Čoktawové II. - Nahkohe

Když byl prezidentem zvolen arogantní Andrew Jackson (1828), bylo jasné, že stěhování jihovýchodních indiánských kmenů bude již nevyhnutelné, i když v „civilizačním“ pokroku ve velkém předčili americké sousedy. Jenže hlad po půdě byl silnější argument, než jakékoliv smlouvy. V březnu 1830 rezignoval vůdce západní divize a kmenová rada zvolila Greenwooda LeFlore novým a zároveň hlavním náčelníkem. LeFlore byl pověřen aby se ujal jednání s americkou vládou, což bylo poprvé, kdy byla taková pravomoc svěřena jednotlivci. Stěhování bylo sice nevyhnutelné, tak se náčelníci snažili alespoň zachovat práva kmene. LeFlore poslal návrh nové smlouvy do Washingtonu, i když většina řádových Čoktawů byla proti stěhování. Vzhledem k tomu, že náčelníci dali slovo, nedalo se s tím nic dělat.

Andrew Jackson poté žádal Kongres, aby ratifikoval zákon Indian Removal Act a návrh v hlasování prošel jen těsně. Jackson zákon podepsal, a jako první se zaměřil na Čoktawy. Dvacátého pátého srpna 1830 se prezident chtěl sejít se zástupci kmene ve Franklinu (Tennessee), ale Greenwood LeFlore informoval ministra války Johna Eatona, že válečníci jsou silně proti tomu. Jackson se opět pěkně vztekal. Ať už to bylo z jeho nervy jakkoliv, poslal za Čoktawy Johna Eatona a Johna Cofeeho, komisaře, kteří měli zastupovat jeho vládu během následujícího jednání na Dancing Rabbit Creek (Mississippi).

„Přátelé a bratři, naslouchejte hlasu vašeho otce a přítele. Tam kde žijete je už mnoho bílých lidí, a to může mezi námi a vámi narušit harmonii a mír. Moje přání je, abyste se odstěhovali za Mississippi. To je nejlepší rada pro Čoktawy a Čikasawy, která je učiní šťastnými. Tam budou vaše děti žít, tak dlouho, dokud tráva bude růst a voda v řekách poteče. Jsme vaši přátelé a přátelé vašeho kmene, našich čikasawských bratrů.“ - Poselství čoktawskému lidu od presidenta Jacksona.

Jednání na Dancing Rabbit Creek začalo patnáctého září 1830 ve velice přátelské atmosféře, která se spíše podobala svátku. Přesto komisaři pamatovali na to, aby indiánům vysvětlili, že buď se musí přestěhovat za Mississippi, nebo že zřeknou kmenové příslušnosti a stanou se občany Spojených států. V tom případě by mohli v Mississippi zůstat. Přesto, ať už se Čoktawové rozhodli, jakkoliv, kmenové půdy se museli zřeknout tak, či onak. Rodina, která se rozhodla přijmout americké občanství, o to musela požádat do šesti měsíců od podepsání smlouvy a měla pak „nárok“ šest set čtyřicet akrů půdy. Dvacátého sedmého září (1830) byla smlouva Dancing Rabbit Creek podepsaná a byl to jeden z největších pozemkových transferů mezi USA a indiány, který nebyl vynucen válkou. A tak kmen Čoktawů přišel o celou svou mateřskou zemi. Národ se rozdělil na dvě rozdílné skupiny: Choctawa Tribe of Oklahoma a Mississippi Band of Choctaw Indians. První skupina si uchovala národní autonomii, ale skupina z Mississippi se musela zcela podřídit federálním zákonům.

