Další věcičky - Nahkohe

31. 01. 2014

Domorodí Američané se podle Euroameričanů obvykle prezentovali, jako málomluvní a zádumčiví lidé a v přítomnosti cizinců tomu tak skutečně bylo, poněvadž to byl z jejich strany projev zdvořilosti, či ostýchavosti.

Černonožci byli spokojeni do té doby, dokud měli kde žít a co lovit. Když byli na pláních bizoni, nic jim v podstatě nescházelo. Jídla i oblečení měli dost a v pozdějších časech si za kůže od bílých obchodníků kupovali zbraně, náčiní, barevné přikrývky a jiné věcičky.

Takový běžný den Černonožců začínal za svítání, kdy ženy rozdělaly oheň a z kožených stanů začal k nebi stoupat proužek dýmu a společně s ním i vůně připravované snídaně. A než bylo jídlo hotovo, dívky šly pro dřevo a vodu a chlapi s dětma si šli do řeky zaplavat. Ranní koupel se prováděla za každého počasí, a to byl jeden z důvodů, proč byli Černonožci tak houževnatí a zdraví. Když se pak všichni vrátili do stanu, čekala na ně plná mísa vařeného masa, pokud tedy bylo na „skladě“. Podle tradice se jako první najedli muži, a pak děti s ženami.

V okolí tábora se obvykle pásli mustangové, kterých za dobrých časů mohlo být i tisíce. O koně se zpravidla starali chlapci a mladíci. Pokud se někde v okolí vyskytovali bizoni, vydávali se bojovníci ještě dopoledne na lov. Ženy pak ulovené maso a kůže zpracovaly a dopravily do vesnice. Pokud nebyli k mání bizoni, lovili se antilopy, jeleni atd. Pokud se ženy nevěnovaly vaření, měly dost práce s činěním kůže, šitím šatů, vyšíváním atd. I když by to mělo být naopak, parádě se věnovali hlavně mladí muži. Ti se pečlivě starali o vlasy, které pravidelně rozčesávali, splétali, zdobili a ošetřovali medvědím tukem. Rovněž si dělali „make up“, malovali si tváře, aby se pak mohli promenádovat po vesnici a ohromovat lidi, hlavně pak děvčata.

Tak jako jiné národy, i Černonožci s oblibou pořádali hostiny. Když hospodyňky připravily ty nejvybranější dobroty, vyšel před stan pán domu a hlasitě svolával všechny pozvané lidi. Musel to udělat celkem třikrát. Jakmile přišli všichni hosté a uvelebili se na svých místech, bylo jim na miskách předloženo jídlo. To, co pozvaní nesnědli, si klidně mohli odnést domů. Hostitel se jídla neúčastnil, ale věnoval se přípravě na kouření. Krájel tabák a přidával do něj i nějaké bylinky. Po hostině se totiž obvykle kouří a podrobnosti o tomto rituálu, budou uvedeny níže. Bafání z dýmky je ideální příležitost pro rozhovory. Mluví se pěkně jeden po druhém, protože není zdvořilé, aby řečníkovi někdo skákat do řeči. Náměty rozhovorů bývaly různé, ale jednalo se převážně o válečné, lovecké, duchovní, neobvyklé a humorné příběhy. Když se vykouří poslední dýmka, začne ji hostitel nápadně vyklepávat a řekne „kyi“, což je výzva pro hosty, aby se zvedli a šli domů.

Mezi nejoblíbenější černonožské hry patří to-se'-wah. Jedná se v podstatě o střelbu z luku na terč. Tím terčem byla obruč s pětidílným výpletem, a každý ten díl byl korálkovým výpletem barevně rozlišen. Korálky se vyráběly z buďto z kostí nebo z rohů. Bodovalo se podle toho, do kterého dílu terče se střelec trefil. Ten, kdo první nahrál deset bodů, vyhrál. Hry se účastnili obvykle dva střelci, kteří soutěžili o ceny a ostatní na ně vsázejí. Systém hry trošku připomíná moderní šipky.

