Katawbowé - Nahkohe

Historie kmene Katawba začíná na stejnojmenné řece Catawba River na severu Jižní Karolíny.

Soudí se, že před příchodem Evropanů se kmen skládal ze dvou částí; ze samotných Katawbů a Iswů. Kmen tenkrát mohl čítat deset tisíc duší, ale britské sčítaní z roku 1692 dalo výsledek už jen pět tisíc. Dnes je Katawbů kolem dvanácti set a těší se zákonných práv, které si však museli tvrdě vydobýt.

Název Katawba znamená „říční lidé“, ale do užívání vstoupil až po roce 1715. Sami si říkali Iyeye (lidé), anebo Nieye (opravdoví lidé). V ranných španělských záznamech najdeme jméno Iswa, hláskované jako Esaw, Isaw, Issa, anebo Ysa). V 17. století viržínští osadníci užívali název Usheree, nebo Ushery a Usi). Jiné názvy: Anitagua (Čerokís), Cuttawa, Oyadagahroene (Irokézové), Tadirighrone (Irokézové), a Tetes-Plattes (Francouzi).

Svou řečí se Katawbové řadí do siouánské jazykové rodiny, ale je natolik odlišná od všech příbuzných jazyků, že jej učenci nemohli dlouhou dobu někam zařadit. Až nakonec, po roce 1800 usoudili, že to bude takto. Snad nejblíže se jejich řeč podobá jazyku lidí kmene Wokkon.

Jak už jsme si řekli skládal se kmen původně ze dvou částí; Katawbů a Iswů. Věří se, že po roce 1760 se mohlo s tímto národem smísit až dvacet jiných siouanský mluvících kmenů, kterým hrozil zánik. Původně měli mnoho vesnic, ale jenom několik jich zůstalo. V roce 1728 jich bylo už jenom šest, všechny na severním břehu Catawba River.

Jaký je původ Katawbů a odkud vlastně přišli se toho moc neví. Když De Soto procházel v roce 1540 územím dnešní Karolíny, o žádných Katawbech se nezmiňuje. Pardo, který tudy cestoval v letech 1566-67 se setkal s Iswy, ale o Katawbech žádný záznam nepořídil. Archeologické nálezy dokazují, že siouánský mluvicí kmeny žili v Karolínách mnoho let před příchodem Evropanů a Katawbové určitě patřili mezi ně. Existuje však ještě jeden názor, že původně pocházejí ze severu, snad od horního toku Ohia, či dokonce z Kanady, ale byli vyhnání na jih Seneky během Bobří války. Pokud by byla táto teorie správná, přišli by do Karolíny někdy kolem roku 1650. Jejich jedinečný jazyk a trvalé nepřátelství s Irokézy by tomu nasvědčovalo. Zvyk zploštěním deformovat malým chlapcům lebky by dokazoval, že pocházejí od Ohia, protože tam byl tento obyčej zcela běžný. Každopádně můžeme s jistotou tvrdit, že Katawbové sídlí v Jižní Karolíně od roku 1650.

Žili ve vesnicích, kde si stavěli kůrou pokryté kruhové domy. Zvláště si dávali záležet na chrámech, ve kterých se pořádali veřejné shromáždění a náboženské obřady. Živili se zemědělstvím na kterém se podíleli jak ženy, tak i muži. Ve velké míře se rovněž věnovali lovu a rybolovu.

Tradičními nepřáteli Katawbů krom Irokézů byli Čerokís, Šavani, Delawáři a několik algonkínských kmenů od Velkých jezer. Válečníci Katawbů dokázali svým vzezřením nahnat svým protivníkům hrůzu. Charakteristická byla pro ně skalpová kadeř ve tvaru koňského ocasu. Válečné malování se skládalo s černého obličeje a kolem očí si dělali bílé kruhy. Kombinace s plochými čely prý doopravdy vzbuzovala strach.

Katawbové byli hrdí lidé, ale pro své nepřátelé velmi nebezpeční. Angličané v obou Karolínách si mohli gratulovat, že téměř okamžitě na počátku kolonizace, se stali Katawbové jejich loajálními přáteli a spojenci. Jejich oddanost zakolísala pouze v roce 1715, jinak vždy bojovali na straně Britů, jak proti jiným kmenům, tak proti jiným Evropanům. Pomáhali osadníkům vyhledávat uprchlé otroky a stalo se praxi, že v Jižní Karolíně byl každý nový otrok předveden před katawbského bojovníka namalovaného válečnými barvami, aby jej zastrašili před pokusem o útěk. Tyto služby Katawbů byli velmi ceněny. Už v roce 1720 přijali Katawbové tolik osadnických zvyklostí, že krom náboženství zcela opustili tradiční způsob života. Ale nakonec vlivem mormonských kněží přijali v roce 1883 náboženství Církve Ježíše Krista, Svatých posledních dnů (Mormoni)

