Lovec a děsná pomsta - Nahkohe

2. 7.

Lovec a děsná pomsta

Asi dva kilometry od Hudsonu, v Coxsackie si postavil srub Nick Wolsey, známý všem osadníkům na řece, jako lovec kožišin. Bylo to sveřepé, vytrvalé a bystré chlapisko, povahou však rozený samotář, a když občas přišel mezi lidi, moc toho nenamluvil. Ve svém srubu žil po několik let akorát se svým psem.

Jednou se přece jen udála změna, a to když lovec navštívil v divočině tábor indiánů. Tam si všiml šikovného děvčete, které mu okamžitě padlo do oka. Byla to Minamee. V srdci starého samotáře se začalo něco podivného dít, něco co doposud nepoznal, a co jej nutilo navštěvovat indiány častěji. Byla to láska, věc doposud zálesákovi neznáma, leč krásná. Nicméně, nyní si našel vždycky nějakou příčinu, aby indiány navštívil a milé jeho srdce donesl nějaký dárek. Když zjistil, že ani on není dceři lesa lhostejný, požádal rodiče o její ruku. Jelikož ani oni nebyli proti, byl na domluvený termín vykonán jednoduchý kmenový obřad.

Žel v kmeni žil chlápek, který by dívku také chtěl, ale nikdy neměl dost odvahy, aby se jí dvořil, a nyní, když zjistil, že je příliš pozdě, vzplála v něm prudká žárlivost. Ve chvíli, kdy si chtěl Wolsey odvést nevěstu domů, zhrzenec proti němu vyskočil s nožem, jsa jej zabít. Byl tu však věrný lovcův pes, který na zákeřníka skočil a porazil na zem. Zálesák indiána odzbrojil a kopanci vyprovodil na kraj lesa, což svatebčané ocenili smíchem, jelikož si zákeřník potupný trest zasloužil.

Uplynulo něco přes rok a Wolsey žil se svou ženou spokojeným, jednoduchým životem a jejich štěstí umocnilo narození chlapce. Lovec málokdy chyběl ve srubu delší čas, protože se vždy snažil vrátit domů před setměním, pokud to situace dovolila. Jednoho dne si všiml, že k jeho domu vedla přes louku lidská stopa a zkušeným okem poznal, že nebyla manželčina.

„Snad nějaký indiánský lovec“ pomyslel si v duchu „spatřil srub, který možná ještě nikdy neviděl, tak se zastavil, aby se podíval. Stopa totiž vedla od lesa k oknu, a pak zase zpátky. Za několik dní narazil na stopu znovu, a tomu už tvář zahalil stín znepokojení. Když se přiblížil k domu, spatřil ke svému zděšení na zápraží zastřeleného psa. „Co se stalo Minamee?“ zvolal a zprudka otevřel dveře. „Ó! Tiše, vždyť vzbudíš naše dítě“ ozvala se žena ze srubu.

Nick Wolsey vstoupil dovnitř a zkoprněl. Minamee seděla u krbu v potrhaném oblečení a tvář i ruce měla pořezané a krvácela. Pohled měla nepřítomný a na rtech bezvýrazný úsměv. To nejhorší však v náruči držela. Tiskla v rukou zkrvavené tělíčko, tělíčko bez hlavy, jenž ležela vedle na zemi. Minamee se kolébala ze strany na stranu a zpívala si truchlivou píseň. Ve slovech zálesák rozpoznal slova: „Tiše! Nesmíme ho vzbudit!“ Uběhla noc a uplynul den a žena zůstávala v neměnném stavu a zoufalý nevěděl, co si počít. Marně se jí snažil utěšit, nebo alespoň ošetřit její. Nemohl ani vyzvědět, co se stalo.

Nastala druhá noc a nic se nezměnilo, bylo evidentní, že Minamee přišla o rozum. Ulevilo se jí alespoň do té míry, že dovolila, aby manžel vzal z její náruče dítě a pohřbil ho. Manželku uložil na lůžko a začal o ní pečovat. Potom, v okamžiku malého osvícení, manželovi pověděla, co se ve srubu stalo. Od lesa přišel indián, který se pokusil lovce zabít o svatebním dni. Zastřelil psa, který se na něj hnal, který chtěl bránit rodinu. Pak vešel dovnitř, srazil ženu a několikrát jí pořezal. Pak vzal z postýlky dítě a nožem mu oddělil hlavu od těla. Tělíčko pak hodil do jejího klína se slovy: „Toto je má pomsta. Jsem spokojen!“ Když to Minamee dopověděla, neuběhlo ani pár hodin a zemřela.