Pukající želva

Američané získali 45 000 kilometrů čtverečních nové půdy a Čoktawové se stěhovali na západ dohromady ve třech vlnách, v roce 1831, 1832 a 1833. Celkem se jich vydalo na cestu patnáct tisíc, z toho jich dva a půl tisíce cestou zemřelo. Když senát smlouvu z Dancing Rabbit Creek ratifikoval (25 únor 1831), president doufal, že to bude model pro vystěhovaní dalších velkých indiánských národů. Náčelník George W. Harkin v rozlučkovém dopise adresovaném americkému lidu mezi jiným napsal: „…my Čoktawové si raději volíme svobodu, i když bude vykoupena mnohým utrpením…“

Francouzský politický myslitel a historik Alexis de Tocqueville pobýval zrovna v Memphisu (Tennessee), když probíhala druha vlna stěhování a své dojmy z toho popsal takto: „…byla to scéna absolutní destrukce a ničení. Něco, co prozrazovalo absolutní sbohem! Jeden to nemohl sledovat, aniž by se mu srdce neustrnulo. Indiáni byli klidní, ale pochmurní a zamlklí. Mluvil jsem s indiánem, který uměl anglicky, a když jsem se ho zeptal, proč opouštějí rodnou zem, odpověděl:‚… proto, abychom byli svobodní!‘ Sledujeme vystěhování jednoho z nejslavnějších starověkých amerických národů.“ Alexis de Tocqueville – Democracy in America.

Přibližně čtyři tisíce Čoktawů zůstalo v Mississippi a americký agent William Ward, který byl zodpovědný za jejich občanskou registraci, celou věc bojkotoval, jak se dalo. Takže z těch čtyři tisíc indiánů, kteří zůstali v Mississippi, dostalo občanství jen dvě stě sedmdesát šest osob. Ostatní se de facto stali bezdomovci a během následujících deseti let i předmětem rasistického šikanování, týraní a zastrašování. Čoktawové na to sami vzpomínají: „Naše domy byly bouraný a vypalovány. Rozbíjeli nám ploty a vyháněli z pozemků dobytek, a také ničili naše pole. Nás samotné soužili do takové míry, že někteří z našich lidí zemřeli.“ Joseph Cobb, který se přestěhoval do Mississippi z Georgie, popsal situaci: „… nebyla jim (Čoktawům) projevovaná žádná úcta a černoši, zvláště rodilí Afričané byli Čoktawům ve všech směrech nadřazeni. Čoktawové a Čikasawové byli opovrhování více, než černí otroci.“

Stěhování pokračovalo od devatenáctého, do dvacátého století. V roce 1846 se z Mississippi odstěhovalo dalších asi tisíc Čoktawů a v roce 1903 tři sta. V roce 1930 zůstalo v Mississippi 1 665 Čoktawů. Náčelník Greenwood LeFlore zůstával v Mississippi a stal se americkým občanem, úspěšným obchodníkem a politikem. Byl zvolen okresním senátorem za stát Mississippi a stal se osobním přítelem prezidenta Jeffersona Davise. LeFlore ovládal krom rodného jazyka, angličtinu, a také latinu.

O velkorysém duchu čoktawského národa i v období krize svědčí skutečnost, že i když sami trpěli nouzi, přispěli částkou 710 dolarů, které mezi sebou vybrali, jako příspěvek pro hladovějící Irsko, které mezi lety 1845–1849 trpělo velkým hladomorem. Bylo to šestnáct let poté, co prodělali nucené přestěhování a sami trpěli velkým nedostatkem. A Irové nato nezapomněli a tento šlechetný čin si při veřejných oslavách připomínají. Zato Čoktawové v Mississippi to měli od roku 1855 čím dál horší. Mnozí přišli o půdu i peníze, které jim vzali Američané. Stát Mississippi už odmítal jejich jakýkoliv podíl na vládě a jejich omezená znalost anglického jazyka způsobila, že žili v izolovaných skupinách. Dále měli zakázáno navštěvování i to málo z vyššího vyučování, které Mississippi poskytovalo a kmen byl vůbec vydán na milost a nemilost bílé komunitě, která na nich mohla páchat beztrestně kdejaký zločin. Dokonce i černí otroci měli víc zákonných práv, než Čoktawové.

