Válka - Nahkohe

Když nám hlídky oznámily, že armáda odešla, docela se nám ulevilo. Vhledem k tomu, že jsme se nyní cítili bezpečně, uspořádali jsme Psí slavnost a obřady. Ještě než jsme začali s hostinou, vzal jsem náš kmenový medicínový vak a měl jsem k bojovníkům malý proslov: „Hrdinové našeho lidu! Toto je medicínový vak, který patřil Mukataquetovi, praotci národa Sauků. Tento vak byl dán do opatrování velkému válečnému náčelníkovi jménem Nanameskee. Ten válčil s národy z rovin a nikdy nebyl zahanben. I od nás se očekává, že tento posvátný vak ochráníme!“ Po všech obřadech a hostině jsem pak odešel na osamělé místo, abych mohl mluvit s Velkým duchem.

Na druhý den jsem s válečníky odešel k Moscohocoyak (Apple River), kde vojáci stavěli pevnost. Jeden z našich hrdinů proti táboru podnikl odvážný výjezd a zranil vojáka, čímž chtěl Američany vylákat z jejich ležení. My jsme zatím číhali v úkrytech v očekávání útoku, ale ten se nekonal. Podnikli jsme tedy na tábor přímý útok, ale jeden z našich mužů, který byl, jak se zdá, statečnější, než ostatní však vyjel moc daleko a byl zabit. Jak se ukázalo, byla to nebezpečná taktika, tak jsme zaměřili alespoň na jejich sklady a stádo koní. Ukořistili jsme nějaké potraviny, koně a zapálili budovy.

Ustoupili jsme na východ a na cestě jsme potkali oddíl vojáků s indiánským doprovodem. Ukryli jsme se v lese, a když byl oddíl na dostřel, zaječeli jsme válečný pokřik a vypálili salvu. Vojenský velitel se dal na ústup, ale indiánský náčelník se svými lidmi s námi bojoval. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Jedna pronásledovala vojáky a druhá bojovala s indiány. Ten mladý indiánský válečník si zaslouží chválu, poněvadž byl nesmírně odvážný a je jen dobře, že nepřítel neměl více takových mužů. Díky němu jsme měli devět mrtvých. My také zabili mnoho nepřátel a získali hodně koní, ale další válečné akce jsme odložili, poněvadž jsme museli šetřit municí, a tak jsme se vrátili do základního tábora. Tam jsme se dozvěděli, že je armáda opět v pohybu. Jedna z našich hlídek se s vojáky střetla a zabila tři vojáky. Sami měli jednoho padlého. Mezitím zaútočili na jednu usedlost v Illinois Pottawatomiové. Jeden z jejich válečníků byl totiž brutálně zbyt majitelem farmy, takže musel tuto pohanu pomstít. Pottawatomiové pak vybili celou jeho rodinu, krom dvou mladých dívek. Ty vzali do opatrování naši válečníci, aby se jim nic nestalo. Dívky jsme pak předali Winnebagům, a ti je odvedli k Američanům.

Naše táboření na Four Lakes bylo nešťastné. Vzhledem k tomu, že to byla vlhká a bažinatá země, nežila tam žádná lovná zvěř, ba ani ryby, trpěli jsme velkým hladem. Museli jsme vykopávat kořeny a jíst stromovou kůru. Přesto někteří naši staří nevydrželi a zemřeli. Kvůli hladomoru a nebezpečí, že nás tady vyslídí armáda, rozhodli jsme se, že odejdeme do Wisconsinu a pět Winnebagů nám dělalo průvodce a Neopope byl s dvaceti lidmi na zadní hlídce, to kdyby nás Američané pronásledovali.

Když jsme se dostali k řece, byl tam ostrov, na kterém jsme se chtěli utábořit, ale v tu chvíli jsme dostali zprávu, že se blíží Američané. Abychom ochránili naše ženy a děti, museli jsme odvést pozornost milice, takže jsme museli bojovat. Vzal jsem padesát bojovníků a vyjel vojákům v ústrety. Jel jsem na pěkném koni a měl jsem ohromnou radost, když jsem viděl, jak naši mladí muži jedou neohroženě vstříc takové přesile. Křičel jsem na ně, „že je to boj za naši zem a tu nechceme připustit nepříteli.“ Zaútočili jsme na milicionáře, a pak se hnali na kopec, abychom získali alespoň nějakou výhodu, jenže Američané tam byli dřív. Změnili jsme taktiku a stáhli se do hluboké rokle, kde jsme se mohli lépe bránit. Tady jsme odolávali náporu, dokud nepadla tma. Můj skvělý kůň byl dvakrát zraněn a ztratil hodně krve. Když jsme usoudili, že naši měli dostatek času, aby se přeplavili na ostrov, stáhli jsme se z rokle. V bitvě jsme ztratili šest válečníků, ale milice měla větší ztráty. Myslím si, že i když jsme tuto válku prohráli, každý muž musí ocenit, že jsme se chovali velice odvážně a zasloužíme si úctu.

