Ztracená sestra - Nahkohe

22. 5.

Existuje mnoho příkladů ze starých indiánských časů, kdy bělošské děti, které z nějakých důvodů žily mezi indiány, si na tento způsob života tak zvykly, že se už nikdy nechtěly vrátit mezi své, a to dokonce ani ke své rodině. A netýkalo se to jenom dětí, často si takový život dobrovolně vybrali i bílí dospěli.
Tento příběh je o Frances Slocumové.
Frances Slocumová se narodila čtvrtého března roku 1773 ve Warwicku na Rhode Islandu. Byla jednou z deseti dětí, které se narodily Jonathanu (1733–1778) a Ruth Slocumovým (1736–1807). Když vypukla americká válka o nezávislost, Slocumovi, jako přísně pacifičtí kvakeři museli roku 1777 z Rhode Islandu emigrovat a azyl našli ve Wyoming Valley v Pennsylvanii.
Jenže válka je dostihla i tam. V oblasti docházelo k mnoha násilnostem a po bitvě o Wyoming Valley (červenec 1778) mnoho osadníků raději uteklo. Britské síly společně se Seneky dobily Forty Fort, přičemž přišlo o život více než tři sta Američanů. Slocumovi předpokládali, že jako kvakeři, kteří jsou ve válkách vždy neutrální, budou v bezpečí, ale nestalo se tak. Druhého listopadu (1778), kdy byl Jonathan Slocum mimo dům, zaútočili na farmu tři Delawarové. Matka Ruth a osm dětí uteklo do blízkého lesa a na farmě zůstal syn Ebenezer, jeho pětiletá sestra Frances a Wareham Kingsley, mladík, který u Slocumů žil. Zatímco chromý Ebenezer byl zanechán, jeho sestra a Kingsley byli uneseni. Indiáni na farmu zaútočili ještě šestnáctého prosince (1778), přičemž zabili otce a dědečka. Matka zemřela šestého května roku 1807 s nadějí, že se jednou její dcera najde.
Mezitím válečníci věnovali malou Frances svému náčelníkovi a jeho manželce, kteří v té době byli bezdětní. Manželé jí adoptovali a pojmenovali po své zemřelé dceři Weletasash. Frances se provdala někdy kolem roku 1791 nebo 1792 za delawarského válečníka. Podle Miamiů s ní ale manžel nejednal dobře, tak se raději vrátila k adoptivním rodičům.
Podruhé se Frances provdala roku 1794 za Miamie jménem She-pan-can-ah (Hluchý muž), protože byl skutečně hluchý, přesto se později stal náčelníkem malé vesnice. Když se Frances připojila k Miamiům, přijala nové jméno, Maconaquah, což znamená Malý medvědice (míněno souhvězdí). Manželé měli čtyři děti, dva syny, kteří zemřeli v raném věku a dvě dcery. Jedna se jmenovala Kekenakushwa (Uřezaný prst) a druhá Ozahshinquah (Žlutý list).
Během Války 1812 se rodina přestěhovala k řece Mississiniwa v centrální severní Indianě, kde žili v malé vesnici, které se říkalo Vesnice Hluchého muže. Bylo to malinké sídliště, kde se nemluvilo anglicky a udržovaly se staré miamijské zvyky a tradice, i když tam žili také ne indiáni. O mnoho let později (1835) cestoval k Miamiům plukovník George Ewing, obchodník, který mluvil plynule jejich jazykem. Plukovník se stavil ve vesnici Hluchého muže a přespal ve srubu stejnojmenného náčelníka. Ewing byl vlídně přijat, přičemž si nemohl nevšimnout, že paní domů má světlé vlasy a světlou pleť, ale anglický nemluvila. Posléze se od ní dozvěděl, že je původem skutečně běloška a že se jmenovala Scolumová. Ewing se rozhodl, že zjistí, kdo ta záhadná žena vlastně je. Tehdy již byla Frances ovdověla, ale žila ve společné domácnosti s dcerami, třemi vnoučaty a postarším příbuzným. Ozahshinquah ovdověla, již jako mladá a Kekenakushwa měla za manžela Tanquakeha, míšence francouzského původu, jehož bělošské jméno bylo Jean Baptiste Brouillette.
