Náboženství - Nahkohe

16. 08.

To, že se Coté na Grand Portage usadil celoročně i s celou rodinou, bylo jakousi novinkou. A následovali ho další. Pierre a jeho odžibwejská manželka Margareth, byli oddaní katolíci kteří, rádi četli svým indiánským sousedům z modlitební knížky, která byla přeložena do odžibwejštiny. Byla to práce známého misionáře Frederica Baraga, který strávil spoustu let službou na Hořejším jezeře. Manželé Pierrovi vzbudili na Grand Portage takový zájem o katolictví, až nakonec náčelník Espagnol požádal, aby za jeho indiány přišel nějaký misionář. Tím nějakým misionářem nebyl nikdo jiný, než Baraga, který přicestoval z jeho misie na jižním břehu na podzim roku 1837. Příští rok se k němu připojil slovinský kněz Francis Xavier Pierza a na Grand Portage byla založena misie.  

To se nestalo z důvodu, že by Odžibwejové postrádali vlastní náboženství. Naopak, jejich život byl jedno velké duchovno. Jejich svět byl pln posvátností. Prožívali to tak intenzivně, že si lovec nedovolil odejít na lov, aniž by se nedohodl s duchem loveného zvířete. To samé indiáni dělali, než ze země odrhli nějakou bylinu. Necestovali po řekách bez dovolení. Byla tu i pověrčivost, kdy meteory předpovídaly chorobu, a sova byla poslem smrti. „My máme respekt, ke všemu“, řekl jeden z odžibwejských svatých mužů. „Věříme ve Stvořitele, velkého manida, ale také v duchy stromů.“  

Odžibwejové věřili, že ignorování posvátného, nebo špatně vykonání obřadu může být nebezpečné. Věřili, že kdyby někdo oslovil dítě jménem, nebo jen tak si prozpěvoval, mohlo to vyvolat záhrobní síly. Lidi věnovali velkou pozornost snům a snový svět do jisté míry pokládali za více reálný, než ten hmotný. Dospívající muži se postili, aby ve snech našli svého duchovního strážce. „Bez takové vize, byl člověk stále pokládán za dítě, které vede život beze smyslu“ vysvětlil jeden Odžibwej. Indiáni věřili, že tento osobní duch je po celý život chrání a vede. Bylo nepřípustné, aby se někdo vysmíval starším osobám, poněvadž se věřilo, že oni mají daleko silnějšího ducha.  

Odžibwejové od Grand Portage měli několik náboženských praxí, či organizací. Proroci Jessakidi mohli komunikovat s duchovním světem skrz obřad třesoucí se chýše. Členové tajemného spolku Wabenowin studovali oblohu a uctívali ducha jitřenky. Nejznámější organizací však byl Midewiwin, kterou americký agent pro indiány nazval Velkou národní společností věnující se mystickým uměním. Členové Midewiwin nebyli jenom léčitelé, ale také strážci kmenové historie, mýtů a tradic, které zaznamenávali na svitky z březové kůry. Členství ve společnosti bylo omezené a kandidát byl uveden až po několika letech školení, za které musel řádně zaplatit. Midewiwin mělo několik úrovní, a každá z těchto úrovní měla vlastní tajemství a techniky.  

Navzdory těmto starověkým učením potřebovali Odžibwejové potřebovali znát mnohé, co se týkalo změn, které příchodem Evropanů ovlivnily jejich život. Byly tu nové nemoci, války jiného druhu a rovněž obchod s kožešinami. Obroda, kterou sliboval Šavan Tenskwatawa se nesplnila, tak Odžibwejové pátrali dál, až se jednou těsně před příchodem nového kněze Xaviera Pierzy stál údajný zázrak. Jeden z indiánů trpěl vážnou nemocí, kterou nedokázal nikdo vyléčit. Ze zoufalství ten muž nakonec vyhodil ze svého příbytku i osobní medicinové váčky, a hle tu se uzdravil. Když pak ke břehu připlouvala loď s knězem Pierzou, vyléčený mu vyšel vstříc a brodil se vodou do půl pasu, aby si mohl s misionářem jako první potřást rukou. Věřil, že uzdravení způsobil on.  

I tato událost přispěla k tomu, že toho roku probíhalo na Grand Portage nové náboženské vzrušení. Coté osobně dohlížel na stavbu kaple, která byla zhotovená z velkých cedrových kůrových plátů a umístěna byla na místě, kde se tradičně konaly obřady Midewiwin. Pierza brzy nato pokřtil šedesát čtyř lidí od pětiměsíčního, až po pětasedmdesát let starého. Vrcholným bodem všeho byl křest a svatba náčelníka Espagnola, což se konalo se všemi formálními katolickými obřady. Náčelník se pro tuto příležitost vyšňořil do jemného bílého kabátu se žlutým lemováním, jež byl přepásán pěkným červeným pásem. Na nohou měl červené kalhoty s bílým vyšíváním a žluté boty. Kněz mu daroval růženec a na krk mu pověsil kříž po zvyku všech katolických indiánů v zemi. Jeho sedmdesáti letá nevěsta přišla v černých šatech s bílým vyšíváním a barevnou korálkovou výzdobou.  

Většina misionářů věřila, že jejich konvertité musí žít v souladu s kulturou a životním stylem Euroameričanů. Pierza chtěl Odžibweje převychovat na zemědělce, proto mezi ně rozdal patřičné nástroje a sadbu. Indiáni celkem ochotně upravili půdu u Pigeon River, aby tam založili zelinářské zahrady a ovocné sady. Dalším převýchovným krokem bylo učení indiánů angličtině a gramotnosti. Do Pierzovy školy chodilo padesát osm Odžibwejů a sedmnáct Métisů. Kněz své žáky rozdělil do čtyř skupin a střídavě je učil čtení, zpěvu a náboženství.

První rok šlo všechno z hlediska misionáře celkem dobře, ale roku 1839 církevní nadřízení převeleli Pierza do Michiganu. Když se kněz za tři roky vrátil, musel začít se vším znovu. Přestěhoval misii k farmě na Pigeon River, kde Odžibwejové postavili novou cedrovou kapli, která pojmula až sedmdesát lidi. Pierza  obnovil misijní školu a práce na farmě, kterou rozšířil o chov krav, prasat a slepic. Dále indiány učil, jak používat srp, kosu, motyku a pluh. Na podzim musel misionář zase odejít a od té doby Grand Portage navštěvoval jen občas.  

Roku 1848 přijeli na Grand Portage tři jezuité, aby oživil Pierzovu misi. To, co pak na řece Pigeon spatřili, je šokovalo. Tu a tam stálo několik nedostavěných domů a uprostřed nich, blízko říčního břehu byla polorozpadlá kaple. Jezuité měli k bydlení v dispozici jednopokojový srub s děravou střechou. Knězi neměli na rekonstrukci misie náladu, tak vše, co z ní zbylo spálili a odešli na sever, do Fort William.

Roku 1854 přijel na saních taženými od Fort William do Grand Portage misionář Dominique du Ranquet a ubytoval se v rozpadlé kapli. V roce 1865 tam už stál pevný srubový kostel, který tam částečně rekonstruovaný stojí dodnes.