Wolsey zůstal ve srubu několik dní, a také už se zdálo, že vyčerpáním a žalem zemře, jenže nestalo se tak. Zálesák se najedl, sebral síly a připravil se na cestu. Osedlal koně a vydal se do západní divočiny. Za soumraku přišel do indiánské vesnice, odkud pocházela jeho manželka a svolal kmenové shromáždění. Když vysvětlil, co se stalo v jeho srubu, požádal o vydání vraha. Jeho požadavek byl okamžitě vykonán. Když byl viník předveden, Wolsey lanem svázal, druhý konec přivázal k sedlu a odvedl ho ke svému domu. Tam lovec nařezal vrbové pruty a uvázal je kolem vězně, jako klec, akorát těsně k tělu. Díky své síle hodil Wolsey tento podivný balík na záda koně. Pak ještě přinesl tělo své žena a položil ho tváři dolů na odsouzeného indiána, který nemohl potlačit povzdech hrůzy, jak strašný náklad klesl na jeho prsa. Wolsey spojil život a smrt.

Lovec nakonec šlehl zvíře po zadku a chudák kůň se vyděšeně rozběhl do divočiny. Nick Wolsey vzal svou zbraň a lovecké zavazadlo, a od té doby ho v kraji již nikdo nikdy neviděl.

Pověst říká, že šílený kůň se již nikdy nezastavil a za tichých nocí běhá po lesích běhá podél toku Hudsonu a Mohawku, jako vichřice. Lidé mohou slyšet jeho démonské ržání a děsný lidský smích.

Pokepsie  

Jméno této vesnice mělo neuvěřitelných čtyřiadvacet variant, jak to dokazují staré záznamy a místní obyvatele si nakonec vybrali to nejdelší a nejvíc komplikované. Původní název Apo-keep-sink pochází z jazyka Moheganů a znamená „Pěkný přístav.“ Přístav to byl vhodný tak maximálně pro kánoe a nic většího, poněvadž se jednalo o maličkou zátoku mezi Call Rock a Adder Cliff. Call Rock („Volající kámen“), bylo místo odkud osadníci vyčkávali na příjezd lodních dopravců a Adder Cliff (Zmijí útes) je název, který je snad nabíledni.

Kdysi tudy procházela válečná společnost Delawarů s jedním pequotským zajatcem. Byl mladý válečník a významný muž kmene, proto mu Delawarové zatím darovali nejen život, ale učinili mu i nabídku, aby se stal jedním z nich, pokud se zřekne vlastního lidu. Byl by přijat do klanu Želv, což byla pocta a on by se stal právoplatným a ctěným Delawarem. Mladý válečník však hrdě odmítl, tak byl přivázán ke stromu, aby podstoupil mučení. Z davu ale vystoupila a postavila se po jeho boku dívka. Byla také původem Pequot, ale nyní patřila k Delawarům. Panna začala za život zajatého válečníka orodovat s odůvodněním, že si jej chce vzít za muže. Mezitím, co se Delawarové radili, jak se zajatcem naloží, blížili se k táboru nepřátelští Wyandoti.

Když byla zpráva o tomto vyslyšena, okamžitě se začaly činit přípravy k obraně a Delawarové si v tu chvíli obou Pequotů nevšímali. Když došlo k bitvě, dívka využila zmatku, přeřezala zajatci řemeny, načež spiklenci zmizeli v lese. Žel měli smůlu, poněvadž se od sebe v porostu oddělili a dívka následně padla rovnou do rukou Wyandotů. Mladý Pequot si toho naštěstí všiml, a jelikož nezapomněl na to, co pro něj mladá žena udělala, sledoval Wyandoty, dokud se neutábořili.

Potom v převleku svatého muže vstoupil do tábora, a když se Wyandoti vzpamatovali z překvapení, požádali jej, zdali by se nepodíval na jejich nemocnou, poněvadž indiáni mají k svatým mužům úctu. Onou nemocnou byla pequotská dívka, ale naštěstí se nejednalo o nic vážného. Byly to jen pocuchané nervy z nedávno prožitých událostí. Když totiž poznala svého přítele, okamžitě pookřála. Mladý pár začal okamžitě plánovat noční útěk. Když se jim to podařilo, a než Wyandoti pochopili, co se událo, bylo již pozdě. Dvojice dosáhla bezpečně k „Pěknému přístavu“, odkud pokračovala v cestě do mateřské země na východě. Tam se spolu oženili a žili šťastně? Snad ano, jak už to v pěkných příbězích bývá.