Mohegani - Nahkohe

Mohegani

Mohegani, kdysi ještě jako Pequotové obývali horní část povodí řeky Hudson a jejich vesnice stávaly na jižním konci jezera Champlain. Kolem roku 1500 se národ přestěhoval do údolí řeky Thames ve východním Connecticutu a roku 1620 jich bylo na počet asi 6 000.

Mohegan je nejspíše holandská zkomolenina pequotského slova Wonkus, což je „Vlk. Stejně tak se překládá i název Mohykán, není proto divu, že si Evropané Mohegany od řeky Thames, pletli s Mohykány z údolí Hudsonu, a upřímně řečeno, občas se to plete i dnes. K zmatku ještě přispěl spisovatel James Fenimore Cooper ve svém „Posledním Mohykánovi“, když z Mohegana Unkase učinil Mohykána. Je otázka, jestli se jednalo o záměr, či omyl. Tak či tak, Mohegani se s Mohykány nakonec přece jen sešli, ale o tom až později.

Mohegani se řadili do algonkinské jazykové rodiny Y-dialektu, stejně jako Pequotové, Narragansetti, Niantikové a Montaukové. Vesnice: Ashowat, Catantaquck, Checapscaddock, Groton, Kitemaug, Mamaquaog, Mashantackack, Massapeag, Mohegan, Moosup, Moraigan, Nawhesetuck, Pachaug, Paugwonk, Pautexet, Pigscomsuck, Poquechanneeg, Poquechanock, Poquetanuck, Shantuck, Shecomeco, Shetucket (Showtucket), Wabaquasset, Wanungatuck (Waunungtatuck, Wongattuck), Wauregan, and Willimantic (Weammantuck).

První oficiální zmínka o Pequotech pochází z roku 1614, kdy se s nimi na řece Connecticut setkali Holanďané a začali jim říkat Pequin. Když Holanďané rozběhli obchod s kožešinami, Pequotové se chopili šance, spojili se s několika sousedními kmeny (Nipmuky a Mattabesiky) a od roku 1622 de facto ovládali veškerý obchod na řece Connecticut.  

V roce 1633 se v Connecticutu začali prosazovat obchodníci z Bostonu a ještě téhož roku založili na severní hranici obchodní středisko Windsdor, kde skupovali veškeré kožešiny z vnitrozemí, díky čemuž začali Pequotové strádat. Holanďané koupili od Pequotů nějakou půdu, na niž postavili pevnost Good Hope, aby s pomoci Pequotů zastavili anglickou expanzi, ale bylo to jen dočasné opatření. Holanďané totiž popravili hlavního náčelníka kmene Tatobema za údajné porušení smlouvy, a pak už to šlo, jak se říká z kopce.

Tatobemovým následovníkem byl zvolen Sassakus s čímž se ale nemohl smířit náčelník Unkas. Unkas byl ctižádostivý muž pocházející z mocného klanu Vlků – Wonkusů, odkud je odvozeno i jeho jméno (mimo jiné Mohegan). Variantu tohoto jména lze pozorovat rovněž u jeho otce Owaneka, náčelníka vesnice Montonesuck. Roku 1626 Owaneko sjednal pro syna sňatek s dcerou Tatobema, aby do budoucna posílil synovou pozici v kmeni, jenže krátce na to Owaneko umírá, takže byl Unkas zcela pod autoritou vrchního náčelníka. Situace se však změnila rokem 1633, tedy náčelníkovou popravou.

Sebevědomý Unkas dával okamžitě najevo, že s volbou Sassakuse nesouhlasí, ale tím se veřejně příčil vůli kmenové rady, což pro něj začalo být nebezpečné. Z toho důvodu roku 1634 „emigroval“ k Narragansettům, od kterých se nejspíš musel brzo vrátit, aby podstoupil obřad poslušnosti svému náčelníkovi. A nebyl by to on, aby se s takovým postavením nesmířil, poněvadž svou budoucí naději spatřil v Angličanech. Roku 1635 uzavřel jakousi soukromou smlouvu s kapitánem Johnem Masonem, a pak začal svou pozici upevňovat. Roku 1640 se oženil s Sebequanaš (asi jeho pátá manželka), dívkou kmene Hammonassets, čímž získal nárok nad některými kmenovými pozemky, které obratem prodal Angličanům. Hammonassetové se časem asimilovali do jeho frakce. Unkas se totiž od Pequotů veřejně distancoval a s cirka padesáti válečníky a jejich rodinami odešel blíž k anglickým koloniím. Tato malá skupina se nakonec stala samostatným národem, ke kterému se postupně přidávali i příslušníci jiných kmenů.

Angličané začali Connecticut kolonizovat roku 1636, kdy Thomas Hooker obsadil Hartford. Ještě téhož roku došlo ke krvavému konfliktu mezi Niantiky a Angličany na ostrově Block. Indiáni tam v sebeobraně zabili několik pofidérních obchodníků, jenže úřady z Massachusetts to posoudili, jako nezákonný čin a vraždu. Proto vyslaly na ostrov devadesátičlennou milici vedenou Johnem Endicottem, která vypálila tamní vesnici a kukuřičná pole a zabila čtrnáct indiánů. Cestou nazpátek milice ještě „přibrala“ vesnici Pequotů a rovněž ji srovnala se zemí.

