Indiáni - Nahkohe

10. 04.

Jak jsme si již řekli, obchod s kožešinami se v oblasti Hořejšího jezera provozoval mnohem dříve, než tam přišli Francouzi. Z toho důvodu byli francouzští obchodníci zprvu velice závislí na indiánských prostřednících, kteří jim přinášeli kožešiny ze vzdálených končin. Během první poloviny sedmnáctého století se o to starali Wyandoti a jejich kánoe pravidelně dovážely zboží přímo do Montrealu. Tuto spolupráci však zničili Irokézové, kteří Wyandotům způsobili obrovské ztráty na životech (1648-49) a přeživší se pak rozptýlili po širém kraji. Role nových zprostředkovatelů se pak ujali Ottawové.

I když prostředníci sami komerčně nelovili, jejich úloha byla přesto rozhodující. Aby svou pozici na trhu upevnili, snažili se bránit přímému styku mezi Evropany a klientskými kmeny. Wyandoti se s tím proto vůbec nemazlili a šířili o Francouzích pomlouvačné zprávy, jako že jsou „… velmi nespolečenští a hrubí, zachmuření smutní lidé, kteří žijí toliko ve společnosti hadů…“ Ottawská strategie byla „profesionálnější.“ Ottawům nevadilo, že je někdy doprovázeli francouzští obchodníci a navíc se snažili svou působnost rozšířit dál na západ. Francouzi si byli dobře vědomi své závislosti na Ottawech, a jak sami přiznali: „…dvě třetiny bobřích kožešin, které jsou expedovány do Francie, pocházejí od Ottawů, … oni dopravují surové kůže z dálného vnitrozemí, … nebojí se pátrat po zboží v těch nejvzdálenějších místech…“

Jedním takovým vzdáleným místem bylo i Grand Portage. V šedesátých letech sedmnáctého století založili Ottawové svou vesnici v zálivu Chequamegon na jižním břehu Hořejšího jezera. Byla to jejich základna, odkud vyráželi daleko na sever i západ. Objevili se u jezera Nipigon, kde podle Perrota od místních indiánů doslova vykoupili „všechny jejich kožešinové šaty, a to pouze za staré nože, tupá šídla, bídné sítě a opotřebované kotlíky a ještě za všechno pokorně děkovali.“ Těmi indiány byli pravděpodobně Kríové a Assiniboini.

Stejně tak jak skončila wyandotská obchodní nadvláda, tak skončila i ta ottawská, tentokrát kvůli válkám s Dakoty a Liščími indiány. V roce 1671 Ottawové opustili svou nejistou základnu v zálivu Chequamegon a vyklidili pole. Nové možnosti začali hledat více na severu, tentokrát mezi Odžibweji, se kterými byli v úzké přízni. Francouzi se s Odžibweji poprvé setkali na břehu Huronského jezera, kde bezprostředně sousedí s jezery Michiganským a Hořejším. Odžibwejové tehdy žili v mnoha nezávislých rodových vesnicích, jako byly: Awause (Sumec), Amik (Bobr) a Noka (Medvěd).

V šedesátých letech sedmnáctého století se velká skupina (asi tisíc) Odžibwejů usadila v oblasti Sault St. Marie, kde se v létě dobře rybařilo. Když tam za nimi přišli francouzští misionáři, začali těmto Odžibwejům říkat Saulteurs (Lidé od peřejí). Odžibwejové zase Francouzům říkali Wametigoshe – „Ti, kdo mávají hůlkami“, přičemž mínili kříže kněží. V sedmdesátých letech se začal tento relativně malý kmen rozpínat, až si nakonec podmanil ohromnou územní oblast, sahající od Ontaria, až po Montanu, což byla největší zeměpisná expanze severoamerického domorodého kmene v dějinách. A jedním z důvodů proč to dělali, byl samozřejmě obchod.

