Manah V. - Nahkohe

6. 5.

Když roku 1664 přešla nizozemská provincie do rukou Angličanů, konkrétně do vlastnictví hraběte z Yorku, guvernérem se stal plukovník Richard Nicolls, a ten si za starostu města vybral populárního Thomase Willetta, což občany potěšilo. Během tři roků, kdy byl plukovník Nicolls u moci, si skoro nikdo na nic neztěžoval, jenže on sám byl práci tak unavený, že na úřad rezignoval a k lítosti Newyorčanů odplul do Anglie. Jeho nástupcem se stal Francis Lovelace.

Guvernér Lovelace byl poněkud jiného těsta, a to mnohem hrubšího. Byl netrpělivý, lidé ho nijak nezajímali a rád dával na srozuměnou, kdo je v provincii pánem. Když mu občané připomněli, že mají určitá práva, guvernér je rázně odmítl s vysvětlením, že on sám ví, co je pro ně a pro město nejlepší.  Jednou týdně se scházel u mostu přes Broad Street s městskými obchodníky, kde se dodnes scházejí burzovní makléři (samozřejmě už v jiných budovách). V těch dnech vedl přes ulici Broad Street most, protože samotná ulice byl v podstatě příkop vedoucí od řeky Hudson směrem k Wall Street.

Guvernér dále pravidelné cestoval do Bostonu a převážel dopisy, takže se stal vlastně prvním koloniálním pošťákem. A takto šlo, dokud mezi Anglií a Holandskem nedošlo k novým různicím. Holanďané usoudili, že uzrál čas, aby se zmocnili bývalé své provincie New Netherland, a když se o tom dozvěděli Angličané v New Yorku, začali se připravovat na válku. I když Holanďané s invazi poněkud otáleli, přesto se jednoho červencového rána roku 1673, objevily jejich válečné koráby v městském zálivu. Jednalo se o flotilu jednadvaceti lodí, což byla doposud největší námořní síla spatřena u amerických břehů. Vzhledem k tomu, že guvernér byl pracovně mimo město, zastupoval ho kapitán John Manning.

Manning byl zoufalý, poněvadž nevěřil, že by dokázal proti takové síle město ubránit. Pro začátek vyslal z města dva kurýry. Jednoho za guvernérem a druhého za holandským velitelem, aby od něj dostal vysvětlení, co dělají válečné lodě v zálivu, jakoby to nebylo dost jasné. Holanďané odpověděli, že přijeli převzít město a kapitulaci očekávají ještě téhož dne. Aby nizozemský admirál dokázal, že to myslí vážně, poslal kapitána Anthonyho Colveho, aby se vylodil se šesti sty vojáky. Velitel Angličanům nabídl, že pokud opustí pevnost bez odporu, může posádka odejít se všemi válečnými poctami. Anglický kapitán podmínky přijal, a tak holandské jednotky mohly vpochodovat do města. Když se anglický král doslechl, jak snadno byl New York dobit, veškerou vinu svalil na hlavu kapitána Manninga.

Mezitím holandský kapitán Colve zabezpečil New York a přejmenoval ho na New Orange, a to na počest holandského prince Oranžského, který si v budoucnu vezme dceru hraběte z Yorku a stane se anglickým králem Williamem III. (1689)

Kapitán shledal, že pevnost je v dobrém stavu, proto dal jenom opravit městské hradby. Dále rekrutoval mnoho mladých mužů, kteří každý den poctivě cvičili, aby byli v co nejlepší bojové kondici. Městské brány se zamykaly každou noc a na hradbách hlídkovaly pravidelné stráže. Za necelý rok bylo město výborně zabezpečeno, nicméně stejně to bylo Holanďanům málo platné, poněvadž po dalším anglicko holandském střetu (1672 – 74), provincie New Netherland, byla vrácena britskému království a holandští vojáci opustili Manhattan.

Novým guvernérem New Yorku se stal Edmund Andros, ale lidé s ním nebyli spokojeni, poněvadž se choval, jako monarcha s neomezenou mocí. Když občané zjistili, že jim nedovolí podílet se na městských záležitostech, poslali protestní petici přímo hraběti z Yorku. Ten však reagoval poněkud podivně: „Co ti lidé vlastně chtějí? Přece když nejsou s něčím spokojení, mohou se vždy obrátit na mne!“ jako kdyby to právě neudělali.