Když jsme se spojili se zbytkem naši skupiny ve Wisconsinu, některé rodiny se rozhodly, že odejdou za Mississippi. Neměl jsem jim to za zlé, neboť jsme hladověli a neustálým cestováním jsme byli opravdu unaveni. Lidé, co odešli, však měli smůlu, poněvadž u Prairie du Chien padli armádě přímo pod ruku a mnoho našich bylo zabito nebo se utopili v řece. Hlavně umírali ženy a děti. Bylo divné, že nám Neopope a jeho zvědové nedali o těch vojácích vědět, ale je možné, že Američané odbočili z cesty a narazili přitom na naše lidi. Rozhodli jsme se, že také odejdeme na západ a připojíme se k Saukům v Iowě. Mnozí museli jít pěšky, protože jsme museli jíst koně, čímž se náš pochod zpomalil. Než jsme se dostali k řece, několik starců a dětí zemřelo.

U řeky jsme pak spatřili parník (Warrior), ale nedali jsme se na útěk. Nechtěli jsme ani bojovat, proto jsme k lodi poslali muže s bílou vlajkou, abychom uchránili naše ženy a děti. Velitele na parníku jsem znal (kapitán Throckmorton) a byl jsem ochoten se mu vzdát. Na palubě byl Winnebago, který měl překládat, to co mu říkal náš vyjednávač. Nevíme co se stalo, jestli ten Winnebago špatně rozuměl, nebo špatně překládal, každopádně to dopadlo tak, že Američané po nás začali střílet, a tak jsme palbu opětovali. Velitel byl čestný člověk, který by jistě nenechal střílet na lidi, kteří se chtějí vzdát. Než jsme se stačili skrýt za popadanými kmeny na břehu řeky, bylo několik bojovníků zraněno.

Když loď odplula, přemýšleli jsme, že odejdeme do země Odžibwejů, ale většina byla proto, abychom odešli za příbuznými. Zůstal jsem sám pouze se třemi rodinami. Druhý den za námi přišel mladý muž a oznámil nám, že se Saukové bezpečně dostali za řeku, ale k nám, že se blíží armáda. Věděli jsme, že pokud nás neochrání sám Velký duch, jistě zemřeme. Byli jsme ukrytí v křoví a bílí lidé prošli, aniž by si nás všimli, ale objevili pak Sauky, kteří se od nás oddělili. Lidé byli zabíjení bez ohledu na pohlaví a bez ohledu, že se vzdávali. Ženy chtěly uplavat s dětmi na zádech, ale byly nemilosrdně zabíjeny. Jeden z válečníků, který se z té řeže zachránil, se ukryl za hromadou jezdeckých sedel a zpoza nich zabil tři vojáky. Potom se schoval pod břehem řeky.

Po těchto smutných zprávách jsem odešel do vesnice Winnebagů v Prairie La Cross, kde jsem navštívil wigvam místního náčelníka a požádal jsem ho, aby vzal do opatrování náš medicínový vak, což je duše našeho národa, a já nechtěl, aby byla nějak zneuctěna. Vzhledem k tomu, že jsem nevěděl, jestli to všechno přežiju, chtěl jsem, aby vak zůstal u Winnebagů. Ženy z vesnice mne oblékly do šatů z medvědí kůže a náčelník mne s několika bojovníky doprovodil do Prairie du Chien, kde jsem se vzdal. Hned nato jsem se dozvěděl další hroznou věc, a to, že Dakotové pobili mnoho našich uprchlíků. Masakr, který vlastně ukončil tuto válku trval asi dvě hodiny. Dohromady jsme měli šedesát mrtvých, krom těch, co se utopili. My zabili asi šestnáct vojáků.

Našim průvodcem do vězení byl mladý vojenský náčelník (poručík Jefferson Davis), který se k nám choval velmi ohleduplně. Když jsme kotvili v Galeně, nedovolil žádným bílým, kteří se tam shromáždili, aby nám ublížili. Ten dav nás chtěl zlynčovat. Kolem Rock Island jsme propluli bez přistání, poněvadž ve Fort Armstrong řádila nemoc cholery a kapitán nechtěl, aby někdo tu nemoc zavlekl na loď. Velitel pevnosti Scott k nám připlul na malé loďce a já myslím, že ho kapitán mohl klidně pustit na palubu, neboť velitel vypadal dobře a zdravě. Odvážný člověk by neměl mít strach ze zdravého člověka.

