Náčelníci - Nahkohe

08. 08.

Odžibwejské letní vesnice na Grand Portage, byly kmenovými ceremoniálními, politickými a výjimečně i válečnými středisky. Na rozdíl od hierarchické společnosti obchodníků, byli indiáni svobodným společenstvím nezávislých lidí. Důležitá rozhodnutí se konala v kmenové radě, a než se tak stalo, o daném problému se dlouze a pečlivě diskutovalo. Náčelníci, ať už byli na jakékoliv úrovni, uplatňovali svou moc na základě přirozené autority. I když takový náčelník mohl zastávat třeba roli válečného i náboženského vůdce zároveň, nikdy neměl absolutní moc. Jeden Francouz vyhodnotil práci odžibwejského náčelníka takto: „On neřekne někomu ‚udělej to tak a tak!‘ on raději prohodí, ‚bylo by lepší, kdyby se to udělalo tak a tak!‘“ a funguje to.

O odžibwejských náčelnících z oblasti Grand Portage se toho ví jen málo. Ve dvacátých letech devatenáctého století jeden z obchodníků poznamenal, že „tam je hlavní náčelník, ke kterému lidé nesmírně vhlížejí. Jeho jméno je Espagnol, a tak mu říkají rovněž i indiáni.“ Říká se, že jeho otcem byl skutečný Španěl. Tento náčelník vynikal hlavně bystrosti v lovu. Když jej kdosi viděl v roce 1841 v indiánské radě, popsal ho jako vysokého krasavce, i když byl poněkud pokročilý věkem. Seděl tam v šarlatovém kabátu se zlatými epoletami a působil jako nějaký šlechtic. Když začal náčelník lovit na americkém území, britští obchodníci z Fort William vycítili, že si Espagnola budou muset více předcházet. Proto mu začali dávat štědře dary, ale poté brblali, „že to je nejnáročnější indián, se kterým se kdy setkali. V kruté zimě roku 1837-38 se náčelník stal obětí windiga, démona který ho zle sužoval a nešel nijak zapudit. Prý ho šlo smířit jenom skrz lidské maso. Nicméně když se Espagnol zotavil, příštího roku konvertoval na Grand Portage ke katolictví a přijal jméno Francois. Později se natrvalo přestěhoval na americké území.

Dalším známým a prominentním náčelníkem byl Peau de Chat, který byl skrz sňatek zpřísněn s Espagnolem. Ve dvacátých létech to byl už postarší muž, který měl přinejmenším tři syny a bratra, jenž se jmenoval Grand Coquin a byl nejspíš také náčelníkem. V roce 1850 se jeho tlupa přestěhovala na sever a náčelníkem Odžibwejů u Fort William, se stal jeho syn Joseph. Místní misionář ho popsal, jako: „asi čtyřicetiletého, vysokého a dobře stavěného muže se zvučným hlasem. Jeho nadšení a temperament působil na indiány tak, že ho chtěli za svého náčelníka.“

Shaganasheence v překladu znamená „Malý Angličan.“ Tento náčelník se narodil u Rainy Lake a později se stal náčelníkem lovecké tlupy na Grand Portage. John J. Bigsby, britský cestovatel, který v roce 1822 procházel podél hranice, popsal náčelníka, jako „aktivního mladého indiána“, který byl podle něj „nejužitečnější chlapík.“ Náčelník nosil dlouhé vlasy spletené do asi třiceti štíhlých copánků, které byly v pravidelných vzdálenostech zdobeny stříbrnými ozdobami. Některé z copánku mu vysely podél tváře. Před jeho pronikavým zrakem se prý každý okamžitě zatřásl. Shaganasheence se také stal katolíkem a přijal jméno Joseph. V padesátých letech reprezentoval svou tlupu během jednání se Spojenými státy.

Odžibwejský klan Karibu byl na Grand Portage vždy prominentní a v polovině osmnáctého století byl jeho náčelníkem Addikonse, neboli „Malý karibu.“ I o něm se říkalo, že byl „důstojně vypadající indiánský státník.“ Addikonse se narodil asi v roce 1789, a jak sám tvrdil, nikdy se nedotkl alkoholu a nakonec se stal oddaným katolíkem. Byl vynikajícím řečníkem, který vynikal hlavně během jednání. Byl bezúhonný a moudrý.