Další oblíbenou hrou, byly „Ruce.“ To proti sobě hrály dva dvanáctičlenné týmy a smyslem soutěže bylo hádání. Týmy stály naproti sobě a hráči se v hádání střídali. Hlavními proprietou hry byly dvě kůstky, přičemž jedna byla černě označena. Ten, kdo ve hře ukrývá, má v každé ruce jednu hrací kůstku a jeho protihráč musí uhodnout ve které má tu černě označenou. Hraní doprovází zpěv diváků, který údajně zněl až nadpozemsky. Nejdřív zpěv zvučel, jako sotva slyšitelné vanutí větru, ale pak byl čím dál hlasitější, až zněl silně basové. Zpěv se střídavě měnil z tichého do hlasitého a naopak. Hráč, který ukrýval hrací kůstky, se pohyboval v rytmu hudby a pažemi a tělem dělal celou řadu ladných a složitých pohybů, kterými chtěl zmást protihráče. Jako obvykle se uzavírali vysoké sazky, takže někteří hráči odcházeli domů doslova bez gatí.

Děti si v létě povětšinou hrály u vody a v zimě jezdili na saních vyrobených z bizoních žeber. Jejich oblíbenou kratochvíli byl lov divokých králíků, ale kluci si hlavně hráli na válečníky a lovce, zato děvčata se už poměrně brzy musela věnovat domácím pracím, jako byl sběr dřeva a nošení vody. Později se učily šít mokasíny, oděvy, stavět stany, obsluhovat travois atd.

Když se o poledni vraceli válečníci z lovu, tábor vždycky poněkud ožil. Muži posléze lenošili na lehátkách, nebo hráli na buben a zpívali, kouřili, či klábosili a válečné spolky mladých mužů pořádaly tance. S postupujícím večerem, nabýval hluk hudby, zpěvu a zábavy na intenzitě.

Hluboká a tmavá noc byla jako stvořena pro vyprávění tajůplných příběhů. Prastaré báje a mýty se totiž nesmí vyprávět za světla. Mnozí indiáni jsou od přírody dobří řečníci, ale někteří mají navíc nadaní pro dramatičnost. Jejich gesta a mimika jsou tak živé, že jenom na jejich základě posluchač rozumí o se jedná. Při takovém přednesu za matného světla ohníčku, byli posluchači vyprávěním tak uneseni, že se až kolikrát třásli vzrušením. Ženám z ruky padávalo šití a mužům zhasínaly dýmky, neboť zapomínali i bafat, neboť hrdiny těchto starodávných příběhů, byli mocní bojovníci, duchovních bytosti, strašidla a tak podobně.

Vesnice se stěhovaly, když museli Černonožci hledat nová loviště, nebo když se přesunovali do zimních táborů. Tehdy ženy strhly stany, sbalili majetek a naložili ho na travois. V čele průvodu šli zpravidla náčelníci a moudří starci, zatímco za nimi neuspořádaně pochodovaly ženy, děti, koně a psi. Takový průvod byl někdy široký i dvě míle. Daleko po stranách jeli bojovníci, kteří příležitostně lovili, ale hlavně hlídali kolonu před nepřáteli. Děti, které se vezly na psích travois nebyly vždy v bezpečí. Občas se totiž stávalo, že se psi rozdováděně rozběhli za nějakou zvěří a děti vytratily. Některé z nich se žel nikdy nenašly.

Během obřadního kouření dýmky vdechoval kouř jako první hostitel, a pak předal dýmku tomu, kdo seděl po jeho levici. Dýmka se předávala mezi bojovníky, až k vchodovému otvoru, pak se musela vrátit, neboť je nepřípustné, aby byla přenesena přes vchod. Když se dýmka se vrací k hostiteli, již se nekouří, pokračuje se, až ji hostitel podá tomu, kdo je po jeho pravici. Dýmka se zastaví opět u vchodu a znovu se vrátí k hostiteli. Striktně se zakazovalo, aby před kuřáky někdo chodil. Dýmka mezi kuřáky kolovala celkem třikrát.