Poté co do New Yorku vrátil kapitán Manning, mnoho z občanů, kteří s příchodem Holanďanů přišli o majetek, si na Manninga u Androse velmi ztěžovali. Guvernér, jeho rada a městští důstojníci zasedli k několika schůzím, aby nakonec vynesli ortel, že Manning je vinen, a bude zatčen. Soudci ho usvědčili ze zbabělosti, a proto byl kapitánovi před Stadt Huys veřejně zlomen jeho meč a králi Charlesi II. bylo zasláno resumé, v němž stálo, že Manning se pro žádnou veřejnou funkci nehodí. Zneuctěný kapitán si však mnoho starostí z degradace nedělal. Jelikož nebyl uvězněn a jelikož vlastnil nádherný ostrov na východ od řeky, užil si zbytek života v bohatém důchodu.

Andros se snažil dělat rozhodnutí, která by byla prospěla městu, a když byl v úřadě čtvrtým rokem, byla ve městě nejvýznamnější obchodní komoditou mouka. Jelikož bylo oficiálně přikázáno, aby byla mouka řádně prosetá, říkalo se zákonu Bolting Act (Zákon o prosévání). Ačkoli se to zdá poněkud nepravděpodobné, skutečně byla mouka z obchodního hlediska pro město neocenitelná. Zkrátka ovšem přišli ti, kteří žili mimo město, protože měli mletí zapovězeno a museli obilí vozit na Manhattan. Proto bylo vidět na městské pečeti New Yorku větrný mlýn a dva barely mouky, symboly ekonomické prosperity. Na pečeti byly vyobrazeni i bobři, a to na památku počátečních dnů, kdy bylo město založeno, a kdy se obchodovalo hlavně s bobřími kožešinami. Královská koruna připomínala moc monarchie, ale časem byla nahrazena vyobrazením orla, symbolem svobody.
A tak když se zdálo, že je provincie zajištěna a prosperující, jeden by si myslel, že lidé budou spokojeni, ale opak byl pravdou. Nelíbila se jim navíc výše zdanění, kterou guvernér Andros nastavil, proto poslali hraběti z Yorku několik dalších petic, na které šlechtic tentokrát reagoval a roku 1681 Androse odvolal a nahradil jej plukovníkem Thomasem Donganem.

sir Edmund Andros

Když plukovník Dongan přicestoval do města, oznámil k všeobecné radosti občanstva, že hrabě velice rozšířil jejich pravomoc k řízení města. Pak byl roku  hrabě z Yorku korunován anglickým králem, a na základě nově získaného postavení nařídil guvernéru Donganovi, aby napříště dělal zákony sám, aniž by bral ohled na vůli lidu. Byla to věru velká pravomoc, ale plukovník nepatřil mezi lidi, kteří by jí zneužili a naopak vydal vyhlášku zvanou Dongan Charter, která je dodnes základem městských občanských práv. Ale zatímco se Dongan stál oblíbený u králových zámořských poddaných, ztratil oblíbenost u krále. James II. se proto roku 1688 rozhodl, že provincii New York připojí k Nové Anglii, kterou svěřil do správy guvernéra Andros, který byl králi vždy loajální. Andros se usadil v Bostonu a New York nechal v péči svého zástupce, Francise Nicholsona.

V těch časech to začalo ale vřít v samotné Británii. Král s tyranskými sklony byl sesazen a nahrazen již kvitovaným Williamem III. Změny na královském trůně způsobily zmatek i v samotném New Yorku. Nenáviděný guvernér  Andros byl zatčen, kolonie byly opět rozděleny a vlády se ujali staří správci. Andros byl deportován do Anglie, kde králi meldoval, že New York byl zanechán v bezvládí. Jenže městští úředníci nechtěli, aby do Ameriky připluli noví muži, proto si za svého vůdce zvolili Jacoba Leislera. Leisler byl Němec, který do Ameriky připlul ve službách Západoindické společnosti, coby voják, a když opustil službu, stal se bohatým obchodníkem, jenže hrubých způsobů bez dostatku vzdělání a nového krále Williama neměl vůbec rád.

Kolem Jacoba Leislera se začali soustřeďovat občané v takové míře, že nakonec založili stranu Leislerian Party. Její členové si zvolili vedoucí výbor Committee of Safety, a ten dal Leislerovi moc k tomu, aby se staral o bezpečnost města. Jeho oponenti zachovávali loajalitu králi a říkali si Anti-Leislerian Party, v jejíž čele stál Francis Nicholson. Jenže Nicholson neměl podle jeho soudu dostatek stoupenců, tak raději odplul do Anglie.
Mezitím Leisler zdokonalil obranyschopnost pevnosti, před kterou nechal usadit celou dělostřeleckou baterii, a právě proto se dodnes toto místo jmenuje Battery, ačkoli už dávno neslouží k bitvě.

