Manah III. - Nahkohe

05. 11.

Holanďané patřili k nejvíce tolerantním a demokraticky smýšlejícím osadníkům Nového světa a jejich vztahy s indiány bývaly dobré. Ředitel západoindické společnosti Johannes De Laet věřil, že indiáni jsou přátelští lidé, zvláště když se s nimi dobře zachází. Guvernér Willem Verhulst (funkční období 1625-26) dostal pokyny, aby s indiány jednal „poctivě, věrně a upřímně“ a v počátečních letech to tak fungovalo.  

Roku 1622 došlo k potížím v holandském obchodním středisku na Connecticut River. Tam ovládali trh s kožešinami Pequotové, a když tam přišli za obchodem Mattabesikové, Pequoti je napadli. Aby Holanďané ukázali, kdo je tady pánem, zajali pequotského náčelníka a požadovali za něj výkupné. Když jej pak obdrželi, náčelníka stejně zabili, a tak Pequotové středisko vypálili.

Holanďané se následně spojili s Mohykány a vytáhli společně proti Mohawkům. Mohawkové se pomstili tím, že zabili čtyři osadníky, včetně Daniela Crieckenbeecka, velitele pevnosti Fort Orange. Jak se situace v regionu komplikovala, Holanďané ztráceli na nezaujatosti a mravních zásadách. V roce 1636 byla založena osada Nieuw Amersfort, první osídlení na Long Islandu (Delawarové nazývali ostrov Sewanhaka /Sewanhacky, Sewanhacking/) Byla ustanovena na místě zvaném Flatlands a jméno osady bylo později změněno na Breukelen – Brooklyn.

Zima roku 1638-39 byla drsná, a tak holandští osadníci očekávali s jarem i příchod dobrých věci, jelikož měl přicestovat nový guvernér, jenž měl nahradit lakotného Twillera. Dvacátého osmého března 1637 připlul na lodi Herring do Nového Amsterodamu Willem Kieft, člověk nedobré povahy, který způsobil mnohé neštěstí. Guvernér okamžitě soustředil veškerou moc do svých rukou, spoléhajíc se akorát na jednoho poradce, Dr. Johanna La Montagne.

Zpočátku se zdálo, že nový úředník ví co děla a že se snaží kolonii povznést. Vzhledem k tomu, že pevnost byla vyjma kamenných částí zchátralá, kanóny rozmontované, veřejné budovy ve špatném stavu, lodě v přístavu téměř rozpadlé a z větrných mlýnů fungoval jen jeden, snažil se to guvernér všechno opravit. Nebylo mu po vůli, že firemní farmy neměly patroony a místo nich se o ně starali „prostí“ lidé. Guvernér nechal opravit pevnost a na Staten Island byl vybudován pivovar. Přes kanál Heerengracht bylo postaveno několik pěkných mostů v holandském stylu. Poté se zaměřil na podloudníky, kteří pašovali kožešiny nebo prodávali zbraně, střelivo a alkohol indiánům.

V roce 1639 se Západoindická společnost vzdala monopolu na obchod s kožešinami a dovolila běžným osadníkům obchodovat. Opatření mělo podobu malé kožešinové horečky, neboť z Evropy do Nového Holandska začali proudit desítky dobrodruhů různého postavení i vzdělání, aby si na lukrativním kožešinovém obchodu finančně pomohli. Mezi nově příchozími byl i David De Vries, umírněný kapitán, jenž se usadil na Staten Islandu. Kieft posílil kolonii tím, že v roce 1640 nakoupil od indiánů několik dalších menších ostrovů v okolí Norwalku a pozemky v nynější oblasti Queens County na Long Islandu. Do roku 1642 byla v Novém Amsterodamu pestrá mezinárodní směsice osadníků a dobrodruhů. Odhaduje se, že z osmi set, jich byla jen polovina Holanďanů. Nejvíce cizinců byli německého, anglického, skandinávského, francouzského a židovského původu. Město rostlo a o své slovo se hlásila i církev. Byly provozovány pravidelné bohoslužby a Kieft zakázal během nich „pití piva, stejně tak po jedné hodině v noci.“ Paradoxně však v roce 1645 reverend Bogardus otevřeně guvernéra odsoudil z opilství a agresivity. A Kieft v těch letech skutečně znatelně zanedbával bohoslužby a místo toho se spíše zdržoval v kasárnách, kde pořádal pijácké dýchánky. Jako by nebylo málo, že byl i tak věčně vzteklý chlap, který se vždy vtekl kdykoliv s ním někdo nesouhlasil. Díky tomu získal přezdívku „William Nedůtkliví.“  

