Čoktawové III. - Nahkohe

V roce 1905 delegáti Pěti civilizovaných národů sepsali v Sequoyah konstituci na jejíž základě žádali o znovuzískaní kmenových pravomocí, vlastní svrchované území a samostatný stát s názvem Sequoyah. I když se tento návrh dostal až na úroveň kongresového jednání, východní státy byly proti. President Theodore Roosevelt rozhodl, že Oklahoma zůstane výhradně americká i s indiánskými rezervacemi a indiáni se budou muset přizpůsobit americkému řádu. Šestnáctého listopadu 1907 se Oklahoma stala čtyřicátým šestým americkým státem.

Během velké hospodářské krize prezident Roosevelt a další vládní úředníci začali pracovat na zmírnění katastrofální sociální a ekonomické situace indiánů. John Collier, vládní komisař z BIA celé desetiletí věnoval úsilí ve snaze změnit federální politiku. Díky němu se opět dala do kupy vláda Mississippi Band of Choctaw Indians a zlepšila se komunikace s federální vládou.

V roce 1934 president Roosevelt podepsal zákon Indian Reorganization Act, který značně přispěl k obrodě a přežití mississippské skupiny. O deset let později (1944) přiřknul ministr vnitra kmeni formou půjčky 18 000 akrů půdy v Neshoba, která byla vyhrazena pro rezervaci. Díky tomu získali Čoktawové jistou nezávislost na státu, ale rasová segregace a diskriminace byla stále na pořadu dne a oni byli stále bez národní identity a již tak chudý stát Mississippi neměl pro podporu národnostních menšin, natož indiánů žádné fondy. Situace byla kdysi tak hrozná, že pamětnice Donna Ladd myslela, že zmrzlinu si mohou kupovat jenom bílí lidé. Indiáni se nemohli ucházet o práci ve státní správě, neměli volební právo a nemohli u soudu zasedat v porotě. I když dokonce nemohli sloužit v americké armádě, je nabíledni, že toto omezení bylo ze zištných důvodu ignorováno.

Důkazem je fakt, že v První světové válce Čoktawové normálně bojovali, a nejet to. Byli to zároveň první indiánští šifranti známí, jako codetalkers, kteří velkou měrou ovlivnili boje ve Francii. Myšlenka napadla kapitána Lawrence, který si všiml vojínů Solomona Louise a Mitchella Bobba, jak spolu hovoří v rodném čoktawském jazyce, a toho inspirovalo k myšlence mást nepřítele místo složitými zakódovanými texty, raději čoktawštinou. Takových mluvčích měl v praporu osm a celkem jich v armádě nakonec sloužilo čtrnáct. A jak byl takový způsob komunikace užitečný, dosvěcuje fakt, že americké expediční síly díky tomu vyhrály několik rozhodujících bitev během poslední velké německé ofenzivy ve Francii. Během čtyřiadvaceti hodin, co spojaři začali užívat čoktawštinou, Američané převzali bojovou iniciativu a za méně než sedmdesát dva hodin, přiměli Němce k ústupu a přešli do protiofenzívy. Vojsko pak více než sedmdesát let používalo Čoktawy a jiné ndiánské národy, jako spojaře. Třetího listopadu 1989 obdrželi žijící čoktawští veteráni od francouzské vlády Národní rytířský řád. Čoktawští codetalkers se osvědčili i v Druhé světové válce. V té Čoktawa Van Barfoot dosáhl hodnosti poručíka a byl vyznamenán Medaili cti za zničení dvou německých kulometných hnízd, jednoho tanku a zadržení sedmnáctí zajatců.

Po Druhé světové válce Kongres tlačil na vládu, aby omezila svou autoritu nad indiánskými kmeny. V roce 1953 Sněmovna reprezentantů prosadila ukončení vládního dohledu nad třinácti kmeny a šedesáti skupinami. Samotní indiáni se tomu bránili, poněvadž měli strach, že takto zůstanou bez právní ochrany. Vláda ještě vytvořila program stěhování indiánů z venkovských oblastí do měst, kde bylo více pracovních příležitosti, ale hlavně se předpokládalo, že se rychleji asimilují do americké společnosti.

