Arbor Croche - Michilimackinak - Nahkohe

16.10.

Většina odborníků tvrdí, že význam slova ‚Michilimackinac‘ znamená ‚Velká želva‘. Svůj názor zakládají na tom, že v odžibwejštině se Michilimackinac řekne ‚Mi-she-mi-nock‘, přičemž ‚mi-she je přídavné jméno, které vyjadřuje opravdu něco velkého a ‚minock‘ je želva bahenní. Dle naší tradice je to ale trošku jinak. Ottawové přišli k Huronskému jezeru někdy v době, kdy se začali na pobřeží Atlantiku usazovat Evropané. Mnozí Ottawové se usadili na ostrovech Manitoulin a Mackinaw v severní části Huronského jezera.

Největšími nepřáteli našeho kmene byli tenkrát určitě Irokézové, kteří kvůli bobřím lovištím pronásledovali mnohé národy, až daleko na západ. Jednoho dne zaútočili Irokézové na skupinu Ottawů, která zrovna pořádala velký válečný tanec na oslavu skvělého vítězství nad lidem We-ne-be-goes (Winebago) z Wisconsinu. Senekové tehdy Ottawy hrozně zmasakrovali a z celé skupiny se zachránili toliko dva lidé. Ta ottawská skupina si říkala ‚Mi-shi-ne-macki-naw-go‘ a na její počet začali Ottawové a Odžibwejové říkat menšímu ostrovu ‚Mi-shi-ne-macki-nong‘ (Michinemackinagwo), čili Michilimackinac.

O Michilimackinac se často bojovalo a střídavě ho ovládaly různé kmeny a národy. Dnes patří Američanům, kteří ho koupili od Odžibwejů pod podmínkou, že Odžibwejové budou mít přístup na pobřeží, kde budou moci obchodovat.

A copak se stalo s dvojicí Ottawů, kteří se z nešťastné skupiny zachránili jako jediní? Byli to muž a žena, a poté, co se vyplakali nad ztrátou příbuzných a přátel, rozhodli se, že odejdou na sever. Pronásledovatelé zmátli tím, že si nasadili sněžnice širokou stranou dozadu, aby to vyvolalo dojem, že ten, kdo stopy zanechal, šel směrem k ostrovu a ne naopak. Po zamrzlém a zasněženém jezeře přešli k severnímu břehu Hurónského jezera, a jelikož nikomu nedůvěřovali, vyhýbali se všem lidským obydlím a stanům a sami se usadili v naprosté divočině. Když byli spatřeni naposledy, měli deset dětí, samé statné chlapce. Dodnes každý Ottawa a Odžibwe věří, že se ti lidé potulují pustinami, ale ne jako lidské bytosti, nýbrž jako duchovní osoby, kterým se říká ‚paw-gwa-tchaw-nish-naw-boy‘. Normálně jsou neviditelní a zjevují se jenom tomu, komu chtějí. Občas na sebe upozorní tím, že osamělému poutníkovi zaklepají na rameno nebo mu vystraší psa. Buší také na stěny domů nebo wigvamů. Mnoho lidí slyšelo v nočních hodinách, jak obcházejí tábor nebo dům. Psi na ně sice štěkají, ale nevidí je. Mnozí se snažili jít po jejich stopě, ale oni jsou příliš rychlí. Jejich přítomnost poznáte tak, že najednou ucítíte pocit nadpozemského zděšení, kdy se vám na těle zježí všechny chlupy, jako dikobrazí ostny. Není to moc příjemný pocit, jak potvrdil nejeden lovec.  V takovém případě si každý řekne: „Hrome! Vždyť jsem tady sám! To musí jistě být paw-gwa-tchyw-nish-naw-boy! Možná, že po mně bude něco chtít?“ Většina lidí ihned těm bytostem obětuje špetku tabáku, střelného prachu apod. Když se bytosti někomu zjeví, obvykle mu vyprávějí o tom velkém neštěstí, kdy Irokézové zmasakrovali jejich lid. Každý, kdo se s nimi setkal, se pak stal kmenovým prorokem. ‚Paw-gwa-chaw-nish-naw-boy' jsou „Divoké toulající se nadpřirozené bytosti'.