Kmen se později rozdělil na dvě základní větve – severní, která působila na sever od Hořejšího jezera - a jižní, která obsadila mnohá území na jih od jezera. Ve skutečnosti byli Odžibwejové rozdělení na více skupin, tentokrát se však budeme pro zjednodušení zabývat těmito dvěma základními.  Ačkoliv se to zdá málo pravděpodobné, tyto skupiny se spolu nesešly celých šedesát let, až konečně, kdy se jakoby náhodou potkali na Grand Portage. To už měly poměrně odlišný životní styl, zvyky i dialekt. Severní Odžibwejové byli závislí hlavně na lovu, rybolovu a sběračství. Byli organizování do malých rodinných loveckých tlup, které byly široce rozptýlený po kraji. Jižní Odžibwejové také lovili a rybařili, ale navíc se věnovali pěstovaní kukuřice, sběru divoké rýže a výrobě javorového sirupu. V létě se scházeli ve velkých vesnicích, aby společně slavili výroční obřady, náboženské a léčitelské svátky společnosti Midewiwin.

Na Grand Portage se pravděpodobně usadili jako první severní Odžibwejové. V roce 1736 v Tunder Bay založili vesnici Awause a nejspíše obchodovali s Kríi. Do dnes zde žije odžibwejský Karibu klan, který je považován za potomky severní skupiny. Jižní Odžibwejové měli hlavně kvůli Dakotům poněkud „rušnější“ život, poněvadž podle Perrota Dakotové „nestáli o přátelství s kýmkoliv.“ Ti skutečně bránili tomu, aby na západ nepronikl nikdo, a proto se v oblasti dost válčilo. K velkému zlomu došlo roku 1679, kdy se na místě dnešního města Duluth Dakotové sešli s Odžibweji k velké poradě. Tam se pohlaváři obou kmenů domluvili na vzájemné spolupráci. Dakotové dovolili Odžibwejům lovit na západním břehu Hořejšího jezera, a ti jim na oplátku dodávali francouzské obchodní zboží. Tento pakt trval celých padesát sedm let.

Odžibweje tehdy podporoval francouzský válečný veterán Daniel Greysolon Du Lhut (po něm je pojmenováno město Duluth), který zanechal vojenské kariéry a dal se na soukromou obchodní praxi. Přátelé na něj nemohli dopustit, jako na „nejvěrnějšího muže“, zatímco nepřátelé mu láli do „dezertérů a šmelinářů.“ Du Lhut si při ústi řeky Kaministikwia River (Tunder Bay) založil obchodní fort a obchodoval nejspíše s Assiniboiny. Mezitím Odžibwejové založil vesnici v zálivu Chequamegon Bay, blízko té bývalé, ottawské.

Du Lhut však nebyl první Francouz, který se na Grand Portage objevil. V roce 1660 tam v doprovodu Ottawů a Wyandotů přicestovali dva mladí cestovatelé, Pierre Esprit de Radisson a jeho švagr Médard Chouart des Groseilliers. Byli tam na zapřenou, poněvadž tam během Bobřích válek měli Francouzi zapovězeno cestovat. Zdali mladí cestovatelé prošli i samotnou Velkou portáži není známo, ale rozhodně se sešli s nějakými severními indiány, možná Kríi, od kterých se dozvěděli, že odtud vede vodní cesta až do Hudsonova zálivu. Když se „ilegálové“ vrátili do Quebecku, dostali od úřadu vysokou pokutu za nepovolené obchodování. Naštvaný Radisson odcestoval do Anglie, kde našel vhodné investory, kteří měli tu moc přesvědčit krále Charlese II., aby jim ze zištných důvodů dovolil založit novou obchodní společnost. A tak roku 1670 byla založená slavná Hudson Bay Company.  

Poté přicestoval v roce 1667 k Hořejšímu jezeru jezuita Claude Allouez, který zkoumal zdejší pobřeží a přesně lokalizoval ústí řeky Pigeon. Zdejší kraj se rovněž snažil zmapovat. V roce se na Grande Portage objevil anonymní prospektor, jenž se vrátil se vzorky mědi. O rok později Du Lhut a Jacques de Noyon zkoumali tok řeky Kaministikwia a v roce Du Lhut založil na Rainy Lake další obchodní stanici a sám se pak ještě „podíval“ k jezeru Wood.