Ačkoliv byl guvernér z lidského hlediska dost nesnesitelný, pro kolonii se přece jen snažil udělat něco dobrého. Tam, kde je nynější Bowling Green, byl před pevnosti otevřený prostor, kde se ve volných dnech a o svátcích shromažďovali osadníci. Guvernér dostal nápad, že z onoho prostranství učiní volný trh s dobytkem a prasaty, který sem lákal osadníky ze vzdálenějších částí kolonie. Sám guvernér měl velký kamenný dům, kde provozoval krčmu a návštěvníkům poskytoval ubytování. Později se z domu stala první koloniální radnice. Budova se nacházela na místě, kde je dnes Coenties Slip na Pearl Street. Na současné budově, která tam stojí je památeční bronzová tabulka, která obsahuje informace o staré Stadt Huuys – radnici.

Kostel, který nechal postavit Walter Van Twiller, byl o něco málo lepším stavením, než je normální stodola, tak chtěl guvernér postavit nový, o což se měla postarat místní kongregace. Kieft rozhodl, že stavba bude kamenná a umístěna uvnitř palisád pevnosti. Padla však otázka, která je obligátní i v dnešních časech – kdo to zaplatí? Guvernér přispěl něco z vlastní kapsy, stejně jak to udělali někteří osadníci, ale bylo to málo. V té době se vdávala dcera reverenda Bogarduse, a když byli svatebčané na hostině v dobrém rozpoložení, začali slibovat kolik toho na kostel přispějí a v nabídkách se předháněli. Druhý den však mnozí litovali toho, co v euforii, či ovínění naslibovali a chtěli vzít slovo zpátky. Kieft byl ovšem neoblomný. Slovo je slovo. Peněz bylo nakonec vskutku dost a kostel se mohl postavit.

Guvernér také rozhodl, že bude od sousedních indiánů vybírat daň ve formě wampumů. Domorodci nechápali, proč by to měli dělat, tam jim Kieft vysvětlil, že je to za „ochranu“, kterou indiánům poskytuje. To místní obyvatele zmátlo ještě více, poněvadž krom obchodu a prodeje půdy neměli v podstatě z Holanďanů valný užitek.

Naopak, když Holanďané ve Fort Orange začali obchodovat s Mohawky, nelíbilo se to algonkinským kmenům od Hudsonu. Indiáni též nelibě nesli, když je nečestní obchodníci opíjeli a šidili na cenách, když uzavírali obchody. Kieft nad tím zavíral oči, jelikož dal přednost profitu nad spravedlností. V roce 1640 se z De Vriesovy plantáže na Staten Island ztratilo několik prasat a guvernér z toho samozřejmě obvinil indiány, konkrétně Raritany z New Jersey. Poslal proti nim stočlenný oddíl ozbrojený mušketami a píkami, který následně zabil několik Raritanů, včetně jejich náčelníka.  

Jeden válečník utíkal s manželkou do holandské pevnosti, a když se u brány setkal s kapitánem De Vriesem, naléhal na něj: „Pomoz nám! Napadli nás nepřátelé a zabili všechny naše lidi!“ Vries sklíčeně odpověděl: „To neudělali žádní indiáni. To Holanďané zabili vaše lidi!“ Pak kapitán ukázal směrem k hlubokým lesům: „Jděte tam a schovejte se! Sem se nevracejte!“

Takový postup rozrušil okolní kmeny, které již odmítali Holanďanům odvádět daň wampumů a kukuřice a Raritani se pomstili zabitím čtyř osadníků. I poté byli osadníci napadání v lesích New Jersey, kdekoliv na ně válečníci narazili. De Vries, který sám proti indiánům nic neměl, doplatil na guvernérovo neuvážené rozhodnutí tím, že jeho farma téměř zkrachovala. Nicméně Kieft vynesl nad Raritany definitivní rozsudek a rozhodl se, že je vyhladí. Na hlavu každého Raritana vypsal odměnu deset sáhu wampumů, ale výsledek byl pofiderní. Metoakové mu sice několik hlav přinesli, ale kdoví komu patřily.

Několik let předtím, ještě za vlády Petera Minuita, někdo z osadníků zabil severně od řeky Harlem indiána kmene Wecquaesgeek. Synovec tohoto válečníka, ačkoliv byl tehdy ještě chlapec, nezapomněl na svou přísahu, že strýčka pomstí, a to uskutečnil v roce 1641. Uprostřed rostoucího napětí zabil onen mladík nevinného řemeslníka, koláře jenž měl svou dílnu na severním konci Manhattanu. Zatímco byl řemeslník skloněn nad prací, vzal ho indián sekerou po hlavě a zabil.