Charlevoix County a pobřeží Pine Lake v Michiganu, bývalo jejich oblíbeným teritoriem. Jednou jsem mluvil s bílým farmářem, který se tam usadil jako první a on mi potvrdil, že jeho rodinu mnohokrát vystrašil zvuk tajemných kroků, který se v noci ozýval před jejich obydlím. Pes se vždycky vyděšeně krčil u dveří a bázlivě štěkal. Když se rozednělo, farmář vyšel ven, aby si prohlédl stopy, ale nikdy nic nenašel. Dnes se tam ty bytosti nevyskytují, poněvadž tam žije už hodně lidí.

Co se historie týče, nějaké chyby se vyskytují i v archívních záznamech americké vlády. Tak například je to popis smrti jednoho z nejslavnějších indiánských náčelníků kmene Šavanů – Tekumsehovi. V těch dokumentech se uvádí, že náčelníka zabil nějaký Johnson, který dokonce bývá vyobrazen, jak z koňského hřbetu střílí z pistole Tekumseha rovnou do srdce, ve chvíli, když na něj náčelník útočí tomahawkem. Já ale slyšel od dvou starých indiánů, kteří v té bitvě byli, jinou verzi. Oni mi vyprávěli, jak Tekumseh s bojovníky útočil na Američany, než mu kulka rozdrtila nohu, takže na ní nemohl stát. Náčelník seděl bezmocně na zemi a naposledy promluvil k válečníkům: „Má noha je zle poraněna. Nechejte mi tady dvě nabité pušky. Chystám se k poslednímu výstřelu. Vy ale utíkejte a buďte rychlí. Jděte!" To byla poslední Tekumsehova slova. Indiáni pak viděli vojáky, jak se kolem něho shlukli jako včelí roj a od té doby už ho nikdy nikdo neviděl. Pochybuji, že se ví, kdo vlastně náčelníka zabil, nebo, co s ním vojáci udělali, když ho tam napadli. To vědí jenom oni.

***

Old Wing Mission I.

Americký středozápad obývaly indiánské kmeny již po celá staletí, ale po Válce o nezávislost vytvořil Kongres Severozápadní teritorium, na kterém v budoucnu vzniklo pět federálních států, včetně Michiganu. Tato nová území začala samozřejmě lákat osadníky, kteří tam přicházeli ze třech hlavních směrů: Yankeeové z Nové Anglie a New Yorku, kteří se usazovali na severu Ohia, jihu Indiany a Illinois; Pensylvánští Němci se usazovali ve středních částech těchto států a Skotsko-irští presbyteriáni ze Západní Virginie a Kentucky se stěhovali do jižního regionů Ohia. Čerství evropští přistěhovalci se připojili také, ale v relativně malých počtech. Migrace dosáhla hranic Chicaga a vnějších teritorií ve čtyřicátých letech devatenáctého století.

Po Válce 1812, se roku 1825 otevřel Erie Canal (Erijský kanál je umělá vodní trasa dlouhá 854 kilometrů a vede z Albany do Buffala, přičemž spojuje řeku Hudson s jezerem Erie, a tak vytváří splavnou vodní cestu mezi Velkými jezery a Atlantským oceánem), Yankeeové z New Yorku a Ohia, začali odcházet do Michiganu. Nakonec se všechny jižní okresy od Detroitu a dál na západ, staly zemi Yankeeů. Zbytek státu byl prozatím celkem přehlížen, až na kanadské Francouze, kteří žili v severní části.