Jak jsme pluli po řece, prohlížel jsem si krajinu, která byla kdysi mým domovem, který jsme nedokázali ochránit, ani za cenu prolité krve. Myslím, že to byl od bílých velký nevděk. Prohlížel jsem si jejich skvělé domy a pole a věděl, že to všechno stojí na našem území, které nám bylo vzato a nedostali jsme za to ani cent. Bílí lidé si nedali pokoj, dokud nám nevzali vesnici i naše hřbitovy a vyhnali nás za Mississippi.

Po příjezdu do Jefferson Barrack jsem se setkal s náčelníkem Bílým bobrem a já se cítil být ponížený, i když jsem byl přijat dobře. Byl jsem válečným náčelníkem a nyní jsem zajatcem. Vojáci nám dali na nohy řetězy a koule, což bylo ještě víc ponižující a navíc zbytečné. Snad se Bílý bobr nebál, že mu utečeme? Kdyby to bylo naopak, nikdy bych nedovolil, aby byly city našich zajatců zraněny takovým to zacházením. Odvážný válečník raději zemře, než aby zažíval takové ponížení. Ale já velitele neobviňuji, protože toto jsou nejspíše zvyky a povinnosti vojáků.

Čas se v zajetí vlekl pomalu a zima trvala hodně dlouho. Člověk, který je zvyklý žít celý život svobodně, toulá se po lesích, plaví se po řekách a běhá po prériích, se v takovýchto podmínkách necítí vůbec dobře a trpí. Abychom si alespoň nějak ukrátili čas, vyráběli jsme dýmky. Na jaře za námi přišel agent, tlumočník, obchodník, a také Keokuk s několika válečníky, jenže, co bylo nejdůležitější, přišla za mnou i manželka s dcerou. Těšil jsem se z jejich milé společnosti, dokud nemuseli odejít. Obchodník Saganosh mi od přátel donesl nějakou sušenou zvěřinu, což mne také potěšilo, poněvadž jsem zvěřinu nejedl už tak dlouho. Trošičku mi to připomnělo šťastné časy v mém rodném wigvamu.

Jefferson Barrack

Pevnost Jefferson Barrack byla založena jenom několik mil jižně od města St. Louis (Missouri). Je to nejstarší vojenský komplex na západ od Mississippi. Pevnost byla založena roku 1826 a pojmenována byla na počest prezidenta Jeffersona, který toho roku zemřel. Posádka pevnosti měla v prvé řadě chránit bílé osadníky a udržovat mír mezi znepřátelenými indiánskými kmeny. Nakonec však musela také bránit indiány před agresivními přistěhovalci.

Vojáci z pevnosti byli zapojeni do Války Černého jestřába (1831-1832). Na základě bojové činnosti této vojenské jednotky byla ustanovena První kavalerie Spojených států (1833). Jízdní oddíl pak operoval na pláních Missouri a okolí a de facto se podílel na každém ozbrojeném konfliktu ve Státech, jako byla např. Válka Seminolů, Mexická válka Občanská válka, Španělsko – Americká válka, Válka Čerokíů a následující tažení proti prérijním kmenům.

Sloužilo zde mnoho známých důstojníků, jako: Grant, Sherman, Hancock, Montgomery, Lee, Taylor, Davis a další. Někteří z nich se stali i prezidenty.

Později byla v pevnosti zřízená i vojenská nemocnice až pro dva a půl tisíce pacientů. Nemocné a raněné sem vozily parníky ze širého okolí a nejvíc napilno zde měli během Občanské války. Vzhledem k tomu, že zde z pochopitelných důvodů mnoho vojáků zemřelo, byl zde založen i hřbitov - Jefferson Barracks Post Cemetery a v roce 1862 z něj byl vytvořen National Cemetery (Národní hřbitov). Jsou zde hroby asi 12 000 federačních, 1140 konfederačních a 3 300 neznámých vojáků, plus další.

V budovách pevnosti bylo nakonec zřízeno školicí a středisko a posádka Národní gardy - Infantry School of Practice (1826 – 1946).

The Missouri Civil War Museum, Autobiography of Black Hawk or Ma-Ka-tai-Me-She-Kia-Kiah a Nahkohe