V těch časech se do divočiny pouštěla další skupina Francouzů – tzv. coureurs de bois, ilegální obchodníci. Podle odhadu jich mohlo být v roce 1680 až osm set. Tito mladí dobrodruhové byli tajně podporování obchodníky z Quebecku a mezi indiány žili kolikrát nepřetržitě až tři roky. Podle Perrota si život v divočině tak oblíbili, že docela zapomněli na „francouzskou podřízenost a disciplínu.“ Nicméně jejich činnost přinášela sponzorům báječné zisky. „Kde je takový zisk, jsou lidé jistojistě podvádění!“ komentoval to zapšklý Radisson. Vláda se tomu pokusila učinit přítrž, jenže jak bylo uvedeno: „…není jednoduché chytit je, když s námi kompetentní osoby nespolupracují, …a oné dotyčné ještě chrání lesy a řeky ohromné divočiny, takže unikají spravedlnosti…“

Proč se vláda o coureurs de bois  tak zajímala? Inu pro nic jiného, než je známo i v našich časech, o velký daňový únik. Ano, na první pohled by se zdálo, že v těch romantických časech měli zálesáci klid a svobodu, ale opak byl pravdou. Úředníci a výběrčí daní pozorně sledovali, vše co by mohlo být zdaněno a zpoplatněno. Francouzský systém regulace obchodu byl založen na středověkém šlechtickém privilegiu. Povodí řeky St. Lawrence se pokládalo za majetek francouzského krále, a ten uděloval prostřednictvím úředníků právo obchodovat, a za to chtěl pochopitelně profitovat. Licence udělená králem dávala majiteli právo na exkluzivní obchod v určité oblasti, a ten králi za to privilegium zaplatil. Ze stržených peněz se ale nutno říci platila mimo jiné i řádová armáda sloužící v Kanadě.

fragment Allouezovy mapy

Obchod v oblasti Hořejšího jezera byl rozdělen do několika monopolů a Kaministikwia, Nipigon a Chequamegon, byly mezi nimi. Počátkem osmdesátých let sedmnáctého století, vládní licence, zvané conges, dovolovaly privátním obchodníkům posílat na západ obchodní kánoe. Nakoupené kožešiny se směly prodávat jenom za pevné ceny, a to pouze ve vládních obchodech. Podíl byl rozdělen mezi vojenské důstojníky, kteří zároveň jako královi zaměstnanci dohlíželi na obchodní pořádek. Byli to oni, kdo distribuoval královské dárky indiánským kmenům. Indiáni důstojníky pokládali při jednání za rovnocenné partnery, kteří mohou mluvit v radě.

Ale francouzská vláda stále změnila názor, jak nejlépe řídit obchod. V roce 1696 vypověděla platnost všech licencí a markantně omezila obchod, až na několik východních stanic. Licence byly obnoveny teprve v roce 1715 a o dva roky později nový velící důstojník Zacharie Robutel La Noüe přicestoval do Kaministikwia, aby pomohl znovu oživit obchodní činnost. Tam ke své nelibosti zjistil, že během francouzské absence, Assiniboini a Kríkové začali obchodovat s anglickou Hudson Bay. Od ní indiáni dostávali vyšší ceny a kvalitnější látky, přikrývky i kotlíky. Francouzi měli vůči Angličanům toliko jednu výhodu, a to že obchodovali „doma u indiánů“, tedy na jejich domácí půdě. A na tomto také založily svou marketingovou strategií a Grand Portage byla jedna z možností, jak dostat úspěchu.

Návrh založit řetěz stanic od jezera Rainy, po jezero Winnipeg byl realizován v roce 1717. V té době zrovna Assiniboini i Kríové bojovali s Dakoty, takže jim případné spojenectví s Francouzi přišlo vhod. Aby nalákali Francouze do své země, začali jim vyprávět čarokrásné příběhy o divech západu. Ve dvacátých letech si tyto zkazky našly vnímavé uši nového velícího důstojníka u jezera Nipigon, Pierra Gaultier de Varennes de La Verendrye. V roce 1729 mu Krí jménem Auchagah daroval mapu, kde byla zaznamenána cesta spojující Hořejší jezero se severozápadem přes Kitchi Onigaming – Velkou portáž.