Presidenti Kennedy, Johnson a Nixon dále pracovali na zlepšení vztahu s indiány. „My musíme potvrdit právo rodilých Američanů, aby zůstali indiány s právy Američanů. Musíme potvrdit jejich právo na svobodu volby a svobodné rozhodování. Musíme hledat nové způsoby jak indiánům poskytnout federální pomoc s ohledem na jejich kulturu a tradice. Musíme ujistit indiány, že je to naše touha a záměr, zharmonizovat vztahy mezi indiány a vládou.“ – prezident Lyndon Johnson šestého března 1968

Přes veškerý tento pokrok Čoktawové dál bojovali se špatnou ekonomickou situací, slepým fanatismem, kulturní izolací a nedostatkem pracovních příležitostí. Baptistický reverend a aktivista za lidská práva Will Campbell napsal: „To, co mi utkvělo v paměti, byl deprimující pohled na Čoktawy. Na jejich chatrče a muže, jak se povalovali na špinavých ulicích, pili z láhve a nechali mezi sebou kolovat balené cigarety. Mezi tím vším běhali jejich napůl nahé děti.“

S reorganizací domorodé vlády se toho v období příštích dekád v oblasti zdělávání, zdravotní a sociální péče a právním systému dost změnilo, ale stále ještě nebylo vyhráno. Dvacátého prvního června 1964 zmizeli známí bojovníci za lidská práva James Chaney, Andrew Goodman a Michael Schwerner a jejich pozůstatky byly později nalezeny v zrekonstruované vodní nádrži. FBI našla také ohořelé ostatky dalšího zavražděného aktivisty v mississippské rezervaci.

Čoktawa Phillip Martin, který za Druhé světové války sloužil v Evropě, navštívil po skončení bojů svůj bývalý domov v Neshoba County (Mississippi), a když shledal, jaká bída tam panuje, rozhodl se, že zůstane a bude pomáhat. Martin časem pracoval, jako předseda různých kmenových výborů až do roku 1977, a jako náčelník byl ve funkci setrval třicet let, tzn. do roku 2007. Zemřel čtvrtého února 2010 a lidé na něj vzpomínají, jako na vizionáře, který vyvedl kmen z chudoby.

Změny po občanských právech se odrazily i ve sportu, ve kterém se mohli indiáni angažovat i veřejně. Během let 1965 až 1982 se Čoktawům podařilo oprostit od trendu přizpůsobování a vrátili se k starodávnému kmenovému dědictví. Během šedesátých let byly mnoho obrodné programy založeny na občanské účasti. Zatímco se oklahomská skupina zaměřila na obrodu kulturního dědictví, mississippští Čoktawové založili svou existenci na podnikání.

V roce 1975 byl vydán další zákon Indian Self - Determination a Education Assistance Act, díky němuž mohli Čoktawové využívat dotace, které mohly ve spolupráci s BIA investovat do vlastních vzdělávacích a sociálních programů, takže indiáni byli sami zodpovědní za svá rozhodování. Díky takovým krokům se třeba rodiče více angažovali ve školních komisích. V roce 1979 kmenová rada pracovala na několika ekonomických plánech, jenž měly za cíl přilákat do rezervací průmyslové investory. Čoktawové měli jisté výhody v tom, že disponovali poměrně bohatými přírodními zdroji a byli osvobození od daní. Mississippská skupina byla nakonec největším zaměstnavatelem regionu. Provozovala celkem devatenáct obchodů a pracovní příležitost poskytla bez dvou stovek, osmi tisícům lidí.

Počínaje státem New Hampshire (1963) se začaly v indiánských rezervacích provozovat kasina a jiné hráčské provozovny. V roce 1987 nejvyšší federální soud umožnil indiánům provozovat kasina bez státního dozoru a o rok později byl vydán zákon Gaming Regulatory Act (IGRA), který stanovuje podmínky, za jakých mohou domorodí Američané hráčské zařízení provozovat. I když se tvrdí, že hráčské provozovny skýtají indiánům mnohé pracovní příležitosti a zisk, přesto je realitou, že v mnoha případech skončí hlavní zisk na účtech bílých investorů. V roce 1992 se svého kasina Silver Star dočkala i mississippská skupina a dnes zpravuje celkem tři. Oklahomští Čoktawové nejsou o moc pozadu a provozuji dvě.

Lepší zpráva je, že téměř po dvou stech letech (2006) získali Čoktawové nárok na starověké posvátné území Nanih Waiya, které se mezitím stalo Národním parkem.