Leislerovým věrným rádcem a tajemníkem byl James Milborn, který mu stál neustále po boku a podporoval svého tchána. Jak získával Leisler na moci, stoupala mu zároveň do hlavy, čímž se zvyšovalo i jeho autoritářské sebevědomí. Časem si z přátel udělal mnoho nepřátel a na doporučení svého pobočníka Milborna nechal uvěznit všechny, kdo mu vypověděli poslušnost a takových denně přibývalo. Pak nastaly pouliční výtržnosti a několik lidí bylo zraněno a došlo to tak daleko, že Leislerův život byl v ohrožení, což si vyžádalo, aby jej hlídala ozbrojená stráž. Starosta Nicholas Bayard, který se stal vůdcem Anti-Leislerian Party byl uvězněn, a aby si zachránil život, písemně Leislera požádal o odpuštění a uznal jej, jako právoplatného vůdce. Nic však nezměnilo na tom, že i nadále zůstával ve vězení.

Ostatní Leislerovi nepřátelé byli i nadále aktivní, přičemž měli na své straně vlivného spojence, Francise Nicholsona, který sice již přebýval v Anglie, ale měl tam jisté slovo a před králem obvinil Leislera z velezrady. Ten zatím vlastnoručně napsal králi dopis, ale vhledem že neuměl psát pořádně anglicky, byl obsah psaní stejně nepochopen. A proto, že v kolonii šli záležitosti od deseti k pěti, jmenoval král nového guvernéra, Henryho Sloughtera. O tomto muži kolovali pověsti, že jeho hlavní činnosti byla zábava a cestování, ale za cizí peníze. Když už se nenašel nikdo, kdo by ho finančně podporoval, přijal místo guvernéra s nadějí, že si tak přilepší.

Během plavby do Ameriky se guvernérova loď dostala do silné bouře, která ji hodně odklonila z kurzu, a tak se do Ameriky dostal dříve guvernérův asistent, Richard Ingoldsby. Leisler se mu odmítal vzdát, dokud se nedostaví osobně Sloughter, což se stalo až za tři měsíce. Během té doby Ingoldsby a jeho vojáci dělali všechno proto, aby omezil Leislerovu moc. Ten se zatím uchýlil do pevnosti a vyčkával. Když Sloughter konečně přijel, Leisler složil na radnici funkci a o několik dní později vykonala přísahu i nová městská rada. Jednalo se víceméně o Leislerovy bývalé oponenty. Leisler byl následně zatčen i s jeho zetěm Milbornem a společně byli také odsouzeni k smrti. Guvernér se však obával, že tak radikální čin možná způsobí násilné nepokoje, proto odmítal rozsudek podepsat, ale Leislerovi nepřátele na něm trvali, zvláště pak Nicholas Bayard, která strávil třináct měsíců ve vězení a nyní toužil po pomstě. Guvernér nakonec ortel podepsal a o dva dny později, byla exekuce provedena. Popravčí lešení bylo postavené na Leislerově vlastní zahradě, a i když toho dne bylo sychravé a chladné počasí, přišlo se na to podívat spoustu lidí. Mnozí z nich byli odsouzenců přívrženci.

Když Leisler vystoupal údajně pevným krokem na šibenici, promluvil ke shromážděným: „Vše, co jsem udělal, dělal jsem pro dobro země. Nyní odpouštím svým nepřátelům a stejně tak doufám, že bude odpuštěno mně.“

Milborne byl však plný zloby. Blízko u šibenice se zastavil u Roberta Livingstona, který byl vždy v Leislerově opozici a křičel: „To vy můžete za moji smrt, a proto vás obviním přímo před tváří boha.“ Po vykonané exekuci (16 května 1691), byla těla odsouzenců pohřbena blízko popraviště.

O čtyři roky později parlament shledal, že Leisler byl ve skutečnosti Anglii loajální, a proto byl posmrtně rehabilitován. Přesto jeho smrtí skončili i veřejné nepokoje a nastal čas, kdy se lidé začali opět věnovat velebení města. Byly založeny nové ulice a trhy a před radnicí, u hráze Coenties Slip, byla zřízená jakási trestnice. Klec, pranýř a potápěcí klec, což mělo odstrašit případné zločince od nekalých skutků.

Sloughter zemřel nečekaně několik měsíců po příjezdu do New Yorku, takže se spekulovalo, že byl možná otráven, ale prokázalo se, že zemřel přirozeně. Pohřben byl vedle Petra Stuyvesanta, v kryptě Bouwerie Village Church Yard.