Rezervace - Nahkohe

18. 08.

Před dávnými časy jeden odžibwejský prorok předpovídal „příchod bílých, kteří vystoupí na jezerním břehu a bude jich jako zrnek písku. To bude konec světa.“ A v obrazném smyslu se tak stalo. Když Odžibwejové na počátku devatenáctého století sledovali osud východních kmenů, který jeden po druhém mizel v nenávratnu, všimli si, že i bílých lidí neustále přibývá. Mohli si tedy skutečně klást otázku: „Je tohle předpověděný konec světa?“

 Když se ve čtyřicátých letech našla na březích Hořejšího jezera ložiska měděné rudy, začalo se to tam „hemžit“ pozemkovými spekulanty a developery. Jeden z manažerů na Grand Portage pak neblaze prorokoval, když jednomu z kožešinových obchodníků řekl: „Indiáni budou muset jít. Americká vláda bude jistě chtít jejich půdu a obávám se, že ani nebude čekat na jejich souhlas.“ A skutečně se brzy začalo s indiány jednat o prodeji pozemků. V roce 1849 delegace zástupců severních Odžibwejů cestovala do Sault Ste. Marie k jednání. Bylo nasmlouváno, že indiáni prodají kanadské vládě ohromný kus země za pouhých dva tisíce liber, ve čtyřech pětistovkových ročních splátkách. Jeden misionář z Fort William si neodpustil sarkastickou poznámku: „Ó, jak ti chudí indiáni dostali dobře zaplaceno. Je to takové jmění, že už ani nebudou muset nikdy pracovat. Jaká to hezká představa. Jenže ve skutečnosti je to jenom jakási finanční pomoc dobrá tak na zakoupení šatstva.“   

V roce 1854 se za jižními Odžibweji vydala americká delegace, aby také jednala o prodeji půdy. K schůzce došlo v La Pointe, což je starodávný střed odžibwejského osídlení. Náčelník Addikonse, vůdce klanu Karibu byl odhodlán neučinit stejnou chybu, jaké se dopustili jeho severní příbuzní. Díky jeho duševní síle byl snad poslední z náčelníků, kteří mohli odolat tlaku amerických emisarů. A skutečně zanechal dojem, ačkoliv to zní poněkud klišé, osamělého, odhodlaného a ušlechtilého obránce lidu, který čelí vzdělaným vyjednávačům a právníkům. A ti na něj skutečně tvrdě naléhali, aby kmenovou půdu prodal za neadekvátní cenu. Ačkoli to pro náčelníky nebylo snadné, přesto tentokrát Odžibwejové dosáhli poměrně slušného úspěchu. Za prodej kmenového území vyjednali roční splátky peněz i zboží v hodnotě devatenáct tisíc dolarů po dobu dvaceti let. Navíc prosadili, že jejich rezervace bude na tradičním kmenovém území, což se mnoha indiánským národům vůbec nepodařilo. Jejich rezervace se nacházela mezi Duluth, až po Rainy Lake. Navíc dostali k dispozici kováře a na Grand Portage byla zřízená škola. Smlouvu podepsali čtyři nejvýznamnější náčelníci: Shaganasheence, Addikonse, Waywegewam a Maymushkowaush.

Od podepsání smlouvy se americké vztahy k místním Odžibwejům změnily. Právně se indiáni stali svěřenci federální vlády, která jim přislíbila ochranu a pomoc. Bylo to však něco za něco. Odžibwejové se totiž stali cílem vládního projektu kulturní asimilace. Měli se zříci původní domorodé identity, výměnou za americký životní styl. Ale nebylo to tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo. Ve skutečnosti v centru rezervace, jenž byla nazvána Pigeon River Reservation, žilo jen několik desítek Odžibwejů. Ostatní byli rozptýlení ve vesnicích v Beaver Bay, Grand Marais, Red Sucker Bay, Lake Saganaga, Rove Lake, Moose Lake, Gunflint Lake a jinde. Každé větší indiánské osídlení u Hořejšího jezera patřilo nějakému klanu. Medvědi žili v Beaver Bay, Karibu v Grand Marais a Jeřábi a Karibu na Grand Portage. Rezervace měla rozlohu 51 840 akrů a spravoval ji agent z La Pointe, který ji příležitostně navštěvoval.  