Sassakus si to nenechal líbit a v dubnu jeho bojovníci napadli Wethersfield a Hartford, kde pobili 30 lidí. Angličané ihned mobilizovali a oslovili i Unkase, jehož mužům se do boje proti příbuzným ale moc nechtělo. Unkas byl ovšem nekompromisní. Vybral si 70 nejvěrnějších bojovníků a v Hartfordu se připojil k devadesátičlenné armádě Johna Masona. Plán Angličanů byl prostý, zničit velkou vesnici Mystic a zasadit tak Pequotům zdrcující ránu. Unkas je varoval, že s tolika muži napadnout dobře opevněný Mystic bude sebevražda, ale to ještě neznal puritánskou urputnost.

Angličané se cestou Moheganům pošklebovali a uráželi jejich loajalitu, proto se Unkas v jednu chvíli nenápadně vytratil, a když se vrátil, hodil Angličanům pod nohy čtyři čerstvé skalpy a beze slova odešel. Vlasy měly patřit zabitým Pequotům, jako důkaz jeho oddanosti. Invazní armáda pak pochodovala podél východního břehu řeky k vesnici Narragansettů na Rhode Islandu. Tamní náčelník Kanoncet dal Mansonovi k dispozici dalších 200 válečníků, které vedl jeho syn Miontonimo. Dovolil Angličanům přejít přes kmenové území, čímž jim umožnil padnout Pequotům rovnou do zad. Angličané dělali během pochodu takový rámus, až se Narragansetti báli, že budou prozrazeni a napadeni, proto uvažovali o stažení, ale Unkas je přesvědčil, aby zůstali. Armáda dorazila k Mystic naneštěstí v době, kdy byla většina bojovníků mimo osadu. Angličané vesnici obklíčili, zapálili a chladnokrevně odstřelili každého, kdo se pokusil o průnik. Mohegani s Narragansetty pak dobili každého, koho nedostali střelci. O život přišlo kolem sedmi stovek lidí.

Masakr v Mystic Pequoty psychicky zničil. Národ začal ustupovat na západ, ale Angličané s pronásledováním pokračovali. Sassakus chtěl odvést lidi k irokézským Mohawkům, ale Mohegani jim odřízli cestu a Angličané je napadli u Fairfield. Na bitevním poli zůstalo dalších 180 Pequotů. Sassakus se nakonec k Mohawkům probil, ale čekalo na něj jenom hořké zklamání. Mohawkové ho totiž zajali, zabili a jeho hlavu poslali do anglického Hartfordu, jako projev přátelství. Válka skončila ojedinělými šarvátkami, jak byly chytány a dobíjený prchající skupinky.

Odhaduje se, že z 3 000 Pequotů jich přežila jen polovina. Ti pak uzavřeli s Angličany mír a podřídili se jejich řádu. Okolní kmeny, včetně Moheganů nesměli pod pohrůžkou vysokých pokut Pequotům poskytnout azyl. Mohegani však hodlali příbuzné adoptovat, proto Angličanům přenechali, jako kompenzaci pequotské pozemky.

Mohegani se stali nejmocnějším národem regionu, ale byl to jen dočasný úspěch. Angličané postupovali dál do údolí Connecticutu a založili Stanford (1641) a místní Mattabesikové se jim kvůli Moheganům netroufli vzdorovat. Narraganssetti tušíc ze strany Angličanů velké nebezpečí, založili roku 1642 koalici s Pokumtuky, Tunxy, Metoaky z Long Islandu, Wappingery a Mohykány od Hudsonu. O rok později založili obdobnou koalici anglické kolonie Hardfort, New Haven, Plymouth a Massachusetts.

Roku 1643 vypukla válka Wappingerů proti Holanďanům. Holanďané si za 25 000 stříbrných najali anglické žoldnéře v čele s kapitánem Johnem Underhillem jemuž dělali stopaře Mohegani. Narragansetti vytušili, že přišla jejich chvíle k útoku na Mohegany, proto roku 1645 Miontonimo vedl 900 válečníků proti jejich hlavní vesnici Shetucket. Nechybělo mnoho, aby vesnici dobil, když tu Moheganům přišla na pomoc anglická milice vedena Thomasem Tacym a Thomasem Leffingwellem. Během poslední bitvy se Moheganům podařilo zajmout samotného Miontonima, kvůli čemuž Narragansetti přerušili boj a následně nabídli za svého náčelníka štědré výkupné, jenže Unkas jej raději odvedl do anglického Hartfordu.