Ale vraťme se ještě zpět do minulosti. Jak jsme si už řekli, první zmínka o Katawbech – Iswech pochází z let 1566-67, kdy na ně narazil Španěl Pardo. V roce 1653 navázali Katawbové kontakt s prvními osadníky přicházejícími z Virginie. Už tenkrát Katawbové válčili se svými jižními sousedy Čerokíji. Když v roce 1660 prchali Šavanové před Irokézským tlakem do Jižní Karolíny, dostali od Čerokíjů povolení usadit se mezi nimi a Katawby, čímž jim prakticky sloužili jako ochrana před nepřátelskými nájezdy. Pochopitelně se časem vyvinulo nepřátelství i mezi Šavany a Katawby. Téměř ve stejnou dobu se poblíž Cumberland Basin usadili Yučiové. Katawbové bojovali i s nimi.

Irokézové však na své Šavany nezapomněli a válečné tlupy Seneků, někdy doprovázené Delawary cestovali po „cestě bojovníků“, ze západního New Yorku dolů na jih podél Susquehanna River do Pensylvánie, přes výběžek Appalačských hor do Jižní Karolíny. Nájezdy proti Šavanům ovšem postihly i Katawby i jiné sousední kmeny. Katawbové si pochopitelně takové jednání nenechali líbit a často velmi urputně pronásledovali Seneky až do Pensylvánie. S takovým náhlým přívalem nepřátel Katawbové nepočítali a proto požádali své Britské spojence o pomoc, které se dočkali v podobě zbraní i lidí.

Válečná sekera vykopána mezi Irokézy a Katawby byla krvavá téměř sto let. Jelikož byli oba kmeny britskými spojenci, velmoc velmi usilovala o to, aby mezi nimi zavládl mír. Po mnoha neleháních se jim podařilo přimět náčelníky obou stran k jednání. To se stalo v roce 1706. Mocná liga Irokézů přistupoval k mírové dohodě tak, že považovala Katawby za nový podrobený kmen. Ti však byli příliš pyšní, aby se s něčím takovým smířili a navíc stále Irokézy nenáviděli. Mír padl a nájezdy započali znovu.

Válčení Katawbů proti Yučiům a Šavanům bylo účinné, jelikož byli dobře vyzbrojeni. Yučie drželi v obklíčení v zálivu Confederation Creek. Šavany porazili v bojích v roce 1707 a vyhnali je ze země.

Katawbové byli ve válce velmi zaměstnání. Pomáhali kolonistům bojovat proti Francouzům v Mexickém zálivu. Útočili na Francouze v Mobile (1703) a o pět let později se spojili s Čerokíji a Alibami, aby společně bojovali proti francouzským obchodníkům v oblasti. Francouzi poštvali proti Katawbům alianci kmenů z okolí Detroitu, kteří čas od času podnikali na jih nájezdy.

V roce 1711 se začalo válčit v Severní Karolíně. Tamní osadníci se cítili být přiliž utlačování místními Tuskarory, že proti nim povstali ve zbrani. Jelikož však byli přiliž slabí požádali o pomoc Jižní Karolínu. Ta vyslala na pomoc armádu o síle třiceti mužů milice a pěti set Katawbů a Yamasiů. Ti ve dvou bitvách Tuskarory porazili a zavládlo příměří. Další problém však nastal, když Severní Karolína odmítla zaplatit náklady za vojenské výdaje. Aby J. Karolína nebyla ztratná, prostřednictvím Katawbů nechala unést několik set Tuskarorů, které obratem prodali do otroctví. Je jasné, že z těchto důvodů nemělo příměří dlouhé trvaní. Následují rok přitáhla z jihu opět armáda, tentokrát silnější. Katawbů a Yamasiů bylo tisíc a drtivým útokem Tuskarory opět porazili. Mnoho vězňů bylo umučeno a čtyři sta lidí prodáno do otroctví. Během roku 1714 odešli Tuskarorové do New Yorku, kde se spojili s Oneidy a stali se šestým členem Ligy Irokézů. Nikdy nezapomněli, co jim Katawbové provedli a Irokézové měli další důvod proč „ploché hlavy“ trestat. Na druhé straně si ani Katawbové s Yamasii nenechali ujít příležitost vyrazit proti Tuskarorům.

