajatci podobně, ale o tom se ještě zmíním na jindy. Vhledem k regionu, o kterém nyní hovoříme, chci ještě dodat, že je dobře zavlažovaný řekami a jezery. Není problém cestovat z místa na místo po vodní hladině. Pokud jde o obchod, je to velmi zásadní věc, ačkoli samotní Irokézové moc neobchodují, za to všichni jejich sousedé ano.

Každý irokézský národ má svůj jazyk. Kayugové, Senekové a zvláště Tuskarorové, kteří přišli od pobřeží Marylandu (Severní Karolíny - Nahkohe), mluví velmi odlišnou řečí. Přesto si všechny kmeny Šesti národů rozumí a domluví se spolu. Jazyk Delawarů se od irokézského liší tak moc, že si navzájem nemohou rozumět. Je snadnější domluvit se v řeči Mingů, než Delawarů.

Země, o které stále mluvíme, je převážně rovinatá.  I když se tam kopce občas přece jen vyskytují, je zajímavé, že i ty nejvyšší místa jsou stejně bahnitá, jako v údolích.  

Splavnost řeky St. Lawrence je dobrá, třebaže je tam mnoho peřejí. Z Quebecu je to do Frontenacu, ležícího na východním břehu jezera Ontario sto dvacet osm kilometrů daleko. Odtamtud plují nákladní šalupy napříč jezerem k Niagaře. Z tohoto bodu je čtrnáct kilometrů nesplavných. Přes jezero Erie do Detroitu je to tři sta dvacet kilometrů.

Nyní se zase vrátím do oblasti Ohia. Ohio je od Pennsylvanie a ostatních kolonií odděleno Alleghanskými horami. Mezi nejvýznamnější pohoří patří Sidling Hill, Alleghany Mountain a Laurel Hill, přes které procházíte ze země Delawarů do Pittsburghu. Jsou tam další horské řetězy, které mají sice odlišná jména, ale jsou součástí stejného masívu. V Pennsylvanii jsou to Blue Ridge, Little a Great Blue Ridge, kterým se také kvůli hojnému výskytu vlků, říká Vlčí hory. Tulpehocken a Thiirnstein, jsou spíše známy pod jménem James Height. Thiirnstein náleží k Alleghany Mountains nejen proto, že od nich vychází, ale také kvůli stejné struktuře.

Tento horský masív netvoří jenom hranici mezi územím, ale dokonce i mezi klimaty. Zatímco v Pennsylvanii přináší východní vítr zpravidla déšť, v Ohiu je to jen zřídka. V Ohiu přináší déšť západní a někdy severozápadní vítr. V Pennsylvanii když vane severozápadní vítr, je většinou jasné a pěkné počasí. Veškeré bouře přicházejí s jižními větry. Když přijdou od západu, trvají někdy i týden. Alleghany River pramení v močálech asi dvě stě čtyřicet kilometrů severně od Pittsburghu. Do Alleghany se vlévá Venango (Onenge), která tvoří přechod k Presque de Isle, jezeru Erie a Niagaře. Dříve měli tuto trasu pod kontrolou francouzští obchodníci, kteří zde postavili Fort du Quesne (Duquesne, nyní Pittsburgh).

Řeku Monongehella, indiáni nazývají Mechmenawungihilla, čili „Vysoký břeh.“ Šestnáct kilometrů severně teče řeka Turtoise a na ní byl v roce 1755 poražen generál Braddock. Lesní bitva se odehrála poblíž Fort Sigonier (Ligonier), který stojí osmdesát šest kilometrů východně od Pittsburghu. V době těchto válek bylo indiány zabito mnoho lidí.

Řeka Alleghany je splavná. Velké lodě se dostanou z Pittsburghu dolů po Ohiu do Illinois a Mississippi, Francouzskému ostrovu a New Orleans. Ohio se vlévá do Mississippi dva tisíce dvě stě padesát kilometrů pod Pittsburghem. Před válkou byl východní břeh Ohia hustě obydlen, ale po indiánských masakrech, se většina lidí odstěhovala.

Necelých tisíc kilometrů jižně od Pittsburghu je velké osídlení na Kentuke River (Kentucky), i když i tady lidé ke konci války od indiánů mnoho vytrpěli. Před šesti, či sedmi lety žili Delawarové podél řeky Alleghany, ale Irokézové prodali značnou část této země bílým lidem, takže Delawarové museli odejít na Muskingum, kde žijí dodnes.

Když se člověk zamyslí nad počtem řek, které se vlévají do jezer, je to udivující. Mezi velká jezera patří Hurónské, Michiganské, Erie, Ontario a Hořejší. V jezerech nelze pozorovat žádné proudění, ale jejich vody jsou průhledné a hemží se rybami. Obchodníci cestují z Detroitu přes Hořejší jezero nahoru k Hudsonovu zálivu, kde obchodují s indiány. Taková cesta zabere obvykle celý rok.