***

Pierre Gaultier de Varennes, Sieur de La Vérendrye se narodil sedmnáctého listopadu 1685 na Trois Rivieres v Kanadě. Ve čtrnácti letech nastoupil do vojenské školy a v roce 1705 už byl zapojen do Války královny Anny a účastnil se útoku na Deerfield. Ve věku dvaadvaceti let bojoval v evropských Flandrech a do Kanady se vrátil v roce 1712. Poté se věnoval rodinné farmě a obchodování. La Vérendrye nebyl ani tak obchodník, jako v srdci vášnivý objevitel. O Grand Portage se zajímal hlavně proto, že chtěl objevit legendární severozápadní vodní cestu do Orientu. Guvernér Kanady, markýz Charles de La Boische de Beauharnois, který Vérendryeho dobře znal, o něm mimo jiné napsal: „… je to muž sice mírný, přesto nepoddajný, až tvrdohlavý...“ Nicméně to nestačilo k tomu, aby v případných investorech vzbudil dost nadšení, pro sponzorování objevitelské expedice. Proto se v roce 1730 obrátil přímo na francouzskou vládu s žádosti, aby financovala výpravu, jejímž cílem by bylo objevení Tichého oceánu, cestou, která by vedla přes řeku Nantouagan, jak nazývali Kríové Pigeon River. Král Ludvík XV. tento plán sice nezavrhl, ale neměl pro takový podnik nadbytečné finance, tak alespoň udělil La Vérendryemu monopol na obchod s kožešinami na západ od Grand Portage. Objevitel tedy mohl expedici financovat z peněz, které vydělá na obchodu s kůžemi.

Z odvážného podniku se stala rodinná záležitost, do které se zapojili čtyři La Vérendryovi synové, jeho synovec a „La dame de Varennes“ (pravděpodobně manželka), která se starala o nákup zboží a přebírku kožešin v Montrealu. La Vérendryovým hlavním průvodcem byl indián Auchagah.

„Do Grand Portage jsme přijeli dvacátého šestého srpna 1731“ píše La Vérendrye. „Všichni naši lidé, byli zděšení z toho, že je ta portáž příliš dlouhá … bouřili se a hlasitě se dožadovali návratu.“ Nepokoje mezi zaměstnanci zdržely expedici o několik měsíců, takže přes portáž přešli až v létě následujícího roku. Francouzi došli k Rainy Lake, a odtud La Vérendrye pokračoval s padesáti kánoemi (většina patřila Kríům) k Lake Woods, kde vybral místo pro výstavbu Fort St. Charles.  

Pobřeží jezera Wood bylo na tehdejší poměry hustě osídleno. Žilo tu v různých tlupách na tři tisíce indiánů. La Vérendrye tudíž zřídil ještě stanici La Mer de l'Ouest. Nejvlivnější náčelník místních indiánů La Marteblanche, přijal Francouze srdečně a ujistil je, že vodní stezka Kaministikwia pro ně bude vždy otevřena a prohlásil, že Kríové budou s Francouzi jedním tělem. Na znamení upevnění této vazby, adoptovali Kríové Jean-Baptisteho, prvorozeného La Vérendryeho syna. Průzkumník pak písemně kanadského guvernéra žádal, aby Kríe přijal za své „děti.“  

Kríové

La Vérendrye si však brzy uvědomil, v jak prekérní situaci se ocitl. Kríové totiž posílali proti Dakotům válečné výpravy, proto se obchodník snažil mezi znepřátelenými stranami sjednat mír. To šlo ovšem těžko, když osobně indiány zásoboval puškami, municí, noži, sekerami atd., nicméně La Vérendrye napsal do Quebecku dopis, v němž naléhavě žádal, aby se na řece Mississippi zřídila nová obchodní stanice, která by byla výhradně určena pro Dakoty. Chtěl tím navázat dobré vztahy s Dakoty a zmírnit tak v regionu napětí. Stanice byla skutečně zřízena, takže nyní dostávali zbraně i Dakotové.

V roce 1734 se situace náramně zkomplikovala, když Kríové požádali La Vérendrye, aby s nimi do války proti Dakotům poslal svého syna, kterého adoptovali. Pro indiány by to byl dostatečný důkaz, že jsou skutečnými bratry. „Musím se vyznat, že jsem byl velice rozrušený a surově trápen svými protichůdnými myšlenkami … Kdo mi zaručí, že se můj syn vůbec vrátí?“ sužoval se obchodník. A skutečně měl proč. Kdyby žádost odmítnul, Kríové by se mohli urazit a ještě by mohli Francouze pokládat za zbabělce. La Vérendrye nakonec indiánům vyhověl.

V červnu (1736) byla válečná společnost Kríů a jednadvaceti Francouzů na východ od Fort St. Charles napadena Dakoty. Jean-Baptiste de La Vérendrye byl zabit, a aby Francouzi pochopili, že si s Dakoty nelze zahrávat, poslali jim nešťastníkovu hlavu zabalenou v bobří kůži. A nebyl to poslední střet s Dakoty. Násilnosti pokračovaly dál a La Vérendrye ztratil dobré vztahy s Dakoty.