Guvernér požádal náčelníka kmene, aby mu vraha vydal, ale ten odmítl s vysvětlením, že měl na pomstu oprávněný nárok. Z pohledu indiánů tomu tak vskutku bylo, nicméně Kieft se rozhodl Wecquaesgeeky potrestat stejným způsobem, jako Raritany, a tak povolal do zbraně domobranu. Osadníci byli tentokrát proti, tak je guvernér obvinil ze zbabělosti. Oni však odpověděli, že od té doby, co je guvernérem, jsou jejich životy i domovy v neustálém ohrožení. Pastor Bogardus nazval guvernéra dokonce „dítětem ďábla.“

Druhého ledna 1642 svolal Kieft koloniální „Radu dvanácti“, aby naplánoval kampaň proti indiánům. „Dvanáctka“ pod vlivem kapitána De Vriese však byla pro mír, proto osmnáctého února vzteklý guvernér Radu rozpustil, aby ji „reorganizoval.“

Další potíže nastaly s indiány Hakensaky. Myndert Van Der Horst opil syna jednoho z kmenových vůdců a okradl ho o kožešiny. Když se indián probral z opice a zjistil, co se mu přihodilo, střelil do jednoho Van Der Horstových lidí šíp a zabil ho. Kieft okamžitě požadoval vydání vraha, ale bylo mu odpovězeno, že viník uprchl k jinému kmenu.

Aby toho nebylo málo, náčelník Narragansettů Miontonimo přišel k Metoakům na Long Island se stovkou válečníků, aby jednal o spojenectví pro válku s Mohegany v Connecticutu. Hysterický Kieft se domníval, že se jedná o spiknutí proti „jeho“ kolonii.

Mezitím se v regionu vyčerpaly bobří loviště a věční rivalové Mohawkové s Mohykány se poohlíželi po nových možnostech. Aby získali zbraně, které potřebovali na podrobení jiných kmenů, potřebovali krom kožešin i wampumy. Těmi disponovali Metoakové, Wappingerové a Delawarové Munseeové, kteří byli po vojenské stránce v nevýhodě, poněvadž jim Holanďané odmítali prodat pušky. Zatímco si Mohawkové chtěli podmanit Munsee Delawary na západ od Hudsonu, Mohykáni se zaměřili na Wappingery na východ od stejnojmenné řeky. V zimě 1642-43 Mohykáni napadli Wappingery Wecquaesgeeky, zabili sedmnáct válečníků a mnoho žen a dětí odvedli do zajetí. Asi pět set Wappingerů uprchlo jih v naději, že najdou ochranu u Holanďanů, vždyť za to platili. Přesunuli se napříč Hudsonem k vesnicím Hackensaků a Tappanů v New Jersey.

Nyní už byl Kieft definitivně přesvědčen, že se jedná o rebelii, i když mu De Vries naléhavě doporučoval, aby raději s indiány uzavřel mírovou smlouvu. Nervní guvernér s podporou několika vlivných občanů raději prosadil „preventivní“ opatření. Byla chladná únorová noc (1643), kdy se dva ozbrojené oddíly vydaly směrem k vesnicím v nynějším Jersey City a na East River na Manhattanu. Ozbrojenci napadli nic netušící a spící indiány na East River a na čtyřicet jich zabili. Další skupina zaútočila na Jersey City. Historik John Brodhead napsal, že: „…válečníci, ženy, náčelníci, děti a matky s novorozeňaty byli zabíjení bez rozdílu,… divoké zabíjení skončilo až za svítání. Štvaní lidé hledali bezpečí v houštinách, padali do řeky a rodiče spěchali, aby zachránili děti, které vojáci házeli do proudu. Když se šplhali na břeh, byli sráženi zpět…“ Té noci bylo povražděno sto, až sto deset Wappingerů. Toto zabíjení se zapsalo do dějin, jako Pavonia Massacre (Pavonijský masakr) a Kieft se dočkal své války. De Vries guvernérovi vyčetl, že tímto způsobil zánik kolonie. Když se vojáci vrátili do pevnosti, vedli sebou třicet vězňů a na kopích měli nabodané hlavy pobitých indiánů. Kieft jim gratuloval potřesením rukou, chválil je a odměňoval je dárky. Vojáci guvernérovi předložili hlavu náčelníka Kickballa.