Na počátku americké občanské války byl coby konfederační vyslanec pro indiány zvolen Albert Pike. S Čoktawy a Čikasawy se domluvil v červenci 1861 a uzavřena smlouva obsahovala šedesát čtyři podmínek, které hájily práva obou kmenů, a hlavně uznávala jejich svrchovanost. Tito indiáni měli být do budoucna rovnocennými občany konfederačního státu s oficiálním delegátem ve Sněmovně reprezentantů.

Čoktawové neměli žádný důvod dál věřit federální vládě, která je přinutila opustit rodnou zem. Navíc měli vlastní černošské otroky, ale hlavní důvod proč smlouvu podepsali, byla právní ochrana jejich svrchovanosti. A tak se začaly v Indiánském teritoriu formovat konfederační indiánské sbory a nějaké vznikly i v Mississippi. Konfederační agenti chtěli rekrutovat, co nejvíce indiánů i z východního břehu Mississippi, a proto v roce 1862 otevřeli náborový tábor v Mobile (Alabama). V novinách Mobile Advertiseru a Register, byl vytištěn následující inzerát: „Šance zapojit se do aktivní služby. Ministr války schválil přijmout do řad konfederační armády všechny indiány na východ od řeky Mississippi. V armádě mohou sloužit hlavně, jako zvědové. K indiánům se mohou připojit i všichni bílí, kteří jsou dobří střelci. Každý rekrut obdrží padesátidolarovou prémií, šaty, výzbroj a tábornické vybavení. Puška je značky Enfield Rifles. Každý zájemce, nechť se hlásí v Mobile.“ - S. G. Spann - Choctaw Forces.

Generál Spann zorganizoval první prapor Čoktawů v Mississippi v únoru 1863 a zrovna tito rekruti se brzy vyznamenali během havárie vlaku převážejícího konfederační vojska. K nehodě, která se do dějin zapsala, jako Chunky Creek Train Wreck, došlo blízko Hickory (Mississippi) a právě nový čoktawský batalion vedl záchranné práce. Indiáni se odhodlaně vrhli do rozvodněné řeky Chunky a díky svým odvážným činům zachránili dvacet tři vojáků a vylovili devadesát těl.

Generál Spann vzpomínal, jak se čoktawskými vojáky zacházelo poté, co se Mississippi zmocnily federální vojska. Zajatí Čoktawové byli odvedeni do New Yorku, kde jich několik zemřelo ve vězení. „Konfederační major J. W. Pearce založil dva vojenské tábory v Tangipahoa, těsně za louisianskou hraniční čárou (1862). New Orleans byl v té době v moci federálního generála. B. F. Butlera. Ten zaútočil na cvičební tábory a zajal přes dva tucty rekrutů, několik bílých důstojníků a odvedl je do New Orleansu. Všem důstojníkům a několika indiánům se podařilo uniknout, ale ti ostatní byli odvedeni do New Yorku.  Tam byli denně ve veřejných parcích předváděni, jako kuriozity pro zvědavé diváky. Mnoho mých přátel a kamarádů trvá na tom, že Čoktawové měli jako konfederační vojáci zaujmout stejně čestné místo, jako kteříkoliv jiní američtí účastníci občanské války. To je však ignorováno. Já osobně s úctou vzpomínám na jejich mimořádné zásluhy. Osobně jsem znal některé jejich důstojníky.“ - S. G. Spann – Confederate Veteran Magazine