Michigan měl totiž pověst nezdravého teritoria. Tyto negativní informace pocházely od vládních průzkumníků, kteří popsali zemi jako plnou močálů, křovin a hustých lesů. Podle nich měla ze dvou milionů akrů cenu tak setina území. Váleční veteráni z Detroitu tuto negaci podpořili heslem: „Nechoďte do Michiganu, je to země nemocí!“

Přesto vše tam osadníci přicházeli. Pomalu ale jistě. Guvernér Lewis Cass, veterán Války 1812, který v úřadě sloužil celých osmnáct let, osidlování podporoval a proto nutil indiány, aby zemi opustili. To se také podařilo na základě celé série smluv, které byly uzavírány od roku 1795, až do roku 1864 a byly řízeny vládní politikou vystěhování. Hlavním podporovatelem idey byl prezident Jackson (1767 – 1845), přičemž bylo pro vládu prioritou vystěhovat domorodé kmeny za Mississippi, kde mělo být velké „indiánské teritorium.“ Ottawům mělo být přiděleno území v sousedství Dakotů, se kterými byli povětšinou v nepřátelství. Na původním území mohli zůstat jenom indiáni, kteří si zvolili „civilizovaný“ způsob života. Znamenalo to, že museli žít v protestantských misiích, vedených duchovními a učiteli. Děti musely chodit do škol a jejich otcové museli obdělávat vlastní půdu. Museli se zříci tradičních lovišť a způsobu života výměnou za to, že jim Úřad pro indiánské záležitosti odpustí dluhy a dodá zemědělské nástroje, hovězí dobytek, léky atd.

Ottawové po mnoho generací obývali Straits of Mackinac od jižního břehu Little Traverse Bay k Arbor Croche (nyní Springs Harbor). Každý podzim pak nasedali na své březové kánoe a stěhovali se na jih, kde obsadili celý východní břeh jezera Michigan, až k řece Kalamazoo. Pěti lidem na každém člunu trvala cesta dva týdny. Na místě se rozdělili do dvanácti, či více rodinných tlup. Jedna z těchto tlup vedena náčelníkem Josephem Waukazoo (Ogamah, nebo Ogema-winne), o počtu jedno sto duší, přezimovala po několik let u Black Lake (později Macatawa, z indiánského Mek-tew-gamie, což znamená „černá voda“). Tento kraj bohatý na ryby a zvěř, byl vodní předěl v srdci regionu mezi řekami Kalamazoo a Grand, známý jako „Hunting Ground of the Ottawas (loviště Ottawů). Živobytí této tlupy bylo založeno na sezónním zemědělství, lovu, rybolovu a výrobě javorového cukru a do státních obchodních stanic dodávali velké množství kůží.

Waukazoo byl hrdým dědicem otce „Starého“ Josepha z Manitoby v Kanadě, který byl významným vůdcem Three Tribes (Třech kmenů). Vládní zástupce Henry Schoolcraft, ho popsal, jako „umírněného, inteligentního a úctyhodného náčelníka.“ Reverend Smith poznamenal, že byl „moudrý v radě, vznešený na duchu a upřímný v jednání.“ „Mladý“ Joseph měl prokázat svou moudrost, když v roce 1839 svěřil svou tlupu misionářům a přizpůsobil ji vládnímu programu civilizování. Během dalších sedm let, až do jeho předčasné smrti v roce 1845, si nechal Waukazoo misionářem Smithem často radit, přičemž ale vždycky dával na první místo zájmy svých lidí, i když to Smitha a vládu často frustrovalo.

Vláda nakonec přinutila michiganské indiány k odstoupení kmenových území, a to na základě dvou smluv: z Chicaga (1821), která přiměla Potawatomie, Odžibweje a Ottawy opustit oblíbená zimní loviště mezi řekami Kalamazoo a Grand. Smlouva z Washingtonu (1836), kterou zprostředkoval Schoolcraft donutila „Lid tří ohňů“, jak si tyto kmeny říkaly, aby se vzdaly všech zbývajících zemí od Grand River, až k Straits of Mackinac, s výjimkou malých rezervací.

Na základě smlouvy z roku 1836, vláda odpustila Ottawům národní dluh ve výši 300 000 dolarů a naopak přislíbila kmeni finanční podporu ve formě splátek. Třicet tisíc dolarů na rok (8 dolarů na hlavu) po dobu dvaceti let, plus 150 000 na jídlo a tabák, 3 000 na léky, 10 000 na zemědělské vybavení a 3 000 na misie. Indiáni mohli ve své zemi zůstat maximálně pět let, nebo než pozemkový úřad jejich půdu vydraží.



Robert P. Swierenga, Andrew J. Blackbird, Wikipedia, Nahkohe