Angličané se chtěli sice Miontonima zbavit, ale zároveň si nepřáli, aby se to stalo na půdě kolonie, poněvadž si pokrytecky nechtěli Narragansetty znepřátelit. Byli by radši, kdyby k exekuci došlo na moheganském území, což se nakonec také stalo. Miontonimo totiž ze zajetí unikl a v naději na záchranu skočil do vodopádů Yantic, jenže mu to bylo málo platné. Mohegani ho dole chytili a Unkasův bratr Wawequa ho zabil úderem válečného kyje. Místo náčelníkova skoku se dodnes jmenuje „Indian Leap“, čili „Indiánův skok.“

Mohegani následně ovládli Nipmuky, Mattabesiky a Massaky a byli v neustále bojové pohotovosti, připravení rozdrtit kohokoliv, kdo by se stavěl proti zájmům Angličanů z Connecticut. V jejich prospěch také konfiskovali půdu. Obvykle to fungovalo tak, že Mohegani přinutili nějaký menší kmen platit těžko splatitelný tribut, a když to onen kmen nedokázal, zabavili mu jednoduše půdu a následně prodali Angličanům.

Během Války Wampanoagů (1675-76), se proti koloniím vzbouřila většina novoanglických kmenů. Mohegani zůstali neutrální, přesto je Angličané i po letech věrné služby podezírali ze zrady. Aby je Unkas uklidnil, nechal do Bostonu odnést všechny pušky, které měli jeho bojovníci k dispozici. Jelikož měl náčelník v té době již 87 let, odešli to do Massachusetts vyřídit záležitost jeho synové. Angličané pušky nechtěli, potřebovali spíše, aby se Mohegani po jejich boku zapojili do války. Z toho důvodu zatkli jednoho ze synů, Oweneka, jako rukojmí a jeho bratru přikázali, aby přivedl Mohegany do války proti „vzbouřencům.“ V záři 1675 pak Mohegani zachránili jednu anglickou jednotku od úplné katastrofy a v  prosinci stejného roku zničili s Angličany pevnost Narragansettů na Rhode Islandu a zmasakrovali tam stovky indiánů. Napřesrok v dubnu zajali posledního z velkých náčelníků Narragansettů Kanončeta a Angličané jej popravili v Stoningtonu. Unkas zemřel mezi červnem 1683 a červnem 1684 v Norwichi.

I když po válce adoptovali Mohegani mnoho lidí z rozprášených kmenů, bylo jich kvůli nemocem stejně jenom kolem tisícovky. Přesto během následujících 50. let věrně chránili Novou Anglii před nájezdy nepřátelských indiánů, a jako zvědové sloužili za válek krále Williama (1688-96) a královny Anny (1723-27) a ve dvou výpravách proti Abenakiům. Během Války Šedé lokny (1723-25) sloužilo v britských silách 42 Moheganů, což v té době byli téměř všichni bojeschopní muži.

Za svou neochvějnou oddanost se však mnoho vděku nedočkali. Spíše naopak. Jak Moheganů ubývalo, nutili je Angličané prodávat „přebytečnou“ půdu, takže v roce 1721 jim zbylo pouhých 4 000 akrů u řeky Thames. Když v roce 1767 zemřel poslední moheganský náčelník Benjamin Unkas, zemřel s ním i duch kmene. Než Benjamin Unkas zemřel, požádal Johna Masona, aby se o Mohegany a jejich půdu postaral a Mason se skutečně snažil, i když jim spoluobčané opovrhovali, takže nakonec přece jen rezignoval.

Je zajímavé, že se Puritáni nijak nesnažili Mohegany obracet na víru, snad aby v nich uchovali divokého bojového ducha.  V roce 1671 se o to pokusil James Fitch z Norwich, ale Mohegani mu nenaslouchali. Úspěšným misionářem byl pro ně konvertita rodák Samson Occum, kterému se v roce 1773 podařilo intenzivním kázáním přesvědčit polovinu kmene (asi tři sta lidí), aby se obrátil na protestanskou víru. Occum založil společnost Brother Town, později přejmenovanou na Brotherton, ke které se přidali ještě Metoakovíé a Mattabesikové.

Časem již nebyli indiáni v Connecticut vítání, tak je Occum přemluvil, aby přijali pozvání Oneidů a odešli do kolonie New York, což udělali v roce 1792. V roce 1802 se Brothertoni spojili s Brothertony Unami Delawary, v roce 1822 prodali v New Yorku pozemky a s Oneidy i Stockbridgey (Mohykány) odešli do severního Wisconsinu. Někteří Brothertoni se spojili se Stockbridgey a jejich potomci jsou dnes známí jako Stockbridge Indians West of Green Bay. Zbývající Brothertoni žijí na východním břehu jezera Winnebago.

Unkasův monument

Vraťme se ale ještě na chvíli na východ. Americká revoluce zabránila rozebrání posledních moheganských pozemků, a tak v roce 1790 žilo v Connecticut na 2 300 akrech ještě 200 Moheganů. Jejich pozemek byl nakonec i bez jejich souhlasu rozdělen na parcely a „přebytek“ byl prodán Američanům. Soudní žaloba nebyla dodnes vyřízena. V roce 1850 stále ještě žilo asi 200 Moheganů, ale během sčítání lidu roku 1910 jen 22, jenže ve skutečnosti jich bylo více. Kmen se nakonec reorganizoval v roce 1970 a federálně byl uznán roku 1994.