Plukovník Ewing se pokusil najít příbuzné Francis, a proto roku 1835 poslal dopis k přednostovi poštovního úřadu v Lancasteru (Pennsylvanie), ve kterém se dotazoval, zdali Frances Slocumova měla v době americké revoluční války nějaké příbuzné. Jenže dopis byl někde zašantročen, takže o dva roky později napsal do novin Lancastera Intelligencer. Článek zaujal jistého reverenda, který věděl o Slocumě rodině a pátraní po Frances, proto předal noviny Josephovi Slocumovi. Joseph se pak v září roku 1837 s bratrem Isaacem, sestrou Mary a tlumočníkem, vydal do Indiany.
Když sourozenci Slocumovi spatřili svou sestru, byli nadšeni, ale i šokování její přeměnou. Nemluvila anglicky a nepamatovala si ani své křestní jméno. Prostřednictvím tlumočníka jí dávali přímé otázky, aby si ověřili, zdali je to skutečně jejich setra. Byli si jisti, že ano, zvláště pak, když jim ukázala zdeformovaný ukazováček na levé ruce, který si zranila ještě jako dítě.
Potom sourozenci Frances navrhli, aby se s nimi vrátila do Pennsylvanie, ale ona odmítla opustit své indiánské příbuzné. Řekla jim, že by se ve světě bílých cítila „jako ryba na suchu.“ Když žádné přesvědčování nepomohlo, sourozenci se vrátili na východ. V září roku 1839 se Joseph Slocum a dvě z jeho dcer ( Hannah a Harriet) navštívili Frances znovu, ale i tentokrát odmítla s nimi odejít. Souhlasila však s tím, že se nechá portrétovat, aby měla na ní rodina památku.
V letech 1838 a 1840 podepsali Miamiové se Spojenými státy smlouvy a obyvatelům vesnice Hluchého muže hrozilo, že se budou muset přestěhovat do Kansasu. V těchto smlouvách Miamiové postoupili Státům veškeré své území v Indianě, až nějaké nepatrné parcely a roku 1840 souhlasili s tím, že se do pěti let přestěhují.
Obyvatelé vesnice Hluchého maskovali svou indiánskou identitu a politicky lavírovali, aby získali dost veřejné podpory k tomu, aby se vyhnuli vystěhování. Frances pak naléhala na bratry Josepha a Isaaca, aby ji pomohli s peticí, která měla apelovat na Kongres, aby zabránil jejich vystěhování. Právník Alphonzo Cole z Indiany, pak sestavil dojemný příběh o Frances, staré ženě, která léta snášela mnoho útrap v zajetí a jejím posledním přáním je zůstat poblíž své americké rodiny. Pennsylvanský poslanec Benjamín Bidlack pak ve Sněmovně zdůraznil význam toho, aby byla Frances poblíž svých bílých příbuzných, třebaže se s nimi málo stýká. Třetího března roku 1845 Kongres odsouhlasil usnesení, které dovolilo Frances a jednadvaceti obyvatelům její vesnice, aby zůstali v Indianě a Frances dostala 620 akrů půdy. Společenství vesnice Hluchého muže pak patřilo mezi 148 Miamiů, kteří tvořili jádro současné rezervace Miami Nation of Indiana. Zbylé kmenové území přešlo do vlastnictví Států v roce 1846. Toho roku se muselo více než 300 Miamiů odstěhovat do Kansasu a o rok později ještě zbylá menší skupina.
Frances Slocumová neboli Malá medvědice zemřela devátého března roku 1847 na zápal plic ve věku 74 let. Byla pohřbena blízko jejího srubu vedle manžela a jejich synů. V roce 1965 byly jejich ostatky přemístěny na Slocum Cemetnery u Mississinewa Lake. Vesnici Hluchého muže zaplavily vody Mississinewské přehrady.