Wappingerové se spojili s Hakensaky a Tappany a společně napadali odlehlé farmy a osady. Lidé se začali utíkat do Fort Amsterdam a Kieft činil přípravy na dlouhé obležení. Poslal vojáky, aby zabavili Metoakům zásoby kukuřice a při plenění indiánských skladů zemřeli i tři Kanarseeové, takže se do války zapojili další kmeny ze západního Long Islandu. Dohromady se do bojů zapojilo na dvacet kmenů: Hackensakové, Haverstrawové, Munseeové, Navasinkové, Raritani a Tappani z New Jersey. Wecquaesgeekové, Sintsinkové, Kitchawankové, Nochpeemové, Siwanoyové, Tankitekeové a Wappingerové z východní strany Hudsonu. Kanarseeové, Manhattani, Rockawayové, Matinecockeové, Massapequaové, Secatoagové a Merrikové z Long Islandu.

Na obranu Nového Amsterodamu byl napříč ostrovem postaven silný plot, který byl později nahrazen hliněnou zdí. Když ta byla zbořena, zůstala tam ulice – Wall Street.

De Vries věřil, že by mohl situaci ještě zachránit, proto se na jaře sešel s osmnácti metoackými předáky a naléhal na ně, aby s guvernérem jednali o míru. I když Metoakové pohlíželi na Holanďany, jako na pouhé „zloděje obilí“, souhlasili s příměřím a poslali k Tappanům a Hackensakům posly s návrhem, aby učinili stejně. Wappingerové ale pokračovali v boji, až do podzimu (1643).

Kieft následně odcestoval na sever k Fort Orange, kde uzavřel smlouvu o obchodu a přátelství s Mohykány a Mohawky, ale k válečnému spojenectví je nepřiměl. Přesto stačila jejich hrozba, aby odradili další kmeny z horního povodí, aby se do války zapojili.

Holanďané obnovili ofenzivu na jaře 1644 a po neúspěšné výpravě proti Raritanům na Staten Islandu, společně s Angličany mordovali Kanarsee, Merriky a Massapequy. Kieft najal za pětadvacet tisíc holandských stříbrných anglického žoldáka a veterána z Pequotské války, Johna Underhilla. Ten sebou přivedl na sto padesát dobrovolníků a moheganské zvědy. Žoldáci zabili přes sto dvacet indiánů všeho věku a pohlaví z vesnice Massapequa a dalších pět set na Long Islandu. Další útoky byly nasměrovány proti Wappingerům na severním břehu Longu Islandu.

Underhillovi žoldnéři dále napadli vesnici severně od Stamford (Connecticut) a zabili 700 indiánů v jediném dni, a tak Underhill potvrdil, že jeho přezdívka „Metla na indiány“, byla opodstatněná.

Když už byli Wappingerové na pokraji vyhubení, požádali Holanďany o mír. Ve válce přišli přinejmenším o šestnáct set lidí a Metoakové o tisíc. Podle odhadu žilo v roce 1600 na Long Islandu asi 10 000 indiány, a však choroby a genocida redukovala tento počet na pouhých pět set v roce 1659.

V srpnu roku 1645 zprostředkovali Mohykáni mezi Holanďany a Wappingery křehký mír. Také Metoakové, aby se zachránili před úplným vyhubením, souhlasili s mírovými podmínkami. Smlouva byla uzavřena ve Fort Orange a Wappingerové s Metoaky byli nuceni platit Mohykánům wampumový tribut. Tímto Mohykáni měli kontrolu nad výrobou wampumů na Long Islandu.

Tak skončila třicátého srpna válka a Holanďané oslavili vítězství salvou ze třech kanónů. Jedno z děl se roztrhlo a zabilo kanonýra Jacobsena Roye. Z kolonie uprchlo zpět do Evropy mnoho osadníků a v samotném Novém Amsterodamu zbylo jenom sto osadníků. Počet obětí se odhaduje na stovku.

Nová devítičlenná rada se s výčitkami obrátila na guvernéra Kiefta, ale ten se dal slyšet, že „V této zemi jsem pánem já, a vy budete dělat, co já si přeji!“ „Devítka“ tedy poslala do Holandska písemnou zprávu o všem, co se v kolonii událo a Kieft byl povolán do Evropy. Kieft zemřel 27 září1647, když loď Princess Amelia, která jej převážela do Holandska, ztroskotala a společně s ním se v hlubinách ztratil i jeho osobní archív.