Vláda najala Henryho Elliotta a Nelsona Drouillarda, obchodnické veterány, aby na východ od Grand Portage Creek postavili srubové skladiště obdélníkového tvaru, kde se mělo uskladňovat zboží určené pro výročí splátky. A tak se na Grand Portage začaly provozovat nové druhy setkání, kdy se každého léta shromáždily rozptýlené tlupy, aby si převzaly nasmlouvané splátky. Pro indiány to byla velice slavnostní událost. Jeden námořník, který byl svědkem shromáždění v roce 1865 vzpomínal, že asi čtrnáct set indiánů tábořilo v Grand Portage a čekali, až připluje jeho loď se zásobami. „Oni se velice radovali, když byl náklad dodávek mezi ně rozdělen.“   

Školu, která byla otevřena roku 1856, vedl pracovitý a neúnavný irský manželský pár, Timothy a Mary Hegneyovy. Kantoři měli na starost čtyřicet jedna dětí a dvacet dospělých, ale na vyučování se vždycky střídavě dostavila méně než polovina z nich. Přesto si Timothy Hegney pochvaloval, že „neměl problém držet indiány pod rozumnou kontrolou“, akorát si stěžoval na špatnou docházku během sezony, kdy se vyráběl javorový cukr, nebo se lovily ryby. Nejlepší studenti se naučili mluvit jednoduchou angličtinou, ve které dokázali pojmenovat jim důvěrně známá místa jejich domoviny. Škola byla v podstatě jediná vládní instituce na rezervační půdě.

Správce Drouillard pak dohlížel na kultivaci půdy a stavbu domů. Každý indián, hlava rodiny, který si postavil dům amerického typu, dostal „za odměnu“ kuchařský sporák, kuchyňské nádobí, stůl, židle, postel a zrcadlo. V roce 1856 panovalo mezi vládními úředníky takové nadšení, že uvažovali o tom, že vesnice na Grand Portage bude na státní náklady rozdělená do ulic se stromovými alejemi. Když roku 1860 indiáni vyprodukovali tři tisíce kbelců brambor, úřady si gratulovaly, že rezervace prosperuje.

Ale jak v sedmdesátých létech skončilo vyplacení dávek, úředníci očekávali z rezervace optimistické zprávy, ale správce zklamaně napsal: „Toto je smutný výsledek mé práce, že nejsem schopen splnit všechny požadavky, kterými jsem byl zaúkolován. Nedokázal jsem z nich udělat řádné farmáře a už nemám žádné fondy. Bez nich mám svázané ruce. Ale i předtím bylo těžké indiány přimět k práci.“ V rezervaci byl totiž velmi rozšířen alkoholismus a násilí. Kancelář úřadu pro indiánské záležitosti tudíž sponzorovala založení sboru indiánské policie a jmenování tři respektovaných stařešinů, jako rezervační soudce.

Stále častější byly i kontakty s vnějším světem. Kdysi na Grand Portage chodili jenom obchodníci, dopravci a několik úředníků. Roku 1849 Hugo McCullough založil v pohraničí síť obchodů, jež se nacházely na jezerech Saganaga, Basswood, Rainy, Woods a základnu měl v Grand Portage. Firma byla v provozu do roku 1863. McCullough zaměstnával třicet šest dopravců, pravděpodobně místních lidi, kteří sváželi kůže do Portage i na volských potazích. Obchodník rozšířil podnikání i o komerční rybolov, což indiánům zatím nebylo cizí.

Pak ale začali přicházet američtí prospektoři, soukromí lovci a rybáři a také několik osadníků. Mezi nimi byl Asa a Caroline Parkerovi s rodinou, která se v roce 1868 usadila na místě staré katolické misie na Pigeon River. Jejich osada dostala název Parkerville. „Měli jsme hezký a velký domov“ vzpomínala dcera Mary. „Stálo tam několik domů, které obývali indiáni pracující pro mého otce. Zimy tu bývaly strašné a my jsme byli prakticky izolovaní od světa. Jednou za měsíc na psích sáních přivezli z Fort William poštu.“ Mary také řekla, že několik členů rodiny zemřelo na spálu. „Můj nejstarší bratr Aldis mohl také zemřít, ale zachránila ho stará indiánka Nokomis, jak jsme ji říkali. Ona bratra dobře ošetřovala, a když mu bylo lépe, přivázala si ho na záda a ztěžka vyšla ven. Tam ho držela na slunci celý den a bratra zachránila.“ Parkerovi také adoptovali indiánského chlapce, Henryho Le Sage.

Než se Parkerovic rodina odstěhovala, bylo díky nim na Grand Portage poněkud rušno. Indiáni do jejich obchodu nosili v zimě kožešiny, na jaře javorový cukr, v létě lesní ovoce a pro děcka vyráběli malé březové kánoe. Ještě dlouho poté místní obyvatelé vzpomínali na Parkerovy zahrady plné brambor a zeleniny. Na záhonky s šeříky, maceškami, anglickými fialkami a dalšími květinami. Rodina se odstěhovala roku 1874, ale osada se i tak dále rozšiřovala.  