Portrét Frances namaloval anglický malíř George Winter v jejím srubu roku 1839 a pojmenoval ho „Zajatá sestra“, ale je spíše znám, jako „Ztracená sestra z Wyoming Valley.“ Dcera Kekenakushwa byla s dílem spokojena, ale Ozahshinquah se na něj odmítla podívat, poněvadž si myslela, že je v něm něco zlého.

Zde jsou úryvky z knihy „Frances Slocum; The Lost Sister of Wyoming od Marty Phelpsové z roku 1916:

„Dobře si pamatuji na den kdy Delawarové přišli k našemu domu. Pamatuji si, že zabili a skalpoval muže blízko dveří a zatlačili chlapce skrz dveře. On přišel ke mně a oba jsme se ukryli pod schodištěm. Indiáni šli nahoru a loupili v domě, ačkoli si nepamatuji, co vzali, krom nějakého cukru. Pamatuji si, že mně a chlapce odnesli na zádech skrz keře. Věřím, že zbytek rodiny uprchl krom mé matky.
Zdá se mi, že nás nesli dlouhou cestu k jeskyni, kde nechali přikrývky a zavazadla. Byla tam hora a dlouhá cesta dolů na druhou stranu. Tam se zastavili, zatímco byl ještě den a zůstali tam celou noc. Nic z té noci se nepamatuju, až na to, že jsem byla moc unavená. Lehla jsem si na zem, a než jsem usnula, plakala jsem.
Další den jsme se vydali na cestu a cestovali jsme lesem mnoho dnů, než jsme přišli k vesnici indiánů. Byla noc a indiáni donesli několik větví bolehlavu, jako podestýlku na spaní. Potom udělali velký oheň, který udržovali celou noc.
Oni pili vodu z potoků a pramenů a pro mě udělali malý hrníček z kůry břízy bradavičnaté, ze které jsem pila. Pamatuji si jen, že jsme v té vesnici byli několik dnů.
Potom, jednoho rána dva indiáni vzali koně a posadili na ně mně a chlapce a vydali jsme se na cestu. Jeden indián šel vpředu a druhý vzadu. Tímto způsobem jsme cestovali dlouhou cestu, dokud jsme nedošli k vesnici, kde tito indiáni žili.
Zde jsem se dozvěděla, že jeden z nich je náčelník Tuck Horse. Je to velké delawarské jméno, ale neznám jeho význam. Za několik dní odvedli chlapce, kterého už jsem nikdy neviděla, ani jsem nevěděla, co se s ním stalo.
Brzy ráno přišel Tuck Horse, upravil mi vlasy po indiánském způsobu a též mi pomaloval tvář a kůži. Pak mi nasadil nádherný wampum a já si myslím, že chtěl, abych vypadala moc pěkně. Wampum mi udělal velkou radost.
Pak jsme žili na kopci, a já si pamatuji, že mě vzal za ruku a vedl mě dolů k řece, kde žil starý muž a jeho žena. Oni kdysi měli několik dětí, ale nyní žádné. Byli zabiti v bitvě, nebo zemřeli moc mladí. Když indiáni ztratí všechny děti, často přijmou nějaké nové, jako jejich vlastní, a také s ním tak jednají. To je důvod proč tak často unášejí děti bílých lidí.
Byla jsem k těmto starým lidem přivedena, aby mně přijali. Zdálo se mi, že to zprvu nechtěli. Tuck Horse k nim krátce promluvil a oni souhlasili a já měla nový domov. Dali mi jméno We-let-a-wash, což bylo jméno jejich nejmladšího dítěte, které nedávno pochovali. Bylo období kaštanů a konec roku se blížil (1779).

Ozahshinquah

Žilo zde mnoho indiánů a my zde zůstali celou následující zimou. Indiáni byli ve službách Britů, kteří jim dávali zásoby. Zdá se, že zde byly shromážděny zbytky několika indiánských národů. Pamatuji si, že to byla opevněna vesnice.
Na jaře jsem šla s rodiči na Sandusky, kde jsme strávili léto, ale na podzim jsme se vrátili do staré vesnice a strávili zde další zimu (1780).