A skutečně, když nebyli Francouzi integrovaní do příbuzenství s indiány, mohlo to mít pro ně fatální následky, jak to dokazoval incident z roku 1736. Podle domorodých dobrých mravů bylo žádoucí, aby příbuzní a obchodní partneři sdíleli i závazky krevní msty. Výsledkem pak byl velký zmatek a různice v oblasti Hořejšího jezera. Stejně tak to bylo prekérní pro Odžibweje, kteří doposavad dělali prostředníky mezi Francouzi a Dakoty, jenže víše zmíněné události, je nutili vybrat si stranu, se kterou budou nakonec spolupracovat.

Doposud se do obchodní stanice na Mississippi hojně dodávalo francouzské zboží, a to v takovém množství, že Dakotové nakonec už další odmítali. Odmítali obchodníky a vyzvali Odžibweje, aby opustili území, na kterém měli povolení lovit. Jenže ti už na něm byli usazeni po téměř tři generace, a tak se ho nyní nehodlali vzdát. Válka mezi Dakoty a Odžibweji začala roku 1736 a byl to jeden z nejdelších domorodých střetů v severoamerické historii a válka postihla území táhnoucí se od středního Wisconsinu, skrz Minnesotu, až k Red River na severu. Válka samozřejmě ovlivnila i trh s kožešinami, neboť mnohé obchodní stezky byly blokovány. Obchodníci se tudíž museli obrátit dál na sever, přičemž Grand Portage zaujala velice důležité místo.

V říjnu 1736 přišli coby váleční uprchlíci na Grand Portage první jižní Odžibwejové. Usadili se na řece Vermilion na východ od Rainy Lake. Zde brzy ovládli vodní cesty vedoucí z Grand Portage na Rainy Lake. Když se dostatečně zotavili, začali expandovat na jih, blíž k dakotským vesnicím na jezerech Leech, Red a Sand. Odžibwejská vesnice na Grand Portage existovala do roku 1742 a francouzský misionář o tamním náčelníkovi napsal: „…je to velmi vlivný a rozhodný člověk, jehož neohroženost dělá dojem na všechny kolem…“ Pod sebou měl válečníky z tak vzdálených tlup, jako byly ty od Nipigonu, Kaministikwie a Rainy Lake.

Francouzská vládní reakce na debakl na Lake Woods byla rychlá. Úředníci co nejrychleji zrušili dakotskou obchodní stanici a zvažovali, zdali La Vérendryemu nezruší obchodní monopol a z regionu ho neodvolají. On se však nevzdával. S Kríi každý podzim posílal kánoe na západ a ty se na jaře se zase vracely do Grand Portage. Místní indiáni ho zkoušeli zastavit, a tak mu namlouvali, že „národy z rovin neumějí ani zabít bobra a jsou to hloupí lidé.“ Ale jeho Kríové a Assiniboini šli přesto dál na západ a hledali pro něj nové trhy. Zanedlouho byly francouzské posádky roztroušeny napříč celu západní Kanadou a indiáni je ochotně navštěvovali.

La Vérendrye nicméně nezapomněl na svůj sen, najít severozápadní cestu k moři. Z toho důvodu poslal své syny s Assiniboiny na Missouri, ale ti nic zajímavého neobjevili. Proto obrátil svou pozornost k řece Saskatchewan, kde zřídil nejvzdálenější francouzský post (dnes Prince Albert). Tato stanice stála od Grand Portage tak daleko, jako opačným směrem Montreal.

Ale nastaly další problémy, ale tentokráte byl jejich zdroj na východě. Guvernér Beauharnois se dal totiž slyšet, že „osobní ambice nemohou platit výlohy“, a úřady stále odmítaly podporovat západní podnik. A tak se La Vérendryovy dluhy stále navyšovaly, takže v roce 1739 už sotva dostával zboží na úvěr. Navíc musel řešit soudní spory s věřiteli a exekutory, kteří chtěli zabavit jeho majetky. Rozhodl se tedy, že pronajme svá obchodní práva (1742), ale ani to nepomohlo. Jeho partneři nedokázali překonat na tak dlouhé trase logistické problémy, takže také prodělávali. Nakonec si musel La Vérendrye půjčit peníze, aby vůbec uživil své zaměstnance.