Kouřením se stvrzovaly důležité smlouvy, dohody a přísahy. Když někdo vykládal příběh, kterému se jen těžko dalo věřit, byl vypravěč otestován kouřením dýmky. Někdo ze svatých mužů vzal dýmku, červeně ji obarvil, modlil se, a pak ji naplnil tabákem, zapálil a podal řečníkovi se slovy: „Přijmi tuto dýmku a pamatuj na to, že až ji vykouříš, tvůj příběh musí být tak průhledný, jako ta díra skrz tuto dýmku. Tvůj život pak bude dlouhý a ty přežiješ. Jestli jsi promluvil falešně, tvé dny jsou sečteny." Pokud muž dýmku odmítne, řekne: „Co jsem řekl je pravda, takže kouřit tuto dýmku nemusím." V takovém případě mu nikdo nevěří a je pokládán za lháře. Když ji vykouří, jeho důvěryhodnost obstála, neb kouření svaté dýmky je více než přísaha.

Černonožci děti nebili, ale rozhodně je ukázňovali a vyučovali. Chlapci naslouchali poučování moudrých starců, a pokud kluci vyrušovali, nebo byli nepozorní, dědové naschvál mlčeli. Když se ani tak raubíři neuklidnili, vzal jeden z učitelů dlouhou tyčku, položil ji před chlapce a řekl: „To bude vaše jídlo!“ Bylo to varování. Když na něj kluci zapomněli, klepl je učitel tyčkou po hlavičce. Nebylo by na škodu některé indiánské tradice na školách obnovit 
Stejné to bylo v zimě, kdy učitelé a žáci seděli kolem ohně. Když byli mladí tak nepozorní, že ani nepřikládali na oheň, jeden z mudrců zvolal: „Dívejte se po tchoři!", což byl signál, aby někdo přiložil. Pokud se nic nedělo, vzal ten muž poleno a hodil ho mezi rošťáky.

Vyučování se provádělo buďto ústně nebo formou hry, kdy jim dospělí dětem radili, co a jak dělat. Chlapci se učili válce, lovu a vytrvalosti. Filosofie černonožského válečníka spočívala v tom, že dožít se dlouhého stáří není vůbec dobré, neboť staří lidé to nemají lehké, zvláště během zimního stěhování. Staří lidé také nemají zuby, kterými by kousali maso, zkrátka pro Černonožce smutný a chudý život. Mnohem lepší je zemřít na vrcholu sil, kdy je tělo ještě pružné, oči jasné, zuby pevné a vlasy černé a dlouhé. A vůbec nejlepší je zemřít v bitvě. Proto si chlapci brali příklad z největších hrdinů, které pak chtěli ve svých činech překonat.

K tomuto účelu sloužilo další školení. V určitou dobu se chlapci shromáždili společně se slavnými válečníky. Každý muž pak chlapcům vyprávěl nějaký příběh, který se týkal jeho osobního hrdinského činu. Když skončil, odhodil od sebe kolík, který měl v ruce, a chlapci sborově zvolali: „Ten muž byl chlapec stejně jako my. Jestliže bude naše srdce stejně silné, budeme odvážní jako on.“

Proto chlapci občas utekli z tábora, aby sledovali muže, kteří vyšli do války a pozorovali je. Dělali to bez vědomí rodičů a sebou si nebrali ani jídlo, či náhradní mokasíny. Tak se učili, jak se chovají muži na válečné stezce a zároveň poznávali kraj.