Mezi lety 1865 až 1918 byli Čoktawové z Mississippi vládou absolutně ignorovaní a péče o jejich sociální zabezpečení byla velkou neznámou a po válce to bylo ještě horší. Jako bývali spojenci poraženého Jihu byli Američany, kteří chtěli ve státě obnovit bělošskou svrchovanost, ještě více šikanováni. Čoktawové se raději stáhli do ústraní a žili v podstatě, tak na to byli zvyklí po generace. Koncem roku 1870 demokratická vláda vydala zákon Jim Crow Act, jenž prosazoval segregaci ras. Čoktawové a Freedmeni (osvobození otroci, kteří se rozhodli žít s indiány), byli zbaveni volebního práva a bílí zákonodárci de facto rozdělili společnost do dvou skupin, na bílou a barevnou. Jenže Čoktawové s Freedmeny byly vyloučení z obou těchto skupin, takže měli minimální právní ochranu, nemluvě o nároku podílet se na veřejných záležitostech. V podstatě, jako by neexistovali. Byl to vskutku zvláštní paradox, vezmeme-li v úvahu, že Amerika vedla několikaletou krvavou válku za údajné osvobození otroků. A tak na přelomu dvacátého století žilo v Mississippi v naprosté chudobě a ponížení 1 253 Čoktawů.

V roce 1918 došlo k jisté změně, když se na základě kongresového vyšetřování zjistilo v jak děsných podmínkách Čoktawové v Mississippi vlastně žijí. Na základě těchto skutečnosti Úřad pro indiánské záležitosti (BIA), založil ve státě instituci Choctaw Agency, díky čemuž došlo k určitému pokroku na poli vzdělávání a zdravotnictví. Nicméně rasová segregace zrušena nebyla. Vzhledem k tomu, že stát Mississippi byl závislý na zemědělství, odvíjela se od toho i jeho ekonomická situace, a ta nebyla nikterak růžová, jelikož ceny bavlny byly na minimální úrovní. A to je další paradox, před nuceným vystěhováním, byly Čoktawové poměrně bohatý národ, který úspěšně hospodařil, i když praktikoval otroctví, jako přijatelný způsob hospodaření. Nyní se situace otočila do takové míry, že Čoktawové neměli ani taková práva, jako otroci a pramalý majetek. Dařilo se jen několika málo jedincům, většinou míšeneckým náčelníkům. Freedmeni občanství získali v roce 1855, ale jako „barevná“ skupina.

Nyní se věnujme Čoktawům v Oklahomě, kteří to rovněž neměli lehké. Pro zajímavost, název Oklahoma vznikl na základě návrhu čoktawského náčelníka Allena Wrighta a ve volném překladu znamená „Rudý muž“ – humma (červený) a okla (muž). Nicméně, vláda Spojených států potřebovala v Oklahomě získat pozemky pro výstavbu železnice, která by vedla napříč teritoriem. A tak se na scéně objevil obvyklý scénář a tlak na indiány. Stavba železnice sice nabízela nové pracovní příležitosti, jenže na druhé straně přitahovala bílé osadníky a dobrodruhy. Aby vláda tento „problém“ vyřešila, odhlasovala další zákon Curtis Act (1898), jehož cílem bylo zrušení kmenových území. To bylo rozděleno mezi jednotlivé indiánské domácnosti a přebytky měly být samozřejmě rozprodány. Na základě nového zákona mohli indiáni prodávat svůj osobní pozemek, jak chtěli, a to byl rovněž vychytralý tah. Vláda proto ustanovila Dawesovu komisi, která měla dohlížet na pozemkovou přídělovou politiku. Počátkem roku 1894 Dawesová komise registrovala jednotlivé indiánské rodiny a na základě toho se zjistilo, že v Oklahomě žilo 18 981 a v Mississippi 1 639 Čoktawů. Bývalých otroků bylo 5 994, z toho převážná většina přebývala v Oklahomě. Finální přerozdělení pozemků měl podle vlády znamenat i konec kmenové vlády.

Čoktawové neměli pro vyjednávání moc dobré pozice, jelikož patřili k „poražené“ straně. V roce 1889 na základě návrhu zákona Springer Act, byly uvolněny dva miliony akrů pro osídlení, což vedlo fenoménu Land Run (1889). A tak země Čoktawů byla zaplavena novými osadníky a oni sami proti tomu zmohli málo co. Koncem osmnáctého století téměř denně trpěli násilnými trestnými činnostmi, vraždami a krádežemi ze strany Američanů a dokonce vlastních soukmenovců.