Krom přirozených vůdců tam byli také tzv. „kožešinoví náčelníci“, které si z řad indiánů vybírali obchodníci. Od počátku, co se Evropané setkali s indiány, domorodé náčelnické tradice vyváděly bělochy z míry. Častokrát chtěli indiánům vnutit víc formální rádoby evropský systém, ale účinně se jim to povedlo, až ve devatenáctém století. Obchodníci si vybírali muže, se kterými mohli snadno manipulovat. Dělali to tak, že je zahrnovali dary, věnovali jim barevné unifory a další symboly moci, jako jsou různé medaile atd. Časem začali stejnou politiku uplatňovat státní orgány a tlupy byly nuceny jednat s ne indiány prostřednictvím výše zmíněné pověřence, kteří mezi indiány měli jenom málo respektu. Dědiční náčelníci brzy poznali, že jejich autorita je pozvolna podkopávána. „Vy si přejete odebrat mi mou moc, a dát ji někomu jinému“, řekl Joseph Peau de Chat britským úředníkům v roce 1849. „Vy zamýšlíte udělat zhýralého divokého muže náčelníkem tlupy. Říkám vám, že vy my mou autoritu nevezmete. Žádná královna ani náčelník Montrealu nemohou změnit to, co indiáni nastolili.“ I navzdory takovým protestům, změna byla neodvratná.

Několik let poté, co společnost North West opustila Grand Portage, došlo tam k dalším změnám. Začalo to oživením náboženského života někdy okolo roku 1808, kdy z východu přišli poslové šavanského proroka Tenskwatawy. Většina z jeho učení spočívala v tom, že Tenskwatawa zavrhoval evropské zvyklosti a zboží, jako jsou křesadla. „Oheň nikdy nesmí ve vašem wigvamu vyhasnout. Léto a zima, den a noc. Život ve vašem těle a oheň ve vašem wigvamu jsou jedno. Nesmíte nikdy udeřit muže, ženu dítě ani psa. Od této chvíle se nesmíme opíjet, nesmíme krást, lhát nebo stavět se nepřátelům.“

Nové náboženství se mezi Odžibweji šířilo jako oheň. Ve vesnicích La Pointe na Madelin Island a břehy Hořejšího jezera byly posety medicinovými váčky, jak Tenskwatawa požadoval. Opilých bylo mnohem méně, než dříve a už se tolik nebojovalo a život indiánů se vůbec změnil.

Náboženské hnutí se však brzy proměnilo v politické. Prorokův bratr Tekumseh hodlal sjednotit indiány proti bělošskému postupu, ale jeho plány zhatil guvernér Harrison v bitvě u Tippecanoe (1811). O rok později vypukla Válka 1812, kdy Velká Británie ve velkém rekrutovala domorodé válečníky k boji proti Spojeným státům. Obchodníci Cadotte a John Askin Jr. shromáždili náčelníky od Grand Portage, Fond du Lac a Mackinac k válečné poradě. Později přišel do Fort William obchodník Robert Dickson a přinášel sebou medaile, vlajky a sliby, aby nalákal odžibwejské náčelníky do války. Jenže mnozí indiáni byli po uplynulých válkách unavení a do nových bojů se jim nechtělo, přesto se našli takoví, kteří šli.

„Když jdu do války proti mým nepřátelům, nežádám přece bílé, aby doprovázeli mé válečníky“, konstatoval náčelník Pillager, „nechci se plést do toho, když se spolu bílí lidé hádají.“ Ačkoli indiáni obsadili Mackinac, Detroit a další klíčové posty u Velkých jezer, přesto se k nim Britové nakonec otočili zády. Indiáni, obchodníci a dokonce i vojáci byli pobouření za tuto diplomatickou zradu. „Naši spojenci byli jako obyčejně ohavně napáleni“, stěžoval si hořce jeden britský důstojník.

Smlouva z Ghent (1815) měla vyřešit problém, který se týkal hranice u Hořejšího jezera. Britové vycítili šanci získat zpět Grand Portage a území na sever od řeky St. Louis. Naproti tomu Američané žádali země na jih od Kaministikwia. Spor o pozemky se táhl až do roku 1842, kdy se obě strany nakonec dohodly na hranici, kterou bude tvořit řeka Pigeon, přičemž ke Grand Portage budou mít přístup oba národy, a tak je to dodnes. Odžibwejové se zhostili nové role průvodců pro přechodivší průzkumníky. Když v roce 1822 přišel Angličan David Thompson s průzkumným týmem, místní náčelník se ho zeptal: „Jaký je účel vašich toulek přes naše vody, a že to zakreslujete do vašich knih?“ Thompson se snažil, jak nejlépe mohl vysvětlit, že to indiánům nikterak neublíží. Nic nemohlo být vzdálenější pravdě.