Občanskou válkou, která počala roku 1857 se přistěhovalectví poněkud zpomalilo, ale v sedmdesátých letech už pokračovalo dál. V devadesátých letech pak rozvoj rybářství lákal přistěhovalce z Norska, Švédska a Finska.

S příchodem nových podnikatelů a osadníků se z ekologického hlediska situace ještě více zhoršila. Přírodní zdroje se bezohledně využívaly a hrdinou byl ten, kdo rychle zbohatl. Nikoho pak už netrápilo, jakou spoušť za sebou zanechal. Nejvyhledávanější komoditami v oblasti Hořejšího jezera, byly rudy a dřevo. Mezi lety 1880 až 1910 panovalo období velikého blahobytu, po kterém následovaly desetiletí chudoby.

Ještě předtím než byla podepsána smlouva o hranicích, ve Wisconsinu a u Hořejšího jezera už v kraji pátrali prospektoři po výnosných nalezištích. Jednalo se hlavně o měď, která tam měla být podle pověsti ve velmi dobré kvalitě a v ohromném množství. Na kanadské straně hranice hornické společnosti byly v činnosti od druhé půli čtyřicátých let a jedna z nich měla své pátrače u řeky Pigeon. Pro některé indiány to byla příležitost, jak si přivydělat pár peněz navíc, jelikož prospektoři potřebovali průvodce a rádce. Také jim pomáhali kolíkovat pozemky a kopat sondy, které jsou v kraji stále k vidění. V roce 1868 bylo na Silver Islet (východní strana Thunder Bay) nalezeno velice bohaté naleziště stříbra. V roce 1884 se ziskuchtivcům ještě vice rozzářili oči, když Oliver Daunais objevil další stříbro na Whitefish Lake. Poté co byl otevřen důl nazvaný Silver Mountain, vyrostlo poblíž Fort William nové prosperující město Port Arthur. Rudy bylo tolik, že se vyplatilo z dolu vést do města železnici. Jednotlivé těžební šachty měly svá jména, jako: Beaver, Badger, Porcupine, Crown Point a Rabbit Mountain. Těžba na Whitefish Lake zaměstnala i spoustu lidí z Grand Portage, takže se vyplatilo mezi oběma místy zbudovat silnici. Ale Američané na jihu měli smůlu, jelikož na jejich straně jezera se toho moc nenašlo. Navzdory pokusu o dolování mědi na Susan Island se zde žádná významná minerální ložiska vůbec nenašla.   

V patách za horníky přicházeli dřevorubci, neboť je nasnadě, že i těžba dřeva je velice lukrativní business. V očích podnikatelů, byly pralesy jenom útočiště pro divá zvířata a krvežíznivé indiány. Když v roce 1900 probíhala na Grand Marais graduace studentů na místní škole, mluvčí mimo jiné řekl: „… konečně je tu den, kdy všechen ten obrovský les zmizel a místo něj tu máme toto pěkné a rušné město…“ V roce 1893 koupila firma Alger, Smith and Company obrovské plochy lesů v Ontariu, Wisconsinu a Michiganu s cílem těžby dřeva. Jedna z parcel se nacházela hned vedle indiánské rezervace Pigeon. V létě roku 1898 založila společnost základní dřevorubecký tábor čtvrt míle od ústí výše zmíněné řeky. Součásti komplexu byly obchodní skladiště kožešin, skladiště potravin a potřebného nářadí, stáje, dílny na zpracování dřeva, obchod, kuchyň a noclehárna.

 Ještě té zimy se začalo s těžbou, a to ve velkém. Tisíce pokácených kmenů se sváželo k řece a uskladňovalo. S jarním táním voraři plavili dřevo přes krkolomné rozsedliny a zákruty řeky Pigeon. V rozvodněné řece plavaly klády, jako párátka a uháněly směrem k jezeru. Pro lepší splavnost vynaložila firma 48 000 dolarů na výstavbu stavidel, hrází, cest, a akvaduktů, aby práce lépe odsýpala. V zálivu Pigeon Bay se kmeny štosovaly do obrovských vorů, které pak tažné lodě odvlekly na pilu do Duluth, což byla pravděpodobně největší továrna tohoto druhu na kontinentě.

V roce 1900 založila na Pigeon River svůj těžební tábor ještě jedna firma, Lumber Company, která s Alger, Smith and Co. spolupracovala. Několik následujících let byl záliv Pigeon Bay velmi rušný přístav, kde kotvily i parníky. Za ty roky se v oblasti pokácelo na miliony stromů, takže je nasnadě, že tímto tempem budou lesy brzy totálně vykáceny. A také, že ano. Již po čtyřech letech Alger, Smith and Co. prodává své zařízení firmě Lumber. A roku 1919 končí i ta. Po tom všem tu zůstává jen zpustošena krajina a fůra nezaměstnaných lidí.