Jelikož Katawbové velmi úzce splynuli s britskými osadníky a přijímali jejich zvyky, často se stávalo, že se i zadlužovali. Obchodníci, kteří chtěli získat své peníze pak zadržovali ženy a děti dlužníků, které následně prodali do otroctví. Dluhy byli obvykle za kořalku. Z toho důvodu došlo poprvé k projevu nepřátelství mezi Katawby a osadníky. Katawbové se proti těmto praktikám vzbouřili, vyburcovali okolní kmeny a došlo k tzv. „válce Yamasiů“ (1715) Několik britských obchodních stanic bylo zpočátku dobyto a vypáleno, jenže osadníci vzpouru nemilosrdně a krutě potlačili. Mír byl uzavřen v roce 1717 a Katawbové opět věrně sloužili Britům. Jenže mnoho jiných menších kmenů, které se k povstání přidalo už natrvalo zmizelo ze světa. Ti, co přežili se smísili s Katawby.

Navzdory tomu, že se ke Katawbům přidali zbytky zaniklých kmenů, jejich počet nadále klesal. V roce 1728 po sedmdesáti letech válčení, alkoholismu a nemocí, jich bylo pouze čtrnáct set. Strašlivou ránu jim zasadila vlna neštovic (1738), která vyhubila polovičku kmene. Jakousi posilou byli Wyandoti z Ohia, kteří přišli a spojili se s kmenem v roce 1733.

I přes úsilí anglických úřadu zastavit válku mezi Katawby a Irokézy, boje pokračovaly. Se špatnými následky pro Katawby, kterých v roce 1752 zůstalo pouhých sedm set z toho sto dvacet válečníků. Nakonec přece jen bylo dosaženo míru. Byl dojednán v Albany (1759), ale i tak Katawbům zůstal ještě jeden vážný nepřítel – Šavani.

Zbytek válečníků byl využíván v britské armádě během Francouzsko – Indiánské války (1755- 63), coby zvědové, ale druhá vlna neštovic (1759-60) vyhubila další polovinu kmene. Národ zcela zpustl. Zůstalo už je šedesát válečníků, kteří ještě sloužili jako zvědové ve válce proti Čerokís (1760-61) a to bylo naposledy, co nějak vážně ovlivnili dějiny Severní Ameriky. Během roku 1758 opustili svou poslední vesnici v Severní Karolíně. Smlouvou uzavřenou v Pine Hill (1760) a Augustě (1763) jim bylo trvale přiděleno patnáct mil čtverečních v Jižní Karolíně u Catawba River.

Zabitím posledního z významných náčelníku jménem Haiglar, během nájezdu Šavanů v roce 1763 bylo moc Katawbů navždy zlomena.

Katawbové nejenže ztratili veškerou svou autoritu, ale ještě jim bylo zabíráno území, které trvale kmeni patřilo na základě smluv o kterých byla zmínka výše. V letech 1761 a 1765 si mnoho osadníků jednoduše zabralo půdu patřící Katawbům. Ti protestovali na úřadech Jižní Karolíny, které sice reagovali a slíbili, že vše bude dáno do pořádku, ale nic se nestalo. Proto Katawbové během Americké revoluce sloužili jako zvědové na straně Američanů. Když britská armáda vstoupila do J. Karolíny , Katawbové prchli do Virginie a vrátili se až po bitvě u Guilford Court House (1781).

Ale ani po revoluci úřady nereagovali na stížnosti kmene, proti nedovolenému záboru. Nakonec v roce 1826 přežívalo v chudobě na jedné mílí čtvereční, sto deset Katawbů.

V roce 1840 prodali svou zemi, ale zdá se, že smlouva neodpovídala tehdejším zákonům. Přesto odešli Katawbové do Severní Karolíny, kde jim byla však žádost o přidělení půdy zamítnuta. Nakonec přijali šlechetnou nabídku svých bývalých nepřátel Čerokís ke společnému soužití. V roce 1847 se opět pokusili vrátit do původního domova v Jižní Karolíně, kde jim zůstalo stále ještě 600 akrů půdy. Nabídku odstěhovat se do Oklahomy k Čoktawům odmítli. Katawbové měli kupodivu svou účast i během občanské války, když podporovali stranu Severu.

Sčítaní lidu z roku 1910 udalo počet Katawbů sto dvacet čtyři. Ačkoli už Jižní Karolíně mohli zůstat, federální statut kmene jim byl odmítnut. V roce 1962 už byl počet členů kmene o něco lepší – šest set. Pak se jich mnoho odstěhovalo do Oklahomy. Po roce 1973 Katawbové reorganizovali kmenovou radu a získali od Jižní Karolíny po dlouhých právních bitvách v roce 1994, statut federálního kmene.