Na jaře jsme šli k velké řece Detroit, kde jsme postavili velký počet březových kánoí. Bylo to asi předtím, než byla válka mezi Brity a Američany. Americká armáda mezitím vyhnala indiány z naší staré vesnice. Pamatuji si, že indiáni přinášeli z bitev skalpy, ale nevím kolik jich bylo.
Když byly kánoe všechny hotovy, šli jsme nahoru podél řeky Detroit, kde jsme zůstali asi tři roky. Myslím, že mír byl uzavřen mezi Brity a Američany, a tak jsme klidně žili, lovili, rybařili a pěstovali kukuřici. Důvod proč jsme zde zůstali tak dlouho, bylo, že jsme slyšeli, že Američané zničili všechny naše vesnice a pole. Potom se má rodina a další Delawarové odstěhovali do Ke-ki-ong-a. Nevím kde odešli další indiáni.
To byl nyní náš domov a já předpokládám, že jsme zde žili dvacet šest nebo třicet let. Byla jsem tam dlouho, až do Harmarovy porážky (1790). Když se bojovalo, ženy a děti utekly na sever. Nemohu si pamatovat, jestli indiáni přivedli domů vězně nebo donesli skalpy. Po bitvě se všichni podle zvyku roztrousili do svých domovů, až do času, kdy se zase shromáždili na domluveném místě. Já se vrátila do Ke-ki-ong-a. Indiáni, kteří byli v bitvě, byli Delawarové, Pottawatomiové, Šavani a Miamiové.
Indiáni se o mně vždy dobře starali. Provdala jsem se za jednoho Delawara, ale on mně později nechal a šel na západ za Mississippi. Delawarové a Miamiové žili společně. Později jsem si vzala miamijského náčelníka Hluchého muže. Jeho jméno bylo She-pan-can-ah. Měli jsme čtyři děti, dva chlapce a dvě děvčata. Moji chlapci zemřeli ještě malí. Děvčata žijí a jsou v této místnosti.
Nevím toho moc o indiánských válkách s bílými, které byly tak časté a tak krvavé. Já pamatuji si jak Wayne nebo „Šílený Anthony“ porazil indiány a postavil pevnost.
Indiáni pak byli rozptýleni po celé zemi a živili se lovem zvěře, která byla moc hojná. Celou tu dobu tábořili na Eel River. Když byl uzavřen mír, všichni jsme se vrátili k Fort Wayne a dostali zásoby od Američanů, a tam jsem žila dlouhou dobu.
Nedlouho před tím, než došlo k bitvě na Tippecanoe, odstěhovali jsme se s rodinou k řece Mississinewa. Indiáni, kteří tenkrát bojovali, byli Kikapové, Pottawatomiové a Šavani. Miamiové tam nebyli. Můj manžel byl Hluchý muž a nikdy do válek nešel. Já jsem toho o válkách mnoho nevěděla.“
Když jí navštívili sourozenci v roce, nabídli ji:
„Žijeme na místě, kde žil náš otec a matka na březích nádherné Susquehanny, a my chceme abys ses s námi vrátila. Budeš mít k dispozici všechen náš majetek a bude žít, tak jako my. Budeš mít dobrý dům a vše, co si budeš přát. Ó, vrať se s námi!“
„Ne, nemohu. Vždy jsem žila s indiány a oni ke mně byli vždy laskaví. Velký duch mi dovolil, abych s nimi žila, a já si přeji s nimi i zemřít.
Váš wah-puh-mone (zrcadlo) je možná delší než moje, ale tohle je můj domov. Já nepřeji si žít lépe nebo jinde a myslím si, že Velký duch mi a dovolil, abych žila tak dlouho, protože jsem vždy byla s indiány. Kdybych je opustila, určitě bych zemřela.
Můj manžel a mojí chlapci jsou zde pohřbeni a já je nemohu opustit. Než zemřel manžel, vyzval mě, abych indiány neopouštěla. Já mám dům a velký kus země, dvě dcery, zetě a tři vnuky. Je mi zde dobře, tak proč bych měla žít jinde? Byla bych jako ryba na suchu.“