Černonožci si vážili moudrých a rozvážných žen, proto otec ke svým dcerám promlouval a dával jim životní rady. Prostoduché a věčně se chichotající holky nebyly v úctě, proto otec v určitém věku dceru testoval. S komickou maskou v ruce k ní přistoupil a řekl: „Nyní se postavíš přede mne a budeš se mi upřeně dívat do očí. Nesmíš se smát, ať se bude dít cokoli. Nesmíš se smát!“ Pak ji zpíval zábavné písně, mával ji maskou před obličejem, dělal další různé taškařice a přitom se jí stále díval do očí. Když to děvče nevydrželo a začalo se smát, otec ji pokáral a zkusili to znovu. Dělali to tak dlouho, dokud otec neuznal, že má jeho dcera to pravé sebeovládání. Ctnostné a šikovné ženy byly vzorem pro ostatní.

Válečníci čas od času do divočiny, aby se o samotě postili a hledali vizi. Našli si nějaké těžko přístupné místo, kde je nic nerušilo, proto byly ideální vysoké kopce a hory. Tam si postavili malý přístřešek, ale nikde poblíž nesměly být lidské hroby, aby prosebníka nerušili duchové. Podle tradice nesměl uchazeč o vizi čtyři dny nic jíst ani pít. Válečník se celé hodiny modlil ke slunci a zpíval posvátné písně. Vedle jeho malého přístřešku byla připravena naplněná dýmka, to kdyby si chtěli zakouřit duchové. Když byl prosebník úspěšný, zjevil se mu duch nějakého zvířete, který mu poradil, jakážto bude jeho medicína. V případě, že prosebník přerušil půst, protože se bál duchů, nic se nedělo a nikdo se mu neposmíval.

Černonožci pohřbívali mrtvé třemi způsoby. Buďto na lešení, jenžto bylo zavěšeno v koruně stromů, nebo v umrlčích stanech a později do rakví. Pokud válečník zemřel ve svém stanu, už nikdy v něm nikdo další nebydlel, to kvůli jeho duchovi.

Tělo zemřelého se muselo okamžitě připravit k pohřbu. Ženy z nejbližšího příbuzenstva nebožtíka oblékly do nejlepších šatů a zabalily do surových kůží. S bojovníkem pohřbili i jeho zbraně a medicínu. Ženám se do hrobu dávaly i jejich kuchyňské náčiní a ostatní nástroje.

V případě, že zemřel náčelník nebo významný bojovník, přemístil se jeho stan dál od tábora a obložil se kameny a upevnil lany, tak aby vydržel nepřízni počasí. Mrtvý ležel na lehátku, jakoby spal a kolem byly uloženy všechny jeho osobní věci včetně dýmky a medicíny. Vchod se pevně uzavřel, aby do něj už nikdo nevstupoval a k týpí byly přivedeny všechny zesnulého koně, jenžto byly pobity. Zesnulý totiž potřeboval koně na cestu do země Sand Hill, do země mrtvých. Říká se, že kdysi se zabíjeli i nebožtíkovi psi.

Ženy si na projev smutku ze ztráty blízkého, ostříhaly na krátko vlasy, a když ženě zemřel manžel nebo syn, uřízla si i článek některého z prstů. Denně pak chodila do kopců bědovat a kvílet. Ženy zpívaly v mollové tónině smuteční písně, které zněly dost žalostně, a podle ústního podání jedna stará žena truchlila nad ztrátou syna celých dvacet pět let.

Muži si na projev žalu uřízli několik pramenů ze svých vlasu. Když válečníkovi zemřel syn, chodil bosky, dokud si úplně nerozedřel nohy. Nad ztrátou manželky a dcery muži veřejně netruchlili.

Černonožci si měnili jméno i několikrát za život. Někdy si ho měnili každý rok, ale prozrazovali ho jen v krajní nouzi. Věřilo se totiž, že když se tak stane, vede se dotyčnému do konce života zle.

Je neslušné, aby se muž potkal, nebo se díval a už vůbec ne, aby promluvil na tchýni. Jestli se tak stalo, musel jí zaplatit velkou pokutu. Ani tchýně nesmí na zetě mluvit.

                                                                                                                      

                                                                                                                        Blackfoot Lodge Tales - Nahkohe