Peboan - Nahkohe

Peboan



Krutá zima uhodila ne všeliký kraj širý
Ve wigvamu sedí osamělý starý muž
Ve wigvamu sešlém na břehu zamrzlé bystřiny
Z ohně jen uhlíky blikotají
Skloněna hlava, kolem líci lokny zešedlé věkem splývají
Den co den o samotě v tichu zimního lesa vůkol prašný sníh
Smutek je společník

Víčka těžká zavřená, oheň uhašen
Do příbytku host přihází
Mladý, krásný, urostlý, líce červené, oči životem jiskrné
Pružným krokem, úsměv na rtech v ruce kytici
„Och! Synu“ řkouce praděd „pojď blíž a vyprávěj mi.“
„Vyprávěj mi válečníku! O velkých věcech a cizích zemích.“
„Projdeme se spolu. Budeme si vyprávět.“

Ze zdobeného vaku starobylý kalumet a byliny vyndává
A opět řka:
„Vydechnu a řeky proud se zastaví. Voda ustrne na kámen!“
Mladík odpoví:
„Vydechnu a na lukách rozkvetou květiny!“
Stařec na to:
„Když pročísnu si vlasy, sníh pokryje zemi, listí padá ze stromů.“
„Ptáci odlétají do vzdálených končin.“
„Zvířata se třesou před mým pohledem.“
„Kudy jen projdu, země stane se křemenem.“

Mladík se na to usměje:
„Z mých rozevlátých vlasů teplý deštík na zem kane.“
„Květinky vykukují ze země coby zvědavé dětí“
„Můj hlas volá ptáky zpět, rozmrazí potůčky můj dech“
„Hudba nese se háji kdekoli jdu.“
„Slunce každý den prodlužuje procházky.“
„Přináším teplo, radost i pokojný mír“
Stařec vetchý umlkl
Červenka zapěla nad wigvamem
Potůčku proud zabublal nad ránem
Vzduchem se nese vůně bylin a květin v jarním větříku.
Starý Peboan – duch mrazu začal plakat
V slunečním svitu roztávat
Miskodeed – Sněženka se usmála
Seegwun – duch jara, se vrátil na sever.