Ještě horší byly jeho problémy s metropolí. Cynický ministr v Paříži neměl žádnou představu o tom, čeho La Vérendrye na západě dosáhl, a jak rozsáhlé území dokázal ve jménu Francie postihnout. Úředník vnímal jenom to, že západní monopol neprofitoval a jeho správce „se po několik let výhradně věnuje vlastním záležitostem a nic neudělal pro krále. Všechny jeho obchody s indiány končí ve vzduchoprázdnu. Problém je v tom, že je důstojník velmi nepozorný a nevěnuje se hlavnímu předmětu jeho poslání.“

V roce 1744 byl La Vérendrye ze své pozice velící důstojníka západních stanic odvolán a na východ se vrátil, jako zahořklý muž. Jeho „objevitelskému nadšení se lidé smáli … a jeho dluh dosáhl čtyřiceti tisíců livrů.“

O pět let později se názory administrativních úředníků změnily a La Vérendrye byl opět povolán, ke službě na západě a on nadšeně souhlasil. Předložil pak nový plán objevitelské cesty k oceánu přes Saskatchewan River a možná by se mu to nakonec podařilo, jako Davidu Thompsonovi o padesát let později. Než se však La Vérendrye vydal na cestu, pátého listopadu roku 1749 v Quebecku umirá.

Mezi lety 1740 a 45 francouzský kožešinový obchod vrcholil a Grand Portage byla plně vytížená. Stanice La Mer de l'Ouest byla pronajímaná za osm tisíc livrů. V seznamech lodních dopravců, kteří putovali do La Mer de l'Ouest v padesátých letech, figurovala jména prominentních obchodníků, jako byli: Parrenteau, Forcier, Gauthier, Landry, Charbonneau, Laplante a další.

Aby Francouzi obstáli proti anglické konkurenci, museli své obchodní stanice rozvíjet. V anglických stanicích společnosti Hudson Bay nebylo indiánům dovoleno, aby vstupovali dovnitř. Mohli toliko obchodovat přes okna a „pobratřování“ bylo striktně zakázáno. Francouzi naopak věděli, že to se příčí indiánským zvykům a sami „dobře mluvili několika místními jazyky.“ Jeden z Angličanů si proto stěžoval: „…kdyby ještě měli k dispozici brazilský tabák, jistě by náš obchod zničili." Další Angličan jménem Henday připustil, že francouzská nadvláda spočívala v jejich „vstřícnosti a liberálností.“

Láhev nalezena na místě, kde stála Fort Charlotte v roce 1963, je jeden z mála artefaktu z dob francouzské přítomnosti.

Ručně malovaný talíř z Fort Charlotte, na kterém jsou psané verše: „Na dně láhve já uvězním lásku. Pro šťávu hroznu mé srdeční vášně.“

Zesnulý La Vérendrye byl nahrazen Jacquesem le Gardeur de St. Pierre (1751), který západní cesty zhodnotil, jako „tak obtížné, že si to ani nedokázal představit.“ Indiáni nového velitele dobře přijali a on jim věnoval francouzský prapor. St. Pierre zřídil další stanici ve stínu Skalistých hor, blízko dnešního Calgary, čímž překonal dosavadní rekord, co se týče vzdálenosti. Základna však měla jen krátkou životnost a St. Pierre byl v roce 1754 nahrazen Chevalierem de La Corne.

V té době vypukla válka s Angličany (Francouzsko indiánská válka). V roce 1755 La Corne uzavřel stanici La Mer de l'Ouest a do roku 1759 Francouzi opustili oblast u Hořejšího jezera. Pevnost na Kaministikwia vyhořela a velké kánoe už nebylo na jezerech vidět. Vzhledem k tomu, že Francie potřebovala spojence, François de La Vérendrye (syn Pierra) navštívil kmeny u Hořejšího jezera a vyzval je k vojenské spolupráci. Odžibwejové, kteří nechtěli připustit, aby moc převzali Britové a jejich spojenci Irokézové, souhlasili. Válečný vůdce Mamongeseda z Grand Portage, vedl své válečníky a bojoval po boku generála markýze de Montcalm na Plains of Abraham (1759). Nicméně, i přes pomoc indiánů padl Quebeck i Montreal a v roce 1760 se Francouzi vzdali a v roce 1763 na základě smlouvy z Paříže, připustili Kanadu britské Koruně.