Jak už to bývá, hazardní hraní přitahuje mnohé, kteří chtějí přijít ke snadným penězům. Mezi ně patřil Jack Abramoff, který měl mississippským Čoktawům pomoci s administrativními věcmi tykajících se zřízení a provozu kasina. No dopadlo to tak, že Abramoff a jeho společník Michael Scanlon se podvodnými prostředky obohatili o patnáct miliónů. Když byli nakonec defraudanti vyšetřování, v jednom mailu se našla i věta, ve které Abramoff nazývá členy kmenové rady „opicemi.“ V lednu roku 2006 byl Abramoff usvědčen ze tří těžkých zločinů: konspirace, podvodu a daňového úniku.

Celé generace žily v Alabamě (Mobile a Washington County) dvě odloučené čoktawské skupiny, které se zde usadily na počátku devatenáctého století. Ti první byli náčelníka Kríků Rudé holeo, kteří do alabamských močálů uprchli po prohrané válce Kríků (1813-14). Druhá skupina se zde usadila v třicátých letech, aby se vyhnula nucenému stěhování do Indiánského teritoria. Obě skupiny se nakonec sloučily a existovaly v relativní izolaci od bílých po několik desetiletí. Později se jim začalo říkat Mowa (počáteční slabiky názvu Mobile a Washington) a museli čelit stejné diskriminací a pronásledování, jako jejich příbuzní. Vzhledem k tomu, že byli hodně promísení s Afroameričany, neměla pro ně vláda „rasové zařazení.“ Až konečně v dvacátém prvním století byli státem Alabama Mowa Čoktawové uznání, jako domorodý kmen.

Na základě sčítání lidu z roku 2010, byla zjištěna následující populace čoktawského lidu: Oklahoma 79 006, Texas 24 024, Kalifornie 23 403, Mississippi 9 260, Arkansas 4 840 a Alabama 4 513 osob.

***

Mezi klasické sportovní hry Čoktawů patřil „Malý bratr války“, dnes spíše známý, jako lakros, nebo Stickball. Název „Malý bratr války“ vznikl proto, že mnohé indiánské kmeny místo války řešily své spory sportovním utkáním. Škoda, že se tento zvyk neujal celosvětově. Nicméně lakros mohl hrát libovolný počet hráčů, od dvaceti, až po tři sta a branky mohly být od sebe vzdáleny i několik kilometrů. Mohly být klidně umístěny ve středu vzájemně znepřátelených vesnic.

Chunkey, byla hra s kamenným diskem, který měl v průměru dva palce, jenž byl vržen mezi koridor hráčů dlouhý asi šedesát metrů. Účelem hry bylo zasáhnout rychle se kutálející se disk kopím, nebo v tom alespoň zabránit protihráčům na druhé straně. Jinak měli Čoktawové v oblibě klasické hádankářské hry s kukuřicí, nebo mokasíny.

Co se týče mytologie, Čoktawové věřili v dobrou a špatnou sílu. Středem jejich kosmologie bylo Hushtahli – slunce, zdroj dávající silu životu, ale také smrti. Říkalo se mu také Nanpisa – Ten, který vidí. Čoktawové si slunce vážili do takové míry, že žádná důležitá kmenová jednání nerozhodli v zatažených dnech. S rozhodnutím se vždy čekalo na slunečný den. Při jednání s Evropany a Američany se Čoktawové museli často vymlouvat, že se musí o dané záležitosti poradit. Ve skutečnosti čekali na jasný slunečný den, protože věřili, že slunce na ně dohlíží.

Čoktawové stejně, jako jiní indiáni milovali barvy a barevné oblečení, a tak to je dodnes. Přesto je nutné podotknout, že mnohé současné vzory a barevné variace jsou ovlivněné euroamerickou kulturou. Někteří starší lidé dávají přednost tradičním vzorům, i když těžko říci, co je dnes tradice.

Čoktawové kdysi pochovávali své mrtvé tak, že nejdříve nechali jejich ostatky na posmrtných lešeních vyschnout, pak očistili jejich kosti a uložily je v krabičkách, či košících v „Domě kostí.“ Kolem posmrtných lešení byly někdy zaraženy kůly a na nich byly pověšené věnce, aby duch nebožtíka mohl v klidu odejít.